Menu


Velký hřích

                                 Pýcha, veliký hřích


                                         

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství zahlaď mou nepravost, obmyj mě od mého hříchu. (Ž 51)

Žalmista říká: Zahlaď mou nepravost, obmyj mě od mého hříchu. Existuje totiž jeden hřích, který proniká do našeho každodenního života a který je zdrojem všech hříchů, a to je právě pýcha. Proto ji můžeme právem označit za „velký hřích“ Zatímco jiné neřesti se protiví určité specifické ctnosti, pýcha proniká všude a nejvíce ze všeho poškozuje náš život. Ona se totiž protiví nejen pokoře, nýbrž hyzdí nás ve všech našich neřestech jako počátek naší zkázy. Právě kvůli pýše anděl Světlonoš se stal Satanem a strhl ke hříchu naše prarodiče. Pýcha napadá to, co je v našem srdci dobrého a strhává ho do ničivé a současně žádostivé dynamiky. Napadá dar „být jako Bůh“, protože se takovým chce stát bez Boží pomoci a bez jeho milosti, a to je samozřejmě vyloučeno.

                              Psychologické vysvětlení

Psychologie pokládá často pýchu za odpověď založenou na neúctě, kterou má subjekt sám k sobě, je sám v sobě obětí ustavičného rozporu mezi „reálným obrazem o sobě“ a mezi „vlastní projekcí“. Protože sebeúcta je něco, co získáváme z primárního rodičovského vztahu, pokud je tato sebeúcta falešná, zkreslená nebo zcela schází, subjekt žije v ustavičném rozporu mezi tím, co je, a co chce být, ale vždy s velkou dychtivostí „vyniknout nad“, aby ukázal sám sobě, co „znamená“.

Pyšný člověk tedy, psychologicky řečeno, žije v ustavičné falešné projekci o sobě a v neschopnosti přijmout své osobní omezení. Tak se paradoxně stává , že pro tuto dychtivost pyšný nezraje a vnitřně neroste právě proto, že nevychází ze skutečnosti, ale potřebuje ustavičně sebepotvrzení a narcistické sebezalíbení. Aby je získal, využívá všechny i ty nejkrásnější city, i Boha. Pro pyšného ti druzí i ten Druhý jsou něčím, co mu slouží k tomu, aby dokázal sám sobě, že „je něco víc“. Vždy.

Proto pyšný upadá do lidské osamocenosti, která jako rakovina prorůstá stále více jeho postavení. A nejen to. Tyto podmínky ho staví nevyhnutelně do situace, že je nepřístupný pravému poznání a psychologicko – duchovnímu zrání právě proto, že velmi málo zná sám sebe a vidí jen to, čím touží být, právě proto, že pyšný je neschopen naslouchat a zařadit se do sociálního a citového života.

Současný kulturní stav společnosti, který staví na zdání a narcismu, na „postavení“ a „celebritách“, jen živí tuto psychickou deviaci a plodí monstra neschopná pravého zrání. Jako vězeň vlastního strachu, že by mohl zůstat průměrný a normální, tíhne k utváření nějakých významných vztahů a k využívání své zkreslené sebeprojekce být jako bůh bez Boha. Pýcha je z 98% zdrojem ateismu, který se nejen z důvodu, že nesnáší nic nad sebou, ale také protože je neschopen naslouchat, staví proti Bohu a popírá ho nejdříve citově a pak teprve rozumově. Ateismus zdravý a prožívaný je opravdu výjimečný. Je–li pravdou, že určitá citová nezralost může vést k religiozitě, je také pravdou, že u kořenů ateistického přístupu ke skutečnosti je infantilita a nezralost, neschopnost citové rovnováhy.

                                     Duchovní škody

Nicméně nejhlubším zlem pýchy je to, co se děje v rovině duchovní. Psychologický rozměr tvoří částečnou odpověď na onu rakovinu, která zasahuje nejhlubší patra lidského srdce, jeho osobnosti, svobody a jeho rozhodování. Žádostivý charakter pýchy je neřest, kterou není možno nikdy ukojit a která brání poznat doopravdy Boha.

Jak vysvětlit, že některé osoby se jeví jako velice zbožné, ale ve skutečnosti jsou pyšné? Odpověď je poměrně prostá: tito neznají Boha, ale klaní se Bohu imaginárnímu vytvořenému podle vlastního podobenství. Když nám duchovní život dává pocit, že jsme dobří a že jsme v pořádku vzhledem k našim silám a nikoliv proto, že je to Boží dar, znamená to, že nás ovládla neřest pýchy.

V čem se to pozná? Ve zkouškách, jaké zakoušíme, když se setkáme se zkouškami, které nám dávají pocítit naši omezenost!

Zkoušky nás totiž nutí, aby naše psychika i náš duch demontoval obraz Boha, který jsme si sami vytvořili, a jsme voláni, abychom vyšli ze sebe a abychom rostli. To se stalo všem Božím mužům. Pomysleme na Abraháma, otce víry, který byl povolán, aby nejdříve odešel z vlastní země, pak aby uvěřil Bohu, který mu dal v pozdním věku syna a dále aby uvěřil, že Bůh je Bůh života a křísí mrtvé. Jen v dramatu oběti „vlastního syna“ všechny Abrahamovy projekce, třeba i dobré, ustupují, aby vytvořily místo tomu, co Bůh zjevuje sám o sobě, a Abrahám tak poznává nakonec i sám sebe ve své definitivní velikosti.

To je důvod, proč pýcha je nejhorší ze všech neřestí, protože má charakter výlučně duchovní. Na rozdíl od ostatních neřestí, které jsou přirozeného charakteru, tak říkajíc živočišného, pýcha napadá lidskou duši. C. S. Lewis správně konstatuje: „Ďábel se tomu směje, je spokojen, kdy jsi čistý, odvážný, schopný ovládat se, protože dokáže nastolit v tobě diktaturu pýchy; tak jako by byl velmi šťastný, že může vyléčit tvé omrzliny, jestliže budeš souhlasit, aby ti způsobil rakovinu. Pýcha ve své přirozené dychtivosti tíhne k tomu zničit pokud možno všechno dobré, aby ses nemohl těšit z opravdových duchovních dober. Pýcha totiž velmi dychtí k potvrzení vět jako: „moje duchovní cesta je lepší“, „je lepší mluvit v jazycích než zpívat s neokatechumeny“, „toto je pravá a správná cesta křesťanství“ apod. Mnohé podobné věty živené pýchou putují mezi různými církevními společenstvími, mezi duchovními fanatiky a křesťany, kteří nejsou „obyčejní“. Děje se tak vždy, když nejde o pravdu, ale chceme ospravedlnit obraz Boha, který jsme si vytvořili. I když to vysloveně neříkáme, tvoří to základ našich soudů.

Svatý Pavel, který měl své zkušenosti s Korinťany, napsal z toho důvodu své přirovnání k tělu ( 1 Kor 12). Právě z toho důvodu je pýcha jed rozdělení. Je pravděpodobné, že kdyby aspoň trochu ubylo pýchy, nebylo by v církvi tolik bludů a rozdělení. Jaké léky nám církev nabízí? Především radikálnost opravdového života modlitby nad Božím slovem a s upřímností srdce.

Duch Svatý, který vítězí nad hříchem a dává tvému srdci pravdu, Duch svatý tě učí padnout na kolena, nejdříve uvnitř a pak fyzicky. Důležité je také duchovní vedení. Pokud nejsi schopen naslouchat a podřídit se, znamená to, že máš v sobě velmi silný jed pýchy.

                                    Falešná pokora

Existuje také falešná pokora, která je maskovanou pýchou. Příkladem je odpor k projevům a znamením úcty. Takové projevy jakožto projevy ocenění jsou dobrá a správná věc, chybné je přisvojovat si je a neuznávat pohlazení, které nám Bůh uděluje skrze bližního. Odpor k takovým projevům a znamením je určitý druh podvodu, který pod skořápkou pokory maskuje to, co ve skutečnosti životně a narcisticky potřebujeme: aby se nám dostávalo ocenění a uznání.

Falešná pokora nás vede k hledání prostředků, jak se dělat lepšími, než jsme. Je tvrdá k sobě i k druhým, když pod zdáním zbožnosti skrývá silnou tělesnost a povolání k perfekcionismu. Postrádá lásku a nedokáže odpouštět ani sobě ani druhým. Takoví lidé se vyhýbají hříchu nikoliv proto, že se hřích nelíbí Bohu, ale aby se cítili být dokonalí, „nad hříšníky“; zdánlivě zdraví jsou proniknutí pýchou až do morku kostí. Pascal to vyjádřil slovy: „čistí jako andělé a pyšní jako démoni“.

Jiná velmi rozšířená maska pyšných je konání nápadných dobrých skutků proto, aby se cítili a projevovali jako lepší a spravedliví. Kolik dobrých skutků inspirovala pýcha srdce! Je třeba být bdělý. Radovat se máme z dobra proto, že pochází od Boha a my jsme povoláni jeho milostí, abychom se z toho radovali, nikoliv abychom si to přivlastňovali. Pýcha je z hlediska rozumu hloupost, nepravda a ontologické absurdum.

                                     Sociální pýcha

Pokaždé, když společnost rozhoduje o tom, kdo člověk a je a kdo není, je to projev selektivní a ničivé pýchy. Z apriorní autority rozhodovat o člověku vzniká mentalita určující, kdo je méněcenný, a vytváří podle toho zákony, které mají ospravedlňovat usmrcení ve jménu pokroku a svobody. Současně lidská pýcha vyvrací základy rodiny a společnosti, manipuluje se sdělovacími prostředky a informacemi, zasévá diskriminaci a morální relativismus, jejími plody jsou eutanazie, pedofilie, genetická manipulace. Pýcha je smrtelná rakovina lidské společnosti.

Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fil 2 5-11).

Kristovo ponížení a obnažení je cesta, jak se stát stát pravdivými před Bohem i před sebou, ne proto, abychom byli lepší, ale abychom byli ve společenství s ním a se svými bratry. Svatý František z Assisi říkával: Člověk platí tolik, kolik platí před Bohem. Nic víc. (FP 169)

                                                       Pramen: Vivere la fede