Menu


Slavnost Všech Svatých

                                               

 

          

                1. listopadu: Slavnost Všech svatých

 

Dnes slavíme radostný svátek, oslavujeme najednou památku všech svatých, jejichž společností se kochá nebe, jejichž pomoc a ochrana působí radost, jejichž vítězstvím je církev svatá korunována. Čím statečnější bylo jejich vyznání v utrpení, tím znamenitější je nyní jejich pocta; čím urputnější byl jejich boj, tím větší zástup mučedníků je nyní ozdoben všemi způsoby přestálých muk; čím větší bylo utrpení, tím větší byla i odměna. Katolická církev rozšířená po všech dílech světa, byla poučena od své Hlavy Ježíše Krista, aby se nelekala křivd, kříže a smrti. Měla tak dosti statečnosti nikoliv k tomu, aby se stavěla na odpor, nýbrž spíše k tomu, aby všechno trpělivě snášela, a tak ve všech, kteří byli s posvátným zástupem uvězněni, roznítila horoucí touhu po vítězství, aby bojovali o vítězství se stejným zápalem, s jakým bojovali o ctnosti. Svatá Boží Církvi, ty jsi vpravdě blahoslavená Matka, kterou zdobí vznešená krev vítězných mučedníků, kterou krášlí skvělostí a nádherou neporušené panenství a statečné vyznání. Tvým věncům nechybí ani růže ani lilie. Nejmilejší! Kéž všichni ctitelé Ježíše a Církve se horlivě snaží, aby dosáhli takové důstojnosti a vznešené pocty, aby získali a vybojovali nebeskou korunu, bělostnou korunu čistoty z lilií, nebo rudou korunu, které se dostává mučedníkům. V nebeském táboře mají mír i boj své věnce, jimiž jsou zdobeny hlavy Kristových bojovníků. Nevystihlá a nekonečná Boží dobrota to zařídila tak, aby útrapy a boje netrvaly věčně, nýbrž jen kratičkou dobu, téměř jen okamžik, aby v tomto životě, který rychle prchá, byl člověku připraven zápas, a v onom životě, který je věčný, odměna a koruna za jeho zásluhy; aby námahy a boj brzy skončily a aby navěky trvala odměna; aby svatí po temnotách tohoto života patřili na přejasné světlo a došli blaženosti, která by svrchovaně osladila všechnu hořkost jejich utrpení podle slov svatého apoštola: Utrpení tohoto času nejsou ničím ve srovnání s budoucí slávou, která se zjeví na nás...

                                                                                                            Svatý Béda Ctihodný

Tato slavnost svými počátky sahá až do čtvrtého století. Už v té době slavili Řekové všeobecný svátek všech mučedníků, a to první neděli po Letnicích. Mělo to poukázat na skutečnost, že svatost je ovocem milostí Ducha Svatého. Tato slavnost se konala i v Římě (Dominica in natale Sanctorum). Výraznější podobu dostal tento svátek v osmém století. Císař Focas věnoval papeži Bonifáci IV. pohanský chrám Panteon zbudovaný v roku 27 př. Kr. císařem Agripou k poctě všech božstev v Římě uctívaných. Papež ho dal upravit k bohoslužebným účelům a dal sem přemístit z katakomb velké množství ostatků svatých. Jako nový křesťanský chrám byl posvěcen 13. května 610 a zasvěcen Matce Boží a všem mučedníkům. Řehoř III. ( 731 – 741) rozšířil tuto slavnost na „Matku Boží,všechny apoštoly, mučedníky, vyznavače a všechny dokonale spravedlivé“. Slanost se slavila také na severu Evropy. Papež Řehoř VIII. ji přeložil na 1. listopadu. Zapadá tak dobře do závěru církevního roku jako drahocenná sklizeň svatosti, která je plodem díla vykoupení.

Všechna mravní dokonalost, pro niž světce uctíváme, má svůj zdroj v trojjediném Bohu. Jsou to „požehnaní nebeského Otce, kteří vládnou královstvím jim připraveným do počátku světa“. Jsou nekrásnějšími květy, jež vypučely z obětní krve vtěleného Božího Syna a mistrovskými díly posvěcujícího působení Ducha Svatého. Touto oslavou tedy především velebíme Boha a vzdáváme mu díky za dílo vykoupení. Zároveň však si připomínáme, že máme ve svatých drahocenné vzory a oni nám pomáhají také svou přímluvou přivlastňovat si ovoce vykoupení. Je to velká rodinná slavnost Božího království, radostný holde bojující církve, která v církvi vítězné vidí svou nepomíjející chloubu a korunu: v ní se zrodili, ona je v Kristu vychovala a přivedla do slávy nebes.

Introit má slavnostní ráz: Radujme se všichni v Pánu, neboť slavíme slavný den na počest všech Svatých, z jejichž slavnosti se radují andělé a chválí jedním hlasem Božího Syna. Je to text řeckého původu, který se později v obměně používá i při jiných slavnostech( např. Nanebevzetí Panny Marie).

Jakou důvěrou a radostí nás tato slavnost naplňuje, vyjadřuje výmluvně dnešní orace: Všemohoucí věčný Bože, který nám dáváš jedinou slavností velebit zásluhy všech tvých svatých, uděl nám, prosíme, na přímluvu tolika zastánců potřebnou hojnost svého slitování.

Velkolepý obraz před námi otevírá epištola z knihy Zjevení svatého Jana. (7, 2 – 12).

Prorocká kniha předpovídá tresty, které postihnou všechny pronásledovatele církve. Své vyvolené však Bůh uchrání a vyvede je z hříšného světa, který propadne trestu. Tajemná pečeť živého Boha na čelech vyznamenaných souvisí s nezrušitelným znamením svátosti křtu a symbolizuje zvláštní ochranu věrných, tj. všech světců Starého i Nového zákona. 12 izraelských pokolení představuje zde pokolení nového Izraele tj. církve. Výčet těchto pokolení nevychází z tradičního pořádku a vynechává ta, která svým odpadem představují nevyzpytatelné odpadlictví od víry ( pokolení Efraimovo, které se vzepřelo Davidovi, a pokolení Dan, které propadlo modloslužbě.

Útěchou pro všechny spravedlivé je pohled na nepřehledný zástup spravedlivých ze všech národů, kmenů a pokolení, které by nikdo nespočítal. Jsme tu svědky velké nebeské děkovné a oslavné liturgie, které se účastní všechny nebeské postavy a zástupy andělů.

Krásnou korunou této perikopy jsou slova graduálního zpěvu: Bojte se Pána, všichni jeho svatí, neboť nic neschází těm, kteří se ho bojí. Ti, kdo hledají Pána, nemají nedostatek v ničem, co je dobrého (Ž 33, 10,11).

Náš Pán a Spasitel, je ovšem také naším nejlaskavějším pomocníkem a průvodcem, který nás zve k následování slovy ze zpěvu Aleluja: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím (Mt 11,28).

V evangeliu nám Pán osobně popisuje ty nejvznešenější královské cesty, které nás bezpečně přivedou k němu do nebe. Je to velkolepý obraz svatých na cestě k nebeskému cíli. Jsou to cesty, které přímo a otevřeně čelí duchu tohoto světa, s nímž takto musíme nutně vstoupit do konfliktu, neboť jde o hodnoty, které stejně jako Kristovo království nejsou z tohoto světa. Proto jeho věrní zcela vylučují nezřízené lpění na statcích tohoto světa a skládají všechnu důvěru v Boha. Odmítají cesty hněvu a pomstychtivosti, rmoutí se pro všechna bezpráví, pokušení a hříchy, sledují důsledně spravedlnost a milosrdenství a vylučují všechny hříšné žádosti a skutky. Zachovávají pokoj s lidmi i s Bohem a nevyhýbají se protivenstvím , která je stíhají pro jejich věrnost Kristu.

Verš z Knihy Moudrosti v offertoriu zdůrazňuje tyto skutečnosti slovu vskutku moudrými: Duše spravedlivých jsou v Božích rukou a nedotknou se jich muka zloby. Nemoudrým očím se jevily, jakoby zmíraly, ale ony jsou v pokoji. (3, 1,2,3).

Proto v secretě prosíme, aby dary, které nyní obětujeme, sloužily k uctění všech spravedlivých a nám k milosrdenství a spáse.

Communio se znovu vrací blaženým a povzbuzujícím pravdám dnešního evangelia. Závěrečná modlitba nemůže znít jinak než jako prosba, aby se věřící lid vždy radoval z uctívání světců a byl chráněn jejich přímluvou.

                            

                                      Pantheon v Římě

                        „Blahoslavení jste…“(Mt 5,1,1–12)

 Církev nám dnes staví před oči slávu svatých, abychom velebili Boha, který činí s lidmi tak veliké věci, abychom se mohli radovat spolu s těmi, kteří již žijí v dokonalosti, a abychom tak poznávali, k jakému cíli jsme povoláni.

Tento cíl již započal a utváří nás: Blahoslavení jste, říká Ježíš – již nyní, v přítomnosti, v tomto životě. Patříme již nyní do společenství svatých. To je důvod k velké radosti. Pokud však jsme na této zemi, je s touto radostí spojena starost, abychom tento velký dar nepromarnili tím, že se budeme pídit po nějakém malém štěstí. Musíme stále vědomě orientovat svůj život k pravé, trvalé blaženosti a Kristus nám dává některá rozlišovací znamení, která jsou současně jako směrovky, a podle nich můžeme zjišťovat, zda naše cesta vede k cíli přímočaře, nebo ji musíme vhodně korigovat:

Jsme opravdu blahoslavení a na cestě ke svatosti, když jsme chudí, říká Ježíš, to znamená, když nežijeme jen z vlastních sil a schopností, nýbrž víme, že jsme odkázáni na Boha a na to, co nám dává. Blažený je každý, kdo je přesvědčen, že skutečně potřebuje Boha, protože Bůh je Otec, který čeká na to, že k němu vztáhneme své prázdné ruce, aby je mohl naplnit svými dary.

Jsme blahoslavení, když se těšíme na věčnou útěchu, když patříme k těm, kteří znají pravý, dobrý smutek, „smutek z toho, že nejsme svatí“ (L. Bloy), smutek nad tím, že tak málo odpovídáme Boží vůli a že tak mnoho lidí nechce Boha ani znát.JJ

Jsme blahoslavení, když patříme k tichým, kteří se nervou o své vlastnictví, kteří si nezajišťují všude svými lokty ten nejlepší díl, nýbrž tiše čekají, co jim přidělí Bůh.

Jsme blahoslavení, když poznáváme hlad a žízeň po spravedlnosti, horoucí touhu, abychom dokonale odpovídali Boží vůli.

Jsme blahoslavení, když jsme milosrdní, když napodobujeme Boha v jeho bezmezné ochotě odpouštět, pomáhat a darovat.

Jsme blahoslavení, když usilujeme o čisté srdce, srdce, které nesměšuje lásku k Bohu s tisíci závislostmi, nýbrž je jasně a přímo zaměřeno k Bohu, které ho hledá ze všech svých sil a nachází celé své štěstí v tom, že se mu nerozdělné odevzdává.

Jsme blahoslavení, když jsme strůjci pokoje, když na zlo ner-ea-gujeme zlem, nýbrž raději snášíme bezpráví, abychom na zemi zachovali pokoj.

Jsme blahoslavení, když tak těsně náležíme Kristu a tak výrazně ho vyznáváme svým životem, že na nás padá něco z pohany, pomluv a pronásledování, které on pro nás snášel.

Jsme blahoslavení v té míře, v jaké jsme podobni Ježíši Kristu, který byl z lásky k nám chudý, plakal nad záhubou lidí, který byl tichý a pokorný a nic neshromažďoval pro sebe, který žíznil po naší spáse, byl bezmezně milosrdný a v dokonalé čistotě se řídil jen vůlí svého Otce, a který zjednával pokoj mezi Bohem a lidmi tím, že za ně vydal svůj život.

Jsme blahoslavení, když ho následujeme v jeho poníženosti, skrytosti a přijímáme jako on trpělivě utrpení, protože v něm máme jistotu, že s ním dosáhneme jeho slávy a budeme mít věčné společenství se všemi jeho svatými.

                                      Z -sks- 43/2003 přeložil -lš-