Menu


Svědek velkého zázraku

Byl jsem svědkem velikého zázraku
 
Fatima 13. října 1917
 
 
Podám krátkou a přesnou zprávu otom, co jsem viděl 13. října 1917, aniž bych zamlčoval pravdu.
 
Přišel jsem v poledne. Silný déšť, který od rána bez přestání padal, jako by chtěl spolu s prudkým větrem všechno zaplavit. Nebe mělo velmi tmavou barvu vzhledem k hojnému a dlouho trvajícímu dešti. Zůstal jsem stát na cestě blízko prostranství, o kterém mi řekli, že je to místo zjevení. Byl jsem vzdálen něco více než 100 m na výše položené části nad prohlubní a viděl jsem v širokém oblouku mnoho lidí s deštníky.
Po něco více než hodině přišly na toto místo děti, kterým svatá Panna oznámila den a hodinu zjevení. Bylo slyšet písně a zpěvy lidí na tomto místě.
Po určité době zástupy lidí deštníky zavřely, asi z úcty a respektu, a déšť jim padal na hlavu a byli brzy promočeni. Lidé klečeli v hlubokém blátě a začali na zvolání jednoho z dětí pomalu vstávat.
 
Muselo být půl druhé, přesně na místě, kde se nacházely děti, vystoupil sloup dýmu, štíhlý a modravý, asi do výšky dvou metrů apak se rozplynul. Tento fenomén viditelný pouhým okem trval několik vteřin. Nedíval jsem se na hodinky, mohla to být více méně jedna minuta. To se opakovalo dvakrát nebo třikrát.
 
Zaměřil jsem tam svůj dalekohled. Neviděl jsem nic, jen stoupající dým, jako by něco hořelo. Ale nic tam nehořelo. Dvě velmi zbožné osoby mi potvrdily, že při předchozích zjeveních třináctého v měsíci se to vždy tak stalo.
 
Pozoroval jsem stále místo zjevení, bylo mi zima a pomalu jsem pocítil únavu, protože nic nebudilo moji pozornost. Slyšel jsem hluk tisíců hlasů a viděl jsem množství lidí na dlouhých polích u svých nohou. Uplynuly asi dvě hodiny.
 
Slunce, které bylo dlouho přikryto mraky, začalo pozvolna jasně a intenzivně zářit. Viděl jsem slunce, které přitahovalo k sobě všechny zraky, zářilo jako kotouč, ale neoslňovalo. Bylo to jako stříbrný kotouč s velmi jasnými, aktivními a bohatými barvami, nikoliv jako měsíc za jasné noci. To není banální přirovnání laciné poezie. Moje oči to tak viděly. Také se nedá přirovnat k slunci zakrytému mlhou, protože nebylo rozptýlené, zamlžené ani matné. Nebeská obloha byla pokryta mnoha lehkými cirusovými oblaky, tu a tam měla modrou průrvu a slunce se několikrát ukázalo na volném místě. Mraky táhly lehce od západu k východu, nezastiňovaly světlo a měly lehce růžově modrý nádech.
 
Nádherné bylo, že bylo možno zářící terč pozorovat dlouho bez bolestí očí a nebylo pozorovat blednutí sítnice.
 
Tento jev byl dvakrát náhle přerušen a slunce vysílalo zářící paprsky, které nutily dívat se jinam. To trvalo přibližně deset minut. Tento perlově zbarvený kotouč se začal rychle pohybovat. Nebylo to otáčení souhvězdí v normálním smyslu, nýbrž slunce se točilo kolem sebe obrovskou rychlostí.
 
Náhle jsem uslyšel výkřik hrůzy všech přítomných. Slunce zastavilo svůj rotační pohyb, spustilo se z oblohy a hrozilo, že dopadne na zem a svou vahou všechno rozdrtí. Byly to okamžiky strašné hrůzy. Během tohoto nebeského divadla, které jsem právě podrobně popsal, nabývala atmosféra různých barev, nemohu přesně říci kdy, protože to jsou již dva měsíce a já jsem si tehdy nic nezapisoval. Vzpomínám si, že to nebylo na začátku, a myslím, že se to stalo na konci.

 
Když jsem pozoroval slunce, uvědomil jsem si, že se kolem mne zatmělo. Díval jsem se do blízka i do dáli a všechno mělo ametystovou barvu. Myslel jsem, že mám poškozenou sítnici, což však bylo málo pravděpodobné, protože v tom případě bych nemohl věci jasně rozeznávat. Protřel jsem si oči a držel jsem ruce před očima, abych je trochu chránil. Zavřel jsem oči a opět otevřel a poznal jsem, že všechny věci mají onu barvu jako dříve. Dojem nebyl stejný jako při zatmění slunce, které jsem zažil ve Viseu, které bylo tehdy úplné. Když měsíc zakrýval slunce, pomalu se stmívalo, až byla náhle tma. Teplota poklesla a člověk měl dojem, že život na zemi umírá. Ve Fatimě však byla atmosféra sice temná, ale transparentní až na kraj horizontu, neměl jsem pocit, že by se zastavila univerzální energie.
 
Když jsem dále pozoroval slunce, zjistil jsem, že okolí se rozjasnilo. Hned nato jsem slyšel, jak někdo vedle mne jako ohromený říká: „Ta paní je žlutá!“ A skutečně, zblízka i v dálce všechno bylo jako žlutý damašek.
Po několika dnech jsem udělal pokus a podíval se krátce na slunce pouhým okem. I po rychlém pohledu jsem pak viděl krátký čas jen žluté fleky nepravidelného tvaru.
 
Všechny tyto fenomény, které jsem uvedl a popsal, jsem prožíval v naprostém klidu, bez vzrušení a emoce.
 
Nakonec bych chtěl potvrdit, že jsem nikdy před 13. říjnem ani později podobné sluneční nebo atmosférické jevy neviděl.
 
Bettendes Gottes Volk 3/2012
Překlad -lš-
 
Pozn.: José Maria Proença de Almeida byl profesorem přírodních věd na univerzitě v Coimbře.