Menu


S Marií proti zlu

Mariánský odboj proti zlu

V roku 1917 slavili svobodní zednáři v Římě 200. výročí trvání svého temného bratrstva. Vystoupili odvážně na veřejnost. Ve slavnostním procesí nesli prapor, na kterém bylo vyobrazeno vítězství Lucifera nad sv. Michaelem. Šli až na náměstí Svatého Petra, zde rozvinuli transparenty s nápisy: „Satan bude vládnout i ve Vatikánu…, papež bude jeho sluhou.“

V tu dobu pobýval v Římě mladý klerik Maximilián Kolbe. Zednářské provokativní vystoupení v něm probudilo pevné rozhodnutí: „Napadlo mě založit sdružení proti svobodným zednářům a jiným ďábelským mocnostem. … Neposkvrněná oznamuje v poslušnosti svou vůli: 17 října 1917 s dovolením našeho rektora dochází k setkání prvních sedmi členů Rytířů Neposkvrněné.“

Čtyři dny po posledním zjevení ve Fatimě se první Rytíři Neposkvrněné rozhodnou bojovat svým příkladem, modlitbou, prací a utrpením za obrácení hříšníků a za získání bludařů, schizmatiků, komunistů a svobodných zednářů. Jejich zakladatel bude vždy zdůrazňovat, že Rytíři Neposkvrněné dosáhnou více utrpením než různými vnějšími aktivitami. Vrcholem pobytu Maximiliána Kolbeho v Římě bylo kněžské svěcení 28. dubna 1918. Ještě před návratem do Polska napsal z Říma své matce: „Maminko, modli se za mne, aby moje láska rostla stále rychleji a byla bez hranic. Modli se zvláště, aby byla bez hranic…“ V tu dobu už trpěl Kolbe těžkou tuberkulózou spojenou s chrlením krve. V prosinci 1920 už pracuje jen 25 % jeho plic, přesto koná pravidelné přednášky a vydává svůj časopis, který mu představení povolí pod podmínkou, že peníze si získá sám. Žebrotou shromažďuje potřebné prostředky. Od ledna 1922 vychází Rytíř Neposkvrněné.

R. 1927 začíná se stavbou prvního Města Neposkvrněné nedaleko Varšavy na pozemku, který daroval kníže Drucki-Lubecki. Po jedenácti letech je zde moderní ediční továrna, ve které pracuje 762 bratří a 8 kněží. Rytíř Neposkvrněné dosahuje před válkou milionový náklad. Nepokalanov má vlastní vysílač a železnici.

R. 1930 zakládá Město Neposkvrněné v Japonsku v Nagasaki. Již měsíc po příjezdu začíná vydávat japonsky Rytíře Neposkvrněné. Po několika měsících dosahuje náklad 100 000 výtisků. R. 1932 začíná vycházet v Indii. Chce ho vydávat i turecky, hebrejsky a arabsky. Chce, aby akce zasáhla polovinu lidstva. Chce ho vydávat i rusky: „Jednoho dne uvidíte sochu Neposkvrněné na vrcholu Kremlu. Než se tak stane, budeme muset projít krvavou zkouškou.“

1. září 1939 Hitler napadl Polsko. Jedním z prvních cílů je bombardování Nepokalanova. Otec Kolbe a 39 bratří je odvlečeno do tábora Amtitzi u Berlína. Své syny učí této zásvětné modlitbě: Chceme uzavřít smlouvu s Pannou Marií a říci jí: Dobrá Matko, z lásky k Tobě se Ti zcela odevzdávám, abych zůstal v tomto zastrašujícím táboře, jen aby se mohli vrátit ostatní. Chci zůstat opovrhovaný a zapomenutý, sám se svými bolestmi. Celý se Ti odevzdávám, abych zemřel na této shnilé hromadě slámy uprostřed bezcitných srdcí.

V dubnu 1940 byl vydán rozkaz na zřízení koncentračního tábora v Osvětimi. Měl to být především tábor trestanecký pro polské politické vězně. Ale již v létě 1941 určil Heinrich Himm­ler (SS) koncentrační tábor v Osvětimi za místo na úplnou likvidaci židovského obyvatelstva. Rudolf Höss dostal plnou odpovědnost za rea­lizaci tohoto plánu. Po válce popsal Höss, jak mu byl svěřen tento úkol: „Najednou mě povolali k veliteli SS do Berlína. Ačkoliv bylo ve zvyku udělovat rozkazy jen za přítomnosti adjutanta, Himmler mi vyložil mezi čtyřma očima toto: ‚Vůdce nařídil úplné zničení Židů. My muži SS máme splnit tento rozkaz. Likvidační tábory na východě nestačí na tak rozsáhlý úkol, proto jsem vybral Osvětim… Je to tvrdá a těžká práce, která vyžaduje nasazení celé osoby, bez ohledu na těžkosti…Teď během války musíme zničit všechny Židy bez rozdílu.‘“

 

 

A Höss vyznává, že všechny své síly a schopnosti využil na splnění tohoto úkolu. Na podzim 1941 dosáhl komplex s 38 vedlejšími tábory svého největšího rozmachu.

Vedle hlavního tábora byl na likvidaci Židů, Poláků a Romů určen především tábor Osvětim II. Březinky. Během pěti let zde zahynuly více než tři miliony lidí.

Osvětim nám představuje dva muže, dvě vůdcovské povahy. Oba zemřeli ve stejném věku 47 let. Oba zemřeli násilnou, ale zcela odlišnou smrtí: Rudolf Höss skončil na šibenici s pohledem na koncentrační tábor Osvětim. Maximilián Kolbě zemřel v hladomorné kobce po smrtící injekci, když se přihlásil dobrovolně na smrt na místo otce rodiny.

Maximilián Kolbe chtěl milovat všechny bez hranic a svůj život zasvětil až po smrt úkolu činit dobro všem lidem.

Určitě není náhoda, že už od dětství nacházíme v životě těchto dvou mužů mnoho překvapujících shod. Jejich osudy jsou podivuhodně spojené, ale jejich životní cesty se liší jako oddělené velkou propastí. Oba vyrůstali v nábožensky založené rodině, ministrovali a toužili stát se kněžími a misionáři. Oba byli nadprůměrně inteligentní a velice citliví. Rodiče je vychovávali k poslušnosti a k vědomí odpovědnosti, odvaze a rozhodnosti. Ale oba se rozhodli zcela opačně. Z Raymunda se stal zářící světec, z Rudolfa zločinec. Oba byli strategicky a organizačně nadaní a každý z nich brilantně rozvinul své schopnosti, každý svým způsobem. Oba byli vůdcovské osobnosti odpovědné za miliony lidí. Poručík komandant Rudolf Höss jim přinášel smrt. P. Maximilián Kolbe jim zprostředkoval život.

Oba byli muži bezpodmínečné poslušnosti. „Ptali se mě, jak jsem se já a moji muži mohli na to ustavičně dívat, jak jsme to mohli vydržet,“ řekl jednou Höss o Osvětimi. „Na to jsem měl vždy jednu odpověď: Rozkaz Vůdce musí být splněn se železnou důsledností. Musí přitom ustoupit všechny lidské city.“

Pro Maximiliána Kolbeho byla poslušnost k představeným výrazem jeho oddanosti Bohu a Neposkvrněné. Významným postojem jeho duše byl způsob konání, úplné sebeodevzdání, aby jeho mučitelé a nepřátelé dosáhli nového vnitřního života. Mezi ně patřil i Rudolf Höss. Henrik Sienkiewicz, mladý zajatec z Osvětimi, dosvědčuje: „Pater Kolbe chtěl obrátit celý tábor včetně nacistů. Nemodlil se za ně jen on, ale naváděl i nás, abychom se modlili za jejich obrácení.“ P. Kolbe se modlil: „Všechno zmůžu v tom, který mě posilňuje skrze svou Matku.“ Modlil se často a byl úplně přesvědčený: „Jen v utrpení se naučíme skutečně milovat. Utrpením a pronásledováním jsme posvěceni nejen my, ale přivádíme k Bohu i naše pronásledovatele!“

Naše pronásledovatele přivedeme k Bohu

Všichni máme plnit jedno poslání, my všichni, kteří jsme v táboře. Já odtud neodejdu živý, protože musím splnit jeden úkol – Neposkvrněná má pro mě jeden úkol,“ řekl Kolbe svému mladému příteli Sigmundovi Ruszczakovi. Proto všechny neustále povzbuzoval: „Modleme se, nesme kříž a velmi milujme všechny duše bez výjimky, přátele i nepřátele.“ „Naše působení bude větší, když se bude konat ve vnější i vnitřní temnotě, když budeme smutní, unavení, bez útěchy, když budeme bez úspěchu, všemi opuštění a posmívaní jako Ježíš na kříži; když se budeme z celé síly modlit za naše pronásledovatele, když je budeme chtít přivést všemi prostředky skrze Neposkvrněnou k Bohu.“

Nebojím se hladu ani utrpení. Pro Marii jsem připraven na všechno. Chci ji milovat až do smrti. Celí jsme se jí odevzdali. Co se nám může stát? Maximálně nás mohou zbavit života: To by byl samozřejmě ten největší dar, jaký by nám mohli dát. Pro naše katy budeme potom z nebe pracovat oběma rukama, chceme jejich srdce.“ „Tito chudáci, tito nešťastní lidé, kteří nemají pokoj, potřebují mnoho světla, mnoho nadpřirozené síly. ‚Nevědí, co čini,‘ řekl Vykupitel… Jak bychom jim mohli nepodat ruku, nepomáhat jim uklidnit jejich srdce!… Láska k bližnímu nás nutí… nezapomínat na tyto lidi!“

Ano, byla to láska, která pobízela tohoto výjimečného kněze, který vyzařoval hluboký pokoj a kterého všichni nazývali jen náš milý otec. Obětoval se v pevné víře, že jeho utrpení spolu s utrpením jiných je přímo nutné pro štěstí těch, kteří přijdou po nás. „Až na posledním soudu – na Božím soudu, poznáme kolik tajuplných milostí daroval Bůh lidem kolem nás a kolik lidí bylo zachráněno a spaseno naší pomocí.“ George Bielecki, jeden z těch, kteří přežili, procítil velice hluboce tuto skutečnost po světcově mučednictví: „Říct, že P. Kolbe zemřel za jednoho z nás, by bylo příliš velké zjednodušení. Jeho smrt byla záchranou pro tisíce a chci říct, že v tom spočívá velikost jeho smrti.“

Obrácení Rudolfa Hösse

Tato smrt byla vysokým výkupným za tak jednoduše vypadající obrácení Rudolfa Hösse, ke kterému došlo tak říkajíc v poslední vteřině. Bylo to výkupné člověka, který chtěl ve svém životě uskutečnit Ježíšova slova: Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí, žehnejte těm, kteří vám zlořečí, modlete se za ty, kteří vás tupí (Lk 6, 27-28) a Modlete se za ty, kteří vás pronásledují (Mt 5,44).

Tato slova, která P. Maximilián řekl svému příteli Johnovi Lipskému, se měla ukázat jako pravdivá. V roce 1947 několik dnů před popravou se obrátil jeden z nejsurovějších a nejmasovějších vrahů v lidských dějinách. V procese v Norimberku i před národním soudem ve Varšavě Höss doznal, že je plně odpovědný za všechno, co se stalo v koncentračním táboře v Osvětimi za jeho vedení. Pokojně a věcně potvrdil, že pod jeho vedením zahynuly tři miliony lidí.

                        

Když odsouzenec na smrt uslyšel ve své vězeňské cele zvony z blízkého karmelitského kláštera, vzpomněl si, jak jako malý chlapec ministroval a toužil být knězem. A tu se stalo něco nepředstavitelného: Höss si přál rozhovor s katolickým knězem. Když dozorci na jeho žádost nejdříve nereagovali, zopakoval svou žádost v písemné formě. Nakonec pro tuto choulostivou úlohu vybrali jezuitu Wladyslawa Loh­na. Jako provinciál jižní polské provincie byl velmi dobře informován o koncentračním táboře v Osvětimi. Byl zkušeným profesorem dogmatiky a hodil se pro tento úkol také pro svou perfektní znalost německého jazyka. Ale dříve, než šel k Hössovi, zašel si pro duchovní podporu do blízkého kláštera, ve kterém žila sestra Faustyna Kowalská, a přijala tam zjevení o Božím milosrdenství. Sestra Valérie, která ještě žije v tomto klášteře, zažila tuto událost jako mladičká sestra: „Pater Lohn prosil o modlitbu všechny, kteří tehdy byli v klášteře. Řekl nám, kam ho povolali a jakým úkolem ho pověřili. My jsme pak všechno svěřily milosrdnému Ježíši.“

Bylo to 10. dubna 1947. Pater Lohn rozmlouval s Rudolfem Hössem několik hodin. Na konci rozhovoru se bývalý velitel Osvětimi pomodlil katolické vyznání víry a opět vstoupil do katolické církve. Pak se vyzpovídal. P. Lohn později dosvědčil, že ho na svatou zpověď připravoval tak, že mu vyprávěl o Ježíšově Srdci. O tom Srdci, ke kterému chtěl P. Kolbe skrze Srdce Mariino přivést všechny duše. A nebyla to náhoda! Další den přinesl P. Lohn obrácenému Eucharistii. Při svatém přijímání si Rudolf Höss klekl uprostřed cely a plakal. Když kněz odcházel, řekl: „Bůh mi odpustil, ale lidé mi neodpustí nikdy!“

V očekávání smrti smířen s Bohem napsal 11. dubna dojemný list své ženě a svým pěti dětem. Jasně v něm uvádí pohnutky svého jednání, vyznává svou vinu, ale i svou upřímnou starostlivou lásku ke své rodině. Popisuje v něm i svůj návrat k Bohu: „Byl to těžký zápas. Ale znovu jsem našel svou víru v dobrého Pána Boha.“

Čtyři dny před popravou 12. dubna napsal Höss prohlášení, ve kterém prosil polský národ o odpuštění: „V čase vězení jsem s trpkostí ještě hlouběji zjistil, jak hrozných zločinů jsem se dopustil na lidstvu… Ó, kéž by mi Bůh odpustil všechny moje činy. Vy, obyvatelé Polska, vás prosím o odpuštění! Teprve nyní v polském vězení jsem poznal, co je vlastně lidskost. Navzdory všemu, co se stalo, zacházeli zde se mnou dobře. Nečekal jsem to a zahanbuje mě to.“

V den popravy 16. dubna 1947 uvedl státní tajemník v protokolu: „Rudolf Höss se až do posledního okamžiku choval úplně pokojně a nevyslovil žádné přání.“

Umíme to pochopit, protože tu rozhodující prosbu mu už Bůh splnil podobně jako kajícímu lotrovi: Otče, odpusť nám naše viny!

Podle Víťazstvo Srdca 3/2001 připravil -lš-