Menu


V propasti Trojice

 

V záři těchto světel nazírám propasti Trojice

 Trinitární charakter celého Conchitina života a celé její nauky je jedním z nejkrásnějších a nejhlubších aspektů její spirituality.

To, jak v ní rozkvetl její křest a jak se postupně rozvíjela její osobní milost pod působením Ducha svatého, to vše ji podněcuje k ztotožnění, k přetvoření v Krista Velekněze a Oběť, aby pokračovala v jeho oběti lásky pro slávu Otce ve prospěch lidí. Celý Conchitin duchovní život se rozvíjí ve znamení Trojice.

Již od prvních stránek jejího Deníku se projevuje ohlas milosti, která ji unáší k hlubinám vnitřního Božího života. Ruku v ruce s tím, jak činí pokroky v duchovním životě, přijímá zvláštní osvícení, a když dospěje k plnosti života v sjednocení, působení darů intelektu a moudrosti ji ponoří do propasti Trojice.

Stránky, které Conchita napsala o Trojici, jsou ty nejvznešenější z celého Deníku a mohly by naplnit celý spis. S politováním jsme nuceni vybrat jen několik textů z tohoto pokladu její nauky.

1. »Mám velkou úctu k Nejsvětější Trojici«

Její živý vztah ke třem božským Osobám sleduje trvale stoupající linii.

Od samého počátku jejího duchovního života ji vede Pán velmi cílevědomě a prakticky, aby svůj život zaměřila k slávě Svaté Trojice: »Žij svůj život hodinu po hodině, aniž bys myslela na to, co bude potom, jako by to byla tvoje poslední hodina; prožívej ji, odevzdej se do mé vůle a snaž se mi zalíbit. Opakuj často: „Staň se vaše vůle, Otče, Synu a Duchu svatý. Sláva tobě, Nejsvětější Trojice!“« (D. 1893)

Vidění Kříže Apoštolátu – symbolu spirituality a nauky kříže – je celé zahaleno hlubokým trinitárním významem; Conchita to vytuší, obrací se na Ježíše a píše: »…Otec se svým souhlasem, ty skrytý v kříži a Duch svatý jako ochránce, celá Trojice bude řídit toto dílo« (D. březen 1894).

Účinek tohoto posvěcujícího Božího působení se ukázal na Conchitě, když po nějakém čase napsala:

»Hle, jsem celá uchvácená Bohem… Mám velkou úctu k Nejsvětější Trojici. Zasvětila jsem jí tyto tři dny z celé duše. Včera Otec… dnes Ježíš a zítra Duch svatý, kterého tolik miluji. Cítila jsem ho často, jak se ke mně sklání paprsky svého světla a dává mi zakusit nevýslovný pocit, který mě konejší, okouzluje a naplňuje pomazáním, jež mě uchvacuje« (D. 19. 5. 1894).

»Celá Trojice je Láska«

Ze středu perspektivy své osobní milosti, z tajemství kříže, Conchita rozjímá ve světle Ducha svatého o tajemství tohoto Boha, který se sklání k nám. Je to základní text, protože již od počátku nám dává klíč k interpretaci celé nauky kříže:

»Podstatou Otce je Láska a jeho láska k lidem je tak velká, že dal svého vlastního Syna za vykoupení světa. Podstatou Syna je Láska, a to láska tak velká, že se sám obětoval v bolestech, aby nás spasil ke slávě Otce. Pokud jde o mne, třetí Osobu, mou podstatou je Láska, která je souběžná s Otcem i Synem, k slávě Trojice, účastní se tajemství vtělení, provází Ježíše po celý jeho život, dosvědčuje jeho božství a zpečeťuje dílo vykoupení, chrání Církev, moji neposkvrněnou Snoubenku.

Podstatou Otce je Láska a moc. Mou podstatou je Láska a život, podstatou Syna je Láska a utrpení. Podstatou tří božských Osob je Láska, tj. nejčistší Láska, která se sděluje. To je důvod, proč ji nazývají Caritas, protože to je dar sama sebe. Je to nejdokonalejší podoba soucitné lásky.

Utrpení nebo kříž, zbožštěné Synem, jsou jediným žebříkem, po kterém je možno vystoupit až k soucitné lásce. Chápeš nyní hodnotu kříže? Nejvíce ukřižovaní jsou ti, kteří nejvíce milují, protože utrpení, znak Ježíše, přitahuje k sobě tři božské Osoby. My v této duši přebýváme a já si v ní zřizuji svůj příbytek« (D. 9. 7. 1895).

Trojice a vtělení

Já jsem cesta,“ říká Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6).

Tajemství vtělení přivádí Conchitu k Boží hlubině.

»Pán pozvedl mého ducha k nazírání vtělení Slova. Dal mi pochopit velmi hluboké věci o Nejsvětější Trojici, jejíž je druhou Osobou.

Otec,“ řekl mi, „existoval od věčnosti. Zplodil ze svého nitra, ze své vlastní podstaty, ze své bytosti své Slovo. Stejně ode vší věčnosti, už od počátku Slovo bylo Bůh, jako Otec je Bůh, protože obě Osoby tvořily jednu jedinou božskou podstatu. Ale nikdy, v žádném okamžiku tyto božské Osoby, Otec a Syn, neexistovaly pouze samy, ani nebyly pouze dvě. Ve stejné věčnosti, vždy jako vycházející z Otce i ze Syna, existoval i Duch svatý, rovněž Osoba. Duch svatý je božským odleskem v lůně samotné Lásky, je odleskem světla v lůně a týmž Světlem, je odleskem života v nitru
samého Života, a tak i všech nekonečných dokonalostí v nej­vnitřnějším nitru samotné dokonalosti.

Toto sdělování téže podstaty, téže bytosti, téhož života, týchž dokonalostí, které je tvoří a které jsou ve skutečnosti jen jedna a táž bytost, podstata, život a dokonalost, představují věčnou blaženost jediného Boha a zalíbení bez konce Osob vznešené Trojice.“

Ó, jak veliký je náš Bůh, nesmírně veliký, a jaké jsou v něm pro člověka a také pro anděly nepochopitelné propasti! V přítomnosti této velikosti se cítím jako malinký atom; ale jak cítím svou nekonečnou duši, schopnou přijmout slabý odlesk téže velikosti, ona se rozšiřuje plná radosti v nazírání nepochopitelné blaženosti, věčnosti a nesmírnosti svého Boha.

A odtamtud je Slovo? Říkám si celá dojatá: To je trůn, ze kterého sestoupilo k podlému atomu země? Ó, můj věčný Bože, jak přijmout takovou blahovůli?

Ježíš pokračoval: „Slovo, druhá Osoba Nejsvětější Trojice, sestoupilo do nejčistšího Mariina lůna působením Ducha svatého, který ji učinil plodnou, Slovo se vtělilo a stalo se člověkem! Nejhlubší ponížení, které mohla uskutečnit jen Boží láska.“

Slyšela jsem o tomto obdivuhodném a vznešeném tajemství věci tak hluboké, které jsou určeny jen mé duši, protože je nemohu vysvětlit druhým pro nedostatek slov« (D. 25. 2. 1897).

Je třeba zdůraznit, že osvícení, která přijímá, nevyvolávají v Conchitě poznání čistě abstraktní. Nejedná se o spekulace o Bohu, nýbrž o zkušenost lásky, která přijímá v hloubi vnitřního Božího života podstatný smysl v lásce k lidem, dohnané až k »šílenství kříže«.

2. První zkušenosti

Život milosti je ustavičný postup: tak také charakteristický a osobní aspekt Conchity v jejích vztazích k božským Osobám se neobjevuje na samém počátku. Takto nám popisuje své první zkušenosti:

»Během některých modliteb jsem měla nevysvětlitelné okamžiky poznání Boha (nevím, jak to říct) v Nejsvětější Trojici… zakusit něco jako (nejde to pochopit)… jako určitý druh náčrtu jeho podstaty tak čisté v oné Všechno-Jednotě… v jeho věčném plození… v jeho vlastnostech a nesmírnosti… dobrotě… spravedlnosti… ale to všechno v jednom okamžiku vnitřního osvícení nevysvětlitelné sladkosti: ne takové sladkosti, jaká provází jiné modlitby, ale mnohem vyšší a čistší, která dovoluje duši vystoupit nebo ji uchvacuje jasným poznáním Boha, které ji tak zaplavuje, že zapomíná na všechno, i sama na sebe.

Trpím, když vidím určité obrazy Nejsvětější Trojice, ó, nejsou takové jako to, co zakouším! Bůh je světlo, čistota, božská vůně, souhrn krásy, ohniště každé dokonalosti, pokoje, záře, on je láska, láska, láska, nepochopitelná blaženost, věčnost bez času, bod, který zapaluje a pohlcuje všechno, oslňující, majestátní, výjimečně sladký, který všechno přitahuje a ustavičně se sděluje… aniž by kdy zmenšoval svou plnost!…

Ó, jak je tato věčnost bez času hluboce vtisknuta v mém srdci! Tento Bůh, Bůh třikrát svatý, svatý, svatý, kterého nechápu, ale zakouším, kdo by byl schopen vyslovit to, co on je, jestliže ani v nebi neexistuje jazyk schopný to vyjádřit?

Když to cítím, dostávám strach; ale na druhé straně se cítím ponořena do tohoto oceánu okouzlujících dokonalostí, do této věčnosti krásy a osobní blaženosti! Vidím tři božské Osoby, jak si sdělují zalíbení, které vzniká ustavičně (řeknu to, abych se vyjádřila) v každém okamžiku z nazírání na sebe samy… Cítím nebo vidím v duši (nevím, jak to říct) věčnou propast věčných dokonalostí, vždy nových, v nichž se radují tři božské Osoby. Všechny tři mají, jak mi Pán řekl, nejčistší štěstí ze sdělování. Ony jsou tři Osoby, ale jen s jednou božskou podstatou, rovné si v moci, moudrosti, dobrotě a ve všech jiných vlastnostech!…Ó, jak je Bůh nesmírný, jak je dobrý, jak je svatý, jak je čistý! Je Láska: to je vše, co mohu říct« (D. 14. 5. 1898).

    Pramen: Conchita Armida: Duchovní deník matky rodiny  MCM 2001