Menu


Svatá Hedvika Slezská

                                                                                          

                                       Průčelí chrámu sv. Hedviky v Lehnici

Svatá Hedvika se narodila kolem roku 1174 jako dcera hraběte Bertholda z Andechsu-Mera a jeho druhé ženy Anežky. Vychovala ji její teta, benediktinská abatyše v Kitzingenu. Již ve 12 letech byla provdána za knížete Jindřicha Bradatého, ale ten se stal pro ni nesmírně milovaným manželem. Ve třinácti letech porodila své první dítě a po sedmém dítěti se s manželem dohodli, že nadále budou žít v naprosté zdrženlivosti. Šest ze svých dětí sama pochovala.

Založila spolu s manželem cisterciácký klášter v Trzebnici nedaleko Vratislavi pro 1000 sester, chovanky a personál.

Na Hedviku těžce doléhaly kříže, které stíhaly celý její široký rod. Sestra Anežka se stala hanbou rodu jako milenka francouzského krále Filipa II., který zapudil svou zákonnou manželku Ingeborg. Druhá sestra, Gertruda, se stala manželkou uherského krále Ondřeje II. a matkou sv. Alžběty Uherské. Chovala se sebevědomě až provokativně. Její protivníci ji nedaleko Bratislavy zavraždili a její tělo rozčtvrtili. Její synové byli svědky této krvavé události. Dva Hedvičini bratři byli posláni do vyhnanství za účast na atentátu na Filipa Švábského a rodný hrad Andechs byl srovnán se zemí. Syn Jindřich zahynul ve válce s Mongoly u Legnice. Matka reagovala na zprávu o jeho smrti slovy: „Děkuji ti, Bože, že jsi byl tak dobrý a daroval mi syna, který mě celý život miloval, choval mě ve veliké úctě a nikdy mě žádným způsobem nezarmoutil. I když by mě více těšilo, kdyby nadále žil, mám větší radost z toho a prožívám ji spolu s ním, že prolitím vlastní krve se spojil v nebi se svým Stvořitelem. Jeho duši odporoučím tobě, můj Bože.“

Synové Konrád a Jindřich vedli mezi sebou krutou bratrovražednou válku o otcovo dědictví.

Tragický byl nakonec osud jejího nade vše milovaného manžela. Jindřich se dostal do sporu s biskupem Tomášem o desátky z majetku. Ačkoliv ve sporu nebylo použito žádného násilí ani bezpráví, biskup Jindřicha exkomunikoval. Postihl tak zakladatele pěti klášterů a titulárního knížete slezského, krakovského i polského. Prosby manželky nic nezmohly, a tak Jindřich zemřel v klatbě, ale přesto přijal s velkou zbožností svaté svátosti. Hedvika se ho bála před smrtí navštívit, aby neporušila církevní předpisy.

Všechny tyto události Hedvika těžce prožívala a zřejmě ji přiměly k životu v nejpřísnějším pokání. Na její duchovní život měli velký vliv zpovědníci, cisterciácký opat Guntherus a františkánský bratr Herbord. Cisterciácká škola ji naučila velké lásce k liturgii, především ke mši svaté, které se účastnila i vícekrát denně, s tváří ponejvíce až k zemi skloněnou. (Z této její lásky k tradiční liturgii by se mohli učit hodnotě tradiční mše ti, kteří jsou stále jejími protivníky.)

Inspiraci pro svůj duchovní život čerpala sv. Hedvika přímo z evangelia. Přilnula k této četbě již jako dítě v benediktinském klášteře Kitzingenu. Četbu evangelia praktikovala i při jídle, protože „nechtěla přerušit rozhovor s Bohem, když požívá potravu pro posílení těla“. Někdy ji slova evangelia tak zaujala, že „zapomínala vložit sousto do úst“.

Životopisec zaznamenal: „Aby mohla žít podle Krista, který za nás za všechny umřel, denně své tělo bičovala.“ Nosila kající pás, který ji zraňoval až do krve. Zvláštní formou její askeze byl obyčej chodit v zimě v létě bosá. Její chodidla byla rozedřená, oteklá a rozpraskaná od mrazu, takže při cestě do kostela zanechávala za sebou krvavé stopy. Zpovědníci i papežský legát ji přemlouvali, aby tohoto obyčeje zanechala, ale marně. Boty, které jí dal opat Guntherus, poslušně nosila, ale pod paží. Spávala na holé zemi na troše slámy. Chtěla tímto násilím proti tělu překlenout propast mezi dobrem a zlem, mezi svatostí a hříchem.

Čím přísnější byla k sobě, tím pozornější byla k druhým. Sama se starala o šaty i obuv knížecí rodiny, prohlížela je v noci a kárala nedbalost. Shromažďovala na svém dvoře dívky velmožů a rytířů, ale i sirotky a dívky z lidu. Pečovala o ně a vychovávala je a vybavovala věnem, když měly vstoupit do manželství nebo do kláštera. Starala se i o zajatkyně, jedna, kterou přivedl kníže Jindřich z výpravy do Pruska, se stala její komornou. Na hradě měla třináct starců nebo nemocných na památku Krista a dvanácti apoštolů. Všude jí dělali společnost a bez nich nezasedla ke stolu. V klášteře v Trzebnici nebyla mniškou, ale chtěla být služkou osob zasvěcených Bohu. Denně navštěvovala všechny nemocné sestry, těšila je, přinášela jim drobné dárky, zvala k nim lékaře a starala se o léky. Hlubokou úctu k Bohu zasvěceným osobám projevovala např. tím, že líbala lavice, kde se sestry modlily, umývala svou tvář vodou, ve které si řeholnice umyly nohy. To dělávali ve středověku rytíři s vodou dámy svého srdce. Pro chudé zajišťovala nejen almužnu, ale i dobrého kněze a zpovědníka. Staré pradleně, která neznala žádnou modlitbu, poručila spávat v její ložnici, až se po deseti týdnech naučila celý Otčenáš.

Sama mnoho času věnovala modlitbě. Zavírala se v kostele na celou noc, ale vůbec chtěla žít ustavičně v Boží přítomnosti. Vzorem modlitby byla pro ni Panna Maria. Její sošku jí darovala sestra Anežka. Soškou žehnala chudým a nemocným a v hodině smrti ji držela v dlani tak pevně, že ji nebylo možno odejmout, a pochovali ji se soškou v ruce.

Hedvika byla silnou a velmi důslednou osobností. Když splnila povinnosti manželky a matky, věnovala se plně asketickému životu, skutkům milosrdenství a modlitbě. Předpověděla smrt svých synů, manžela i svou vlastní.

Svatá Hedvika zemřela 14. října 1243 a již 26. března 1267 byla prohlášena za svatou. K jejímu svatořečení přispěl také český král Přemysl Otakar II. jako bratranec kněžny Anny, snachy sv. Hedviky.

                                                               Pramen: Księga Jadwiżańska, Wrocłav 1995        

                                                                                                                                                                  

 Sarkofág sv. Hedviky v bazilice v Trzebnici

 


                                                    Klášter  v Trzebnici