Menu


Vzešlá setba karbonářské instrukce

Vzešlá setba

Permanentní karbonářská instrukce Alta vendita sledující již 200 let systematický plán zničení papežství a katolické církve, uložila takticky zednářským aktivistům navazovat úzké styky s dorostem duchovního stavu: 

Dbejte na to, aby vaši společnost vyhledávali především kandidáti duchovního stavu. Tak naše doktrína pronikne i hluboko do klášterů. V několika letech, mocnou silou věcí, tito mladí kněží budou kontrolovat všechny funkce, zorganizují velký koncil, budou volit papeže, který bude vládnout. A tento papež, jakož i mnozí jeho současníci, bude ovlivněn revolučními a humanistickými principy, které pustíme do oběhu. Bude to malé hořčičné semeno, které zasejeme do země, paprsky spravedlnosti je rozvinou do mohutnosti a vy jednoho dne uvidíte bohatou úrodu, která z tohoto malého semínka vzejde.

A přišla doba, kdy tato úroda skutečně vzešla. Vítání Bergoglia, které propuklo v zednářských kruzích ihned po jeho zvolení, má jediné vysvětlení: Nejsou schopni zadržet velké uspokojení z dlouho pečlivě a trpělivě připravovaného, očekávaného a dosaženého úspěchu. Počítají s novým papežem jako s člověkem připraveným podle jejich obrazu.

Italský list La Repubblica patří do sféry ovládané celosvětovou ideovou mocností B'nai B'rith. Představitele této masonské sekty uvítal kardinál Bergoglio svého času ve své katedrále v Buenos Aires a on jim opětoval svou návštěvu v tamní synagoze.

Eugenio Scalfari, podnikavý majitel tohoto listu nedá ani na náboženství ani na Boha, ale rád uplatňuje svou iniciativu, jak to osvědčoval již v mládí ve službách fašistickému režimu v době Mussoliniho. Spatřuje novou příležitost dát zazářit sobě i svému listu, když bude něco jako most mezi novým slibným papežem a svými šedými eminencemi a přispěje tak k součinnosti, jakou B'nai B'rith v této oblasti právem očekává.

Pro Františka, který miluje osobní kontakty a originální přístupy, je to zase příležitost vykročit po svém vstříc tomuto světu, který mu z jeho bývalé hierarchické pozice není cizí. Vstupuje sice na cestu, kterou evangelium označuje nejen za obtížnou, ale přímo za nemožnou: sloužit dvěma pánům, ale v tom směru není žádným nováčkem. Má evidentní zájem zavděčit se světu, který tak radostně uvítal jeho nástup na papežský stolec v očekávání, že se osvědčí ještě mnohem lépe než jeho předchůdci, a přistupuje na širokou publicitu všeho, co tímto směrem podnikne a řekne. Nemůže však přehlížet, jak jeho neobvyklá vstřícnost vůči laickému světu zapůsobí na jeho věřící. Není ovšem jednoduché zavděčit se těm mimo církev a zachovat přitom své image v církvi. Papežova vstupní vstřícnost navenek tentokrát skutečně přecenila míru tolerance uvnitř a vyvolala nemilý rozruch.

Co dál? Papežovo okolí znepokojené negativními reakcemi znejistělo a stáhlo Scalfarův materiál ze svých internetových stránek (z L´Ossevatore Romano to již vymazat nejde) a doprovodilo svůj počin rozpačitými interpretacemi. Média se dala ihned do práce a vykreslují nám obraz Františka z nové stránky: jako papeže naopak tradičního a opírajícího se věrně dokonce až o tridentský koncil. Scalfari je obviňován, že psal také to, co papež neřekl a nepsal to, co řekl. Jenže pohotový žurnalista si pospíšil, aby před zástupci mediálního světa obhájil svůj počin a prohlásil, že všechno to, co o papeži Františkovi zveřejnil, papež mu en bloc schválil a navíc přijal pozvání k dalšímu pokračování těchto námluv. Znamená to, že současnému papeži docela vyhovuje image, jaké s použitím jeho i svých vlastních slov vykreslil novinář ateista, a započatý dialog bude ještě dále pokračovat. Zůstává otázkou, jak to bude působit na ty, kteří chtějí vidět v papeži nikoli image osoby imponující tomuto světu, ale image zástupce Ježíše Krista na zemi.

Jako na nejkontroverznější se poukazuje na Františkovy výroky na téma svobody svědomí, které vyvolaly překvapení i u neznaboha Scalfariho. To nejzávažnější se však objevuje až na samém konci onoho interview, kde se Bergoglio Scalfarimu ve skutečnosti pochlubil, že nesdílí s katolíky beze zbytku stejnou víru. Abychom měli v této otázce jasno, zopakujme si, co to vlastně znamená „mít víru“. Jasněji a srozumitelněji než pokoncilní katechismy to vyjadřuje např. Katolická věrouka Antonína Salajky z roku 1948. Zde čteme:

Vědět znamená poznat nějakou pravdu z vlastního názoru a zkušenosti. Věřit znamená dávat někomu za pravdu pro jeho autoritu nebo hodnověrné svědectví. Věříme–li lidem, je to víra lidská. Od ní se liší víra božská, náboženská, kterou pevně přisvědčujeme pravdám od Boha zjeveným.

Věřit v křesťanském smyslu znamená:

a) souhlasit s božským zjevením a pokládat je za pravdu, protože ji zjevil Bůh, neomylná pravda.

b) odevzdat se úplně Bohu, tyto pravdy zjevujícímu.

 

Víra tedy je věcí rozumu, který zjevené pravdy poznává, přijímá je a snaží se jim podle možnosti porozumět.

Je i věcí vůle, která i přes možnou nejasnost je ochotná Bohu věřit.

Víra je dále věcí srdce, které se raduje, že se může přiblížit k Nejvyššímu.

Víra je však také věcí božské milosti (osvícení a posílení), která k věření přitahuje. Přijme–li člověk tuto milost, dospívá k ospravedlnění a k ctnosti víry.

Důvodem naší víry ve zjevené pravdy není jejich vnitřní pravdivost, která je zřejmá přirozeným světlem rozumu, nýbrž je to autorita samotného Boha, který tyto pravdy zjevil a jako vševědoucí a pravdomluvný se nemůže mýlit ani jiné klamat.

Pravdy víry, které by lidský rozum nikdy neodhalil, i když po zjevení jsou pro něho zcela srozumitelné, a pravdy, které i po zjevení zůstanou pro lidský rozum tajemství, protože přesahují jeho kapacitu, zjevil Bůh lidem prostřednictví svých vyvolených poslů (patriarchů, proroků, apoštolů) a naposled skrze svého Syna Ježíše Krista.

Ježíšem Kristem a apoštoly bylo zjevení ukončeno. Podle Kristovy vůle byly zjevené pravdy svěřeny jím založené církvi, aby je uchovávala neporušené a předávala je s přispěním Ducha Svatého všem lidem.

Zjevené pravdy jsou co do vnitřního obsahu stále tytéž a nezměnitelné. Jejich slovní vyjádření se může rozvíjet podle toho, jak jsou lépe poznávány u jednotlivců a v církvi.

Souhrn pravd víry, který spravuje katolická církev tedy nepředstavuje nějaký výsek ani alternativu pravd o jediném a pravém Bohu, ale plnost pravdy, kterou Bůh o sobě lidem zjevil, a kterou není možno z obsahu jiných náboženství nijak doplňovat. Náboženství, která nejsou božského původu, nejsou se zjeveným náboženstvím svěřeným katolické církvi nijak srovnatelná. Je přece zcela protismyslné připouštět, že by se Bůh zjevil lidem nejdříve také jinde, jiným způsobem a v jiné podobě, a že by pak jeho Syn poslal své apoštoly a jejich nástupce, aby toto jeho odlišné „zjevení“ zase nahradili tím, které od něho přijali. Jakýkoli pokus smířit rozličná náboženství spolu s křesťanstvím a nějakým způsobem smísit a spojit v jedno je proto zcela absurdní a představuje nejhrubší výsměch a rouhání proti Bohu.

Vraťme se však k úryvku papežova dialogu s nevěřícím žurnalistou a ve světle této stručné charakteristiky katolické víry může každý posoudit, nakolik víra Bergogliova odpovídá realitě víry katolické církve, kterou má jako její nejvyšší pastýř řídit a vést k pravdě.

František se zeptal Scalfariho:

Jako nevěřící v Boha, v co věříte?

Jsem vám vděčný za tuto otázku. Odpověď je taková: věřím v Bytí, což je látka, ze které vycházejí formy, jsoucna.

A já věřím v Boha. Ne v katolického Boha, neexistuje katolický Bůh, existuje Bůh. A věřím v Ježíše Krista, jeho inkarnaci. Ježíš je můj mistr a můj pastýř, ale Bůh, Otec, Abba, je světlo a je Stvořitel. To je moje Bytí. Myslíte, že jsme tolik vzdáleni?  (viz)

Čím více se pohled papeže na Boha podle jeho názoru skutečně sbližuje s monisticko - materialistickým pohledem Scalfariho, tím více dokládá jeho rozchod s pravou katolickou vírou. Bergogliovo odmítání „katolického Boha“ je ve skutečnosti odmítání nebo zapírání samotné podstaty víry, která vyžaduje přijmout Boží zjevení a odevzdat se zjevujícímu Bohu. Pokud si někdo vytváří sám Boha podle svých představ a požadavků, není to opravdu Bůh „katolický“, ale není ani skutečný. Je pravým Bohem jen tehdy, je-li to jeden Bůh ve třech osobách Otci, Synu a Duchu Svatém a pokud jeho jednorozený Syn byl ukřižován jako Vykupitel světa. O tom však Bergoglio záměrně mlčí, stejně jako se vytrvale vyhýbá pozdravu a obrazu ukřižovaného Božího Syna. Jeho přátelům z B'nai B'rith to jistě vyhovuje, ale kam chce s tímto „světovým názorem“ v hlavě a v srdci dovést katolickou církev? 

Hle, jak bohaté úrody z malého semínka se zavilí nepřátelé církve dočkali přímo u její hlavy. A to je teprve začátek!

Proto nás musí právě u tohoto papeže velmi vážně znepokojovat jeho odhodlání prosazovat evangelium pojaté v duchu moderní kultury“ a v tomto duchu urychleně realizovat především ony interpretace II. vatikánském koncilu, které se týkají falešného „ekumenismu“, překroucené náboženské „svobody“ a nemístné „kolegiality“, jak je prosadili z podnětu zednářů liberálové a progresivisté, ačkoliv jsou v rozporu s tisíciletou naukou církve, byly již dříve v církvi jasně odsouzeny a dokonce i předchozí papež je označil za vyslovený „antisylabus“. Nemalá role přitom připadala prelátům z Latinské Ameriky

Pozornému posluchači Bergogliových promluv jistě neujde, že i v těch jeho zdánlivě nejortodoxnějších „perlách“ jsou zasazeny cílevědomé, často ironické až sarkastické narážky, které mají u jeho zamilovaných obdivovatelů připravovat půdu na radikální změnu v pojetí víry, církve a samotného papežství, při čemž má jako narkóza a zastírací manévr působit pozornost vehementně zaměřená k sociálnímu cítění a převratné charitě jakožto hlavnímu poslání zchudlé církve. Situace, kdy by církvi více prospělo, kdyby ovce mohly usměrňovat pastýře, než to, jak pastýř vede  ovce, je jistě velice vážná. Je to těžká zkouška víry a vyžaduje od nás mnoho modlitby a postu.

Veni Sancte Spiritus, reple tuorum corda fidelium et tui amoris in eis ignem accende!

              Poznámka: Napsáno ještě před vydáním Evangelii gaudium

                                            ???