Menu


Sv. Alfons Liguori: O pekelných trestech (4)

Věčnost pekla

 

A půjdou do věčného trápení (Mat. 25,46)

Kdyby peklo nebylo věčné, nebylo by peklem. Trest, který netrvá dlouho, není velký trest. Máme nemocného, kterému operují nádor, jinému vypalují gangrénu. Je to velká bolest, ale protože brzy skončí, není to velké trápení. Ale jaká by to byla muka, kdyby toto řezání nebo operace plamenem trvala týden nebo celý měsíc? Když utrpení trvá velmi dlouho, i když je lehčí, třeba bolest očí, bolest zubu, stává se nesnesitelnou. A co říkám bolest, i divadlo nebo hudba, které by trvaly celý den, byly by k nesnesení, protože by se staly nudné a což teprve, kdyby to trvalo měsíc, celý rok? Ale co bude peklo, kde se neposlouchá stále stejná komedie nebo hudba, kde se nejedná jen o bolest očí nebo zubu, není to bolest řezání nebo žhavého železa, ale kde jsou najednou všechna muka, všechny bolesti. A jak dlouho? Po celou věčnost . Budou mučeni ve dne v noci po celé věky (Zj 20,10).

Tato věčnost je článek víry. Není to nějaký názor, ale pravda, kterou opakovaně dosvědčuje Písmo svaté: Odejděte od mne, zlořečení, do ohně věčného (Mt 25,4). A půjdou do věčného trápení (tamt. 46). Dostane se jim za trest věčné záhuby (2 Sol 1,9). Jejich červ nehyne a oheň nehasne (Mk 9, 48). Tak jako sůl konzervuje , tak pekelný oheň nejenže zavržené trýzní, ale má také funkci soli, aby zachovával jejich život. „Oheň tam stravuje, aby navždy uchovával“! ( sv. Bernard. Meditace).

Jaké by to bylo bláznovství, kdyby někdo, aby si dopřál jeden den povyražení, dovolil, aby byl uvězněn v díře dvacet nebo třicet let? Kdyby peklo trvalo sto let, co říkám, kdyby trvalo jen rok nebo dva, bylo by to velké bláznovství pro chvilku rozkoše dát se odsoudit na tři roky do ohně. Ale zde se nejedná o třicet, sto nebo tisíc, ba ani o sto tisíc let; zde se jedná o věčnost, jedná se o to trpět stále stejná nevýslovná muka, která nikdy neskončí a ani o trochu se nepoleví Proto měli pravdu světci, dokud byli na živu, a tím také v nebezpečí, že budou zatraceni, když plakali a třásli se. Blahoslavený Izaiáš, opat, když trávil čas na poušti v postu a pokání, plakal a naříkal: „Běda mně ubohému, že ještě nejsem osvobozen od pekelného ohně.“

Pocity a modlitby

Ach, můj Bože, kdybys mě poslal do pekla, jak jsem již vícekrát zasloužil, a pak mě odtamtud pro své milosrdenství osvobodil, jak nesmírně bych ti byl zavázán! Jak svatý život bych začal vést! Ale ty jsi mě s ještě větším milosrdenstvím od toho všeho uchránil. Vrátím se k tomu, že tě budu urážet a provokovat tvůj hněv, abys mě poslal do vězení s těmi, kteří se vzbouřili proti tobě, kde se již trápí tolik zavržených, kteří ani nehřešili tolik, jako já? Můj Vykupiteli, tak jsem jednal v minulosti a místo abych využíval čas k tomu, abych oplakával své hříchy, často jsem tě ještě více urážel. Děkuji tvé nekonečné dobrotě, že mě takto snášela. Kdyby nebyla nekonečná, jak bych již musel trpět! Děkuji ti, že jsi měl se mnou tolik trpělivosti a čekal na mě až dodnes. Děkuji ti za světlo, které mi poskytuješ, že mi tak dáváš poznávat mé bláznovství, když jsem tě urážel tolika hříchy. Můj Ježíši, zavrhuji je a lituji jich z celého srdce. Odpusť mi pro své umučení a stůj při mně se svou milostí, abych tě již nikdy neurážel. Oprávněně se musím obávat, že při dalším smrtelném hříchu mě již opustíš. Můj Pane, prosím tě, postav mi před oči onu svatou bázeň, když mě ďábel bude opět navádět, abych tě urazil. Můj Bože, miluji tě, a nechci tě již nikdy ztratit. Pomáhej mi svou milostí!

Svatá Panno, dej, ať vždy myslím na tebe ve svých pokušeních, abych nikdy neztratil Boha. Maria, ty jsi moje naděje.

                                                                                                (pokračování)

                                                       <          >