Menu


Svět v troskách

Blízké i vzdálené příčiny stavu: „Svět v troskách“

        

 

Zatím co sovětský imperialismus uvrhl svět do svých stínů, přednesl v červnu roku 1978 v Harvardu Alexander Solženicyn svůj památný projev „Svět v troskách“. Ruský disident upozornil na základní omyl světového názoru panujícího na Západě, který má svůj původ v době renezance a v době osvícenství pak nabyl politické podoby a tvoří základ současných politických a společenských věd: můžeme ho nazvat racionalistický humanismus nebo humanistická autonomie, protože požaduje, aby byla vyhlášena naprostá autonomie člověka od jakéhokoliv přinucení. Jinak řečeno, jedná se o antropocentrismus: myšlenku, že člověk je středem všeho, co existuje. V důsledku toho základem moderní západní společnosti je nebezpečná tendence klanět se na kolenou člověku a jeho materiálním potřebám. Mimo fyzický blahobyt a hromadění materiálních statků neberou statní systémy a sociální struktury v úvahu žádné jiné potřeby, které by byly vznešenější, jakoby člověk a jeho život ani žádný jiný smysl neměl. A tak v této struktuře zůstaly pominuty nebezpečně prázdné oblasti, jimiž dnes pronikají proudy zla všemi směry.

Komunismus označuje Solženicyn v tomto systému za nejradikálnější a nejkompaktnější formu moderního humanismu, jak to vyjádřil Karel Marx (1884): Komunismus je nejpřirozenější humanismus. A dodává:

 

 

 

Jestliže se mohl komunistický systém na Východě prosadit a upevnit, tak je to jen díky masivní podpoře západních intelektuálů, kteří vůbec nezaregistrovali jeho zločiny, naopak snažili se je všemožně ospravedlnit. Dnes je tomu stejně tak. U nás na Východě utrpěl komunismus z ideologického hlediska úplné fiasko, jeho hodnota leží na nule nebo ještě níže. Ale dále přitahuje neodolatelně západní intelektuály, kteří k němu chovají sympatie. A to Západu velmi znesnadňuje konfrontaci s Východem.

Cesta, kterou humanismus od dob renezance prošel, znamená podle ruského spisovatele ztrátu niternosti současného člověka:Na Východě je to bazar partaje, která po něm šlape, a na Západě je to jarmark obchodu. To, co musí vyvolávat úzkost, není ani tak rozdělení světa, jako skutečnost, že ty nejvýznamnější části jsou na obou stranách napadeny podobnou chorobou. Kdyby byl člověk, jak to tvrdí humanismus, narozen jen pro šťastný život, nebyl by zrozen také proto, aby zemřel. Ale protože tělesně propadl smrti, může být jeho poslání zde na zemi jedině duchovní bytí: nikoliv každodenní rozmach, nikoliv hledání lepších systémů soutěže a nakonec bezstarostné hýření v hmotných statcích, nýbrž naplňování naší tvrdou a trvalé povinnosti, takže se celá cesta našeho života stane především mravní askezí, která z nás nakonec vytvoří vznešenější tvory, než jakými jsme byli na začátku. Je nevyhnutelné, aby obecně přijatá stupnice hodnot byla revidován, protože nás musí děsit její nepřiměřenost a faleš.

O této Solženicynově řeči se hovořilo po celém světě. Co udivilo bystrého pozorovatele Eugenia Cortiho, bylo, že křesťané a jmenovitě katolíci neobjevili v této řeči ihned analogii s onou koncepcí dějin, jaká byla charakteristická pro katolickou církev, dokud ještě neupadla do svého současného stavu: historický pohled na počátek odkřesťanění skrze přechod od teocentrismu k modernímu antropocentrismu a imanentismu. (EUGENIO CORTI, Il fume nel tempio, Milán1998)

 

                                                                       

Plinio Corrêa Oliveira již v roce 1959 představil proces odkřesťanění společnosti ve své knize Revoluce a kontrarevoluce ve velmi přesných rysech. Dílo brazilského myslitele je na rozdíl od ruského disidenta oduševněno nadpřirozenou nadějí, neboť autor věří v neporazitelnou sílu katolické církve. Kniha končí velkou chvalořečí a takřka dětskou oddaností právě zvolenému papeži Janu XXIII., kterému adresoval autor projev své absolutní jistoty ve vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie, jak bylo ohlášeno ve zjevení Matky Boží ve Fatimě.

V úvodu k novému vydání své knihy, které vyšlo v roce 1977 v Itálii, však konstatoval brazilský myslitel, který již před 35 lety poukázal na liturgické bludy v Katolické akci, že události současné doby jsou plodem oněch bludů, které se vynořily již na počátku století v krizi modernismu.

Plinio Corrêa nevychází při svém pozorování z postoje teologa, nýbrž laika, filozofa a historika a katolického aktivisty. Nepoukazuje na teologický obsah koncilních dokumentů, nýbrž na realitu a fakta historických následků a staví svoji obžalobu na záhadném, zmateném a děsivém mlčení II. vatikánského koncilu k otázce komunismu. Píše:

Koncil měl být pastorační a nikoliv dogmatický. A skutečně neměl žádný dogmatický význam. Navíc tím, že vynechal jakoukoliv zmínku o komunismu, se osvědčil i jako nepastorační koncil par excelence. Se svými k dnešku přizpůsobenými taktikami se II. vatikánský koncil pokouší zahnat na útěk včely, vosy a ptáky. Jeho mlčení o komunismu však poskytuje naprostou svobodu vlkům. Práce, kterou tento koncil odvedl, nemůže být ani v dějinách ani v knize života označena jako skutečně pastorační.

Je to tvrdé, co musíme říct. Ale evidentní skutečnosti ukazují II. vatikánský koncil z tohoto zřetele jako vůbec největší neštěstí církevních dějin: Tudy pronikl do Církve v nepředstavitelné míře Satanův dým, který se dále s nesmírnou silou a jedovatou účinností šíří. K pohoršení nesmírného počtu věřících nastoupilo mystické tělo Kristovo proces, který můžeme označit jako sebezničení. (P. CORRÊA DE OLIVEIRA, Rivoluzione e Contro-Rivoluzione s. 168-169)

 

                                                                

Na setkání 17. května 1989 autor prohlásil: To co jsem vyjádřil tehdy v knize, to bych chtěl potvrdit dnes ještě s větší naléhavostí

Pramen: Roberto de Matei: Das zweite Vatikanische Konzil s. 653-656 

    

Papež František a koncil  

Ve své promluvě při mši svaté k 86. narozeninám Benedikta XVI. 18. dubna prohlásil papež František, že „ideje církevního shromáždění před 50 lety ještě byly nedostatečně realizovány. Ještě nebylo vykonáno všechno, co Duch Svatý na koncilu řekl. Nelíbí se mu, že některé oslavy svolání koncilu před 50 lety „dělají z biskupského shromáždění památník, který nám není nepohodlný a neruší nás“.

Návrat k předkoncilní době František odmítá. „Takové snahy představují paličatost a bláznivé a ochrnuté srdce“ Stojí prý za tím vůle potlačovat Ducha Svatého.

???

Že by mu nestačilo, jakého stupně dezolátního stavu se v církvi podařilo dosáhnout za poslední půlstoletí?