Menu


Pátá neděle po Velikonocích

 

Také o této předposlední neděli po Velikonocích všechny zpěvy pokračují, jako na začátku velikonoční doby, v duchu triumfu a radosti: Hlasem radostným zvěstujte, aby to vešlo ve známost, aleluja, zvěstujte až na kraj světa: Pán vykoupil svůj lid, aleluja, aleluja(Iz 48,20) Církev neúnavně oslavuje Ježíšovo zmrtvýchvstání a děkuje za vykoupení, které zcela přetvořilo náš život.

Člověk nicméně rád uhýbá k tomu, co je pohodlnější, někdy dokonce s udivující snadností. Proto v oraci prosíme: Bože, od něhož pochází všechno dobré, uděl nám pokorně tě prosícím, abychom podle tvých vnuknutí správně smýšleli a pod tvým vedením to také vykonávali.

Proto nás také epištola vybízí, abychom byli v křesťanském životě důslední, abychom byli vykonavateli slova a ne pouze jeho posluchači. Svatý Jakub nám pak vypočítává velmi konkrétně, v čem spočívá pravá nábožnost (Jak 1, 22 – 27).

Z evangelia (Jan 16, 23 - 30)vyplývá velmi povzbuzující skutečnost: spojení učedníků s Ježíšem je tak těsné, že jejich modlitba splývá s modlitbou božského Mistra a Otec ji vyslyší se stejnou láskou, jako prosby svého Syna. Oběma přece záleží nesmírně na tom, aby naše radost byla úplná. Po nás je ovšem velmi důležité, abychom jako jeho učedníci byli přesvědčeni, že Pán ví všechno a také neochvějně věřili, že vyšel od Otce.

Žalm offertoria (65,8 – 9)se opět vrací k chvále našeho Boha, který nedopustil, abychom klesli: nezamítl mé prosby a neodvrátil ode mne své milosrdenství.

V závěrečné modlitbě prosíme Pána, který nás u svého stolu nasytil a posilnil nebeským pokrmem, aby nám dal toužit vždy po tom, co je správné, a dosáhnout toho, po čem toužíme.

 

Prosebné neboli křížové dni (Feriae Rogationum )


Pondělí, úterý a středa před Nanebevstoupením Páně tvoří starobylou liturgickou prosebnou trilogii. O těchto dnech věřící odedávna vycházeli v průvodech ze svých chrámů, aby konali veřejné modlitby za Boží milosrdenství a slitování. Z přemíry optimismu byla tato liturgie bez náhrady opuštěna, ačkoliv důvodů k vroucím prosbám je více než v minulosti.

Křížové pobožnosti se skládají z prosebného průvodu a prosebné mešní liturgie. Protože se v čele průvodu nesl kříž, dostaly tyto prosebné dny také název křížové. Dříve to bývaly také dni kajícnosti a postu. Vyjadřuje to také fialová liturgická barva.

Hlavní modlitbou průvodů jsou litanie ke všem svatým. Litaneia nebo také lité jsouvýrazy, které již u pohanských Řeků označovaly úpěnlivé a naléhavé prosby. Hlavním výrazem je prosba Pane, smiluj se, v řeckém znění Kyrie eleison. Tuto prosbu nacházíme u proroků Izaiáše a Barucha, ale především v evangeliu sv. Matouše a Lukáše. Těmito slovy vzývala Pána kananejská žena, slepci z Jericha či malomocní a Pán je vždy vyslyšel, proto se dosud  těší takové oblibě. (Tato prosba je připojena také k našim prastarým písním svatováclavské a svatovojtěšské.) K této základní prosbě přistupovala postupně vzývání Panny Marie a světců všech věků a stavů. K první části pak byla později připojena část druhá, která se dovolává všech klíčových událostí Vykupitelova života a přechází do konkrétních proseb věřícího lidu o ochranu před pohromami, které ho nejvíce sužují a ohrožují.

Tyto pohromy stojí totiž také u vzniku této zvláštní pobožnosti v roce 450. Tehdy na jejich opakovaný výskyt reagoval biskup Mamertus z Vienne v jižní Francii pořádáním prosebných procesí. Koncil v Orleansu v roce 511 je zavedl pro celou Francii a postupně se rozšířily na celou církev. Ještě před druhou světovou válkou mířily i u nás tyto průvody do polí k různým polním místním křížům či kaplím a prosily především o dar a ochranu úrody. Byly spojeny s žehnáním polí. Po návratu do chrámu se slavila prosebná mše svatá. V Římě byly cílovým chrámem neboli Statio v pondělí Santa Maria Maggiore, v úterý Sv. Jan v Lateránu a ve středu sv. Petr.

Mešní prosebná liturgie upevňuje naši pokornou důvěru v Boží dobrotu. Tomu odpovídá evangelium podle sv. Lukáše (11, 5 – 13) o nočním neodbytném prosebníkovi, které končí známými slovy: Jestliže vy, ačkoliv jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše Otec nebeský dá svého Ducha těm, kteří ho prosí. Ctitelé tradiční liturgie, pokud je to možné, se přičiňují o zachování této chvályhodné a tolik potřebné prosebné liturgie.

 

V českém Liturgickém kalendáři pro rok 1969 byly prosebné dny a pokyny k prosebným průvodům ještě uvedeny. V Boží cestě z téhož roku byly u litanií ke všem svatým starobylé modlitby za všeobecné potřeby křesťanů. (Od té doby se už jen vymýšlejí nejrůznější „přímluvy“).