Menu


Rodina - Boží dar

Christa Meves

Stvořitel připravil lidem dar manželství a rodiny, aby mohl dosáhnout svého posledního cíle – lásky k Bohu a k bližnímu. Křesťansky pojatý obraz člověka obdivuhodně potvrzuje výzkum lidského mozku a hormonů.

Těžce nemocná společnost

Všichni to víme: křesťanský Západ zahalily těžké mraky. Jako buldozer ho pustoší již půl století ideologie relativismu, jak označil náš papež toto ateistické zaměření, které hrozí, že přímo udusí pravdu našeho Pána a rozumné chápání skutečnosti. Ze západních průmyslových zemí se stala těžce nemocná společnost, ve které má primát Německo. Během 40 let bylo zabráněno 8 milionům dětí spatřit světlo světa, 40 % akademicky vzdělaných lidí je bezdětných, z části proto, že kariéra je pro ně důležitější, z části proto, že se stali neschopnými přivést na svět dítě. Společnosti, kde připadá na rodinu 1,2 dětí, mají minimální vyhlídky do budoucnosti. Počet práce neschopných osob a těch, kteří vyžadují podporu, je neúměrně vysoký, než aby ho zdravotní systém unesl, a psychoterapeuti mají vysokou konjunkturu.

Na počátku stálo odbourání mateřství

To se týká všech technicky vyspělých zemí, které v posledních letech pokročily v domnělém blahobytu, které však byly napadeny egocentrickým a hedonistickým životním způsobem. Tento způsob vedl k znehodnocení tradiční rodiny podle osvíceného cíle, který vytyčila revoluce v roce 1968. Na počátku stála fundamentální a cílevědomá, v médiích šířená a propagovaná diskriminace mateřství, přímo odbourávání mateřství, jak to prožívám od počátku svého veřejného působení před čtyřiceti lety a označuji to za trend ke genocidě. Není totiž smrtelný jen katastrofální pokles porodnosti. Ani dětem matek zapojených do výroby se nedostává mateřství, a to tím více, čím jsou mladší. Doplácejí na to po celý život oslabením svých duševních sil. To trvá už delší dobu, ale nikoho to nezajímá. Místo rodiny nastoupila kolektivizace dětí od kojeneckého věku, což dokonce patří k programovým cílům EU.

Obrat musí vzejít od národa

Jako psychoterapeutka dětí a mládeže provozuji praxi již 40 let a mohu konstatovat, že chmurné prognózy se už staly obecnou skutečností, ale ani veřejnost ani vláda neberou tento trend na vědomí a nedělají nic pro jeho odvrácení. Veřejnost je ovšem na hony vzdálená od možnosti poznávat jeho skutečnou příčinu, a tou je odklon od Boha. Vznikly hybridní představy o lidském životě podle vlastních představ, které si je člověk schopen třeba vydupat ze země.

I když mnozí lidé již byli zataženi do centra tohoto neštěstí, vzhledem k pohanskému způsobu smýšlení nejsou schopni poznat tyto souvislosti. Nemůžeme je bohužel očekávat ani od vlády, ani od médií. Zatím se lidé nestaví do fronty u zpovědnic, ale u dveří psychoterapeutů.

Aby lidé pochopili tyto souvislosti a jejich tak škodlivé následky, je třeba nejdříve zahájit přesvědčovací kampaň. Lidé potřebují více pravdivých informací a křesťané jsou povoláni k tomu, aby je zprostředkovali. Jsme však toho schopni? A jak?

Výzkum mozku a hormonů potvrzují křesťanský obraz člověka

Jako odbornici se mi k tomu nabízí následující cesta: výsledky nových výzkumů mozku a hormonů poskytují velmi užitečnou pomoc v argumentaci, šanci a naději a reálnou víru v budoucí ozdravění rodiny a jejího všedního života. Jsou to argumenty, které hovoří pro životní způsob, který přisuzuje rodině vysokou hodnotu a postavení, a to srozumitelným způsobem. K tomu je třeba postavit určitý most k teologii a nacházet u ní zdůvodnění současné zkázy i naši jedinou naději pro budoucnost. K tomu nejdříve několik vět z mojí teistické antropologie.

Podle křesťanské nauky (v souladu s biologickou vědou) je Homo sapiens, koruna tvorstva, „utvořený z hlíny“ podobně jako zvířata a podrobený přírodním zákonům, ale nově a jinak než ona je obdařen reflexí, názorem, řečí a z toho vyplývající svobodou rozhodování a duchem lásky, nikoliv však prostě s pevnou daností, nýbrž v návaznosti na ontogenetický vývoj od svého početí až po svou smrt. Jako každá živá bytost podléhá vybavenost jeho individuálního života mnoha podmínkám a různorodým možnostem. Tento proces se může buďto vydařit, nebo také nezdařit, a to pod vnějšími vlivy zvláště v raném dětství a pak i v dospělém věku vlastními chybnými rozhodnutími.

Ale právě to je plán, jaký má Bůh se svým tvorem: člověk je sice jako zvířata pevně vázán na zemi, a tím podřízen přírodě, jeho život probíhá v boji, ale má před sebou velice vysoký cíl: tato koruna stvoření je stvořena jako „Boží obraz“, tzn. ke svobodě a k uskutečnění v lásce. To je po-dle Písma a zvláště podle slov Ježíše Krista smysl vybavenosti každé jednotlivé lidské duše.

To je však namáhavá a odvážná záležitost, jak to dosvědčují dějiny i průběh našeho života, protože dar svobody je k tomu jako součást Božího obrazu nezbytnou podmínkou. Proto se člověk podle Goetha často podobá spíše cikádě, která skáče a létá, ale pak zase zpívá svou písničku v blátě, než andělu. Musí se prosadit proti počáteční převaze své biologické danosti, aby se alespoň jako dospělý člověk nestal vězněm své přirozenosti anebo dokonce nepropadl zlu, a tak si znemožnil vzestup ke svému životnímu cíli. To je trvalé nebezpečí pro jednotlivce i pro celé národy: podlehnout triviálnímu pokušení.

Vzestup k lásce skrze manželství a rodinu

Podle Krista je tedy láska k Bohu a k bližním životním cílem jednotlivce, je to smysl bytí i pro celé lidstvo a k tomu ho vede láska tichého Boha. Vděčné přebývání v Něm roste spolu s poznáním a působí v jeho životě. Ale jaké jsou vyhlídky, že alespoň určitému počtu se to zdaří mezi trním a hložím? Jedno je jasné: zdaří se to jen s Boží pomocí, jen v blízkosti s Ním, ale také jen tehdy, když nasloucháme jeho četným vnuknutím a spolupracujeme s dary, které do nás vložil.

Jednou z těchto předností a darů je sklon, který pudí dospělý pár, aby uzavřel manželství a založil rodinu. Naplnění tohoto všeobecného lidského poslání není nezbytné pouze k dalšímu plození lidstva, ale také rozvinutí každého jedince skrze lásku, kterou chová pár ke svým dětem, protože jen v síle lásky rozkvétá tato něžná květina také u potomka. Jeho síla k lásce se má rozvinout působením rodičovské obětavé a do značné míry božské lásky. Jak riskantní podnik našeho Stvořitele!

Stvořitel připravil lidem dar manželství a rodiny, aby mohli dosáhnout svého posledního cíle – lásky k Bohu a k bližnímu. Křesťansky pojatý obraz člověka obdivuhodně potvrzuje výzkum lidského mozku a hormonů.

Hormony a obdivuhodná Boží dílna

Jak se to uskuteční? Není dáno předem, že při naší až zvířecky egocentrické dominanci všechno ztroskotá?

Až dosud zůstávalo hádankou, jak se to vůbec může podařit, ale nyní udělala věda určité malé pokroky a nahlédla do obdivuhodné Boží dílny.

Prenatální výzkum mohl zjistit, že již několik týdnů po početí ony jednotlivé chromozomy (mezi 47 lidskými), jejichž určení je přiřazeno k pohlaví XX a XY, začnou rozvíjet významné aktivity: působí na vznik a rychlý nárůst pohlavních hormonů estrogenu a testosteronu, které připravují odlišný vývoj mozků chlapců a dívek. Velká kvantita těchto hormonů v předporodním stavu potvrzuje význam tohoto vývoje pro rozdílné vybavení mozku. To působí, že bezprostředně po porodu, bez jakéhokoli učení vyvolaného okolím a prostředím, se chlapci a dívky chovají odlišně. A tyto rozdíly se utvářejí ve velké šíři kvantitativního směšování v určitých časových oknech až do dospělosti v normálním případě tak zřetelně, že žádný seriózní odborník v oblasti endokrinologie nemůže mluvit o vrozené shodě mezi muži a ženami. (Bohužel pouze ideologové mocných genderových hnutí věří v tuto shodu a pokoušejí se ji lidem dokazovat.)

Zvláštní úkoly otce a matky

Nemohu zde rozvádět podrobnosti, ale alespoň to nejdůležitější: Ženy jsou silným působením estrogenu od 13. do 50. roku věku a také pod vlivem již předporodního působení hormonu vybaveny jemnějším sluchem, jsou vynalézavější, dokážou se lépe vcítit a jsou hovornější než muži. Ti pak předčí ženy v motorických dovednostech, v technickém nadání a v náročném racionálním myšlení. Ve statistickém průměru během pohlavního zrání jsou nejen vyspělejší, ale i ve svých zájmech všestrannější. Technické vysoké školy v oborech strojírenství a elektrotechnika absolvují v poměru 99:1 jen muži. V jiných oborech, které nejsou ovlivněny pohlavním hormonem, se takové markantní rozdíly nevyskytují.

To je pro odborníky záhadou, protože nechtějí otevřeně přiznat, že z toho vyplývají odlišné úkoly pro matku a otce v rodině jako možnost plodného vzájemného doplňování při výchově a při zacházení s dětmi.

Výzkum mozku potvrzuje důležitost prvních roků života

Ale neurologové nám zde mohou být nápomocni. Potvrzují nám to, co psychoanalytici tvrdí už od dob Freuda, že totiž první roky života mají základní význam pro duševní zdraví nebo duševní onemocnění člověka. V této době se pouze jedenkrát formuje lidský mozek, a to nikoliv jen jednoduše, nýbrž naplňováním zacíleným, nejdříve jen biologicky projevovaným očekáváním dítěte na podněty jeho okolí a naplněním těchto očekávání ze strany pečovatelů.

A zde se ukazuje, že od počátku hormonálně podmíněné vlastnosti ženy jsou výborně zaměřeny k naplnění její úlohy, totiž k zacházení s bezbranným dítětem, a žena je tak předem uzpůsobena k mateřství, což se navíc rozvíjí při samotném porodu.

To znamená, že i když mateřství – u některých žen také vlivem chybného vývoje – může být tak trochu potlačeno, tyto vlastnosti vyjdou na povrch s fyzickou naléhavostí s porodem dítěte, např. okamžitým nasazením laktace působením hormonu štěstí oxytocinu, a projeví se u nich zostřený smysl pro darování, naslouchání a také aktivace zrcadlových neuronů, jak nazývají vědci u matek zkoumání tváře jejich dítěte.

K tomu se může připojit i otec. Výron oxytocinu se projeví – i když v menší míře – zvláště u těch otců, kteří statečně stojí po boku své ženy ve chvíli porodu. A tito otcové vynakládají mnoho úsilí, aby při tom byli. Ale u nich se projevují při porodu jejich dětí v nejlepším případě opatrovnické impulsy spolu s růstem vědomí odpovědnosti za matku a dítě.

Tak se přirozeně rozvíjí v jinak egocentricky založeném člověku – pod vlivem hormonů – lehká předchuť svatosti. Ta roste tím, že je mu svěřen do péče tak bezmocný tvor. Pokud je to člověk duševně zdravý, vede ho vše k tomu, aby vykročil sám ze sebe.

Dále je jasné toto: Podle přísných pravidel přirozených pudů v určených časových oknech, která odpovídají rozvoji mozku, má být v počítači, který se vyvíjí v hlavičce dítěte, instalován program: ustavičným opakováním a dokonalým nasycením a uspokojením – to je nevyhnutelná podmínka – rozvíjí dítě v prvním období svého života ve svém libickém mozkovém systému hluboce zakořeněný pocit, že může být nasyceno – NASYCENO LÁSKOU!

Když tato podněcující podpora jeho okolí, nejčastěji z nevědomosti, schází, vzniká nebezpečí, že člověk zůstane na celý svůj život v hloubi své duše nenasycený a bude neúnavně hledat nasycující mír. Jak blízko má toto hledání k přejídání, alkoholu, k depresím – což je dnes v průmyslově vyspělých zemích druhá nejčastější nemoc!

Pak – jak se vyvíjí smysl pro tvář – osvojuje si kojenec v tzv. startovací fázi schopnost identifikovat tvář těch, kteří mu zaručují přežití, tvář matky, a přitom se mu vtiskuje do právě se rozvíjejícího mozku pocit důvěry k druhému, pocit zdomácnělé odevzdanosti a s tím také možnost odvážit se později důvěry i k jiným osobám – svěřit se cizímu – což je důležitá vlastnost, aby se mohl později svěřit manželství. Ale když se místo trvale známého bezpečného obličeje střídají samé cizí tváře, stále nové a jiné, vtiskne se do jeho mozku strach před cizími, na celý život ho ovládne bázeň z lidí a nezbude mu nic jiného než aby žil sám, v celoživotní osamělosti. Jako dítěti mu ve školce a ve škole nezbude nic jiného než se přizpůsobit, ale postrádá smysl a míru, jak se vyrovnat s druhými. Je netaktně vtíravý, ale pak se stahuje zpět, protože hluboce vtisknutý deficit z prvních let života už nikdo není schopen naplnit.

Rodičovská láska v raném dětství dává sílu k lidství

To Bůh nechce. Vložil do člověka svobodu rozhodování. Aby existovala v těchto nekonečně důležitých prvních stadiích možného duševního zranění větší vyhlídka, že mozek z toho vyvázne bez deficitu, právě proto Bůh vybavil především rané dětství touto přemírou fyzické i hormonální pomoci, aby umožnil vyvíjejícímu se člověku vyhnout se potlačení nebeského světla, které je mu dopřáno jako dech již od jeho početí. Proto když matka přitiskne kojence na svou hruď, také cítí, co dítě potřebuje. A to je její blízkost, její oslovení, její něžnost. Právě z toho a nikoliv z odložení do jeslí vyklíčí mozkové synapse a plní se nervové buňky, které jsou pak dítěti k dispozici ve třech letech života k rozvoji řeči, inteligence, schopnosti lásky a schopnosti vstupovat do společenství, stejně jako zvědavosti a schopností k učení. Takto chováno, takto milováno a co nejdéle kojeno stává se dítě schopnější vzdělávat se, je odolnější a vytrvalejší při svém dlouhodobém vzdělávání a projevuje se to jeho mnohostranností v dalším věku, lepšími školními výsledky, což je všechno statisticky potvrzeno a doloženo.

Proč tedy nevyjdeme vstříc těmto optimálním podmínkám, které si jistě přeje každý zdravý manželský pár, a nepodporujeme cílevědomě mladé matky, aby rostl počet geneticky optimálně rozvinutých lidí a ubývalo těch, kteří trpí duševním deficitem?

Homo sapiens nepotřebuje studované chůvy, nýbrž LÁSKU MATKY a OTCE k dítěti, které jim Bůh svěřil. Probouzet v dítěti lásku je výlučná úloha rodičů. Bůh to vymyslel tak a ne jinak. Proto jsou děvčátka a chlapečci již v předporodním stadiu k této důležité roli hormonálně připravováni, aby se rozvíjeli v mateřské a otcovské typy a mohli pak optimálně naplňovat Boží plán, jaký měl Bůh s lidstvem. Potomstvo homo sapiens potřebuje vzájemně se doplňující rodičovskou lásku, pokud se má rozvinout v kultivovaného, lásky schopného křesťana. Děti potřebují proto obojí: mateřskou lásku v podobě pozorné bdělosti a péče, láskyplného tepla, plného nasycení a neustávající trpělivosti. Děti potřebují otcovskou lásku v podobě odvážné síly, důsledného stanovení hranic, tělesné ochrany a statečné a vzorné odpovědnosti. To všechno je jednotlivým pohlavím obdivuhodným a vzácným způsobem podle diferencovaných úloh předem dáno k dispozici.

Božím cílem s lidstvem je rodičovství založené na lásce

Protože člověk je svou „zemí“ tak zatížen, že sám od sebe je příliš slabý a není schopen vyjít ze sebe a dát přednost lásce k Bohu a k druhým, proto Bůh stvořil ono vložení dítěte do rodiny, neboť jeho cílem bylo: uskutečnění lásky ve stvoření může být připraveno jen skrze lásku rodičů ke svým dětem. Jelikož i výzkum potvrdil specifické vlohy jednotlivých pohlaví pro lásku v pólech rodičovství – nejdříve v jejich lásce navzájem a pak ve vášnivé horlivosti pro plod – je tedy dostatečně potvrzeno, že v tom spočívá jediný smysl a cíl života, jaký má Bůh s lidstvem: je třeba pochopit tuto zvláštní sílu mozku, že sám Bůh je řídící silou, že je svrchovaně milujícím Otcem jednoho každého člověka, že člověk, tento biologicky jako zvíře založený tvor, díky vlohám vloženým do mozku může přejít z nadvlády své biologické danosti k nadvládě lásky – tak jak nám to sám Kristus zprostředkoval a ulehčil poznat.

Proto zůstává Svatá rodina nesmrtelným vzorem, s touto Matkou – když jí Bůh žehná pro její mateřství, ona odpovídá Ano, Pane, ať se mi stane podle tvého slova –, s otcem, který se namáhavě naučil, že je povolán k odpovědnosti, bere celou věc do svých rukou, tzn. přejímá starost o zajištění, o ochranu při noční cestě, včetně výuky k práci na tomto světě – tedy manželský pár, který se ve svých rozhodnutích nejdříve obrací ke svému Bohu.

Rodina je Boží přednost a každá dvojice, která přijme svůj úkol, spolupracuje na tom, aby se naplnil Boží plán s lidstvem, a je tedy nanejvýše cenná a nezastupitelná ve své ústřední funkci. Vědomá spolupráce s důrazem na tento aspekt může být korunována úspěchem, i když je zatím založena, jak se prokázalo, jen na instinktivní základně.

Tuto pravdu je třeba předávat lidem, kteří sténají pod tíhou svých chybných rozhodnutí ve ztechnizované společnosti, a to se vší její věcností, aby se uzdravili a Bůh neztratil trpělivost s množstvím stromů, které zůstávají bez ovoce.

On nám řekl, že tak je to dobré, a my to musíme s radostí a plodností dosvědčovat.

Z Kirche heute 2/2009
přeložil -lš-