Menu


Teologie už nevěří v anděly a ďábly?

Francesco Lamendola

Moderní teologie již nevěří vanděly

aďábly?

IV. lateránský koncil, který se konal v Římě v roce 1215 na konci pontifikátu Inocence III., se připomíná především proto, že odsoudil jáchymovské teorie, totiž smělé návrhy na obnovu křesťanství, které hlásal kalabrijský mnich Joachim de Fiore a které měly silný vliv na středověkou spiritualitu.

Nicméně z teologického hlediska byl tento koncil významný z jiného důvodu, protože formuloval jasně nauku, která dosud v Církvi nebyla definována a která se týká existence andělů a ďáblů. Zvláště jeden koncilní dokument se zabývá ďáblem a jinými démony, což bylo do té doby spíše záležitostí tradice, a učitelský úřad se této otázce blíže nevěnoval.

Samozřejmě, tohoto tématu se již dotkly i jiné koncily: např. koncil v Toledu r. 400 a I. koncil v Braze v roce 560. Ale to se stalo v souvislosti s tvrdým bojem proti herezi prisciliánů, kteří tvrdili, že ďábel se vynořil z chaosu a temnot a byl podlý od počátku. Podporovali tak manichejský dualismus mezi Bohem a Ďáblem: Bůh byl podle nich principem dobra a ďábel zla, oba ve stejné ontologické rovině. Zavrhovali jako zlou materiální dimenzi života, která je podřízena Knížeti tohoto světa. Přitom byla řeč o Satanovi, ale mluvilo se o něm pouze proto, aby se zdůraznilo, že i on je tvor rovný ostatním tvorům, byl stvořen jako dobrý a stal se zlým svým svobodným rozhodnutím.

Výrok IV. lateránského koncilu, známý vědcům jako Firmiter (podle prvního slova textu), vychází naopak z úvahy polemického charakteru a má teologický dosah, který se dovolává důsledně nicejského vyznání víry. Stojí za to, abychom ho doslova citovali:

Otevřeně věříme aotevřeně vyznáváme, že pravý Bůh je jen jeden, věčný anesmírný, všemohoucí, neměnitelný, nepochopitelný aneomylný, Otec, Syn aDuch Svatý, tři osoby, ale jen jedna podstata, tj. přirozenost naprosto jednoduchá. Otec nevychází znikoho, Syn je zOtce aDuch Svatý rovně zjednoho idruhého, vždy bez počátku abez konce. Otec plodí, Syn serodí, Duch Svatý vychází. Jsou soupodstatní, mezi sebou rovní, stejně všemohoucí avěční. Jediný princip všehomíra, stvořitel všech věcí viditelných ineviditelných, duchovních ihmotných, které všemohoucí silou napočátku času stvořil zničeho adal tvorstvu řád: jednak duchovní, jednak materiální, tzn. anděly apozemský svět, apak člověka jakožto účastníka jednoho idruhého, složeného zduše atěla. Rovněž ďábel ajiní démoni byli Bohem stvořeni jako přirozeně dobří, ale sami sezměnili vezlé. Člověk pak zhřešil pod vlivem démona.

Později i jiné koncily se zabývaly touto látkou, zvláště koncil ve Florencii (1442), v Tridentu (v několika reprízách zvláště v r. 1546–1547) a konečně II. vatikánský koncil. Mezi papeži připomeňme zvláště Pavla VI., který v roce 1972 udělal ten „skandál“, že připomněl nutnost být připraveni bránit sezlu, které nazýváme ďábel, a Jan Pavel II, který mezi jiným 23. července 1986 potvrdil skutečnost, že jak jasně říká zjevení, svět čistých duchů je rozdělen nadobré azlé a že Satan, odbojný duch, chce mít vlastní království, nikoliv to, které je Boží, postavil sejako první proti Stvořiteli jako protivník prozřetelnosti aantagonista láskyplné Boží moudrosti.

Nicméně, jestliže ještě před nějakými třiceti lety takřka všichni katoličtí teologové neměli žádné těžkosti při zastávání těchto postojů, v posledním desetiletí se mnoho změnilo. Počet teologů, především protestantských a pak i katolických, kteří pokládají za nutné „číst“ anděly a démony v symbolickém smyslu jako alegorie Dobra a Zla, silně vzrostl. Andělé jsou interpretováni stále častěji jako poetické obrazy samotného Boha a jeho prozřetelnostní činnosti; hlavní kniha Starého zákona, která přináší základní tradiční poznatky z angelologie a démonologie, byla definitivně zařazena mezi knihy deuterokanonické; prakticky jen v souvislosti se zvěstováním Panně Marii archandělem Gabrielem je ještě dovoleno mluvit o andělech.

Ještě radikálnější je kritika, která se týká ďáblů, a to až do té míry, že samotná představa ďábla jako osobního a duchového tvora zaměřeného na záhubu člověka z nenávisti k Bohu a ke stvoření byla otevřeně postavena mimo diskusi. A i když je pravda, že je málo katolických teologů, kteří otevřeně zastávají názor, že ďábel jako osoba neexistuje a je ho třeba chápat jako princip Zla (mezi ně patří Hans Küng), přesto mnozí trvají na tom, že je třeba z dogmatického hlediska dávat ho do závorky jako pouhou hypotézu nebo jako irelevantní tradici. Zkrátka teologové s „progresivní“ formací (smíme-li tak říct) se domnívají, že víra v ďábly je přežitek z dávných dob a není dobré ji připomínat už kvůli honbě na čarodějnice a hranice z dob inkvizice.

Pro ně víra v existenci andělů a démonů není koneckonců teologicky relevantní. V každém případě to prý není ústřední otázka křesťanského poselství; koncilní dokumenty, které se tím zabývaly (jako např. IV. lateránský), nemají prý závazný charakter pro věřícího, tzn. nepředkládají to jako otázku víry. Pokud jde o ně samotné, tito teologové se domnívají, že mají důležitější otázky, jimiž je třeba se zabývat: otázky etiky, a především se tváří, jako by se chtěli zbavit „dědičného hříchu“ své vlastní vědy, což je hrozná nechuť zabývat se jiným světem.

Jenže je tomu skutečně tak, že víra v anděly a démony je okrajovou otázkou křesťanské víry, kterou je možné přenechat výstředním skupinám církevního společenství, jako jsou návštěvníci svatyní, např. oné archanděla Michaela na hoře Gargano na jedné straně, a oběti tzv. „ďábelských posedlostí“ s jejich rodinami na straně druhé, včetně těch několika diecézních exorcistů?

Zatím totiž jako první důsledek postupného odchodu od teo-logické závaznosti a od kultu andělů a víry v démony se projevuje skutečnost, že tyto obsahy víry, které už nefigurují mezi obsahy křesťanské kultury, okupovaly tiše, ale neúprosně sekty a náboženská i pseudonáboženská hnutí, kterým se daří přitahovat věřící katolíky, kteří nejsou náležitě vyzbrojeni. Stačí připomenout bohatou mytologii o existenci a blahodárném působení andělů, kterou pěstuje řada skupin a hnutí inspirovaných hnutím New Age, které z tohoto „kulturního trendu“ udělaly výnosný obchod, prodaly miliony knih a mnoho filmů a televizních pořadů.

Anebo si připomeňme z opačného konce povážlivě se šířící satanské sekty, řádění černých mší a rituální oběti, smlouvy s ďáblem, praktiky zaklínání, uhranutí, které zaujímají místo křesťanské víry, stále více opouštěné, a které s arogantním rouháním zneužívají křesťanské symboly a výrazy. Známe případy rituálních vražd, kterými měl být oslaven jejich pán a vládce – Satan.

Baudelaire jednou řekl, že největší výsměch, jaký ďábel sehrál s lidmi, je jejich víra, že neexistuje; a Dostojevský v dialogu mezi Ivanem a Ďáblem v závěru svého nejvýznamnějšího díla Bratři Karamazovi nám představuje Knížete zla, jak využívá intelektuální pýchu lidí, kteří by se cítili poníženi, kdyby uznali upřímně přítomnost hrozivé ďáblovy moci. Také velký spisovatel Michail Bulgakov v románu Mistr aMarkétka nám připomíná, že ďábel se může prosazovat v naší moderní společnosti díky tomu, že využívá naši neochotu věřit v nadpřirozeno.

Je však možné, aby básníci a spisovatelé – a ne vždy jsou to katolíci – dokázali vidět věci s větší jasností a s větším přesvědčením, než jaké osvědčují dnešní teologové, tedy právě ti, kteří by měli alespoň teoreticky být našimi duchovními vůdci ve třetím tisicíletí? A je možné, aby nauka o andělech a démonech byla součástí vývoje křesťanství, aby byla jednou z forem předávání víry a byla zcela přiměřená prostým lidem minulých staletí, ale nebyla už vhodná pro racionalistické a náročné syny postindustriální civilizace?

Páni teologové, dejme si pozor, abychom s vaničkou nevylili také dítě!

Skutečnost, že např. určitý počet lidí, zvláště žen, byl odsouzen a za živa upálen jako čarodějnice a čarodějové v Evropě v minulých staletích, neznamená, že čarodějnictví neexistovalo ani že přestalo existovat v současné době. Neznamená to, že černá magie nebyla praktikována a že není uplatňována i dnes; neznamená to, že by ďábel nebyl uctíván od lidí, kteří vzývají jeho moc ke zlým skutkům všeho druhu.

Umíme si snadno představit námitky „liberálních“ teologů, kteří se všemožně snaží, aby uvedli do souladu dědictví víry s racionalistickými požadavky současného světa. Řekli by: Nejde o to, zda existovali černí mágové a ctitelé ďábla. Jde o to, zda ďábel existuje a zda může reálně předávat svou nadlidskou moc svým následovníkům. A samozřejmě, na obě tyto otázky odpovídají teologové krásným ne: více či méně zamlženým, více či méně rozhodným. Ostatně, neslyšeli jsme od některých biskupů jasné prohlášení, že ve svých diecézích nepotřebují exorcisty, ani je nechtějí, protože jak víme, ďábel neexistuje a věří v něho jen stařenky?

A tak jsme nuceni zabývat se kořenem celé otázky, která vůbec nepatří mezi okrajové otázky křesťanské víry, nýbrž která předpokládá uznání zbavené jakékoliv dvojznačnosti: jedná se o naprosto ústřední poselství křesťanství a evangelia.

Pokud jde o evangelium: co říká na téma andělů nikoliv Starý, ale Nový zákon? Nezačíná vyprávění o životě Ježíše epizodou pokušení na poušti, při kterém stál božský Učitel tváří v tvář Ďáblu a jeho svodům? A nepřišli mu pak na pomoc andělé, kteří sestoupili, aby mu sloužili ihned poté, co přemohl velkého Protivníka? Jistě, je možné interpretovat tuto epizodu také alegoricky; všechno je možné: ale podle našeho názoru taková interpretace by amputovala smysl všeho toho, co pak ve vyprávění evangelia následuje.

Ježíš nepřišel jen proto, aby lidi zásadně zbavil pout hříchu, aby jim předal etický kodex, aby se mohli stát hodnými Božího království; přišel také, aby se utkal s původcem hříchu: s ďáblem; s jeho nejobávanějším nástrojem, smrtí: a aby nad obojím zvítězil. Pokud nechápeme toto, ztrácí tajemství jeho umučení podstatnou část svého významu. A konečně, proč se Ježíš na každou prosbu zastavil a vyháněl ďábla z těl posedlých a učil tomu i své učedníky? A proč by svatý Pavel říkal, že nebojujeme proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům amocnostem aproti zlým duchům vovzduší (Ef 6,12)?

A jestliže ďábel neexistuje, kdo to týral svatého faráře arského v jeho faře, jak dosvědčují mnozí lidé, kteří ho znali? Kdo trápil svatého otce Pia v jeho cele? Kdo shazoval na zem mystičku Martu Robinovou, nemocnou celá desetiletí nevysvětlitelnou těžkou nemocí a živenou pouze svatým přijímáním?

A proč velká vizionářka Kateřina Emmerichová, která žila v Německu mezi léty 1774 a 1824, když mluvila o naší době, varovala, že ďábel bude puštěn zřetězu naurčitou dobu, a odvolávala se tak na slova Apokalypsy (XII,12)?

Hedwig-Louis Chevrillonová napsala ve své knize Satan vBibli avesvětě:

Někteří mají za to, že termín Satan vevangeliu není nic jiného než narážka nasvět zla, rozšířený vlůně lidstva, anení to jméno osobní bytosti.

Veskutečnosti největší požadavek dnešního člověka je chtít být nezávislý, ať už jde ozlo nebo dobro, atedy také oSatana nebo oBoha. Člověk usiluje oto, aby on sám byl svou vlastní mírou asám si vyplňoval svůj život ajeho duchovní afyzický prostor. Absorbuje avydává zasvé všechny skutečnosti astává sevesvých vlastních očích demiurgem vlastního vesmíru. (…)

Že by ďábel „svidlemi“ vokamžiku jasnozřivosti prozradil tajemství svého převleku zapronikavého ducha? Obtěžování této zneklidňující osoby vživotě některých svatých, kteří seještě nevymanili zoblasti legend, to všechno přiřadíme raději ktomu, čemu říkáme „čertoviny“ anad čím jen pokrčíme rameny. Kdo by chtěl být pokládán zanevzdělaného achtěl by mít něco společného sinfantilismem? Všechno to, co zažil svatý farář arský, otec Lamy, samotná Terezie zLisieux, tak zakotvená vkontemplaci lásky, otec Pio, centrum horoucí bolesti Vykupitele, to všechno je možno doložit akontrolovat nazákladě seriózních informací. Všichni tito lidé, zcela oddaní Bohu, sevšak zřejmě stali terčem tragikomických extravagancí amarného strašení.

Velký teolog a filozof Romano Guardini ve svém základním díle Pán. Úvahy oživotě aosobě Ježíše Krista to vyjádřil takto: Pro Ježíše neexistuje pouze možnost zla, která spočívá vlidské svobodě; ani pouze náklonnost kezlému, která pochází zindividuálního hříchu anebo hříchu prarodičů, ale také osobní moc, která chce systematicky zlo. Nejde mu jen ohodnoty samy osobě dobré, apřitom nad zlem přivírá oko, nýbrž jde mu osamo zlo. Je zde někdo, kdo vysloveně vystupuje proti Bohu, kdo chce vytrhnout svět zBožích rukou, chce rozdrtit samotného Boha. Jelikož Bůh je samo dobro, jeho program semůže projevit pouze vtom smyslu, že chce svět přivést dozkázy adovzpoury proti Bohu. (…)

Ježíš ví, že byl nasvět poslán proti Satanovi: božskou pravdou zažene temnoty, které způsobil; nad slunce jasněji odhalí křeče egoismu, tvrdost nenávisti; sbudovatelskou Boží silou napraví zpustošení způsobené Zlým; svou svatou čistotou zažene bahno, jaké Satan kupí včlověku, který propadl otroctví smyslů. Tak bojuje Ježíš proti duchu nepravosti. Hledá si cestičku dolidské duše, která propadla zkáze, aby osvítil svědomí, probudil srdce aobrátil je směrem kdobrým zdrojům. (…)

Moderní člověk vyřadil zesvého horizontu Satana ajeho království.

Nicméně je zde někdo, kdo by ho chtěl obrátit kezlému, aten sesamozřejmě nepředstavuje takový, jaký je, naopak snaží sezamaskovat napůdě vědy, která chce být ryzí aobjektivní, zatemňuje oko, aby ho nemohlo bezprostředně evidovat; vyvolává nekonečné kontradikce, kde jedno tvrzení popírá druhé; protože nechce mít nic společného sduchem, utvrzuje sevždy znovu aznovu vesvé rigidní specializaci. Ztechnicky ahumanitně orientované racionality vytvořil mašinerii současného ekonomického řádu, který je kovárnou otroků, nebo ještě lépe řečeno, člověk sepod jeho vlivem vesvé chytrosti stal nerozumný vtom, že zprostředku udělal cíl azpána stroje sestal jeho otrokem. Tak sedostáváme přesně kvyjádření toho, co je démonické,... ba co více. Je zbytečné to opisovat, protože sám předmět této otázky přímo bije doočí. Zmatek vevšem, co sekolem děje, slepota pohledu, tvrdost srdce afalešná orientace vůle, to všechno představuje jednu atutéž věc. Kdo je dotoho zapleten, vidí jen věci, fakta, důsledky, logiku, ale nikdy ne samotného nepřítele.

Ježíš ho postavil kezdi, podíval semu zočí doočí apotřel ho. Vmíře, vjaké jsme schopni podívat sezpříma Ježíši doočí, vidíme ho také my. Vmíře, vjaké vnás ožívají Duch aJežíšovo Srdce, stáváme sepány nad Zlým. „Moudří“ sesamozřejmě těmto myšlenkám jen vysmívají.

Nikoliv, drazí „moderní“ a „progresivní“ teologové, tak to nejde. Snad vás všechna vaše věda a všechen váš liberalismu poněkud zaslepily, a to až do té míry, že nevidíte to, co osoby méně instruované, ale více mystické vždy věděly a vždy budou vědět.

Ďábel existuje, je to tvor osobní a duch a usiluje všemi prostředky své moci, aby člověka svedl ke hříchu, totiž aby ho vzdálil od Boha. Samozřejmě, není třeba upadat do extrému a vidět ďáblův zásah v každé formě pokušení a v každém hříchu. Nicméně právě my, kteří jsme se narodili do 20. století, nejstrašnějšího v lidských dějinách, do století Osvětimi a Hirošimy, nesmíme upadnout ani do opačného extrému – totiž do neschopnosti vidět, že zlo se někdy představuje ve formách tak strašných, tak organizovaných a současně tak kamuflovaných, tak zdůvodňovaných, aby byly takřka přijatelné, že je opravdu velmi těžké vysvětlit je jako náhodnou negativní souhru neosobního charakteru.

Je obtížné nevidět, jak se zde v jasných formách rýsuje tvář odvěkého Odpůrce, se kterým se Ježíš ještě dříve, než začal své misijní poslání mezi lidmi, rozhodl střetnout tváří v tvář, aby oznámil také jemu, že čas, který mu byl poskytnut, se chýlí ke konci.

 

Pramen: www.ariannaeditrice.it

Překlad -lš-