Menu


Sv. Alfons Liguori: O pekelných trestech (1)


A půjdou do věčného zavržení (Mat. 25, 46)

I. část

Hříšník páchá dvojí zlo, neboť tím, že hřeší, opouští Boha, nejvyšší dobro, a obrací se k tvorům: Dvojí zlo spáchal můj lid, opustili mne, zdroj živé vody, a vytesali si cisterny rozpukané, které vodu neudrží (Jer 2,13). Protože hříšník se z odporu k Bohu obrací ke tvorům, bude spravedlivě v pekle trýzněn samotnými stvořeními, ohněm a démony, a bude to trest smyslů. Ale protože ještě větší hřích je obrátit se k Bohu zády, hlavním trápením v pekle bude ztráta. Jak nesmírný je to trest - ztratit Boha.

Uvažujme nejdříve o trestu smyslů. Je to článek víry, že peklo existuje: V hloubi země je vězení vyhrazené pro ty, kteří se vzbouřili proti Bohu. Čím je toto peklo? ...do tohoto místa muk, tak je nazývá boháč odsouzený do pekel (Lk 16,28). Místo muk, kde všechny smysly a všechny schopnosti zavrženého mají své vlastní trápení. Čím kdo zhřešil, tím také bývá i trestán (Md 11,16). Kolik se vynášel a hýřil, tolik mu dejte trýzně a zármutku (Zj 18,7). Zrak bude týrán temnotami, v zemi temné jako mračno, v šera smrti (Job 10,21). Jaký soucit cítíme s ubožákem, který je uvězněn v temné díře, místo aby žil 40 -50 let svého života. Peklo je prostor uzavřený ze všech stran, kam nikdy nepronikne sluneční paprsek ani žádné jiné světlo. Až na věky nespatří světla (Ž 48, 20). Plamen, který zde na zemi osvěcuje, v pekle je zcela temný. Svatý Bazil vysvětluje: Pán oddělí oheň od světla, takže plamen bude jen pálit, nikoliv osvěcovat. Stručně to vykládá i Albert Veliký: „Odděluje zář od žáru“. Samotný dým, který vychází z tohoto ohně, způsobí pohromu tmy, o které říká sv. Juda, že oslepí zrak zavržených. Je pro ně připravena nejhlubší tma na věky věků (Jud 13). Svatý Tomáš říká, že je pro ně vyhrazeno jen tolik světla, kolik je třeba, aby měli větší soužení.

Bude trýzněn jejich čich. Jaký by to byl trest být uzavřen v jedné komoře s mrtvolou, která je v rozkladu! Puch potáhne z jejich mrtvol (Iz 34,3). Zatracenec bude přebývat uprostřed tolika milionů jiných zavržených, kteří jsou z trestu živí, ale jsou mrtvolami pro pach, který z nich vychází. Svatý Bonaventura říká, že kdyby bylo vyneseno z pekla jediné tělo zavrženého, jeho zápach by stačil usmrtit celé lidstvo. A blázni říkají: Však nepůjdu do pekla sám. Ubožáci, čím více je jich v pekle, tím větší je jejich soužení. „Společnost nešťastníků nezmenšuje, ale zmnožuje jejich bídu“, říká sv. Tomáš. Více strádají pro zápach, křik a mačkanici, protože v pekle budou stát jeden na druhém, jako ovce namačkané na sebe v domě zimy. Jako ovce v podsvětí, které pase sama smrt ( Ž 48,15). Ba co více, budou stlačeni pod lisem Božího hněvu. On šlape ve vinném lisu trestajícího vševládnoucího Boha (Zj 19,15). Neboť tak jak dopadne zavržený do pekla v poslední den, tak tam setrvá, aniž by mohl změnit polohu, aniž by mohl pohnout nohou nebo rukou, dokud bude Bůh Bohem.

Bude trýzněn také jeho sluch, a to ustavičnými nářky a bědováním zoufalých zatracených. Jeho sluch slyší ustavičně zvuk strašlivých zvěstí (Job 15, 21). Jaká jsou to muka, když by člověk chtěl spát, ale stále slyší nářek nemocného, psa, který štěká, nebo dítě, které pláče. Ubozí zavržení, co musí poslouchat ustavičně po celou věčnost, jaké křiky a nářky trpících! Hrdlo bude sužováno hladem. Zavržený bude mít hlad jako pes. Budou skučet hladem jako psi, když se nenasytí ani v noci (Ž 58,15). Ale nebude tu ani drobet chleba. Bude mít takovou žízeň, že by mu k napojení nestačilo celé moře. Ale nebude mít ani kapku vody. Jedna kapka by byla uspokojila bohatce, ale neměl ji, nemá a nikdy nebude mít.

Modlitba

Můj Pane, u tvých nohou jsem alespoň trochu rozjímal o tvé milosti a tvých trestech. Jak ubohý bych byl, kdybys se mnou neměl slitování, kolik let bych již strádal ve smrduté peci, kde již hoří tolik jiných podobných jako jsem já. Můj Vykupiteli, jak bych na to mohl myslet a nezahořet láskou k tobě? Dej mi raději tisíckrát umřít. Jak bych tě mohl v budoucnosti opět urážet hříchy? Když jsi začal, dokonči své dílo. Vytáhl jsi mě z pachu tolika mých hříchů, s takovou láskou jsi mě pozval, abych tě miloval. Dopřej mi, abych čas, který jsi mi ještě dal, celý strávil pro tebe. Jak by dychtili všichni zatracení po jediném dni, jediné hodině, kterou jsi mi dopřál! Co udělám? Strávím je opět ve věcech, které jsou ti odporné? Ne, můj Ježíši, nedovol to, pro zásluhy tvé krve, kterou jsi mě vysvobodil z pekla. Miluji tě, nejvyšší dobro, a protože tě miluji, činím pokání za všechno, čím jsme tě urazil. Nechci tě již urážet, chci tě vždy milovat.

Moje Královno a Matko Maria, pros za mě Ježíše, aby mi udělil dar setrvání v jeho svaté lásce.

 (pokračování)

Pramen: Apparecchio alla morte”CONSIDERAZIONE XXVI

      >