Menu


První neděle adventní

Církevní rok oslavuje základní Kristova tajemství ve dvou cyklech: cyklu vánočním a cyklu velikonočním.

Vánoční cyklus má za úkol připomenout nám radikální transformaci, jaká se uskutečnila v lidském pokolení skrze vtělení Slova. Pravý Boží Syn se stal nejen jedním z nás, ale otevřel nám možnost, abychom i my se stali skutečnými Božími dětmi, novým lidem, svatou radostí, kterou oživuje svým božským životem a vede k nebi. Vtělení ustanovilo nový řád, jehož důsledkem je naše definitivní spojení s Bohem na onom světě.

O Vánocích tedy církev slaví tuto transformaci našeho života. V lidství Božího Syna získáváme pramen nadpřirozeného života a je nám současně oznámen jeho příchod na tento svět.

Celá adventní liturgie je nesmírná oslava příchodu Spasitele. Církev používá horoucí výzvy po Mesiáši, které zazněly ve Starém zákoně, a opakuje je tím naléhavěji, čím více se Vánoce blíží.

Spasitel již přišel, ale my ho ještě čekáme. Očekáváme jeho milosti vykoupení a posvěcení, které mají proměnit náš život, aby se mu stal podobným. Všechny generace lidí, které přijdou na svět, budou čekat na konec časů a jeho slavný příchod jako Spasitele světa, který nás uvede se všemi vyvolenými do království svého Otce.

Perspektivy adventu jsou tedy nesmírné. Církev nám dává rozjímat o všech tajemstvích vykoupení. V adventu oslavujeme z celého srdce dvojí Kristův příchod: ten přítomný jako milost pro tento život, a budoucí pro slávu na onom světě.

Liturgie této doby nám představuje tři velké postavy: proroka Izaiáše, svatého Jana Křtitele a nejsvětější Pannu. Prozřetelnost jim svěřila úkol, aby nám ukázali božské plány spásy jak bezprostřední, tak vzdálené, které nám po hříchu našich prarodičů připravují slíbené vykoupení a věčnou blaženost.

Izaiáš je velkým prorokem adventu. Od VIII. století v dobách velkého smutku izraelského národa povzbuzuje důvěru v Boha a naději na příchod Mesiáše, který spasí svůj lid a zjeví pravého Boha všem národům.

Jan Křtitel je poslední z proroků a první svědek Mesiáše, který nám představuje Krista a vyzývá, abychom ho následovali jako Beránka, který snímá hříchy světa. Zdůrazňuje potřebu pokání a obrácení.

Panna Maria se představuje jako Matka Spasitele, ve které se uskutečňuje tajemství vtělení díky plnosti milosti, jaké nemá obdoby, dříve, než se milost rozlije na celé lidstvo. Maria svou vírou a pokorným přijetím Božích záměrů je obrazem a zosobnění Církve, která očekává a přijímá Spasitele.

Naléhavé výzvy velkého proroka, napomenutí Předchůdce a přímluvy nejsvětější Panny Marie nás připravují, abychom přijali Spasitele s horoucí láskou, a tak přijali uskutečnění Božího plánu spásy lidstva.

V adventní mešní bohoslužbě dominují čtyři žalmy: 24. 79, 84 a 18. Úryvky z těchto žalmů budou zaznívat od první neděle až do Vánoc.

Píseň naděje ze žalmu 28 tvoří Introit , graduale i offertorium 1. neděle adventní. Zaznívá z ní hluboká důvěra a pokorná prosba. Tento introit je jako ranní modlitba na prahu nového ročního období. K tobě pozvedám svou duši; můj Bože, v tebe doufám, nedopusť, abych byl zahanben a aby nade mnou jásali moji nepřátelé. Vždyť nikdo, kdo v tebe doufá, nepozná zahanbení (1-3) . Ukaž mi cesty, Pane. Nauč mě chodit po svých stezkách (4).

Zpěv Gloria zazní v adventu jen o velkých svátcích. Ráz doby je totiž kající a to vyjadřuje i fialová liturgická barva. Dříve se přísnou kajícnosti adventní doba přibližovala době postní. Radostné Aleluja však zaznívá dále. Jsme vykoupeni a žijeme v době mesiánské. Zkroušeností pokání odstraňujeme překážky Pánovy milosti.

Orace je projevem vroucí adventní touhy: Probuď, Pane, svou moc a přijď, abychom si zasloužili, že nás tvoje záštita vytrhne z nebezpečí, kterým nás ohrožují naše hříchy, a tvé vykoupení nám udělí spásu.

Epištola udává úvodní programové kázání adventní doby. Slovy svatého Pavla církev mohutným voláním budí všechny v Božím táboře ze spánku. Podle sv. Augustina tímto spánkem je zapomínání na Boha. Vychladla láska, opadla horlivost, zbožnost zvlažněla. To má za následek nestálost a lehkomyslnost, pasivitu a lhostejnost. Opět se přiblížil den naší věčné odplaty, a je proto čas, abychom se probudili. Náš život je vigilií věčnosti. Čas se začíná krátit a přibližuje se den věčnosti. Skutky temnosti jsou skutky hříchů. Je čas se odít do světla – obléci se v Pána Ježíše Krista, neboť takový je také smysl jeho vtělení a příchodu mezi nás.

Graduale posiluje naši důvěru verši žalmu 24 z Introitu, k nimž připojuje verš z žalmu 84: Ukaž nám Pne, své milosrdenství a uděl nám svou spásu. Aleluja. To proto, abychom neklesali na mysli při slovech o posledním soudu.

Evangelium (Lk 21, 25 – 33) navazuje na poselství z poslední neděle církevního roku. I na začátku nového nám připomíná velký den konečné parusie. Pánova slova však posilují naši důvěru a radostné očekávání: Zvedněte hlavu, neboť se přiblížilo vaše vykoupení. Neobrací se tedy k zavrženým, neboť to, co je přivádí k zoufalství, je naopak velkou útěchou pro ty, kteří jsou jeho. Pro ně bude jeho opětovný příchod požehnáním a vrcholem radosti. I když i oni se polekají, opět se vzpamatují a poznají, že nadešel čas odměny.

Secreta je prosbou, aby nás posvátné dary zbavily vší poskvrny a přivedly k našemu Pánu.

Preface o adventních nedělích je o Nejsvětější Trojici.

Communio přirovnává naše srdce k požehnané půdě, která o Vánocích přinese svou úrodu. Tak se připodobní požehnanému lůnu Matky Boží.

Závěrečná modlitba prosí: Kéž se nám, Pane, uprostřed tvého chrámu dostane tvého milosrdenství, abychom se na slavnost našeho vykoupení připravovali s náležitou úctou.

Na mnoha místech začínají v pondělí tradiční rorátní mše svaté