Menu


Svatá Růžena z LImy

 

Narodila se v hlavním městě Peru 1586 jako desátá z třinácti dětí. Pokřtěna byla jako Izabela. Jméno Rosa - Růžena jí dala jako malému dítěti služka indiánského původu. Podle indiánského obyčeje jí dala jméno květu: dítě se jí líbilo a řekla. „Jsi Růže“!

Toto jméno se později stalo jejím biřmovacím. Dodala k němu sama: (Růže) Panny Marie. Toužila po klášterním životě, ale finanční nouze, do které upadla její rodina, ji přiměla zůstat u rodičů, aby jim mohla být nápomocná. Zasvětila se Bohu jako členka třetího řádu sv. Dominika. Jako dvacetiletá si zařídila doma těsnou chudičkou celu, ve které trávila většinu času v modlitbě na kolenou. V mystických setkáních se svým Pánem každý týden od čtvrtku do soboty prožívala s ním jeho utrpení a „temné noci“ po dobu patnácti let. Dokázala praktikovat umrtvování svého těla tisícerým způsobem. Nejednou se zdržovala od pokrmu i nápojů celý den, zvláště když jí bylo povoleno každodenní svaté přijímání. „Kdyby mi bylo dopřáno kázat, procházela bych bosa všechny městské čtvrti v kajícím rouchu s křížem v ruce“. Často si posteskla, že se nemůže vypravit mezi nevěřící, aby jim hlásala evangelium.

Byla obdařena mnoha mimořádnými nadpřirozenými dary včetně proroctví a bilokace. Sdílela utrpení domorodých indiánů, kteří mnoho strádali z rasových důvodů. Při útoku holandských kolonizátorů bránila svou náručí svatostánek před kalvinisty. Osvobození města, ke kterému přispěla náhlá smrt jejich kapitána, se připisuje její přímluvě.

Zemřela vysílena umrtvováním ve věku 31 let na svátek sv. Bartoloměje 1617. Příští rok uplyne od její smrti 400 let. Je pochována v Limě v dominikánské bazilice Svatého růžence. Blahořečena byla roku 1668 a tři roky nato ji papež Klement X. zařadil do seznamu svatých jako hlavní patronku Limy, Peru, obou Amerik, Filipín a Západní Indie.

Její strohý a obětiplný život byl úplným opakem „životního stylu“ dnešních  katolíků  a Pán jí dával výslovně najevo, jak velké má v něm zalíbení.


Z dopisu svaté Růženy

Pán a Spasitel pozdvihl svůj hlas a s nesrovnatelnou vznešeností řekl: » Ať všichni vědí, že po soužení následuje milost; ať poznají, že bez břemena trápení nelze dojít na vrchol milosti; ať pochopí, ze míra darů milosti roste úměrně se vzrůstem námah. Ať lidé nepodlehnou bludu a klamu. Toto je jediný pravý žebřík do ráje, a bez kříže nikdo nenajde cestu, po které lze vystoupit do nebe.«

Když jsem uslyšela tato slova, náhle se mě zmocnila taková síla, jako by mě chtěla postavit doprostřed ulice, abych hlasitě volala na všechny lidi bez rozdílu věku, po-hlaví a stavu: »Slyšte, lidé, slyšte, národy! Z pověření Kristova a jeho vlastními slovy vám připomínám: Nemůžeme jinak získat milost, než snášením utrpení. Musí se hromadit námahy na námahy, máme-li dosáhnout důvěrné účasti na Božím životě, slávy Božích dětí a dokonalého štěstí duše.«

Tentýž popud mě mocně poháněl k tomu, abych hlásala krásu Boží milosti. Působilo mi to velkou úzkost, potila jsem se a nemohla popadnout dech. Zdálo se mi, že se má duše už nemůže udržet ve vězení těla a že zlomí svá pouta, a volně, sama a bez překážek rychle projde celý svět a bude volat: »Kéž by smrtelníci poznali, co znamená Boží milost, jak je krásná, vznešená a drahocenná; kolik bohatství v sobě skrývá, kolik pokladů, radostí a slastí! Vynaložili by pak nepochybně všechnu píli a péči, aby si získali trápení a soužení. Místo štěstí by všichni na světě vyhledávali obtíže, nemoci a muka, jen aby dosáhli neocenitelného pokladu milosti. To je ovoce a konečný zisk ochoty trpět. Nikdo by si nenaříkal na kříž a námahy, které by na něj dolehly, kdyby znal váhy, na nichž jsou váženy, než se přidělují lidem.«