Menu


Svatá Terezie z Avily

 

Jednou z nejvýznamnějších postav protireformace je žena, španělská řeholnice svatá Terezie z Avily. (obč. jménem Teresa Sánchez de Cepeda Ávila y Ahumada), mystička a spisovatelka, reformátorka a zakladatelka řádu bosých karmelitánů a mnoha řeholních domů.

                                                                   

Narodila se v roce 1515 v Avile, 85 km severovýchodně od Madridu. Její hluboké asketické řeholní ideály svatých mučedníků ji předávali již jako dítěti její rodiče Alonso Sanchez de Cepeda a Beatrice d´Avila y Ahumada. Ve třinácti letech ztratila matku, která zemřela po těžké nemoci. Tři roky nato ji otec poslal k sestrám augustiniánkám, ale pobyla tam jen jeden rok a těžce onemocněla. Léčil ji její strýc a mezi svými příbuznými nalezla velkou péči a pozornost, takže se brzy uzdravila.

Když u ní dozrálo její řeholní povolání, požádala v roce 1533 otce, aby směla vstoupit do kláštera. Svou touhu však mohla naplnit jen tak, že utekla z domu a uchýlila do karmelitánského kláštera Vtělení v Avile. 2. listopadu 1536 přijala řeholní hábit a v dalším roce složila řeholní sliby. Opět onemocněla neznámou nemocí. Musela opustit klášter a otec ji zavedl do Becedas. Přes všechnu péči se zde nemoc ještě zhoršovala a Terezie se smrtelně nemocná vrátila do Avily. Když cítila, že se přiblížila její hodina, žádala otce, by se mohla vyzpovídat, ale otec nesouhlasil. Upadla do kómatu na celé čtyři dny, a zůstala zcela ochrnutá. V tomto stavu otec souhlasil s jejím přáním, aby se mohla vrátit do kláštera, aby zde zemřela. Zůstala tam asi tři roky. V roce 1543 takřka zázračně začala chodit. V prosinci toho roku její otec zemřel. Objevily se další choroby, které ji sužovaly bez ustání až do postu 1554. Během těchto nemocí nacházela útěchu v četbě duchovních knih, četla hlavně sbírku Duchovní abeceda (publikovanou v letech 1537 – 1554). Byl to „průvodce“ pro rozbor svědomí , duchovní autokoncentraci a vnitřní kontemplaci. Kromě toho četla Terezie četné mystické spisy, jako Traktát o modlitbě a meditaci svatého Petra z Alkantary a Duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly.

Názory mnoha přátel, podle kterých její duchovní „nadpřirozené“ zážitky obsahovaly něco neduchovního, přiměly ji k různému umrtvování, až ji sv. František Borgiáš, který byl jejím zpovědníkem, přiměl, aby toho zanechala a ujistil ji, že její duchovní vývoj je správný. O svátku sv. Petra 1559 Terezie konečně nabyla přesvědčení, že Bůh se jí představil v osobě Ježíše Krista formou vnitřní intuice. Tyto zážitky trvaly bez přerušení po dobu dvou let a provázely i různé další zkušenosti.

Tyto duchovní zážitky byly nejvýznamnějšími událostmi jejího života a jejího duchovního růstu na cestě modlitby a konkrétních vztahů se spolusestrami, které nebyly v historickém kontextu doby nijak snadné pro ženy, a pro ženy v církvi zvláště.

Reformní aktivity

Byl to právě Petr z Alkantary, který se stal jejím duchovním rádcem a vůdcem, kdo rozpoznal její schopnosti a zdatnost a dodal jí odvahy, aby své vnitřní podněty konkretizovala. Terezie dospěla k přesvědčení, že má založit karmelitánský klášter pro nejprostší sestry, přísný a sbratřený s klášterem v Avile, z něhož pocházela. Prostředky k tomu jí poskytla Guimara de Olloa, její zámožná přítelkyně.

Absolutní a přísná, nicméně zjevná chudoba nového kláštera založeného 1562 pod patronací svatého Josefa vyvolala nejdříve u občanů a úřadů Avily pozdvižení. Malé kapli hrozilo nebezpečí, že bude zdemolována, ale zabránili tomu významní přátelé, k nimž patřil také biskup a slavný dominikán Domino Banez.

V březnu 1563 se Tereza přestěhovala do nového kláštera, aby se tak vrátila k zachovávání prostší karmelské řehole a postupně vkládala do stanov nejhlubší základy chudoby a bratrství takovým způsobem, aby mohly být v budoucnu použity. Její projekt obnovy karmelitánského řádu předvídal možnost zařadit i pro ženskou větev osobní mlčenlivou modlitbu po dobu dvou hodin denně, hodinu četby a dvě hodiny každodenní rekreace (to byla inovace). Sestry měly vyrůstat jako osoby i jako sestry v prostředí absolutně morálně přísném.

Cílem nebyl život kající, ale prostý, bratrský život podle evangelia a karmelské řehole. K tomu se pojil záměr, aby i někteří řeholní bratři sdíleli stejný kontemplativní život a pomáhali duchovně spolusestrám i Božímu lidu kultivovat vlastní duchovní komunitní život.

V roce 1567 obdržela Terezie od hlavního představeného karmelitánů Rossi di Ravenna povolení zakládat nové domy řádu. Začala tedy navštěvoval různé španělské provincie. O těchto cestách hovoří v Knize o zakládání. V letech 1567 – 1571 byly reformované kláštery založeny v Medině del Campo, Malagón, Valladolidu, Toledu, Salamance a v Alba de Tormes.

Díky pověření generálního představeného řádu mohla Terezie založit dva kláštery mužské větve, které přijaly její reformy. Pomáhal jí v tom sv. Jan od Kříže a Antonín od Ježíše. První z těchto klášterů byl založen v prosinci 1568 v Duruelo. V roce 1593 se někteří bratři od staré řehole odloučili a založili nový řád bosých karmelitánů.

Velký přítel Terezie, karmelitánský otec Jerónimo Gracián, první provinciál reformované větve, ji podporoval a pomáhal jí při zakládání klášterů v Segovii, Begasu de Segura a v Seville, zatímco Jan od Kříže svou aktivitou duchovního učitele a kazatele podporoval vnitřní život hnutí.

V roce 1576 začala řada třenic mezi starým karmelitánským řádem a a novými kláštery založenými podle sv. Terezie. Příčinou byly neobratné pokusy některých bratři zavádět bez vědomí Terezie nové hnutí ve zjevné neposlušnosti vůči hlavnímu představenému.

Napětí vyvolávala skutečnost, že Tereziiny reformy představovaly intenzivní inovační změnu starého karmelitánského řádu vystaveného velké zkoušce v důsledku protireformačního hnutí, což se týkalo všech předreformačních řádů. Reformované kláštery sv. Terezie, které spojovalo vstupní nadšení nově ustaveného řádu, tuto zkoušku neprožívaly a z toho vznikaly mezi oběma řády konflikty.

Za této situace zasáhl apoštolský nuncius ve Španělsku a zakázal Terezii zakládat další domy, aby se uklidnily konflikty vyvolané přesuny mezi řády. Terezie byla tedy přinucena zvolit si své sídlo a tam se usadit. Přijala tyto podmínky a odešla do Toleda. Byla to doba zkoušky pro všechny členy nového řádu vyvolaná nepochopením a nepřátelstvím; samotné autority, od krále až po nuncia káraly znesvářené řády.

Nakonec po několika letech poslala Terezie králi Filipovi II. listy, kterými se obhajovala a ujistila ho, že rozpory jsou urovnány. V roce 1579 byly ukončeny inkviziční procesy proti ní a jejím přátelům. V posledních třech letech svého života Terezie založila kláštery ve Villanueva de Jara ( Severní Andaluzie, 1580), v Palencii (1580), v Burgosu a v Granadě (1582). Poslední nemoc ji zastihla na cestě z Burgosu do Alba de Tormes, kde zemřela v noci mezi 4. a 15. říjnem 1582 (bylo to právě v noci, kdy byl vyrovnán rozdíl mezi juliánským a gregoriánským kalendářem, který činil 10 dní). Její tělo bylo uloženo v chrámě Zvěstování v Alba de Tormes a zůstalo neporušené.  Roku 1622 byla svatořečena a 1970 prohlášena za učitelku církve.

                                                                                                                         Santi e beati