Menu


Skutky duchovního milosrdenství

 

Papež František stále připomíná Boží milosrdenství a vyzývá křesťany, aby byli lidmi milosrdenství. Velmi často se však tato výzva chápe jako odůvodnění k morálnímu laxnosti, odpornému irenismu a zbanalizované „dobrotivosti“. Kardinál Giacomo Biffi, jeden z nejjasnějších myslitelů dnešního episkopátu, nám připomíná skutečnou nauku církve o milosrdenství.

Skutky duchovního milosrdenství

Chtěl bych věnovat něco ze svého skromného myšlení výčtu tzv. „skutků duchovního milosrdenství“, který v obecném povědomí vybledl. Jakoby to, co je obsaženo ve starých katechismech a spisech, které ještě dokázaly pojmenovat věci jejich pravým jménem, jevilo se nám dnes již trochu zhrublé a škrobené. Snad proto, že naše duše se stala příliš delikátní a nedůtklivou.

Přečtěme si tento seznam v KKC č. 2447. Dovolíme si změnit poněkud jejich pořadí, abychom si usnadnili logiku této úvahy:

1. Učit nevědomé

2. Radit pochybujícím

3. Napomínat hříšné

4. Těšit zarmoucené

5. Odpouštět urážky

6. Snášet trpělivě obtížné osoby

7. Modlit se k Bohu za živé i mrtvé.



VŠICHNI JSOU PŘÍJEMCI

Na rozdíl od skutků tělesného milosrdenství, kde (zpravidla, i když ne vždy) ten, kdo dává najíst hladovému, sám netrpí hladem, a kdo trpí hladem, nemá podmínky aby dal najíst, zde dobrodinec i obdarovaný nejsou nijak zvláště odlišeni. Je dokonce dobrým pravidlem je opravdu nerozlišovat: všichni jsme příjemci těchto „skutků“. Je proto dobré, aby každý z nás byl současně „instruktor“ i „ignorant“, moudrý rádce i pochybující, strážce spravedlnosti i hříšník, schopný potěšit i toužící po potěše, povolaný odpouštět i urážející, rozhodnutý mít trpělivost a vždy být připraven druhým odpustit, přímluvce u Boha ve prospěch druhých i ten, kdo potřebuje bratrské modlitby všech. Pouze v této optice můžeme doufat, že budeme konat plodně skutky, které jsou nám doporučovány.

NAŠE VLASTNÍ ÚKOLY

Úvaha o „skutcích duchovního milosrdenství“ pak nabývá výjimečnou závažnost a aktuálnost, jestliže se snaží vyložit, jaká je vlastní povaha solidarity, kterou církev jako taková má prokazovat ve vztahu k lidstvu. Není pochyb, že křesťanská láska probuzená a živená Eucharistií se musí projevovat také v oběti za ty nejnešťastnější, pro které představuje ten největší platný přínos, protože se zde řeší pozitivně jejich nejpodstatnější primární problémy a mohou se pak těšit z plného stavu své osobní důstojnosti. Běda církvi, jestliže na to zapomíná. Ale běda, jestliže na to omezí své působení ve světě. Běda nám, jestliže krok za krokem dojdeme k představě Nevěsty Kristovy jako určité podpůrné bytosti, nebo jako náhradníka a pomocníka Červeného kříže.

Nebezpečí tohoto neuvědomovaného zkomolení není dnes nereálné; je podporováno jak zájmy světských mocností, tak také naší starostí, abychom byli akceptováni dominantní kulturou. Jistě, křesťanské společenství je ustavičně pobízeno k velkodušnosti také v těchto oblastech: je to slovo samotného Krista, který nás v tomto směru napomíná (srov Mt 25, 31-46). Ale míra lidské bídy, i když stále značná, by neměla živit nepřiměřené vědomí viny. Je třeba říct velmi jasně, že řešit od kořene sociální problémy přímo a samy o sobě nám nepřísluší: byl by to integralismus, kdybychom si to mysleli, byl by to přímo nelegitimní pokus připojovat se po bok civilní společnosti a ujímat se stejných statutárních úkolů a stejné odpovědnosti. Křesťanské společnosti přísluší – a to je ta nejširší a nejnaléhavější povinnost – proměňovat každý den svou víru v to, co je jí konkrétně dáno, do akce lásky, která zastihuje bratry v každé jejich situaci a každé jejich skutečné potřebě.

V tomto profilu, kdy se poněkud zapomíná na tzv. „skutky duchovního milosrdenství“, bude užitečné zachovat ve správné rovnováze naše pojetí aktivní křesťanské přítomnosti a také připomenout to, co je bezprostředním a nejvlastnějším posláním církve ve světě.



1. VZDĚLÁVAT NEVĚDOMÉ.

Nevědomý - to neznamená bez kultury a bez erudice. Ignorant je ten, kdo nezná to, co by měl právě znát, i když je třeba univerzitním profesorem nebo třeba slavným spisovatelem. Jedná se o zvláštní situaci člověka, zvláště člověka dnešní doby, který zná všechno s výjimkou toho nejpodstatnějšího, který dokáže řešit nejkomplikovanější úkoly, ale oněmí před základními a nejjednoduššími otázkami, který je schopen sbírat kameny na Měsíci, ale nedokáže si odpovědět, co vlastně přišel dělat na tuto zem. Neznat smysl našeho vlastního života, neznat, jaký je osud, který nás na konci čeká; neznat, zda náš vstup do života má nějakou premisu a má jako důvod plán lásky nebo slepou kauzalitu: toto je absurdní noc, která vyžaduje, aby byla osvětlena.

Prvním a největším úkonem lásky, který může být prokázán člověku, je říci mu, jak se věci mají. To znamená také zjevit mu jeho vlastní identitu. Toto je první milosrdenství, které církev uskutečňuje – má uskutečňovat – ve vztahu k lidské rodině: neodkladné sdělení pravdy. Spása našich bratří jako taková nebude pouze plodem naší vlídné schopnosti naslouchání a dialogu (je to nicméně věc důležitá a nezanedbatelná), ale plodem božské pravdy hlásané bez přibarvení a a bez zkomolení.

Ježíš spojil dar svého těla a své krve s přijetím svého slova, a to i toho, které je nejobtížněji přijatelné. Eucharistická řeč v Kafarnaum vyvolává více než kterákoliv jiná v evangeliu odmítání u mnoha posluchačů: Je to tvrdá řeč, kdo ji má poslouchat? (Jan 6,6). Ale Pán se nedomnívá, že na tomto poli je možno poskytnout snadné slevy: Chcete odejít i vy? Šimon Petr odpověděl: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že jsi Svatý Boží (Jan 6, 67-69).

RADIT POCHYBUJÍCÍCM

Váhání, zmatky a nerozhodnost jsou u člověka normální; čím je prozíravější v hodnocení a v analýzách, tím větší nejistotu zakouší při rozhodování. Nerozvážní a omezení naopak ihned vědí, co dělat. Na druhé straně žít znamená jednat, a jednat znamená překonávat nejistoty. Takže vyslovený názor, který příteli pomáhá lépe se rozhodnout, představuje často velmi cenný dar. Názory je lépe sdělovat tehdy, když jsou požadovány, a pokud nejsou, slouží jen k narušení přátelství. A také, když jsme dotazováni, je vhodné (pokud tak můžeme učinit v souladu se svědomím) nabídnout rady, které dotyčný je připraven přijmout, jinak se bude domnívat, že nebyl pochopen, nebo bude mít pochybnosti o schopnostech rádce. Když se však jedná o základní životní otázky, pak je vnitřní nutností spásné funkce pravdy překonat pochybnost.

Je velkou láskou připomínat tento princip současné kultuře. Žijeme ve společnosti, která si vyhrazuje právo pochybovat. Podle některých má to být znakem myšlení schopného a otevřeného všem hodnotám, zatímco jistoty (a zvláště jistoty o víře) mají vyjadřovat úzkost, dogmatismus, nesnášenlivost a uzavřenost před dialogem.

Při troše pozornosti není obtížné zjistit, že ti, kteří obviňují věřící, že si nepřipouštějí pochybnosti, mají sami přesvědčení, která pokládají za neoddiskutovatelná. Takže vidíme, že se nejedná o odůvodněnou kritiku jistot jako takových, ale spíše o nesnášenlivost jistot těch druhých.

Křesťanské jistoty mají větší pravděpodobnost, že jsou hodnotami objektivními a nikoliv jen nějakou zatvrzelostí. Jestliže ten, kdo je hostí ve své duši, pojímá je a usiluje pokládat je ani ne tak za své vlastní, jako spíše za plné osobní společenství s bezchybným světlem, které Církvi daroval Duch pravdy a které jsou nezcizitelným dědictvím Nevěsty Kristovy po dlouhá staletí jejích dějin. Máme k dispozici jen jeden život: nechcme-li riskovat, že ho promrháme, je nevyhnutelné nacházet pevné body uprostřed pestrosti a nestálosti názorů. Umět nabídnout dezorientovanému člověku nepochybné jistoty je druhé milosrdenství církve.

3) NAPOMÍNAT HŘÍŠNÍKY

Hřích v očích víry je to největší neštěstí, které nás může potkat. Podat ruku bratru, aby se od něho osvobodil, znamená opravdu mu prokázat lásku. Kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty - píše sv. Jakub – zachrání jeho duši před smrtí a přikryje množství hříchů (Jak 5,20). A List Galatským: Kdyby byl někdo stržen náhle k nějakému poklesku, uveďte ho na správnou cestu v duchu mírnosti; jste přece lidé duchovní. Jen si dávej každý pozor sám na sebe, aby ses nedostal do pokušení i ty (Gal 6,1). Bratrské napomenutí je tedy delikátní podnět spojený s rizikem. Nesmíme ztrácet ze zřetele důrazné Pánovo slovo: Jak můžeš říct bratru: dovol, abych ti vytáhl třísku z oka, zatímco máš ve svém oku trám? (Mt 7,4). Svatý Augustin se takto modlil v této věci: „Pokaždé, když se jedná o hřích toho, který klesl, dopřej mi zakusit s ním soucit, abych ho nekáral povýšeně, nýbrž abych plakal a naříkal, takže zatímco pláču nad druhým, pláču sám nad sebou“. A bude dobré v každém případě být přesvědčeni, „že nejlepším bratrským napomenutím je příklad bezúhonného chování“.

A v nejuniverzálnější a nejpodstatnější hodnotě nás tento třetí námět dobra učí, že patří k vlastnímu poslání církve usilovat, aby neztratila v obecném povědomí smysl pro to, co je správné a co je chybné. Podle sugestivní stránky, která otevírá Písmo svaté, stvořitelský čin Boha začíná rozlišením mezi světlem a temnotami (srov. Gen 1,4), tak jako počátek katastrofy člověka spočíval v přeludu stát se jako Bůh pánem dobra a zla (srov. Gen 3,5). Aby všechno nepropadlo prvotnímu chaosu a aby satanské našeptávání nepokračovalo ve svém otravování srdcí, je třeba bez ostychu vysvětlovat lidem Boží zákon a měřítka mravnosti našich skutků: rozlišování dobra a zla je nezbytným předpokladem pro skutečně lidský život. A to je třetí milosrdenství církve.

4) TĚŠIT ZARMOUCENÉ

Kdo se rozhodne, že bude těšit zarmoucené, nebude na tomto světě nikdy nezaměstnaný. Smutek zahubil mnohé, není z něho žádný užitek (Sir 30,23), říká Boží kniha. A přece. Nemáme mnoho důvodů, abychom byli veselí, nebo přinejmenším nemáme důvody k radosti, které by nebyly těsně spjaty s životem. Již Homér řekl, že člověk je nejsmutnější ze všech tvorů, kteří žijí na zemi. Je to hořkost, která prostupuje všechnu pohanskou literaturu. Otázka radosti je velmi vážná. A je obsažena v těchto pojmech: jsme stvořeni pro štěstí, nicméně ono se zjevuje příliš často v nedosažitelných podmínkách. Moderní způsob života – plný pohodlí a nenasytný ve vymýšlení neslýchaných forem uspokojování a zálib – jeví se, jako by rozmnožoval přímo proti všem záměrům důvody k smutku a zoufalství. Údaje o rostoucím počtu sebevražd jsou toho jasným důkazem: Smutek světa (2 Kor 7.10), konstatoval již sv. Pavel.

V sociálním modelu, který se dnes uplatňuje, nepozorujeme, že bychom dosahovali radosti a plné pohody: zakoušíme spíše nezdary. Protože pokud se neradujeme skutečně opodstatněně a s jasnou nadějí, vlastně se neradujeme. Křesťanství je realistické: ví, že člověk se nachází v slzavém údolí a že ponechán vlastím silám není schopen se z něho vymanit, a když, tak jen v krátkých úsecích prázdných zábav a iluzí. Ale křesťanství nemůže a nesmí zapomínat, že je v podstatě „evangeliem“, to znamená radostnou zvěstí. Je to radost z potvrzené spásy, která je již zde přítomná a jen čeká, že se jí člověk otevře. Je to spása již nyní a nám na dosah: Eucharistie je zde a říká nám, že spásný čin a sama osoba Spasitele jsou zde a dnes mezi námi. A to je čtvrté milosrdenství, předpovězené Ježíšem v předvečer jeho ukřižování. Náš smutek se obrátí v radost (Jan 16,20).

5) ODPOUŠTĚT URÁŽKY

Mezi neslýchanými příkazy evangelia je tento snad nejvíce překvapující: Když se tvůj bratr proti tobě prohřeší sedmkrát za den a sedmkrát se na tebe obrátí a řekne: ‚Je mi to líto‘, odpusť mu. (Lk 17,4). Už to je jistě obtížné; ale alespoň zde se jedná o provinilce, který se omluvil. Ve skutečnosti je úplná Kristova nauka širší a nepodmíněná: A kdykoliv se postavíte k modlitbě, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i vám odpustil váš nebeský Otec vaše poklesky (Mk 11,25).

Této škole učí také apoštolové: Nikomu neodplácejte zlým za zlé (Řím 12,17), naopak dobrořečte těm, kteří vás pronásledují (Řím 12,4). Je to řeč, kterou máme oposlouchanou a už nás nedojímá. Ale její praktické uskutečňování je velmi vzdálené od lidských obyčejů, ve kterých převládají zlost a pěstovaná nevraživost. Jedna z velmi podstatných příčin sociálního zla je právě přetrvávající nenávist a msty, které podněcují řetěz nekončících represálií, tedy utrpení. Proto je tak důležité páté milosrdenství, kterým se církev obrací na svět: je to výzva, aby u všech převládla „kultura odpuštění“. Kdykoliv se slaví Eucharistie, vstupuje do lidských dějin energie dobra schopná překonat v srdcích stále se opakující útoky ducha animozity a odvety, protože pokaždé se znovu uskutečňuje tajemství triumfu vykoupení a božské velkodušnosti nad množící se lidskou zlobou.

6) SNÁŠET TRPĚLIVĚ OBTÍŽNÉ OSOBY

Všichni se musíme započítat do počtu „obtížných osob“, přirozeně někdo více, někdo méně. Tento podnět je prospěšný pro všechny. A všichni se musíme učit ctnosti snášenlivosti.

Pouze osvícenská naivita – určená k rychlé k desiluzi – by nás mohla přivést k myšlence, že lidé jsou od narození sympatičtí a že na tomto principu se může zakládat naše filantropie. Jak obvykle křesťanství je v těchto věcech pozornější. Nikoliv proto, že bychom byli dobří a k pomilování, musíme přát dobro druhým, ale proto, že dobrý je Bůh, který z lásky stvořil všechny, nás i druhé. Bylo by zajímavé, i když poněkud riskantní, sestavit seznam, alespoň pro kategorii „obtížná osoba“. Řekněme jen, že se zde nacházejí také často lidé úctyhodní. Například ti, kteří mají výjimečnou horlivost a neberou na vědomí, že i když se neděje nic zlého, ani dobro nekonají všichni a ve všem.

Např. přítel novinář, kteří si musí vydělávat na chléb, a někdy, aby si vydělal, snaží se ti říkat nikoliv to, co ho nutká, aby řekl, nýbrž to, co se zdá být výhodnější a jako zpráva zajímavější. Např. kardinálové, kteří si bohužel myslí, že dělají dobře, a konají promluvy dlouhé a nudné. To, co je nejdůležitější, je, abychom si byli vědomi, že jsme všichni z toho či onoho důvodu nudní a otravní pro naše bližní. Jinak dokud nevstoupíme do nebeského království, nikdo z nás není osvobozen od nutnosti mít trpělivost.

Právě návyk trpělivosti je šesté milosrdenství, jež může křesťanská komunita nabídnout lidstvu, které se stává den ze dne nesnášenlivější. Podle slavné definice Newmanovy džentlmen je ten, kdo nikdy nezarmoutí druhého. Je to svrchovaně evangelijní ideál, který musíme doporučovat všem, a především se musíme snažit, abychom svá slova dosvědčovali svým jednáním.

7) PROSIT BOHA ZA ŽIVÉ I MRTVÉ

Podporovat druhé naší modlitbou je významný skutek lásky a pomáhá nám, abychom přemáhali egoismus, který nám také v náboženských vztazích brání vyjít z úžin našich osobních zájmů. Každý z nás se musí obávat, že stane jednou před Boží tváří: cítíme-li se podpíráni prosebným hlasem našich bratří, je to pro nás povzbuzující. Tak jako naše modlitba je nedocenitelná, je-li skutečně „katolická“, konaná s vědomím, že Boží děti jsou jedna jediná rodina láskyplně shromážděná; rodina, která ani smrtí se nerozděluje. Nejstarší forma této všeobecné modlitby je mše svatá, protože oběť mše svaté – jak nám připomíná stále aktuální nauka tridentského koncilu – je obětována nejen za hříchy a tresty, na dostiučinění a jiné potřeby živých věřících, ale také za ty kteří zemřeli v Kristu a nejsou ještě plně očištěni.“

Přímluva za celé lidstvo je poslední milosrdenství, kterému podle tohoto seznamu dává církev skanout na všechny národy. A také zde, přesně řečeno, platí funkce křestního kněžství: Boží lid shromážděný ze všech míst, ze všech kmenů, ze všech kultur pozvedá jednomyslně Krista, svou Hlavu a svůj počátek života ustavičnou modlitbou a obětuje jako jedinou Oběť plně účinnou a přítomnou na oltáři ve prospěch celého stvoření a vyprošuje tak všem lidem spásnou milost od Otce všech.

ZÁVĚR

Zbývá mi vyjádřit ještě jednu myšlenku, která platí jako závěr všeho, co zde bylo řečeno. Ten, který je pravý a věčný protagonista skutků milosrdenství, je Pán Ježíš. On je přítomen v našich chrámech pod svátostnými způsobami, aby nám řekl: není jiného úkonu opravdu křesťanského a církevního se vztahem ke všem, který by z něho čerpal svůj vzlet, svou moc, své ospravedlnění; to znamená, že nemůžeme nikdy odlučovat ve svých myšlenkách své iniciativy solidarity od svého osobního vztahu lásky k tomu, který je všechny inspiruje a kvalifikuje. To znamená, že velké nebezpečí pro křesťanství našich dnů spočívá v tom, že to všechno bude krok za krokem redukováno na pouhé velkodušné úsilí sjednotit se se všemi, na společné humanitárním snažení a vyzvedávání hodnot, které jsou směnné i na světských trzích. ON setrvává opravdu, reálně a tělesně uprostřed nás a čeká na nás jako velký a pravý rozdělovatel veškerého milosrdenství: milosrdenství pravdy proti nástrahám lživých ideologií; milosrdenství jistoty proti kultuře pochybování; milosrdenství, které nám označuje, kde stojí dobro a kde stojí zlo, proti mnoha zmatkům, do kterých jsme ponořeni; milosrdenství radosti, která vítězí nad každým smutkem; milosrdenství odpuštění za všechny naše omyly malé nebo velké; milosrdenství trpělivosti s námi i přes naše malichernosti a naše nedůslednosti; jeho milosrdenství věrného Velekněze (srov. Žid 2,12), který se přimlouvá za nás všechny.

Na oltáři a ve svatostánku „nemáme kněze, který by nebyl schopen mít s námi soucit. Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoliv potřebujeme pomoci (Žid 4, 15 – 16). Tak se staň v celém našem životě.

Pramen: Congresso Eucaristico di Siena 3. 6. 1994