Menu


Zelený čtvrtek

                                             
 
Aby mohly být trvale předávány plody vykupitelské krvavé oběti, při níž náš Spasitel Ježíš Kristus Otci v obětoval za hříšné lidstvo sám sebe, ustanovil v předvečer své smrti všechno potřebné k jejímu nekrvavému, ale svým obsahem zcela totožnému trvalému zpřítomňování. Při slavení rituální židovské hostiny na památku exodu z egyptského zajetí ustanovil místo ní zcela novou oběť nové a věčné smlouvy a k jejímu slavení také zcela nové novozákonní kněžství. Učinil tak ze svrchované božské moci jako Nejvyšší Velekněz i jako obětovaný Beránek v jedné osobě. Vytvořil tak zvláštní svátostné podmínky pro naplnění svého slibu, že bude trvale osobně, tedy reálně přítomný mezi námi až do konce světa. Toto jeho nejdrahocennější ustanovení a dokonalé božské sebedarování je nejvyšším projevem Boží lásky k nám lidem: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život (Jan 15,13). Proto také účast na tomto božském sebedarování vyžaduje stejně bezmeznou lásku, jakou Bůh miluje nás a jakou nám svou obětí trvale projevuje : Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás (Jan 15 12).
 
Toto tajemství je srdcem jediného pravého náboženství, jeho základní směrnicí a dává současně také jediný Bohem stanovený smysl našemu životu. Je to náboženství, které spočívá na osobním a důvěrném soužití člověka – tvora s Bohem – Stvořitelem v Ježíši Kristu. Faktické uskutečnění a naplnění Boží lásky k člověku zde překračuje všechno, co mohl člověk očekávat podle dosavadních Božích zaslíbení a předobrazů. Jasné vědomí a bezvýhradné osobní přijetí této skutečnosti, bezvýhradná ochota a připravenost vstoupit do tohoto osobního a důvěrného spojení s Bohem je také nezbytným předpokladem pro naši uvědomělou spontánní aktivní účasti na liturgických obřadech, pro přijetí jejích plodů a milostí i pro křesťanskou praxi každodenního životě, která z toho vyplývá.
 
Pod tímto zorným úhlem musíme přistupovat zvláště ke všem jedinečným obřadům posvátného tridua které nám zpřítomňují historické klíčové události onoho prvního jedinečného historického Velikonočního Tridua. Na Zelený čtvrtek si připomínáme na prvním místě ustanovení jediného zdroje všech milostí – oběti mše svaté – a spúolu s tím ustanovení novozákonního kněžského stavu, tedy těch, kteří jsou Bohem povoláni a posvěceni, aby byli in persona Christi – tak jako by byli sám Kristus – správci a služebníky Eucharistie i všech dalších svátostí. (*)
 
Kdo si dobře nepřisvojí tento základní klíč liturgického dění, tomu mnoho nepomůže, ani když bude mít před sebou úplný text liturgických obřadů. Naopak i prostý věřící v koutě chrámu, odkud ani nemá výhled na oltář, který však dobře ví, co měl Ježíš Kristus na mysli, když ustanovil Nejsvětější Svátost: že chce zůstávat v nás, abychom my zůstávali v Něm, který takto chápe a prožívá podstatu a hlavní svatých obřadů, i když se nezabývá detaily, je uchvácen a dojat nevýslovnou Boží láskou a štědrou vstřícností a v pokorné úctě toužebně očekává Pánův příchod, onu přesvatou chvíli, kdy zcela realisticky sestoupí na oltář a pak z oltáře až k němu samotnému, a intenzivně se připravuje na to, aby po tomto setkání naplněn úžasem a úctou neustával vzdávat spolu se všemi anděly a svatými vroucí díky všemohoucímu Bohu za jeho nezasloužené a nekonečné dary a prosit vroucně svého Hosta, aby se od něho již nikdy neodloučil. To je to podstatné a vlastně jediné, co je možno nazývat opravdovou činnou účastí, participatio actuosa. To, čeho se věřící má účastnit, je osobní setkání s Pánem, proto rozhodující aktivitou je připravit a dokořán otevřít své srdce s vděčným vědomím, co všechno podstoupil ve své horoucí touze, aby mohl vstoupit ke každému z nás a setkat se se svými tváří v tvář. Bez takovéto účasti bychom vlastně neměli podíl s Kristem. Samaritánka od studnice Jakubovy byla osobním setkáním s Pánem tak uchvácena, že pro něho získala obratem celé město.
 
Mešní bohoslužba nejdříve vzdává hold Kristu, který nás vykoupil svou smrtí na kříži, živí nás svým tělem a krví v Nejsvětější svátosti a zajistil nám naše zmrtvýchvstání svým slavným Vzkříšením (Gal 6, 14).
 
Epištola (1 Kor 11, 20-32) nám představuje ustanovení Nejsvětější Svátostin oltářní a klde velký důraz na úctu, s jakou musíme přistupovat k této svátosti. Kdo tak činí s poskvrněným srdcem, přijímá místo spásy záhubu.
 
Evangelium (Jan 13, 1-15) je lekcí pokorné lásky, s jakou musí přistupovat ke svaté hostině. Zde znovu jako velká výstraha znějí Kristova slova. I vy jste čití, ale ne všichni.
 
Tento den je si proto také s bolestí připomínáme těžkou ránu, jakou utrpěla liturgie a úcta k svátostnému Spasiteli reformními deformacemi 2. vatikánského koncilu.-
 
Pokoncilní reformátoři se domnívali, že aktivní účasti dosáhnou „zjednodušením obřadů“. Zjednodušovali je ve skutečnosti tak, že odstraňovali z obřadů nezbytné projevy úcty a nastolili tak nikoliv osobní, ale zcela pragmatický přístup k Eucharistii. Je to zjevné např. z bodu 55 SC, který požaduje, aby věřící přijímali tělo Páně „z téže oběti“. Z této věty se vytratila víra ve skutečnou osobní přítomnost našeho Spasitele, jakoby ji čas nějak znehodnocoval. Tato konstituce nezavedla vůbec nic, co by podporovalo prohloubení opravdové úcty a vůbec se o ní ani nezmiňuje, takže nyní církev v praxi toleruje i takový přístup, který fakticky vyjadřuje nikoliv úctu, ale urážku nejdražšího a nejvzácnějšího Daru, jaký nám Bůh vůbec může nabídnout.
 
Využijme letošního Pánova pozvání do svatého jeruzalémského Večeřadla a do společenství svatých apoštolů, abychom od základu obnovili svou skutečnou participatio actuosa, a při osobním setkání s Ježíšem, nejvyšším Veleknězem prosme vroucně za všechny jeho kněze, aby našli u Pána a v Pánu své pravé místo a naplňovali své vznešené poslání podle jeho Srdce.

(*)V biskupských chrámech se navíc v tento den připravují posvěcené Boží dary, které jsou podle v Církvi ustáleného řádu potřebné jako viditelná znamení při svátostech a svátostinách. Jsou olej nemocných, olej katechumenů a křižmo (směs balzámu a oleje).