Menu


Sv. Markéta Marie Alacoque

Markéta Marie Alacoque se narodila za krále Ludvíka XIII. v červnu 1647 ve Vérosvres u Charollais v bohaté rodině venkovského původu. Její otec byl notářem. Byla pátou ze sedmi dětí. Bezprostředně po narození byla pokřtěna a k prvnímu svatému přijímání přistoupila jako desetiletá: to byl její vstup do eucharistické nekonečnosti. V době jejího těžkého dětství (do osmi let jí zemřel otec, dvě sestry a dva bratři) po krátkém pobytu v penzionátu v Charollais, kde byla velice přísně vychovávána, pocítila povolání k řeholnímu životu: nejdříve od Panny Marie, která ji uzdravila z velmi těžké nemoci, a pak od Ježíše, který jí řekl: „Chci tě mít zde v klášteře Paray-le-Monial.“                         

                                                                 

Během těchto let utrpení a skrze toto utrpení ji Ježíš těší a připravuje pro mimořádné mystické milosti ve spojení s jejím posláním a dává jí tušit tyto milosti.

Ve 22 letech přistupuje ke svatému biřmování a přijímá přitom jméno Marie. Vstupuje k sestrám Navštívení Panny Marie v Paray, a to nikoliv bez těžkostí a zkoušek všeho druhu, protože ďábel jí ztěžuje každý krok. Sestry Navštívení Panny Marie jsou kongregace, kterou v roce 1610 založil sv. František Saleský a jeho duchovní dcera Jana Františka Frémont de Chantal, pozdější světice sv. Františka de Chantal. Sestry žijí podle řehole sv. Augustina. Ženevský biskup dal sestrám toto životní pravidlo: „Zásluha kříže spočívá nikoliv v jeho tíži, ale v způsobu, jak ho neseme.“ Paray byl založen v roce 1626 jako 26. klášter této kongregace.

V srpnu 1671 složila novicka Markéta Marie své řeholní sliby a 2. listopadu se zasvětila Ježíšovu Srdci jako oběť. 6. listopadu, v den, který znala již od svého dětství, složila slavné sliby ve věku 24 let.

Celý její řeholní život je dějinami duše, kterou Ježíš obdařil vynikajícími milostmi vzhledem k nárokům své lásky, aby si z ní vychoval hlasatelku svého poselství: pro její století a pro další staletí, pro její klášter, pro Francii, pro Církev a pro svět.

V roce 1685 požádal ji její duchovní vůdce, aby zapsala svůj životní příběh, i když to vzhledem ke své pokoře nedělala právě ráda.

Zcela strávená žárem božské lásky a svou úplnou obětí zrodila se pro věčný život 17. října 1690 ve věku 43 let.

Povolání k lásce

Ježíš vychovává neúprosně – nikoliv však bez milosrdenství – srdce Markéty Marie, aby je učinil podobné svému Srdci a aby mohla být jeho svědkyní a skrze toto svědectví učinila věrohodným Boží poselství, které nám má předat.

Plni vděčnosti můžeme konstatovat, že Ježíš si vyhrazuje právo vést Markétu Marii bezprostředně po své vlastní cestě, i když jí vybral zvláštní duchovní vůdce, jako např. sv. Claude La Colombièra. Tím chtěl ukázat svou zvláštní a bezmeznou lásku, kterou chová ke každému člověku, a svatost, které může dosáhnout každý, kdo koná Boží vůli, která nevyhnutelně vede skrze kříž. Klaněníhodná Trojice se jí zjevila a Otec k ní promluvil: „Hle, moje dcero, uděluji ti stejný dar jako svému milovanému Synu.“ „A já,“ řekl Syn, „já tě na něho přibiji, jako jsem byl přibit já.“ A Duch Svatý jí řekl, že On, který není nic jiného než láska, ji bude očišťovat a drtit. Proto měla mnoho zjevení nejsvětějšího Srdce v podobě planoucího slunce nebo v doprovodu znamení jeho umučení. Rána Ježíšova Srdce, o které Markéta hovoří, je znamením nekonečné lásky, jakou nás miluje, protože se zdá, jako by Pánu utrpení a smrt na Kalvárii a tato nevýslovná a nevyčerpatelná láska nebyla dostatečným vyjádřením. Probodené Srdce Vykupitele nemá jiný význam: ztrácí se v oceánu lásky.

                                                                 

Toto poselství podle božského přání apeluje na tvory, aby se připojili k dostiučinění, a to ve spojení s prvním přikázáním: „Miluj svého Pána, svého Boha, klaněj se mu a miluj ho více než všechno ostatní“: poselství požaduje výslovně prožívanou svatost, nikoliv jen jako osobní zkušenost a jako dar božské lásky, která se rozděluje mezi bratry jako „horizontální“ svatost, nýbrž jako svatost „vertikální“, jako výraz lásky zpět odevzdávané Ježíši, protože jedna forma bez druhé není možná tak jako podoba kříže. To je to nové a to je charakteristické pro pravost velkých zjevení, která se uskutečnila v letech 1673–1675.

Abychom pochopili jádro tohoto poselství, musíme se vrátit do duchovního klimatu tehdejší doby, kdy se proti duchu jansenismu postavili kromě sv. Františka Saleského a především sv. Jana Eudese mistři francouzské školy a Společnosti Nejsvětější Svátosti. Jansenismus se bál Boha a vzdaloval věřící od Eucharistie a svatého přijímání, zatímco kvietismus byl zvláštní formou víry ovlivněné Descartesovým racionalismem a byl předzvěstí tragédie osvícenství, které postavilo rozum proti víře a tělo proti duchu, člověka proti Bohu. To vedlo k základnímu omylu, jehož neblahé důsledky znovu nacházíme mezi našimi současníky. To, co je zde ve hře, ilustruje dialog mezi sv. Janem a sv. Gertrudou, který obsahuje jiné poselství Ježíšova Srdce:

„Když jsi při poslední večeři odpočíval na Ježíšově hrudi, necítils kouzlo lásky tohoto tlukotu srdce?“

„Ano, potvrzuji, že jsem ho cítil. Jeho sladkost pronikala mou bytostí a moje duše začala planout.“

„A proč jsi úplně mlčel? Ani jediné slovo, které by k užitku duší odhalilo toto nevýslovné tajemství!“

„Moje poslání spočívalo v tom, oznámit mladé církvi vtělené Otcovo Slovo. Bylo vyhrazeno budoucím časům, aby pocítily onu sladkost milujícího tlukotu Srdce. Chladná bytost světa se ohřeje dotykem Boží něžnosti.“

Není proto náhoda, že první velké poselství vyzývající k následování se uskutečnilo právě 27. prosince 1673 na svátek sv. Jana Evangelisty.

Tři velká zjevení

V onen den viděla Markéta Marie Krista a jeho Srdce jako rozpálenou výheň plnou vášnivé lásky ke každému člověku. Řekl jí: „Už nemohu dále vydržet a skrze tebe musím obohatit celý svět pokladem mých milostí a chránit ho před říší Satana.“

Jak odplatu žádá veřejnou úctu k této lásce, která nabývá podstaty Srdce z těla jeho vlastní osoby.

Druhé zjevení se uskutečnilo jeden první pátek v měsíci v roce 1674, tedy před 430 lety. Ježíš si stěžuje obdobně na lidskou nevděčnost a ustavuje oficiální úctu své lásky o prvních pátcích v měsíci, aby přivedl lidstvo k Eucharistii, „prameni a vrcholu křesťanského života“ (II. vat. koncil). Z toho důvodu řekla sv. Terezie z Avily jedné řeholní sestře, které se zjevila po své smrti: „To, co my činíme v nebi před Bohem, to máte dělat na zemi před Nejsvětější Svátostí.“ – Eucharistie je náš ráj na zemi.

Třetí vidění je znovuoživení zjevení Božské Srdce Ježíšova lidstvu. Ježíš řekl své důvěrnici: „Hleď, to je Srdce, které lidi tolik milovalo, že se v žádném ohledu nešetřilo, nýbrž se vyčerpalo a zmařilo, aby jim dokázalo svou lásku, a sklízí za to od většiny lidí jen nevděčnost skrze neúctu a svatokrádeže, skrze chlad a pohrdání, které mi prokazují v této svátosti lásky. Nejbolestnější jsou pro mne srdce osob zasvěcených Bohu, která se k mně takto chovají“ (narážka na Konvent svatých).

Nato žádá Ježíš od církve ustanovení svátku ke cti svého Srdce, který se má slavit v pátek po oktávu Božího Těla.

R. 1685 obdržela Markéta Marie zaslíbení, která jsou spojena s uvedenou úctou pod podmínkou, že věřící budou žít podle evangelia, jmenovitě podle osmi blahoslavenství.

Připomínka poslání Francie

R. 1689 píše Markéta Marie své bývalé představené matce Saumaisové, že je Ježíšova vůle, aby se tato úcta netýkala pouze prostých lidí francouzského království, ale aby ji vyzařoval prvorozený mého svatého Srdce v této zvláštní době ve Francii a v celém světě a aby spolupůsobil při šíření této úcty v celém světe.

To znamená, že ve stejné době, kdy Satan v tajných lóžích připravoval komplot revoluce proti říši lásky Ježíše Krista, Ježíš usiluje, aby udusil proud ďábelské nenávisti tím, že již předem skrze nejstarší dceru církve (Francii) chce vylít na svět proudy živé vody svého Srdce. Tento komplot byl ukován především pomocí zmíněného racionalismu, ale také ve jménu lidských práv, která byla prosazována proti božským právům, protože, jak již řekla sv. Jana z Arku, „v prvé řadě je třeba sloužit Bohu.“

Kromě „velkých zjevení“, která zde byla v podstatě uvedena, měla světice ještě mnoho dalších zjevení, vidění a vnitřních rozhovorů, které měla jednak s Nejsvětější Trojicí (v podobě tří mladých mužů, ozářených světlem), s Kristem, s Pannou Marií a světci, nebo také s ďáblem, který ji, podobně jako mnoho jiných světců, pronásledoval, kde mohl, s výjimkou čistoty, což bylo znamením ochrany, jakou jí poskytovala Matka Boží.

Odpověď Markéty Marie

Na Kristovo volání ke svatosti odpověděla Markéta Marie takřka předem již jako dítě ve věku pěti let, kdy složila slib čistoty, který pak v 13 letech obnovila. Nesmí nás to udivovat. Terezie od Dítěte Ježíše dozrála rovněž brzy. To jsou nevyzpytatelné cesty Prozřetelnosti. Celý život Markéty Marie je současně trvalou a obsáhlou odpovědí lásky na Ježíšovu vůli. Ježíš jí říká: „Buď alespoň ty touto mojí radostí a odčiněním za nevděčnost hříšníků, kterou tak dobře znáš.“ To platí tím spíše, že Markéta Marie prosí Ježíše, aby byl Pánem její svobody a aby z ní učinil otrokyni své Matky, ke které pociťuje od dětství zvláštní úctu, takže se po vzoru svatých skrze Marii a za spolupůsobení Jeho milosti zcela zasvěcuje Ježíšovu Srdci. Pán ji zkouší nejrůznějším způsobem: od tělesných obětí až po duševní zkoušky, jako byl například odpor, se kterým se setkávala kvůli nové úctě u svých spolusester.

Ale protože dokonalá láska zahání strach (1 Jan 18,4) – a Paray je v tomto ohledu odpovědí na jansenismus – učí Pán světici postupně přímo nelidským způsobem umrtvování. Vystupuje krok za krokem na Kalvárii, kterou jí Nejsvětější Trojice vykázala, a to v duchu dokonalé a milující poslušnosti („Satan nemá nad poslušnými žádnou moc“, řekl jí Ježíš jednou) a v duchu smíru: „Dám ti účast na své smrtelné úzkosti, kterou jsem chtěl přijmout v Olivové zahradě, uvedu tě do agónie, kterou snášet je obtížnější než smrt. A abys mě provázela při mé prosté modlitbě, se kterou jsem se tehdy ve své úzkosti obracel k Otci, musíš každý čtvrtek mezi 11. hodinou a půlnocí vstát, aby ses se mnou na hodinu vrhla na zem a na usmíření Božího hněvu se modlila za hříšníky a určitým způsobem zmírnila trpkost, jakou jsem pociťoval, protože moji apoštolové mě nechali opuštěného a nemohli se mnou bdít ani jednu hodinu.“

Ale po Golgotě přišlo zmrtvýchvstání: Ježíš za to obdaroval „svou milovanou učednici“ dlouhými extázemi, při kterých zakoušela, co napsal Apoštol národů: „Láska překračuje všechno pomyšlení.“

Markéta Marie uskutečnila ve svém životě v nejvyšší míře příkaz evangelia: „Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, celou duší, ze vší síly.“ A když Ježíš řekl Markétě Marii o jejím zpovědníkovi La Colombièrovi, že je to „jeho věrný služebník“, co si pak musíme myslet o světici? Přinejmenším, že dokonalou služebnici Marii ve všem napodobila.

Odpověď Církve

„Nikdo není prorokem ve své vlasti“: Diecéze Autun a její biskup dlouho odporovali Božímu volání. Markéta Marie musela vynaložit velkou námahu, aby uskutečnila Ježíšovy prosby. Její klášter ji odmítal takřka až do její smrti. Ještě v roce 1685 se jí od komunity dostalo výčitek. Kristus ji však několikrát povzbuzoval: „Budu vládnout navzdory mým nepřátelům a těm, kteří se chtějí stavět na odpor.“ Odpověď přišla po velkém zdráhání, když se jí od kláštera 21. června 1686, jen tři roky před Markétinou smrti, dostalo prvních důkazů úcty.

Podařilo se jí přesvědčit matku Soumaisovou, aby se zasvětila Nejsvětějšímu Srdci a převzala příslušnou úctu. Dosáhla toho, že byly vytištěny první obrázky Ježíšova Srdce a příslušné litanie a biskup v Langres vydal v roce 1689 první mešní formulář, velmi podobný formuláři sv. Jana Eudese. V roce 1686-87 se zlomil odpor obou jejích posledních bratrů, když dosáhla dvojího uzdravení Jacquese, který byl farářem v Bois Sainte Marie (byl velice nemocný a také jeho duchovní život byl zcela bezmocný). Chryzostom, druhý bratr, viděl toto znamení Ježíšova Srdce a dal po velkém pohnutí zřídit ve svém kostele kapli ke cti Ježíšova Srdce. Jacques založil nadaci, ze které se měla navždy sloužit každý pátek mše svatá.

                              Nyní zbývalo ještě přesvědčit Svatý stolec.

Církvi, která byla v té době ještě silně poznamenána galikanismem a projevovala krajní zdrženlivost, bylo možno vyslovit důtku, kterou Ježíš učinil dvěma učedníkům cestou do Emauz: „Jak jste váhaví uvěřit všemu tomu, co řekli proroci!“ Musely to být naléhavé prosby polských králů Stanislava a Augusta III. (jeho vnukem byl později Ludvík XVI.) a 150 prelátů a opatů, kteří čekali na to, až papež Klement II. konečně schválí r. 1765 mešní formulář a oficium k Nejsvětějšímu Srdci. Ve stejném roce byl francouzský klérus působením královny Marie Leszczyńské (Polky, manželky krále Ludvíka XV.) ochoten zavést ve všech francouzských diecézích svátek Božského Srdce, což se neobešlo bez těžkostí, protože v Rakousku se osvícenský císař Josef II. postavil proti a úctu ve své říši zakázal. Církev však už na své cestě pokračovala: 1899 zasvětil papež Lev XIII. lidstvo Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu; Benedikt XV. svatořečil Marii Markétu 13. května 1920; Pius XI. rozšířil svátek Božského Srdce na celou Církev; Pius XII. vyhlásil znovu poselství z Paray ve své slavné encyklice Haurietis aquas a Pavel VI. o ní hovoří v jednom ze svých apoštolských listů.

Papež Jan Pavel II. byl zvolen papežem na svátek Markéty Marie 16. října 1978 a několikrát navštívil Paray. Jako biskup 17. října 1965, ale především 5. října 1986 přichází do Paray jako první papež vůbec. 22. července 1990 u příležitosti 300. výročí smrti Markéty Marie posílá biskupovi v Autunu, mons. Séguimu, vlastnoruční list.

A dnes?

Od všeobecného zmatku v roce 1789, který vzešel z odmítnutí poselství Ježíšova Srdce, uplynulo mnoho času. Ježíšovo Srdce nechtělo zaplavit svět lidskou krví, ale krví své lásky.

Pochopila konečně Církev a lidstvo tuto lekci? Když se podíváme na strašné a trvalé tragédie 20. století od první světové války až po atentáty 11. září 2001 a 11. března 2004, zdá se, že ne. Ani Neposkvrněné Mariino Srdce, které se mezitím zjevilo jakoby v týlu zjevení v Paray v roce 1917 ve Fatimě, nestačilo. Proto říká Jan Pavel II. v Paray naléhavě: „Svět potřebuje Srdce Ježíšovo více než jindy!“ Je to jako ozvěna stížnosti z Písma svatého, která se později stala stížností Ježíšovou: Srdce mi potupou puká, jsem jako ochrnulý. Na soucit jsem čekal, ale marně, na ty, kdo by mě potěšili, ale nenašel se nikdo (Ž 69, 21). „Odkud přišly tyto rány, které probodly tvé ruce?“ – volá Zachariáš. „Obdržel jsem je v domě těch, kteří mě milují.“ A v liturgii v improperiích Velkého pátku stojí: „Lide můj, co jsem ti učinil? Proč se mnou zacházíš tak krutě? Obdařil jsem tě dary lásky, a ty jsi odpověděl potupou a ranami.“ Je to vzdálený poukaz na stížnost na kříži: „Žízním“ (planu touhou být milován).

Je svět odsouzený? Jestliže ano, pak by to bylo potvrzení, že stále ještě nepochopil nic z poselství lásky: je třeba uznat její nekonečnost, zatímco Marie Markéta obdržela za nás odpověď důvěry a naděje: „Pochop, moje dcero, čím více se díváš do své nicoty, tím více se bude moje velikost snižovat, aby tě nalezla.“

Zakončeme slovy kardinála Daniélou: „Svědectví velké mystičky, pravé charismatičky, je stále plné života, protože to, co přichází od Boha, nikdy nestárne. Srdce je člověk ve své hloubce. Dnešní člověk se musí vrátit ke svému srdci. V srdci jsou »všechny poklady moudrosti a vědění«. Jen v Kristově Srdci se odhalují tajemství srdce ve vší plnosti. ON je »Král a střed všech srdcí«. Proto je poselství Markéty Marie aktuálnější než všechna poselství, protože »Ježíšovo poselství je syntézou celého náboženství« (Pius XI.).

 

Bernard Balayan

Modlitba k sv. Markétě Marii Alacoque