Menu


Svatá Kateřina Janovská

Paolo Risso

Kateřinka“ – učitelka očistce

                           

Její otec Giacomo Fieschi byl neapolským místokrálem a její matka vznešená dáma Francesca di Negro. Bydleli v Janově a měli již tři děti, když se jim r. 1447 narodila dceruška, které dali jméno Kateřina. Protože byla stále ta nejmenší, říkali jí Kateřinka.

V aristokratické rodině té doby byla obyčejem humanistická křesťanská výchova. Sotva Kateřina začala chápat věci kolem sebe, velice ji zaujalo utrpení Ježíše Krista a jeho oběť na kříži na smír za hříchy a za spásu lidstva. Na Ježíše jsem začala ihned myslet, jak dát lásku za lásku s věrností k jeho zákonu a s mnoha skutky pokání.

Její sestra Limbania vstoupila do kláštera lateránských sester. Kateřina ve 13 letech ji chtěla následovat. Protože však byla nezletilá, rodiče se rázně postavili proti. Po několika letech byla dokonce donucena se vdát. Jejím manželem se stal Giuliano Adorno, „mladíček“ ze vznešeného rodu. Šestnáctiletá Kateřina z toho byla velice nešťastná.

Důvěrně s Bohem

Prvních pět let manželství uplynulo v hluboké bolesti. Pak se na naléhaní rodičů, ač nerada dala uvést do janovské vznešené společnosti, aby našla nějaké potěšení. Jako osvěžení z tvrdého života jsem se vrhla do rozkoší tohoto světa, ačkoliv jen nakrátko. Spáchala jsem mnoho hříchů a na mých bedrech ležela tíže nevděčnosti a já jsem nevěděla, kde najít nápravu.

Není třeba přitom myslet na opravdu hříšný život. Snad svatost, která záhy následovala, ji přiměla, aby tak přísně posuzovala svůj frivolní a povrchní život. Kateřina jistě v janovské společnosti zářila jedinečnou krásou, kulturní vyspělostí a přitažlivou konverzací. Nepociťovala však spokojenost… Uplynulo deset let manželství s prázdnou a zatrpklou duší. Bůh však nad ní bděl.

20. března 1473 šla na návštěvu ke své sestře Limbanii do kláštera a svěřila se jí se svou bolestí, kterou snáší kvůli tomuto ubohému životu, kterým pohrdala. Limbanie ji pozvala, aby se vyzpovídala u zpovědníka, který byl v klášteře.

Kateřina ji poslechla bez jakéhokoliv nadšení, ale sotva poklekla, byla osvícena paprskem božského světla. Viděla celou svou minulost před Bohem a cítila výzvu, aby se kajícně odevzdala Bohu. Když se vrátila domů, viděla Ježíše s křížem na ramenou a zdálo se jí, že je přímo fyzicky zaplavena jeho krví. Rozhodla se, že změní zcela svůj život. Můj Ježíši, lásko, již nikdy hříchy! Je-li zapotřebí, jsem připravena vyznat je veřejně.

Tím začal její výstup ke svatosti. Čtyři roky ji trápily úzkosti v rozjímání o hříších, kterých se dopustila, a snažila se je odčinit tím, že prodlužovala své modlitby a ukládala si přísné pokání. Často se postila, používala kající pás a její láska k Ukřižovanému byla stále vroucnější. Obdržela od něho brzy nebeské útěchy. Cítila jsem se přitahována, abych položila svou hlavu na Pánovu láskyplnou hruď, a spatřila jsem příjemnější cestu, která v sobě obsahovala mnohá tajemství lásky, která jsem prožívala tak, že jsem byla často u vytržení.

Kateřina se tak stala bytostí, která žila jen pro Ježíše. Byla přitahována k patě kříže a na tomto místě jí Ježíš ukázal své Srdce, které se zdálo jako by bylo naplněné ohněm. Pak jí dal Ježíš políbeni a ona mohla skutečně říct: Nežiji již já, ale žije ve mně Ježíš.

Očišťována častou svatou zpovědí spojovala se každý den s Ježíšovou obětí mše svaté a přistupovala k svatému přijímání. V té době nebylo každodenní svaté přijímání obyčejem, ale Kateřina v něm nacházela zdroj své nauky a svého posvěcení. Po 23 let v době adventu a postu byla pro ni Eucharistie jediným pokrmem podobně jako pro Terezii Neumannovou (1898–1962) nebo Alexandrinu da Costa (1904–1955).

            

V roce 1490 přišel do Janova výjimečný dominikánský kazatel P. Girolamo Savonarola (1452–1489) a Kateřina byla jeho vytrvalou posluchačkou. Savonarolova kázání ji přivedla k životu v autentické dokonalosti a stala se učitelkou duchovního života pro druhé. V roce 1499 byl jejím duchovním vůdcem P. Cattaneo Marabotto, ale především byl jejím vůdcem sám Bůh, který ji ustavičně obdařoval mystickými dary: milostí sjednocení, extázemi, „vnitřním ohněm“, láskou k Ježíši svátostnému, až se její tělo jevilo jako skutečný požár.

Ve službách bratří

Pohnuta Boží láskou a vroucí úctou k Panně Marii, o jejíž spoluúčasti na Kristově utrpení na Kalvárii rozjímala, rozhodla se pro intenzivní charitativní činnost a věnovala se ošetřování těch nejvíce trpících. Spolupracovali s ní Ettore Vernazza, zakladatel Společnosti božské Lásky, P. Maraboto, její zpovědník, a mnoho členů její rodiny.

Její manžel Giuliano Adorno, uchvácen vírou a láskou své ženy, změnil zcela svůj život a pečoval o nemocné ve špitále Pammatone.

Zatímco bohatí si mohli dovolit lékaře ve svých domech, chudí především během častých epidemií riskovali, že zemřou na ulicích nebo v příkopech. „Madona Kateřinka“ však o ně pečovala, krmila je s mateřským srdcem, odstraňovala odporný hnis z jejich ran a věnovala se i těm, kteří vyslovovali jen hrozné kletby.

Při morových ranách byla v prvních řadách jako nositelka lásky tak velkodušná, že vysávala hnis z jejich ran. V roce 1493 sama onemocněla, protože měla v náručí jednoho nemocného a poskytovala mu nejpokornější služby, ale byla uzdravena takřka zázračně a pracovala pak pro nemocné s ještě větší intenzitou.

Nemocným dokázala přinášet také útěchu víry a dávala jim zakoušet Boží lásku. Umírající připravovala na setkání s Bohem. Chudí v ní nacházeli pomoc všeho druhu pro tělo i pro duši.

Její příklad vyvolal v Janově k životu různá díla lásky: vedle Společnosti božské Lásky, která se v jubilejním roce 1500 rozšířila do jiných italských měst, vznikla pod její péči Nemocnice nevyléčitelných.

Protože její tělo bylo stále slabší, ustaly její posty a kající skutky, ale její spojení s Bohem bylo v posledních letech života ještě intenzivnější. Byl to opravdový „život ve dvou“: ona a Ježíš. Bolestivé nemoci, stále větší vnitřní napětí a časté extáze ji přivedly k definitivnímu setkání s Pánem. Zemřela 15. září 1510, strávena láskou k Bohu. Její hrob se stal místem modlitby pro velké zástupy lidí.

Její svatost se odráží i v jejích spisech, které po sobě zanechala. Byla blahořečena 6. dubna 1675 papežem Klementem X. a 16. května 1737 ji Klement XII. zapsal do seznamu svatých. Město Janov ji prohlásilo za svoji patronku již v roce 1684: „Svatá Kateřina Janovská, v zápalu a svatosti života důstojná následovnice svaté Kateřiny Sienské.“

Traktát o očistci“

Spis, který ji proslavil více než ostatní, je právě „Traktát o očistci“, který si zachoval vysokou aktuálnost a zaslouží si, aby byl předmětem četby a rozjímání.

V průběhu 12 století od počátku až do konce středověku opíral se učitelský úřad Církve v nauce o očistci zvláště o katecheze Otců: sv. Bazila, sv. Řehoře Naziánského, sv. Augustina, sv. Jana Zlatoústého, sv. Řehoře Velkého a dalších, dokud hemžení gnostických herezí nenutilo Církev, aby reagovala způsobem rozhodným a slavnostním.

První dokument Sub catholicae professione vydal 6. března 1254 Inocenc IV. (pocházel z Janova). V tomto dokumentu se potvrzuje, že očištění očistcovým ohněm se týká věřících, kteří zemřeli v lehkém hříchu a musí vytrpět časný trest za dluh, který zůstal po odpuštění jejich těžkých hříchů.

Na II. koncilu lyonském, který otevřel Řehoř X. (1274), bylo čteno za přítomnosti papeže Professio fidei, které podepsal císař Michael Paleolog a které upřesňuje tradiční učení o očistci: týká se věřících, kteří zemřeli v Boží milosti a nevykonali všechno pokání za spáchané hříchy. Velmi jim pomáhají modlitby žijících věřících, jako je mše svatá, modlitby, almužny a jiné náboženské praktiky vykonané po-dle norem církve.

Nauku o očistci popřeli Luther, Kalvín a Zvingli a uvedli ji do zapomenutí. Tato nauka se opírá o Zjevení: je možno citovat 2. knihu Makabejskou (12,38–46); Mt 5,26; 1 Kol 3,11–15), ve kterých vidí učitelský úřad jasné narážky na čistec, a potvrzuje, že je to bezpečná víra prvních věřících a Otců.

Kateřina Janovská ve světle Zjevení a teologické reflexe ukazuje ve svém traktátu dojímavým a přesvědčivým způsobem, co je to očistec. Očistec očišťuje duši od lehkého hříchu a od trestů, které zasloužila za hříchy neodčiněné na tomto světě. Očišťuje duši tak, jako se čistí i zlato.

Duše je v očistci jako zlato, které nesmírně trpí ohněm, který ho roztavuje v kelímku, a raduje se, že bude očištěna, aby mohla brzy vidět Boha, neboť jen pro něho byla stvořena. Proto jsou pro ni nezbytně nutné modlitby, na prvním místě mše svatá (nic tak neočišťuje duši jako Kristova krev ustavičně obětovaná na oltáři), aby brzy dosáhla cíle, pro který jsme všichni stvořeni: patření na Boha a radost z něho.

Bude to vítězství bolesti proměněné láskou: abychom mohli patřit na Boha, musíme být čistší než sníh, průzračnější než křišťál a ryzejší než 24 karátové zlato.

Kateřina, „učitelka očistce“, ho popisuje mystickým způsobem jako strašnou noc, která se promění na věčný den. To je výzva pro křesťanský život, který musí být všechno, jen ne snadný, naopak opravdu šťastný je jen život přísný. Tak to chce Ježíš Kristus i dnes.

ZMessagero di Gesù Bambino di Praga 9/2004-10-10

přeložil -lš-