Menu


Rodina přede vším a nade všechno

Alexa Gaspariová

Jan a Marie Reinprechtovi si stanovili ve svém životě prioritu:

Rodina přede vším a nade všechno

Vypadají dobře. Sympatičtí, mladí, tak tu sedí proti mně, každý na klíně jedno dítě: Jan dvouletého Klementa, Marie tříměsíční obzvláště sladkou Janičku. Mnoho lidí mi tento pár doporučilo; věděli, že jejich víra je spjata s ranami osudu.

Marie je z Dolního Rakouska. Narodila se v roce 1975 a vyrůstala v Kottinbrunu. Víra hrála v jejím životě od malička významnou roli. I když v pubertě pochybovala o morálních představách svých rodičů a Církve, neznamená to, že by se s vírou rozešla.

Na jedné pouti do Medjugorje udělala významnou zkušenost. Od té doby bere odpovědněji víru a povinnost dále ji předávat. Po návratu organizovala ranní modlitbu na gymnáziu v Badenu. I když ohlas, s jakým se setkala u spolužaček, neodpovídal zcela jejím představám, byla nicméně velice hrdá na to, že změnila náboženské klima na škole. Po maturitě se rozhodla pro studium teologie ve Vídni. Od studia očekávala obohacení svého duchovního života, jistě oprávněně.

Ale studium bylo spíše provokace. Mnoho z toho, co pokládala ve víře za samozřejmé, bylo kriticky rozkládáno. Musela se nakonec ptát, zda z její víry vůbec něco zbylo. Pak přešla na církevní konzervatoř, kde bylo studium oblíbeného oboru pro hudebně nadanou mladou ženu již méně problematické. Duchovní návrat po studiu teologie jí poskytlo modlitební společenství, ke kterému jednoho dne přistoupila.

Tam se setkala s Janem, mladým mužem ze Sedmihradska, který zde našel již dříve svou druhou vlast. Jeho prvním domovem byl Apelton. Tam také vyrostl. Jako mladík navštěvoval gymnázium v Neusiedl/See a pak studoval podnikové hospodářství ve Vídni, kam přesídlil. Není ve víře tak pevný jako Mařenka. Jako dítě sice chodil o nedělích do kostela, ale v pubertě od tohoto zvyku upustil.

Když se ho jednou otec zeptal, proč nechodí do kostela – to se přece sluší – chtěl Jan vědět, proč tam chodí otec. Odpověď nebyla bohužel dost přesvědčivá, a tak zůstalo u nedělního prodlouženého spánku po rušných sobotních večerech.

Ve Vídni žil Jan v jednom studentském domově a cítil se uprostřed anonymního města skutečně osamocený. „Jsem dnes rád, že jsem nepadl do rukou nějaké sekty. Byl jsem pro ně dobé sousto: mladý muž z venkova s malou životní zkušeností, osamělý, hledající a otevřený setkáním, který cítí, že v jeho životě něco schází a něco nesouhlasí,“ vzpomíná na tehdejší situaci.

Duch Svatý však nastartoval útok na mladíka hned na několika frontách. Byl to především jeden přítel z Apeltonu, se kterým vedl o víkendech rozhovory o víře. Jan jako racionální skeptik tak narazil na věřícího muže, který mu imponoval. A ve Vídni se seznámil s katolickou vysokoškolskou mládeží. Tam se cítil opravdu dobře.

Když pak i jeho přítel začal studium ve Vídni, zval Jana na „medjugorské mše“ pro mládež. Ten se však zajímal více o posezení při pivu, kde se po mši všichni sešli. Ale jednou mu celá záležitost připadla chorobně přehnaná. Nic pro něho.

Zúčastnil se nicméně pouti do Medjugorje a tam konstatoval, že narazil na důležitý pramen. Našel vztah ke mši svaté, a protože několik mladých lidí z Apeltonu mělo zájem založit modlitební skupinu, dalo se jich dohromady asi 10–15. Skupina našla nyní ve Vídni pokračování, když se počet studentů z Apeltonu rozšířil.

Ale zatím stále není Jan nějaký přesvědčený věřící. Zvláštní vnitřní blokády s ním zmítají mezi výškou a hloubkou, nadšením a skepsí. Byly to semináře P. Tomislava Ivančiče, které mu konečně udělaly jasno. Víra, kterou Kristus hlásal a kterou Církev 2000 let dosvědčuje, spočívá na jediné spolehlivé pravdě. Skepse a pochybnosti byly zažehnány.

V dalších letech ho v tomto přesvědčení upevní mnoho zkušeností: mnoho dojemných obrácení z Medjugorje, zážitky z Paray-le-Monial. Vznikla v něm při duchovní obnově otázka, zda nemá svůj život zcela zasvětit Ježíši. Když opouštěl kapli zdánlivě bez odpovědi, jako by mu někdo řekl: „Udělej krok, i když bude do nejistoty, a pak budu na tahu já.“

Jako 26letý předává svůj život v plné důvěře Ježíši. Věřím mu na slovo, když ujišťuje, že od té doby už nezažil žádnou krizi víry.

R. 1995 potkal v loretánské modlitební skupině Marii. Blíže se poznali na cyklistických výletech. Marie přiznává: „Já jsem byla hned v ohni. U Jana všechno trvalo déle.“ Chodí spolu do tanečních a tráví spolu mnoho chvil. Ale signály, které dávalo najevo zamilované děvče, zůstaly dlouho bez očekávané reakce. Vysvětlení měl přinést jeden dopis. Mladý muž konečně pochopil: Je zde zamilovaná dívka a neví, na čem je.

Nicméně oba mladí se necítí zralí pro nějaké dalekosáhlé rozhodnutí. – Ostatně Jan nezná páry, na kterých by se manželství jevilo zvláště přitažlivé. A tak oba mladí lidé zůstali od roku 1996 přátelská dvojice. Ale protože mají rozdílné představy o tomto vztahu, dochází stále k novým krizím.

Jako mnoho jiných dívek klade si Marie otázku, jak to, že jsou mu jeho rodina doma, práce a přátelé důležitější než ona. Pokouší se najít pokoj v modlitbě. V dlouhých hodinách adorace je jí darováno poznání: Jen Bůh dává opravdové uspokojení. Žádný člověk nemůže darovat dokonalou lásku, ani teď, ani později. Je to osvobozující poznání.

Jan teprve po duchovních obnovách schönstattského hnutí poznává přitažlivé příklady rodinného života a mladých rodin a je mu jasné, co chce. Konečně zajde za Marií a předloží jí v kuchyni zcela neformální, spíše neobratný návrh. O první neděli adventní se slaví v dómu sv. Štěpána zasnoubení. Jan nasadil své snoubence prstýnek. Za půl roku nato je svatba.

Marie je prostě šťastná. Její manželství je nádherné. Pracuje jako pastorační asistentka ve vysokoškolské katolické obci. Vypráví: „První rok byl nádherný. Po půl roce jsem otěhotněla. Naše štěstí bylo dokonalé. Oba jsme se nesmírně těšili. Někdy v metru, když jiné ženy pozorovaly moje břicho, myslela jsem si: To dítě, které ve mně roste, plní svou úlohu: je svědkem pro život.“

Několik týdnů před porodem si mladý pár dopřeje ještě dovolenou. Marie vzpomíná: „Myslela jsem si, jak je to všechno krásné, že to krásnější ani být nemůže.“ Na této úrovni je vlastně všechno vyčerpáno. Tři týdny před porodem pojednou zjistí, že dítě nemá pohyby. Jedou do nemocnice. Lékař konstatuje ultrazvukem, že srdíčko dítěte již nepracuje. Dítě v matčině lůně je mrtvé.

Byl to nesmírný šok: „Ježíši, prosím tě, pomoz nám!“ pomyslí si zoufalá matka. „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Buď jméno Páně pochváleno.“ Jestliže je Jan schopen to říct, pak Marie cítí, že Bůh je nemůže opustit.

Citlivá porodní asistentka to zařídí tak, že mohou jet nejdříve domů a k porodu dojde až další den. Odvezli je spřátelení manželé, protože Marie nechce dovolit, aby Jan v takovém stavu sedal za volant.

Jan, který během rozhovoru drží na klíně malého Klementa, láskyplně se s ním zabývá a uklidňuje ho, vypráví o těch strašných hodinách: „Zatím jsem opravdový kříž nepotkal. Téma utrpení a kříž a to, že to má něco společného s láskou, to jsem sice uměl popisovat krásnými slovy, ale tu noc smutku, ve které jsme se společně modlili, cítili jsme velice silně, že Ježíš na kříži je nám velice nablízku. Byl mezi námi a křížem a nesl nás. Dal nám ujištění, že naše dítě je tam, kde je mu dobře.

Příští den začal ranní mší v dómu. Pak jsme jeli do nemocnice. Také rodiče a sourozence jsme vyrozuměli.“ Nejdříve podněcující prostředky nepomáhaly. Uplynula ještě jedna noc. Jan mohl zůstat u jedné paní. V 6 hodin ráno začaly bolesti a po 1,5 hodině se narodilo mrtvé dítě. Byla to dceruška. Uprostřed bolestí bylo místo pro jednu radost: byl to nádherný malý člověk. I když to bylo strašné, byl doprovod porodu požehnaný.

„Také dómský pan farář přišel do nemocnice. Společně s příbuznými jsme slavili pobožnost požehnání pro dítě. Tak jsme cítili, jak nás Církev doprovází. My, naši rodiče a sourozenci tak měli čas se s naší malou Maruškou rozloučit. I mnoho přátel neslo spolu s námi v modlitbách bolest z tohoto porodu,“ vzpomíná Jan s vděčností. Ten den oba zažili, že Církev není jen oslavující obec, ale přijímá také v utrpení a pomáhá je snést.

Protože porod proběhl rychle a bez komplikací, mohla jít Marie ještě týž den domů. Oba šli nejdříve na večerní mši. Byl to předvečer Nanebevzetí Panny Marie. Marie cítí utěšující prst, který ukazuje k nebi. „Bylo to něco krásného. I čtení byla přiléhavá. Byla jakoby pro nás a pro naši Marii stvořená.“ Za několik dní nato se s maličkou rozloučili při zádušní mši a pohřbu.

Pro oba Reinprechtovy bylo přes všechnu bolest jasné: V těchto dnech byla posilněna nejen jejich vlastní víra, ale také víra jejich přátel, kteří to později dosvědčili. Žasnu, když Marie vyznává se zářící tváří: „Bylo zde mnoho důležitého a dobrého. To vědomí, že ji klademe do Božích rukou. Rozloučili jsme se s ní, ale také jsme věděli, že ji u Boha opět spatříme a že máme malou přímluvkyni v nebi. Do naší večerní modlitby je vždy zařazena prosba k naší Marušce za její sourozence zde na zemi.“ Jan dodává spokojeně: „Pomáhá to. Proto také máme tak supernekomplikované děti.“ Mezitím se Klement pustil do svého oblíbeného zaměstnání: cuchá tatínkovi vlasy, což si tatínek rád nechá líbit.

Po tomto porodu se Marie již nevrací do práce. Následující rok věnuje především modlitbě a konstatuje, že to byl rok plný milosti. Vzniká silný vztah k Bohu: „Nikdo mi nemůže ten čas intenzivního vztahu k Bohu již vzít,“ směje se. O čtyři měsíce později je opět těhotná. Rok po Maruščině smrti se narodil Klement.

Nyní prožívá, jako všechny mladé maminky, co to znamená pečovat o dítě. Je to nádherné, ale také nádherně náročné. Večer je často zcela vyčerpaná. „Věnovat pak ještě Janovi pozornost, kterou potřebuje, nebylo jednoduché,“ soudí trochu provinile. Jan ji přerušil. „I já jsem se musel naučit věnovat ti pozornost a naslouchat ti, protože jsi to po celém dnu s dítětem potřebovala.“ Dělá mi dobře naslouchat těmto jejich vzpomínkám a vzájemným vyznáním.

         

Klement ještě nemá ani rok, když je jasné, že je na cestě Jana Marie. Všechno probíhá dobře.

Pro Jana je narození dcery důvodem k zamyšlení: „V mojí desetileté pracovní činnosti u různých bank a v poslední funkci velmi blízké odbytu jsem měl často dojem, že jsem jako vyhnanec. Moje práce byla sice velice zajímavá, ale získával jsem dojem, že mi vedle náročného zaměstnání zůstalo málo času na to ostatní. Janino narození byl dobrý důvod k rozhodnutí pro roční dovolenou, abych měl více času pro rodinu, pro Boha a pro svůj osobní rozvoj.“ Potěšující bylo, že kolegové a nadřízení vzali jeho rozhodnutí s pochopením na vědomí.

Jan je přesvědčen, že ten rok je dobrou investicí s velkou návratností, řečeno pojmem z bankovního oboru. Nebyl to právě z finančního hlediska nijak lehký krok; znamenalo to celý rok bez pracovního příjmu, protože oba se chtěli věnovat svým dětem a nešli do práce. Nedostávali ani příspěvek pro nezaměstnané. Museli vystačit s dětskými přídavky.

Šest týdnů této „neplacené dovolené“ již uplynulo a Klement si libuje, že si tak užije tatínka. On sám se každé ráno jen obtížně loučil se svým synem a je šťastný, že může rozvíjet intenzivní vztah ke svým dětem.

Ptám se, jaký je jejich denní program v tomto roce, a žasnu nad jejich odpovědí. Průběh dne je určen modlitbou: ranní chvály, mše svatá a večerní modlitba v rodině. Aby za rok nenastal šok, až bude muset tatínek opět do práce, jsou i nyní na programu pravidelné pracovní časy. Hned vedle domu, ve kterém nyní rodina bydlí a který patří Společenství Neposkvrněné a Krista Krále, stojí malý, velmi příhodný dům, který jim poskytli trinitáři, ale který je třeba renovovat. A tam pracuje mladý otec spolu s ochotnými příbuznými. Také Společenství potřebuje různou výpomoc. Věřím, že Jan dělá tuto práci rád. Jaké neuvěřitelné požehnání, že se jim naskytla právě taková příležitost k bydlení. A ještě něco: Oba si přáli, aby bydleli v blízkosti kaple. I to se jim vyplnilo.

              

Řeč přišla na význam víry pro jejich manželský život. „Naše manželství nejde oddělit od víry,“ říká Jan. „My jsme ve svátosti manželství Boha do našeho společenství pozvali a přivedli.“ A Marie dodává: „Já vím, že Jan se nemůže spokojit s mojí láskou. Jen Bůh mi může dát lásku pro Jana.“ Přirozeně, i oni mají své těžkosti a krize v manželství. Ale vždy zde pomůže víra: „Nemusíme tyto krize zvládat sami, můžeme se spolehnout na to, že Bůh nám pomůže, a také stále prožíváme, že nám Bůh pomáhá. Čas společné modlitby, i když kvůli renovačním pracím jsou modlitby trochu kratší, přesto velice důležitý,“ vysvětluje Jan.

Pak mi vypráví, co jim poradil P. Etienne, který je sezdával: „Když sedíš proti své paní, zeptej se sám sebe, zda ji ještě vidíš a miluješ tak, jak ji Bůh stvořil ke svému obrazu, anebo zda miluješ jenom ten obraz, který sis o ní udělal sám a který existuje jen v tvé hlavě.“

Jan se směje a dívá se na Marii: „To bylo osvobozující. Bylo mi hned jasné, že ji nesmím redukovat na to, o čem si myslím, že jsem poznal, a že musím na ní nekonečně dlouho něco objevovat. Jestliže je Marie Boží tajemství, otevírá to perspektivu nekonečnosti.“

S úsměvem dodává: „Tak se mi nikdy neomrzí. Dřív jsem se často obával, že se to v manželství stává. Když se podívám na Marii, vždy zjistím, že je stále více fascinující. Ano, jsem vždycky nadšen, když se na ni podívám.“

                                                                       

Oba jsou přesvědčeni, že jejich manželství je stále krásnější. A ještě o něčem se přesvědčili: To, že se manželé stávají jedním tělem i duší, vyrůstá ze základního postoje, který se pěstuje jen v modlitbě a ve kterém jde vždy o toho druhého. Tak může vzájemné sebeodevzdání stále růst.

Na konec ještě obraz, který se jim velice líbí a který slyšeli na jedné přednášce: Manželství je možno srovnat s vývojem člověka. Na počátku je dětské stádium. Dalších šest let – to je věk školní docházky. Tu je třeba se hodně učit. Po 15 až 20 letech je konečně překonáno obtížné období puberty. Po třiceti letech je manželství zralé, v plném rozkvětu, což ostatně mohu sama po 36 letech manželství dosvědčit. Manželství Jana a Marie je tedy ještě ve školním věku, ale málokdy jsem viděla tak pilné a nadané školáky.

ZVision 2000 – 5/2004 přeložil -lš-