Menu


Všech věrných zemřelých

 
                                      
 
                                                

Martyrologium Romanum:

Dnes slavíme památku všech věrných zemřelých. Když Církev jako společná a dobrotivá Matka oslavila důstojnou poctou všechny své děti, které se již v nebesích radují, chce svými mocnými přímluvami u svého Pána a Ženicha přispět všem duším, které ještě strádají v očistci, aby co nejdříve dospěly ke společenství nebešťanů.

Podnět k zavedení zvláštní památky duší v očistci dal benediktinský opat Odilo z Cluny, když nařídil, aby se ve všech clunyjských klášterech po nešporách 1. listopadu konaly církevní hodinky za zesnulé a následující den aby řeholní kněží obětovali mši svatou ze všechny věrné duše v očistci.

Pius X. povýšil liturgicky Den věrných zemřelých a doplnil v tom smyslu denní modlitbu církve. Papež Benedikt XV. udělil všem kněžím právo v Den zemřelých slavit 3 mše svaté. K tomu účelu byly sestaveny trojí mešní texty.

Láska k duším v očistci je plodem živé víry. Svatý František Saleský v ní spatřuje souhrn všech skutků milosrdenství v těch nejčistších formách.

Milujeme duše v očistci, protože jsou to budoucí svatí, které miluje Bůh. Usilujeme ukrátit dobu jejich očistcového vyhnanství, abychom rozmnožili Boží slávu. Z našeho vtělení do mystického těla Kristovy Církve vyplývá mystická jednota mezi církví vítěznou, bojující a trpící. Je to útěchyplné dogma o společenství svatých, že zásluhy a přímluvy jedněch je možno uplatnit ve prospěch druhých především prostřednictvím modlitby Církve, která mši svatou, odpustky, almužny a oběti obětuje Bohu spolu s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista za své trpící údy.

* * *

V mešních textech se nikde nepoužívá doxologie Sláva Otci a vypouští se 42. žalm ve vstupních modlitbách. Odpadá žehnání vody při obětování i závěrečné požehnání věřících. Všechna pozornost a plody se sousteďují k duším v očistci.

 
Introit začíná známou prosbou za zesnulé, Requiem aeternam dona eis, Domine, která má svůj podklad v apokryfní 4. knize Ezdrášově, v její 2. kapitole nazvané Útěcha Židů, kde se praví: Očekávejte vašeho Pastýře, který vám dá věčný odpočinek. Buďte připraveni na královskou odměnu, neboť vám zazáří světlo věčných časů“. Následuje verš ze žalmu 64, který byl zpěvem, kterým Izraelité děkovali za splnění proseb. Tobě patří chvalozpěv na Siónu, tobě buď splněn slib v Jeruzalémě. Vyslyš mou modlitbu, k tobě přijde veškeré tělo.
 
Orace se dovolává Božího slitování s odvoláním na skutečnost, že je Stvořitelem a Vykupitelem všech věřících.
 
 
V Epištole Korinťanům těší sv. Pavel všechny radostnou zvěstí o vzkříšení, která je základem naděje a modliteb za zemřelé. Toto vědomí mírní všechen zármutek. Duše v očistci jsou budoucí svatí, které čeká věčná oslava.
 
Graduale a Tractus obsahují naléhavé prosby za vysvobození uvězněných duší.

Následuje jedna z pěti dosud používaných sekvencí Dies irae (autorem je minorita Tomáš z Celana, kterého do řádu přijímal sám sv. František r. 1213. Zemřel 1255), obecně uznávaná za vrchol mezi mešními sekvencemi. Před působivým líčením hrůzy obecného soudu se jako nicotná pára ztrácejí marnosti tohoto světa. Proti tomuto napětí staví autor působivé argumenty v dojemných prosbách o milosrdenství věčného Soudce.
 
V evangeliu potvrzuje sám Pán slova sv. Pavla z epištoly. Připomíná, že vzkřísí lidstvo k poslednímu dokonání, které je rozdělí do dvou proudů, z nichž jeden zamíří k věčnému životu v Otcově slávě, druhý do věčného odsouzení. Při svém prvním příchodu přišel Boží Syn v milosrdenství a lásce, v druhém příchodu ho provází spravedlnost zajišťující dokonalou odplatu všem podle jejich skutků. Tak bude dovršeno dílo stvoření, na němž se svým způsobem podílela lidská svoboda.
 
Zádušní liturgie má nejdelší offertorium z celého misálu. Je tu opět v básnických obrazech vyjádřena hrůza nenávratného věčného zavržení, proto se Církev obrací na Ježíše Krista, krále slávy, aby svatý Michael vytrhl duše ze záhuby a uvedl do svatého světla. K tomu nabízí své oběti a modlitbu chvály.
 
Současnou prefaci zařadil do misálu rovněž papež Benedikt XV. Je vzácným a pozoruhodným výkladem evangelia, který se opírá o starší předlohu z mozarabské liturgie. Vyslovuje naději plynoucí z víry, že smrtí náš život nekončí, nýbrž se jen proměňuje: rozpadne se časný příbytek, aby ho nahradil příbytek věčný.
Závěrečné texty liturgie se vracejí k prosbám z jejího začátku.

V mešním textu druhé a třetí zádušní mše se kromě obměny prosebných modliteb mění jen perikopy. Epištola ve druhé (Mk 12, 43 – 46) na příkladu Judy Makabejského zdůvodňuje oprávněnost modliteb a obětí za naše zemřelé a je důležitým svědectvím pro článek víry o existenci očistce. Evangelium (Jan 6, 67-40) obsahuje podobnou útěchu z úst samotného Spasitele jako v první mši: Otec ho poslal, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný a dostalo se mu vzkříšení v poslední den.
 
Třetí epištolu tvoří jediný verš ze Zjevení sv. Jana, (14,13) který blahoslaví mrtvé, kteří v Pánu umírají, ano, ať odpočinou od svých námah, neboť jejich skutky jdou s nimi. Evangelium připomíná příslib Páně z velké eucharistické řeči (Jan 6, 51 – 55) Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.
 
V poslední závěrečné modlitbě Církev prosí: Uděl, prosíme všemohoucí a milosrdný Bože, aby duše tvých služebníků a služebnic, za které jsme přinesli tvé velebnosti tuto oběť chvály, byly mocí této svátosti očištěny od všech hříchů a dosáhly pro tvé milosrdenství blaženosti světla věčného.