Menu


Pastýřský list německých biskupů z konce 19. století

Hlasy Svatováclavské, ročník XXIII, č. 1-6 z roku 1923 uveřejnily zkrácený překlad knihy V. H. Honerta, faráře v Blankenheimu O budoucnosti katolické církve a konci světa ve světle předpovědí Pána Ježíše a proroctví svatých a světic Božích. Mezi těmito proroctvími najdeme řadu proroctví, která jsou dnes citována jako velmi aktuální.

V poznámkách k textu je uveřejněna také podstatná část pastýřského listu, který vydali němečtí biskupové ještě o čtvrť století dříve již na konci 19. století.

Tento pastýřský list stojí opravdu za přečtení. Dnešního čtenáře překvapí, jak dávno už se objevuje obraz žalostného úpadku církve a společnosti a jak bystrozraký a odpovědný se jeví tehdejší německý episkopát ve srovnání se současným.

Náš čas jest nemocen a velmi nemocen. A proč jest nemocen? Protože odhodil chléb spásy, protože vším svým myšlením a jednáním nese se toliko k tvorům, ke světu a protože dle starého pyšného podskoku na místo Boha dosadil si člověka. Bez víry svrhnul Krista s nebes, bez lásky, jež jedině z víry se rodí, a bez naděje, jež k nadpozemské vlasti povznáší ducha i srdce, klesl se vší svou snahou a s celou svou podstatou v požitkářství tak, že ještě nikdy, co křesťanství hlubokou touhu lidského srdce pozvedalo z věcí časných do věčnosti, nadvláda těla nebyla tak velikou a všeobecnou, jako za našich dnů.

Komu se zdá, že tato domněnka je příliš krutou, ten nechť pohlédne k životu a skutkům dítek tohoto světa a pozoruje, kam směřují jich touhy a činy, snahy a práce, oběti a nadšení, umění a vědy a zajisté shledá, že vše toto je ovládnuto zájmy toliko pozemskými a že všecko, co z toho pochází, je blouznění nebo docela přetvářka a šílenství. Proto, kdo opováží se z podobného úsilí přítomný svět vyrušovati, anebo jej upozorňovati na to, co shůry jest, se zlou se potáže. Proto bouří se proti církvi a vzniká bázeň před rozvojem její moci. Proto tolik námitek proti mnohým změnám a násilí k udržení jich v nízkosti. Proto také církev nemá pokoje a nebude ho míti, leč by svého poslání se vzdala a přijala učení, zákony a bohoslužbu v duchu nynějšího světa. Namítá-li se však dle staré již lehkomyslné a povrchní výčitky, že toto vše již tu bylo a že vše v životě našem se jen opakuje, ba že tělo vždy se vzpírá duchu a že smyslnost vždy mívala velkou moc, nechceme toho upírati, ale přímá výchova k smyslnosti, oslavování smyslnosti a život v moři smyslnosti, kdy hlava člověka své myšlení docela od nebes odvrací a jedině k zemi je řídí, k té zemi, jíž se má každý toliko nohami dotýkati, to je dítkem naší doby a vlastní její známkou.

Neříkejte také, že vždy panovaly bludy, nepravé, zkázonosné a bohaprázdné nauky, jež měly své hlasatele a přívržence, neboť ani toho neupíráme, ale ochrana těchto nepravých a bohaprázdných nauk, rovnocennost jich s pravdou a rozšíření jich ve všech vrstvách lidské společnosti, to je dítkem naší doby a vlastní její známkou.

Neříkejte, že vždy byly hříchy a nepravosti, zločiny a prostopášnosti nejhrubšího zrna, neboť neupíráme toho, ale pohrdání pokáním nad hříchy, obhajování hříchů, vychloubání se jimi a prohlašování hříchů za ctnosti, to je dítkem naší doby a vlastní její známkou.

Neříkejte konečně, že vždy byly vzpoury proti Bohu, církvi a zákonné vrchnosti, ježto ani toho neupíráme, ale v civilizovaných státech dovolované ohnisko vzpoury, plánovité pěstování revolucí a všeobecné vychvalování tohoto anděla satana, jenž jsa líný a drzý, rozpoutaný a tyranský, nevěrecký a zároveň fanatický nemůže nic dobrého sám vytvořiti a také nic dobrého strpěti, to je dítkem naší doby a vlastní její známkou…