Menu


Úmysly při slavení Eucharistie

Při výkonu svátostných úkonů pro jejich službu nejvlastnějších musí být kněží velmi pozorní a formulovat zvláštní úmysl nejen jako lidé, ale také jako vyslanci Nejvyššího.

Postačí úmysl, který má účinnost v úkonu, aby svátost byla platná; ale je vhodné obnovit čistý, svatý a účinný úmysl u všech úkonů, které Mě představují.

Velmi snadno se stává u nezřízeného kněze, který se nikdy nemodlí, že se opíjí, že vášnivě myslí na ekonomické záležitosti; u kněze vlažného, který vykonává své úkony ve spěchu; je to velmi snadné, opakuji, pro kněze, který se zpěčuje svému povolání, který vleče svou službu jako těžké břímě, že si ani neuvědomuje při slavení svátostí, co dělá, a postrádá úmysl, který je nezbytný pro platnost svátosti.

Doporučuji velice Mé Církvi tento bod nesmírné závažnosti, protože od něho se odvíjí řetěz těžkých odpovědností.

Chtěl bych, aby se zraku Mých kněží jevilo jasněji to, co vidím Já, to, oč prosím, to, proč naříkám, to, co supluji, a i to, co nemohu suplovat, protože zákony Mé Církve jsou pevně stanoveny a Já je musím respektovat jako první.

Přišel jsem na svět, abych ho spasil za božské pomoci Mé Církve, Beránkovy milované nevěsty. Proto jsem jí svěřil svou nauku potvrzenou Mými příklady a dal jsem jí svou Krev, svůj život, svou Matku a vše, čím byl a co měl Bůh-člověk a člověk-Bůh. Svými příklady a svým křížem jsem vytyčil cestu k nebi. A abych učinil tuto milovanou Církev silnou a pevnou a dokonal vykupitelské a spásné dílo, seslal jsem Ducha Svatého; On je světlem a duší této Mé milované Církve, On je darem pro Mého Otce, dar, který jsem připravil, když jsem přišel na tento svět, abych se Mu klaněl a daroval Mu duše, kněze a slávu!

Slovo a Duch Svatý vzdávají Otci slávu spolu s bojující církví, která se pak stává církví očišťovanou a vítěznou, tři v jedné jediné, aby ho oslavila. Já – abych použil vaše slova – jsem jí poslal celou svou lásku, abych zbudoval tuto milovanou Církev, slávu Trojice. To Já, abych uctil svého Otce a spasil svět, jsem ustanovil papežství, episkopát, všechnu církevní hierarchii s Mými představiteli na zemi. Z toho všeho je třeba pochopit Moji lásku k Církvi a zájem, který mám o svatost těch, kteří ji vedou a kteří jí slouží.

Církev je brána, kterou se vstupuje do nebe; je to jediný prostředek spásy, protože právě jí jsem svěřil nesmrtelné poklady. A k spravování těchto pokladů, které jsou hodny, abych je spravoval pouze Já, jsem delegoval biskupy a kněze současně s povinností, aby byli druhým Mnou. Jen tak může být vedeno dílo Mých rukou, tato čistá a neposkvrněná Nevěsta, tato Matka katolicismu, která se nikdy neunaví tím, že rozdává odpuštění, protože má Mne, který jsem současně Boží odpuštění i Spasitel lidí.

Mým trůnem na zemi je Moje Církev. V Církvi nachází Bůh--člověk své rozkoše, v Církvi se uctívají tajemství jeho života, utrpení a smrti. Ona má Moje evangelia, která jsou Mým živým rozechvělým slovem; ve svatostáncích jsem Já; ve svátostech jsem Já, který se dávám, vylévám a pronikám do čistých srdcí. Neexistuje pro Mne na zemi nic krásnějšího než Moje Církev, která sestupuje až do očistce a pozvedá se až k nebi. Můj Otec se zalíbením shlíží na to, co má ode Mne, na to, co božského obsahuje, aby byla dílem Mým a Ducha Svatého. Proto ho zarmucuje, když vidí na zářivé bělosti Církve skvrny, které ji zneuctívají, proto se rozněcuje jeho spravedlnost, když vidí nedbalosti, trestuhodné obyčeje, pohrdání, nevděčnosti a nečestnost těch, které nejvíce miluje.

Trojice je na Církev velice žárlivá, protože ona je jejím příbytkem zde na zemi, protože z tohoto nevyčerpatelného pramene získávají duše ctnosti, čistotu a odpuštění.

Jak bych mohl nechtít, aby kněží odpovídali ideálu Mého Otce? Takové je ode Mne požaduje. A co dělám? Jak ho uspokojuji, Já, který se trápím touhou oslavit ho zde na zemi a zůstal jsem zde jen proto, abych mu nadále vzdával čest spolu s Církví a dušemi?

Já, Slovo, a Duch Svatý se zabýváme v této poslední etapě světa tím, abychom dali zazářit mé Církvi ve svatých kněžích; božským prostřednictvím Slova a Ducha Svatého spolu s Marií dojde k této radikální univerzální změně, ve které Díla Kříže sehrají velmi aktivní úlohu.

Dojde k novému Vykoupení nikoliv skrze Moje lidské umučení, nýbrž skrze Moje umučení v ukřižovaných duších. A z živého podnětu Ducha Svatého dojde k novým Letnicím pro Otcovu slávu. To je cíl, který vám Já a Duch Svatý předkládáme.

Ale abychom duše spasili, abychom je zanítili, abychom duše zdokonalili, musíme začít u kořene, tj. u Církve, u Mých kněží jako mohutné pomoci pro spásné dílo, které se má uskutečnit a které je již přede dveřmi.

Můj Otec spolu se Slovem a s Duchem Svatým působí aktivně. Sešle na Církev oheň, božský dech, který zapálí kněžská srdce horoucím impulzem Ducha Svatého. Pak dojde k hlubšímu poznání vtěleného Slova a Můj Otec se bude usmívat, až uvidí svého božského Syna vyvýšeného skrze Ducha Svatého (CC 49, 304–322).

Skrze kněze se Eucharistie v Církvi zvěčňuje

V přijímání tvor přijímá Mou Duši, Mé Tělo, Mé neviditelné Božství, které je jedno s Otcem i Duchem Svatým, přijímá také božské Osoby, Trojici v její věčné plodnosti a v plodnosti vtěleného Slova.

Je pravdou, že Moje nejčistší Tělo, Moje nejsvětější Tělo živí duši, která je přijímá, že jeho božský dotyk smazává všechny lehké hříchy a nedokonalosti. Ale v Eucharistii je Božství, které uskutečňuje v duši svaté účinky milosti, je v ní plodnost Otce, která působí tím, že Mne daruje, ve Mne přetváří.

Jsem největším Otcovým nástrojem, kterým skrze Ducha Svatého vylévá do duše milost, skrze kterou se Otec sděluje.

Otcovým slovem je Slovo a jeho hlasem Duch Svatý. Jestliže se Slovo Otcovo dalo na zemi slyšet, je to jen proto, aby chválil své Slovo, aby světu zjevil svou nekonečnou lásku k jedinému Slovu, které miluje. A skrze Něho a v Něm miluje všechny věci.

Duch Svatý se sděluje mnoha způsoby, ale všechny jsou skryté, intimní, přelíbezné, se zcela zvláštní specifikou plodné Otcovy lásky, kterou chová v sobě. On sděluje jen to, co přijal, jako při vtělení. Duch Svatý oplodnil Marii plodností Otce a Slovo se stalo tělem. Role Ducha Svatého je božská, intimní a navenek se málo ukazuje. On se sděluje duším velice mlčky, tiše, vylévá na ně a do nich skrze milost a skrze Otcovu plodnost nevýslovné účinky. Nikdy se nevzdaluje od duše, která je v milosti, nýbrž ustavičně se daruje, ve dne v noci v ní působí a zvětšuje stupně své milosti a její přetvoření ve Mne. Nic tak neprospívá tomuto přetvoření jako přijetí eucharistické Svátosti, ve které jako Bůh-člověk daruji své Lidství a své Božství, jedno s Otcem a Duchem Svatým.

Jakou důstojnost jsem udělil kněžím! Kdyby zde na zemi nebylo kněží, nebyla by zde Eucharistie. Tato veliká Svátost byla svěřena vůli a úmyslu kněze. Je tomu, jako by sama Trojice svým způsobem závisela na něm, ale na něm přetvořeném ve Mne, protože božská plodnost je tak veliká, že dává vzniknout vtělenému Slovu. Když kněz proměňuje chléb a víno, není pouze člověk, ale Bůh v člověku, který plodí vtělené Slovo v přepodstatněných způsobách.

Kdo jiný by mohl učinit tento zázrak lásky než nekonečná moc lásky, než plodnost nekonečné lásky?

Duch Svatý sehrává během mše velkou roli, protože mezi třemi Osobami je Láskou, která vnukla tvému Ježíši, vtělenému Slovu, skrze Otcovu plodnost mystické vtělení v duších. Ale hlavním jeho posláním je přetvářet kněze ve Mne skrze mystické vtělení, aby žili božským životem v nejtěsnější jednotě s Trojicí.

Můj Otec si vyvolil kněze jako naprosto nezbytný nástroj, aby zpřítomňovali na oltářích velké tajemství, které se zde uskutečňuje, aby skrze tento božský prostředek Eucharistie se uskutečňovalo jejich přetvoření ve Mne.

Jakou moc to přijali kněží u oltáře: že přetvořeni ve Mne Mi dávají život z plodnosti Mého Otce; ale to ve svaté povinnosti, aby i oni žili v tomto plodném Životě, který je Životem jen proto, že je nejsvětější plodností věčného Života!

Jak mnoho tajemství obsahuje Eucharistie pro kněze! V mnohé nauce a svatých povinnostech, ve kterých oni uplatňují roli Otce, jsou druhým Mnou. Otec Mě v nich mysticky plodí skrze Ducha Svatého a celá Trojice spolupracuje v eucharistické oběti, která se skrze její působení stravuje pro dobro duší.

Proč mnoho kněží neprohlubuje tuto pravdu, která je činí vznešenými? Proč o ní nerozjímají ani neuvažují, ani se nenechají prosáknout touto jedinečnou důstojností a nejsou za ni vděční? Plní jen ze zvyku povinnosti své služby a mechanicky vykonávají nejsvětější úkony svého kněžského povolání.

Můžeme říci, že sama Trojice je kněžím k dispozici, aby uskutečnila eucharistické přepodstatnění skrze stvořitelská slova, která pronášejí jejich rty. Kněží neuvažují o tom, že Já jsem v nich skrze plodnost Otce, že zůstávám reálně v Eucharistii, nezvažují nekonečnou velikost toho, co plní, přetvořeni ve Mne.

Ve slavnostních okamžicích proměňování nejsou prostým nástrojem, ale druhým Mnou. Já jsem v nich, ale jak často oni nejsou ve Mně, a to ani ve svých myšlenkách!

Jak to napravit? Jen skrze přetvářející jednotu, jen skrze modlitbu, usebranost, vnitřní život a především skrze lásku, která přetváří a kterou hledám v těchto důvěrnostech lásky.

Hladovím, aby se Mi dostalo odpovědi, žízním po láskyplné věrnosti v posvátných úkonech kněžské služby. Hladovím a žízním po svatých kněžích, kteří by se stali jedno se Svatým svatých, kteří by byli slávou pro Moji Církev, triumfem proti peklu a útěchou pro Mé Srdce (CC 55, 251–264).

                               Z knihy
                               Conchita Cabrera de Armida: Pán Jižíš o svých kněžích str. 109