Menu


Ustanovení kněží byl nekonečný akt lásky

Za svůj život vděčím Otci, protože On Mě zplodil jako své Slovo v nejmocnějším výbuchu lásky. Zplodil Mě z lásky a z lásky jsem vyklíčil v Jeho nejsvětějším a neplodnějším lůně.

Láska Mě utvářela v Otcově mysli, v Otcově lůně, v nekonečném Otcově rozumu jako znějící tón, jako líbezný akord, který naplnil svou harmonií všechny věky a který zaznívá ve věčných propastech lásky, který dal vzklíčit Slovu jako nejvěrnější ozvěně božské hudby, oné líbezné harmonie, která nemá žádné obdoby. Já, Slovo, jsem s Otcem Jeho dokonalou a překypující ozvěnou, jedinou věčnou dokonalou vibrací: jednotou podstaty, vůle a bytí, jediným božstvím v rozličných osobách.

Nastínil jsem ti tak původ Slova. Tedy od tohoto momentu, od věčnosti, – i když Slovo vychází od Otce ve věčném plození – jsem jeden jediný Bůh v podstatě i v božství – je to jeden jediný tón, jediná nebeská harmonie, která zaznívá unisono, takže je slyšet jen jednu jedinou lásku.

Tři božské osoby jsou totiž věčné a žádná nepřichází po té druhé. Jistě, Otec tím, že poznává sebe, zplodil Syna, od obou vychází Duch Svatý, ale jelikož všechny tři božské Osoby jsou věčné a žádná z nich nepředchází druhou, všechno se děje současně. Toto vznešené tajemství Trojice, ve kterém spolu existují tři božské Osoby, nemělo nikdy začátek.

Věčná je v Duchu Svatém láska, která od věčnosti spojuje Otce se Synem. Láska byla vždy mojí podstatou a mým životem, tak jako je tomu u Otce. Bůh je láska ve třech božských Osobách. Ale Duch Svatý je pramen této lásky, věčná podstata lásky a nejčistší střed jednoty, protože jednota není nic jiného než láska, která sjednocuje, láska, která asimiluje, láska, která spojuje v jedno tři Osoby a nikdy neměla začátek.

Nuže, Já jsem zplozen z Otcovy lásky a zde na zemi jsem Ho ani na okamžik nepřestal milovat, kořit se Mu jako Slovo, a současně Mu sloužit, milovat Ho, vzývat Ho a klanět se Mu jako Bůh-Člověk.

Já jako Bůh-Člověk jsem se zrodil z lásky, z lásky jsem byl zplozen v lůně Panny a každý tep mého srdce od prvního až do posledního v pozemském životě jsem zasvětil tomu, abych ctil svého Otce, sloužil Mu a oslavoval Ho a projevoval Mu svou podřízenost, jaká mu přísluší.

Moje duše nikdy neztratila ze zřetele okamžik mého vtělení až do onoho okamžiku smrti na kříži, a když jsem naplnil Jeho láskyplnou a svatou vůli až do poslední čárky, odevzdal jsem ji do rukou Otce.

Byla to vůle Otce, která Mě přivedla na kříž, byla to Jeho láska, láska vznešená, největší zkouška Jeho lásky.

A také to, že Mne daroval duším, byla Jeho čistá a nesmírná láska.

A když založil Církev a ustanovil Mne v ní jako prvního, věčného a pravého Velekněze, jehož všichni ostatní kněží mají být obrazem, byl to akt lásky, nekonečné náklonnosti k Jeho jedinému Synu.

A když ustanovil, že ve Mně bude smazán hřích a budou odpuštěny všechny zločiny světa, protože jen Boží odčinění mohlo smazat urážky učiněné Bohu, byla to všechno láska, a tato nekonečná láska bude až do konce časů láska a jen láska.

A když ustanovil všechny kněze ve Mně, jediném Veleknězi, ve Mně, jediné Oběti, ve Mně, jediném Spasiteli, byl to akt lásky, je to láska od počátku časů a bude to po všechny časy jen a jen láska.

Nastane den, kdy přijdu soudit svět spolu se všemi svými kněžími, se všemi kněžími, kteří pro svou jednotu v Trojici budou spojeni se Mnou. Také tento záměr Otce, abych – opakuji – jako triumfující Král se znamením Kříže byl doprovázen zástupy mých kněží a přišel soudit svět. Není to snad akt lásky, nekonečného zalíbení, projev nekonečné lásky?

Ale jedna myšlenka Mě trýzní, když vidím, že v tento poslední den, který je pro Mne již přítomný, zraňuje mou duši více než cokoliv jiného, že budu muset – v onen den – zavrhnout duše těch kněží, kteří dávali přednost zemi před nebem, tvorům před Stvořitelem, chtěly a mazlily se s hříchem místo s něžností Otce a zarmoutily mé božské Srdce.

Ne, nechci, aby se to stalo. Moje lidské Srdce a božství Boha-Člověka odmítají, abych tak řekl, tuto myšlenku, zintenzivňuje své prosby a Já zintenzivňuji zde na zemi oběti pro Církev, abych zachránil své kněze i na okraji propasti a spasil je svou krví, kterou oni svatokrádežně pošlapali. Až do jejich posledního okamžiku, ve kterém jsem stále přítomen, skrápím je svou Krví pro zásluhy duší – obětí – zde na zemi, snažím se prorazit k nim svými vzdechy, snažím se pohnout je svou nesmírnou láskou a budu to dělat až do konce věků.

Proto podstatnou a nevyhnutelnou složkou, jak se mají kněží přetvořit ve Mne, je obyčej osvojit si myšlení mého Otce, ve dne i v noci, při každé příležitosti a zvláště při slavení mše svaté oslavovat mého Otce, snášet únavu, strádání a bolesti (které On umí osladit svou láskou), obětovat Mne a obětovat sebe ve spojení se Mnou, ale nikoliv jednoduchou formulí mechanicky opakovanou, nejen v oběti nekrvavé, ale ustavičně, v každém okamžiku, tak jak jsem to dělal Já.

Zde na zemi jsem neučinil zázrak, neprojevil jsem milost, neutišil jsem bolest, aniž bych napřed pozvedl oči a především své Srdce k Otci, abych učinil všechno pro Jeho slávu, pro Něho a v Něm. Podávat Mu důkazy své lásky, to byla pro Mne, tak říkajíc, zde na zemi moje hlavní vášeň. Všechno jsem obracel k Němu a jediným mým zaměstnáním bylo, aby Ho duše poznávaly a oslavovaly.

Jednal jsem tak, aby můj život zde na zemi byl nepřerušeným projevem mé láskyplné vděčnosti k mému nebeskému Otci. Mým pokrmem, mým nápojem, se všemi jeho námahami, omezeními, bolestmi, celý můj život spočíval v tom, abych ho oslavoval ve Mně a v duších, abych činil Jeho vůli a nacházel zalíbení v tom, že ji konám, i když to pro Mne bylo objektivně příčinou mučednictví. Láskyplná a klanění hodná vůle mého Otce byla pro Mne nejpřednější ze všech věcí.

Toto bylo rozlišující znamení, nejevidentnější charakteristika mého vnějšího i vnitřního jednání: všechno zasvětit ideálu konat vůli mého Otce; to byl dokonalý závěr každého mého skutku, všech mých myšlenek: božská vůle Otce!

Byla to veliká radost učit modlitbě Otče náš. Do ní jsem vlil ten nejlíbeznější destilát, kterým přetékala má duše; po staletí bude opakován tento vznešený hymnus, jímž jsem chtěl vzdát hold vůli mého Otce a podřídit všechny lidské vůle Jeho vůli.

Řekl jsem to, aby kněží, jestliže se chtějí přetvořit ve Mne, jestliže chtějí být Mnou, začali s veškerým svým zápalem, s veškerou velkodušností a vytrvalostí dělat to, co jsem dělal Já: ať přetvoří svůj život v jediný úkon lásky k Otci, který je zplodil ve svém láskyplném lůně, dal jim povolání a který, aby je neodděloval ode Mne, vlil do Marie, když jsem se v ní vtělil, svatý zárodek jejich kněžského povolání. Ať vzdávají čest Otci každičkým svým činem, ať Ho oslavují intenzivním vnitřním životem, ať usilují neúnavně, aby se Mu duše klaněly a ať učiní z jeho svaté vůle svůj vlastní život.

To všechno nebude pro ně břemenem, ověří si, že nebudou ztrácet odvahu před všemi těžkostmi, přede všemi pokušeními, které jim ďábel připraví. Já vás ujišťuji, že toto bude největší prostředek, který dovolí jejich dokonalé přetvoření ve Mne.

Duch Svatý, jeden s Otcem i se Synem, jim bude s velkou radostí pomáhat, protože to je bezpečná cesta pro sjednocení vůlí, ve kterém má celá Trojice zalíbení (CC 51,146–158).

Maria ve svém Synu vidí kněze

Pro kněze by mělo být velkým motivem a velkou útěchou vědomí, že v míře, v jaké pilně usilují přetvořit se ve Mne, stávají se také stále více syny Mariinými, a tedy také předmětem její něžnosti, jejích projevů ryzí mateřské lásky.

Tak jako Otec shlíží se stále větší láskou na kněze, kteří se krok za krokem přetvářejí v Ježíše, tak také Maria vylévá něžnosti svého mateřského srdce tím více, čím více kněz odráží můj dokonalý obraz.

Tak jako se Otec skrze Mne, své Slovo, které se stalo tělem, dívá na všechny věci a ve Mně je miluje a nic nemůže milovat mimo Mne, tak Maria ve Mně, božském Ježíši, miluje všechny své děti a zvláště kněze. Ale Ona miluje ještě více ty, kteří se podobají Mně, jejímu božskému Synu a obzvláštní zalíbení má pro ty, ve kterých rozeznává nejvýrazněji mé rysy, jak se postupně přetvářejí ve Mne.

Ona, Neposkvrněná Matka, s obzvláštním zalíbením patří na kněze čisté. Hledá vůni svého Ježíše, vznešené Lilie, v kněžích povolaných, aby Ho zde na zemi představovali; má zalíbení v nevinnosti jejich duší, v čistotě jejich rukou, které se dotýkají Beránka, a chtěla by přitisknout své rty na rty, které důstojně pronášejí slova vykonávající Proměňování ve mši svaté. Maria se totiž z toho nesmírně raduje a vkládá celou svou duši do přepodstatnění.

Maria je nejkratší cestou přístupu k Duchu Svatému, k růstu lásky, která přetváří, činí podobným, sjednocuje a posvěcuje. To je prostředek nejsladší, nejněžnější, nejvybranější a nejčistší: Maria! (CC 50,147–155).

Maria má ve mši svaté velkou roli

Kněžská důstojnost je tak hluboká, že lidský rozum ji nedokáže pojmout; především když s božskou autoritou vykonává svátosti mé Církve, ve kterých Mne vždy reprezentuje. Žádná svátost, žádný jeho úkon není tak transcendentní, tak vznešený, jako to, co vykonává ve mši svaté; protože z ní vyplývají nevyčíslitelné účinky pro nebe, pro očistec, pro zemi, pro duše. Je proto zcela zřejmé, jak je správné, aby kněží byli hodni, čistí a svatí: aby byli Ježíš.

Když se kněží při mši svaté přetvářejí ve Mne, stávají se v tom okamžiku nejintimněji a nejdokonaleji „Syny Neposkvrněné Marie“, protože Já sám se v nich zpřítomňuji (CC 49,88–90).

Z knihy Conchita Armida: Pán Ježíš o svých kněžích

(Pokračování)

 

Přeložil -lš-