Menu


Svědectví kardinála bez víry

Papež František chtěl využít nedávného shromáždění kardinálů v konzistoři také k ideové přípravě na jednání podzimního biskupského synodu o problematice manželství rodiny. Kontroverzní polemika o „milosrdenství a velkodušnosti“ pro civilně sezdané rozvedené křesťany nabývá totiž na intenzitě. Na program konzistoře byla proto zařazena rozsáhlá přednáška na toto téma. Ačkoliv by se zdálo, že kompetentní autoritou by měl být prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Müller, nebyl tímto úkolem pověřen zřejmě proto, že se opakovaně vyslovil proti možnosti změnit cokoliv, co se týká nerozlučnosti manželského svazku a z toho plynoucí kázně.

Papežova volba padla na kardinála Waltera Kaspera, jehož stanovisko ke sporné otázce je ve srovnání s Müllerovým zcela opačné.

Jak se můžeme poučit z historie, kardinál Kasper se projevil jako výrazně liberální aktivní manažer změn v nauce církve, které vzešly z II. vatikánského koncilu a je velkým propagátorem dialogu, zvláště s protestanty. V hledání společných bodů došel až k popírání božství Ježíše Krista. Z jeho teologie jasně vyplývá, že Kasper nemá katolickou víru.                           

                                                   

Jako teolog v Tübingenu byl Kasper jmenován biskupem v Rotenburgu a jeho jmenovací dekret vychvaluje Kaspera jako vynikajícího teologa. Jak vypadá jeho teologická nauka? V jeho díle „Uvedení do víry“ čteme větu: Dogmata mohou být zcela jednostranná, povrchní, panovačná, hloupá a unáhlená (s. 148). Jak se tento výrok srovnává s katolickým pojetím, podle kterého vznikají dogmata pod vedením Ducha Svatého?

Pro Kaspera však víra neznamená pokládat za pravdivé to, co je nám předkládáno jako „pravdy víry“, nýbrž ochota svěřit se Bohu jako cíli své existence (s. 65). Tím porušil Kasper protimodenistickou přísahu, kterou složil při svém kněžském svěcení a při které vyznal: „Držím a s jistotou a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem, nýbrž opravdové intelektuální dosažení pravdy přijaté prostřednictvím vyslechnutí z vnějšího zdroje. Vzhledem k tomuto dosažení a autoritě nejvýše pravdivého Boha věřím v pravdivost toho, co nám zjevil a stvrdil osobní Bůh, náš Stvořitel a Pán (DH 3542). Jestliže však víra není nic jiného, než že „připouštíme“ Boha jako základ a cíl naší existence, mohou mít víru lidé jakéhokoliv náboženství a nepotřebují ani být katolíky.

Při takovém Kasperově pojetí není pak vůbec divu, že tento autor ve svém díle Jesus Christus popírá Ježíšovo božství a jeho zázraky. Čteme zde, že když není v Novém zákoně řeč o titulu Boží Syn, „nemůžeme věřit pozdějším dogmatickým výrokům a vycházet z metafyzického pojetí Ježíšova božského synovství. Takové pojetí „stojí mimo starozákonní i helenistické možnosti myšlení (s. 129). Jinými slovy, Ježíš vůbec nemohl mít představu o tom, že je Boží Syn. Kasper dále tvrdí: Podle synoptických evangelií se Ježíš za Božího Syna vůbec neoznačuje. Výrok o božském synovství je třeba označit výlučně za výrok víry definovaný církví (tamt.).

Bez ohledu na to, že pro toto tvrzení musí sám relativizovat místa v evangeliu sv. Matouše (11, 27 a další), tvrdí Kasper, že nauka o pravém Božím synovství není založena na evangeliu, nýbrž na pozdějších výmyslech křesťanských obcí. A skutečně překrucuje a obchází nejdůležitější výroky Písma sv. (i samotného Janova evangelia, které výslovně učí o božství Ježíše Krista) včetně nauky církve a neomylných definicí nicejského koncilu, až z nich nezbude prakticky nic, než že Ježíš Kristus byl člověk, který měl zvláštní blízkost k Bohu a kterému se Bůh neodvolatelně zjevil. Podobně se vyjadřoval již Karl Rahner. Musíme tedy konstatovat, že Kasper se od obsahu víry vzdálil více než řada protestantů, pro které jsou Kristovo božství a jeho zázraky samozřejmou věcí.

17. května 2003 ve své řeči v britské katedrále sv. Albana zpochybnil katolickou nauku o kněžském svěcení, když řekl, že se u apoštolské následnosti nejedná o historický řetěz vkládání rukou sahající až k samotným apoštolům (The Tablet 24.5.2003). To by byl podle něho zcela mechanický individualistický pohled, který nelze historicky doložit. Kardinál obdržel několik protestních vyjádření a 25. září s vytáčkami něco z toho vzal zpět. Prý netvrdil, že anglikánské svěcení je plnohodnotné. Platí tedy jako částečné svěcení? Naštěstí tato linie dále nepokračovala a pokud víme, anglikáni, kteří přijali katolickou víru a chtěli dále vykonávat kněžskou službu, byli nově vysvěceni.

Kasperův liberální postoj se neprojevuje jen v oblasti dogmatiky, ale i morálky. V září 1993 vydal Kasper spolu s biskupy Lehmanem a Saierem pastýřský list, ve kterém dali rozvedeným a znovu sezdaným více méně zcela otevřeně povolení přistupovat k svatému přijímáni, když se k tomu cítí podle osobního odpovědného rozhodnutí svědomí oprávněni. (Kirchliches Amtsblatt für die Diözese Rottenburg/Stuttgart Nr. 17 vom 25.8.1993). Biskupové tak vyzývají k nehodnému a svatokrádežnému svatému přijímání, protože tito lidé žijí v neplatném manželství a tedy ve stavu těžkého hříchu. Přesto byl Kasper stejně jako Lehman jmenován kardinálem. Spolu s dalšími biskupy se přičinil o zobecnění liberální praxe vlastního svědomí i v otázce antikoncepčních prostředků jako reakce na odmítanou encykliku Humanae vitae.

V tomto kardinálu se papež opravdu nezklamal. Řečník ve svém projevu před kardinály vyslovil řadu dvojznačných výroků, které mohly povzbudit zastánce nových liberálních změn v otázkách nerozlučnosti manželství. Bible podle něho nechápe přikázání jako břemeno a omezení svobody, nýbrž jako směrovky k naplněnému životu. Jinou povzbudivou injekcí byl jeho názor, že svátosti nejsou odměna pro blahobytné a pro elitu, která vylučuje ty, kteří svátosti nejvíce potřebují. Zcela zřetelně podpořil liberální tendence svou otázkou: Když rozvedený lituje, že v prvním manželství selhal a v druhém civilním manželství se snaží žít podle víry, můžeme mu odepřít svátost pokání a přijímání? Dodával liberálům odvahy jak jen mohl: Církev musí překonat strach před změnou. Strach není nic křesťanského... Církev musí podle jeho názoru přijmout realitu dnešních katolických laiků a odpouštět hříchy. Na nesouhlasné námitky těch, kteří se o jeho dosud nezveřejněném referátu něco doslechli, hájil se liberální teolog tvrzením, že církev nemá v úmyslu měnit zákonodárství v otázce manželství a rodiny.

Papež si svého zvoleného referenta pochvaloval, že prokázal ve svém referátu „hlubokou teologii“.

https://pius.info/archiv-news/892-kirchenkrise/4444-walter-kasper-ein-kardinal-ohne-glaube

O zaslepenosti kardinálů  viz také zde nebo zde