Menu


Splnil tento papež své nejzákladnější poslání?

P. Andreas Mählmann

Je Jan Pavel II. pozdvižen na oltář pro svou „pevnou, velkodušnou a apoštolskou víru“?

Tématem evangelia Bílé neděle je víra: Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ říká božský Spasitel apoštolu Tomášovi. Je to víra, která činí člověka blahoslaveným; k blaženosti nás vede nadpřirozená ctnost víry! Ve stejném duchu mluví i sv. Jan, že život má ten, kdo v Božího Syna věří (1 Jan 5).

Co to vlastně znamená věřit?

Katechismus dává jasnou odpověď: „Křesťansky věřit znamená přijímat jako pravdivé to, co nám Bůh zjevil“! To nám ihned osvětluje, že naše náboženství je zjevené náboženství. Křesťansky věřit znamená uznávat jako pravdivé to, co nám Bůh zjevil. Víra je tedy více než pouhý náboženský cit.

Co však patří k Božímu zjevení? Kdy Bůh mluvil k lidem?

Na to nám opět odpovídá katechismus: Bůh mluvil k lidem ve Starém zákoně skrze patriarchy a proroky. Jejich spisy nacházíme v první části Písma svatého. V Novém zákoně naopak se Bůh zjevil mnohem šířeji skrze svého jediného Syna Ježíše Krista, který byl proto poslán na svět, a skrze apoštoly, kteří učili v síle Ducha Svatého. Toto božské zjevení je uzavřeno smrtí posledního z apoštolů. Nic nového se už k tomu nepřipojuje, a proto naše víra je plně obsažena v apoštolském vyznání víry.

Naše víra je i dnes přesně totéž, co apoštolové přijali od Pána před 2000 lety. Protože si Církev vždy byla vědoma, že víra vede k blaženosti, střežila ji po celý dlouhý čas s přispěním Ducha Svatého jako svůj poklad víry. Hájila ji ve všech dobách proti bludům a snažila se ji vždy zachovat jasnou. V tom se můžeme a musíme opírat o příklad apoštolů. To je důležitý úkol udržovat vždy čistotu víry, jak o tom svědčí svatý Pavel v listu Galatským: Divím se, že se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu. Ale to naprosto není nějaké jiné evangelium. To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom my sami nebo anděl z nebe hlásali evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet! (1, 65n)

To, co Kristus od lidí celého světa požaduje, aby byli spaseni, je přijetí zjevení ve víře. Proto dal svým apoštolům velký misijní příkaz, který čteme u Matouše 28,18: Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsme vám přikázal. A Marek doplňuje: Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen. Kdo neuvěří, bude zavržen (16,16).

To je tak jednoznačný příkaz z úst Božího Syna, že je jím Církev provždy zavázána. Může tedy pouze hlásat to evangelium, které sama přijala, a kdo toto kázání přijme, bude spasen!

Držme se proto pevně toho, co nám řekl sám Bůh: Nestačí v přirozeném smyslu být dobrým člověkem, abychom byli spaseni: On říká: Aby člověk byl spasen, musí věřit, a to věřit hlásání apoštolů.

A zde za všechny ostatní stojí sv. Petr, první papež, který ve svém prvním veřejném kázání jasnou řečí mluví: Jen v Ježíši Kristu je spása, není lidem dáno jiné jméno pod nebem, ve kterém by mohli být spaseni. A když se Židé ptali: Bratři, co máme dělat?, dal jim odpověď, kterou jim uložil Ježíš: Obraťte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy a jako dar dostanete Ducha Svatého (Sk 2,37n).

Na kanonizaci papeže Jana Pavla II. musíme aplikovat to, co bylo právě řečeno.

Nejde o to, že bychom zpochybňovali osobní zbožnost tohoto papeže. To, co dobrého vykonal, zasluhuje uznání, např. neúnavné úsilí o záchranu nenarozeného života. Ale musí nám být dovoleno, abychom si položili otázku, do jaké míry učinil zadost hlavní úloze papežského úřadu: vykonávání velkého misijního příkazu našeho Pána. Jako papež měl v rukou klíče nebeského království (Mt 16,18). Hlásal jako první papež nekřesťanům zjevenou víru a křest, aby dosáhli odpuštění hříchů a dar Ducha Svatého? Oznamoval jako hlásná trouba kázání sv. Petra: Jen v Ježíši Kristu je spása, není jiného jména pod nebem, ve kterém by lidé mohli být blažení?

Tuto otázku bychom nemuseli klást, kdyby bylo celému světu jasné, že to papež Jan Pavel II. s velkou horlivostí činil a říkal, jak bychom to právem od blahoslaveného a svatého očekávali. Celém světu je však jasné, že papež Jan Pavel II. činil a hlásal to, co jsme ještě u žádného papeže nikdy neviděli a neslyšeli a co je možno pokládat pouze za nepochopitelné relativizování křesťanské víry.

                                                     

Jako první papež navštívil Jan Pavel II. chrámy nekřesťanských náboženství.

9. srpna 1985 se v Togo aktivně účastnil pohanské bohoslužby, jak o tom referují papežské noviny z 11. 8. 1985. (viz)

                                              

V roce 1999 k radosti všech muslimů na celém světě políbil Korán, který mu by předán.

                                             

21. března 2000 udivil ve Svaté zemi všechny posluchače svým zvoláním: Kéž sv. Jan Křtitel chrání islám!

Tyto příklady mohou postačit, neboť jsou dobrým svědectvím. To vše však vrcholí roku 1986 osobním pozváním vrcholných vůdců jiných náboženství do Assisi, aby se tam podle svých tradic modlili za mír a prováděli své obřady.

                                               

Můžeme pravé náboženství zjevněji stavět před lidmi na stejnou úroveň, než když sám papež propůjčí katolický kostel k uctívání Buddhy?

                                             

Nemělo by toto jednání postačit k tomu, aby nejhorším způsobem obtěžkalo jeho ctnost víry? Jak je možné nehodnotit jednání tohoto muže jako nejtěžší hřích proti víře? Nebyl mu snad znám soud svatého Pavla: Co má společného Kristus s Belialem? Anebo: Jaké je spojení chrámu Božího s modlami? (2 Kor 6, 15-17).

                                               

Můžeme chválit víru papeže, který označil Ducha Svatého za zakladatele mnoha náboženství?

Jak to máme hodnotit, že Jan Pavel II. ve své řeči v srpnu 1998 prohlásil, že Duch Svatý je zakladatel nejen křesťanského, ale také jiných náboženství? Toto prohlášení bylo celé publikováno v L´Osservatore Romano 18. srpna 1998. Celý citát zní: „Nezřídka nacházíme na jejich počátku (rozuměj různých náboženství, pozn. red.) zakladatele, který za přispění Ducha Svatého učinil hlubší náboženskou zkušenost. Dále předávali tuto zkušenost formou přijaté nauky, obřadů a předpisů jednotlivých náboženství.

                                                 

Kdo chce věrným katolíkům namlouvat, že Jan Pavel II. byl veden silnou a apoštolskou vírou, aby mohl činit taková prohlášení?

Jak dlouho ještě bude dále pokračovat v Římě tento odpad od víry jako navržená cesta neblahého ekumenismu, který nic nemá v ústech častěji než slovo „pravda“, ale přitom nekřesťanům skutečnou pravdu vytrvale zamlčuje: Obraťte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění vašich hříchů, abyste přijali dar Ducha Svatého! (Sk 2, 37n).

Pro věřícího katolíka je to nepochopitelné, jak může být takový papež dáván celému světu za vzor jako světec. Jeho jednání v mnoha případech již vůbec neodpovídalo evangeliu a předané víře. A toto jednání není legitimováno ani zalíbením se světu, o které Jan Pavel II. často zjevně usiloval.

                                                       

Tento kanonický proces je časovanou bombou pro církev. Je to legalizace relativistického ekumenismu, tedy těžká vina a faleš. Tento papež nemůže být církvi představován jako cesta, protože ta cesta vede do bludu. Přestala být svatá apoštolská víra důležitá? Kde zůstala láska k pravdě?

Kirchliche Umschau 5/2011