Menu


Ze života svatého Václava

Úryvek z latinského spisu Život Václava, knížete českého, od Gumbolda,
biskupa v Mantově, z roku 980, sepsaného na žádost císaře Oty II.

Úvod ke spisu uzavírá autor těmito slovy:

Tato kratičká úvaha, uložená naší primitivní neumělosti posvátným příkazem nejvítěznějšího císaře, vznešeného Oty Druhého, má připravit výklad o rodu slavného muže a poznámky o jeho pamětihodných skutcích. Oč jeho cena je zmenšena vinou autorovy nedostatečnosti, o to je zvýšena vznešenou důstojností světce, jenž posvátnou velebností skutků svých nám k němu podnět a látku podává.

                                                   

Přičiněním dřívějších teologů, kteří se plněji skvějí proniknutím spasitelných textů, zachovaly se, jak víme, zprávy zapsané v knihách a věrně zaznamenané pro věřící potomstvo, o vzmáhání spásné víry a o počátcích upevnění církevní organizace: přece nestaly se všechny národy světa, byť k tomu byly předurčeny, zároveň účastnými daru této milosti, třeba některé kmeny po dlouhých a bludných zacházkách a oklikách byly uvedeny na přímou a pravou stezku: řízením nebeské velebnosti, jako by potření ďábla bylo dokonáváno poznenáhlu, víra se šířila do krajů postupně. Jeden pak z těchto krajů, osídlený obyvateli slovanskými, hodlám vylíčiti v tomto prostinkém sepsání. Naší pozornosti se nabízí krajina severní, nad ostatní drsnější a ve víře opožděnější, kterou sama milost Ducha Svatého ráčila získati pro křesťanské vyznání obrácením sice pozdním, ale požehnaným.

*  

Od samých zajisté obyvatelů země bylo dáno tomu kraji jméno Čechy (Boemia). V něm již za panování blahé paměti přeslavného krále Jindřicha jeden muž toho kmene, rodem vznešenější a mocí nad své spoluobčany značně vynikající, jménem Spytihněv, vedl správu knížectví pod svrchovaností královou a zasažen sladkou touhou po službě Bohu, dychtil nemálo po tom, aby se obrodil tajemstvím svatého pramene a očistil se křtem svatým. Zahořel novou vroucností, stavěl chrámy Boží k uctívání nejblahoslavenější Rodičky Boží Marie a svatého knížete apoštolů, v nichž potom každého roku nesčíslné zázraky se zaskvěly přičiněním pomoci Boží.

Když se zatím přirozeným během dokonaly dny jeho života, v němž chvályhodně dal příklad šlechetných skutků, nastoupil na knížecí trůn, obecným souhlasem vyvolen, jeho věkem mladší bratr Vratislav, který roven bratru zbožností, uvěřil pravdě křesťanské, vystavěl baziliku blaženému mučedníku Jiřímu, vítěznému bojovníku Božímu, a zasvětil ji bohoslužbě. Když i on po delším prodlení času sešel přirozenou smrtí, zůstavil po sobě ratolest, již smrtelníci s hlubokým údivem musili potom chválami velebit, totiž Bohu milého Václava, věkem i činy staršího ze synů – a pro věci nebeské mnohem zanícenějšího než on sám.

                                                 

Jakmile tento hoch nápadné sličnosti a roztomilé povahy dospěl jarého věku jinošského, ještě za života otcova přál si býti vzdělán znalosti písma, a když byl častým žadoněním obměkčil srdce otcovo, byl dán s jeho dovolením na hrad Budeč, aby se tu přiučil umění číst. Jelikož pak jeho rozum byl od Boha nadán rychlou chápavostí, naučil se po krátkém studiu důkladně knize žalmů i četným jiným knihám Písma a vše si vštípil hluboce do paměti. Když pak otec, jak už bylo řečeno, nastoupil cestu všeho tělesného a jinoch sám naopak činy svými připomínal příklady starců, byl vyvolen pod zářivou mocí nejjasnějšího krále Oty – s příznivým souhlasem lidu, ač se sám tomu velmi bránil – za nástupce otcovy vévodské hodnosti a vyzdvižen na stolec knížecí důstojnosti.

Není se co diviti, že dobrota mladičkého knížete, když se chopil správy země, byla zevnitř sevřena těžkými a rozličnými nesnázemi. Protože měl ze všeho nejvíce na zřeteli věci nebeské, rozhodl se v zbožném srdci, že ačkoli je povinen pečovati o obecné dobro, nezpronevěří se přece přesladké poslušnosti k Bohu, k níž se hned od mladých let zavázal, i kdyby měl pohrdnouti pozemským důstojenstvím. Obával se však, že by musil pykati za viny svěřeného lidu, kdyby neužíval zákona přiměřeného občanské oblasti, ale nelámal si dlouho hlavu těmito pochybami a velmi bystře zvolil pravou cestu tak, že ani neopomíjel toho, co měl konati v rámci svých světských povinností, ani se pro příště nemusil strachovati, že něco zanedbá z touhy po věcech nebeských; sídlil zkrátka v útulném, ale velmi skromném paláci a snažil se knížecími pokyny mírniti ustanovení zákonů k obecnému prospěchu občanů i družiny. V rozsuzování byl obezřelý a hotov nad každým se smilovati, dával se snadno uprositi k prominutí trestu za nehodné viny provinilců a při soudním řízení mu byl cizí všeliký způsob trestání: v soukromém styku byl prostý, vynikal čistotou mravů; před vznešenými však často dával přednost venkovské prostotě chudých obyvatel a je si obliboval; osiřelým nahrazoval rodiče a hmotnou oporu a vždy se skvěl podivuhodným leskem laskavosti jakožto utěšitel a otcovský ochránce vyhnanců z vlasti. Ve všem počínání byl skromný a neobyčejný milovník trpělivosti, ve všech protivenstvích osudu byl opatrný a rozvážný, velmi štědře rozdílel jmění na potřeby plačící chudiny, vlídně konal skutky dobročinnosti a pokory, a jsa k sobě zpravidla přísnější a k jiným všude shovívavější, štědrostí, útrpností, poučováním nevědomých a utvrzováním poučených zářil všem jako příklad na věky.

                                               

Když však milosrdný kníže shledal, že ani se nedá změnit neoblomný zákon, ani soudci nějak uprositi, aby v tom ulevili, vida, že provinilec nemůže být vyrván hroznému zákonu, a chtěje se sám z toho vyvléci a hlavně zabrániti, aby zrak zasvěcený nebi nebyl poskvrněn krvavou exekucí, pod jakoukoli přijatelnou záminkou se vzdaloval ze soudního shromáždění, neboť zdravě bystrý jeho rozum se řídil spásným výrokem evangelia: Nesuďte a nebudete souzeni, neodsuzujte a nebudete odsouzeni (Lk 6,37).

Toto přikázání mladík Bohem naplněný si převelmi oblíbil a uvědomil si, že neříditi se jím bylo by pro každého smrtelníka nebezpečné, proto dobrotivě šetřil zmíněných provinilců, kteří měli být na hrdle potrestáni. Aby pak ohavné památky mučidel nadále se nevzmáhaly, všechny šibenice, postavené na mnohých místech jeho království k věšení lidí, dal nadobro strhati a nedopustil, aby za jeho času byly zase obnoveny. S rozvíjením své nanejvýš blahodárné činnosti den ode dne víc a více zvyšoval beztak již vrchovatou míru své chvalitebné dobroty; přijímal k sobě kněze přicházející ze všech končin světa, ve všelikých potřebách jim byl laskavě nápomocen a zachovávaje božskou lásku k bližnímu, kterou nikdy nespouštěl z očí, s nábožnou příchylností je milerád míval okolo sebe a pečlivě i dobrotivě s nimi jednal; jeho pak čistá mysl, jsouc jejich častými nábožnými výklady nebesky vycvičena a hojným učením vzdělána, dospěla k neobyčejnému pochopení písem svatých. Cokoli snahy učitelů v něm načrtly a naznačily, to on sám ctnostnými skutky naplňoval; poněvadž měl soustrast se všemi, kdož byli v tísni, navštěvoval s laskavým těšením ty, kteří chřadli slabostí, i ty zas, kdo uvázli v osidlech neúprosné smrti a jimž málo zbožní spoluobčané se nepostarali o pohřeb, pochovával s náležitými obřady. Avšak kmeny, jež po zákonu a podle starobylých obyčejů byly postaveny pod jeho knížecí moc, byly nestálé a kolísavé v čerstvě přijaté víře. Když tedy jinoch božských vloh pozoroval, kterak i sami velmožové častěji do roka se scházejí v zlořečených svatyních a u oltářů pohanských běsů, aby tu přinášeli oběti cizím bohům, ačkoli byl často zván k účasti na ohavných hodokvasech, při nichž byla předkládána obětovaná zvířata, přece nejen že odmítal nedovolené hostiny – vždyť nadevše toužil po hodech u nebeského stolu – , proto se co nejdůsledněji vyhýbal i všednímu styku s hodovníky pošpiněnými ďábelskou nečistotou. Přesto měl starost o ty, kdo byli zachváceni záhubným bludem, připomínal si častěji Písmo, jež slovy apoštolovými přikazuje: Jeden druhého břemena noste (Gal 6,2). Ty, kteří byli nějakým způsobem povolnější k tomu, aby se dali na pravou cestu nejvyššího dobra, neustával slovy sladkého přemlouvání a sliby neocenitelných darů nebeské odměny co nejvytrvaleji nabádati, aby pohrdli podobami model, kterými byli ošáleni, a myslí i srdcem se s vírou naklonili k podstatě božskosti pravé a neměnné, která se nemůže zvětšovat ani zmenšovat a věčně trvá. Ty však, kteří byli méně přístupní tomuto spásonosnému učení, jsouce srdcem zatvrzelejší nebo rozumu tupějšího k poznání pravdy, podle napomenutí apoštolova včas poučoval i bezohledně káral (2 Tim 4,2), naznačoval odměnu v obojím způsobu a seč byl, dychtivě spěchal shromážditi všechny, kdo se jen dal, ať dobrovolnou, ať vynucenou přihláškou, k hostině nebeského Hospodáře, oplývající dostatkem všeliké hojnosti a poskytující po zahnání hladu radosti věčného nasycení.

Skvěl se přísným dodržováním postů a podivuhodným rozdáváním almužny. Dával velmi prospěšný příklad tím, že k skromnému způsobu života pravidelně přidružoval znamenitou vlastnost, že totiž zrakem svaté mysli hlouběji pronikal k zjevenému slovu Božímu, a protože věděl, že Bůh cení si více osvědčení poslušnosti než konání oběti, hleděl co nejvíce zušlechtiti své zbožné a úchvatné mravy. Ačkoli svatý náš jinoch jako vládce velmi často byl zaneprázdněn světskými záležitostmi, přece v čas každoročně se opakujícího a podle předpisů přísně dodržovaného postu trávil jednotlivé dny co nejctihodněji v neúnavném konání modliteb, pronášených za štědrého podělování chudých. Za nocí pak oddávaje se nezkalenému bdění, ani nepomyslil na lahodný spánek, nýbrž jakmile se sneslo noční ticho, pohrdl poduškami skvostné ložnice, tajně vstával z lůžka, potichu budil mladičkého komorníka, uchopil knížku od častého braní do ruky již zvetšelou, vyšel nepozorován strážemi z paláce, potom provázen toliko svým panošem procházel bosýma nohama příkré vrchy horské i záludné srázy údolní, chodil mezi hrady po cestách a stezkách kamenitých nebo náledím nebezpečných, přičemž za stálého odříkávání žalmů a jiných modliteb navštěvoval kostel po kostelu. A tak veliké snášel trýznění těla, že krev řinoucí se z jeho rozdrásaných útlých chodidel tu a tam označovala jeho šlépěje. Vrátiv se však domů zastíral, co se uvnitř v jeho mysli dělo, a zasedaje na trůn oblékal se v nádherná roucha knížecí, jenže vespod jeho přečisté tělo bylo rozdíráno drsnou látkou žíněnou. Také když nadešla vedra žňová, za bezpečného ticha nočního sám na políčku požínal srpem hrsti pšenice, vázal a těžký snop nakládal na svá ramena, potom skryl se v odlehlém koutě domu; tam mlátil, protřásal zrní svatýma rukama pečlivě na řešetu, až je dočista zbavil polní příměsi, načež je drtil mezi kameny; tuto mouku zadělal, pokropiv ji vodou, kterou vlastnoručně – za asistence pouze chlapcovy – vědrem navážil a vzýváním pravé Trojice požehnal, z nekvašeného těsta sám se jal bez cizí pomoci péci hostie, které rukama kněží měly být obětovány při mši. Rozvažoval však u sebe, že dosud neučinil dosti pro oběť mše svaté, a protože nacházel zalíbení v hořkosladké poslušnosti, které, jak věděl, Bůh dává přednost před oběťmi, když s postupem roku nadešlo vinobraní, zavolal potají svého již jmenovaného a nadmíru věrného služebníka, přeskakoval v noci plot vinice; a naplniv košíky zavěšené oběma na zádech, až se prohýbali, vracel se s chvalitebným lupem do nad jiné drahé komůrky v odlehlém křídle paláce. Potom zajistil dveře příbytečku ze všech stran obezřelým zastrčením závor, roztíral paličkou hrozny v nádobě přiměřené této malé sklizni hroznů a vylisoval šťávu mladého moštu. Přes lněný sáček pečlivým mačkáním svých svatých rukou procedil čirý mok; nalil víno s vědomím toliko panošovým do dvojuchého džbánu, dobře uložil a rozdílel je mezi kněze své země spolu s oplatkami, jež v péči o vznešenost mše svaté sám upekl. Ó nerozvazatelné pouto neporušitelné víry kolem hrudi zcela nevinné! Ó nejhorlivější následovníku chvalitebné poslušnosti! Ó podivuhodná pokoro knížete, který se nestydí podstoupiti pro lásku k Bohu roli služebníků! Rozjímal o hlubokých nebeských tajemstvích, jež v srdci mu utkvěla, a velebnou a spasitelnou oběť těla a krve Páně s takovou vroucností ctil a miloval, že pro oslavení nebeské oběti, nákazu viny smývající, nejen stálostí víry bojoval, ale i hrubou prací po způsobu venkovského otroka a zbožnou štědrostí vůči kněžím činně se podílel na mystériu nejčistějšího pramene spásy.

                                              

Evangelium  o svátku sv. Václava ve Vyšehradském kodexu z r. 1085

Připravil -lš-