Menu


Papež František: Rozchod s předchůdci

Papež František: Rozchod s Janem Pavel II. i Benediktem XVI.

Vatikanista Sandro Magister vidí v interview s Civiltà Cattolica a zednářem a ateistou Eugenio Scalfari obrys obsahového programu  nového pontifikátu. Je to program „odstupu“ od předchůdců.   Františkovy programové výroky, jak to dokládá Scalfariho nadšení, může akceptovat každý laicista, ateista a svobodný zednář. Je to však dobré? Nebo to vyvolává pochybnosti, zda tento papežův kurs je správný? Josef Ratzinger řekl při smrti papeže Pavla VI., že papež, který nevyvolal žádnou kritiku, nesplnil své poslání. František svými slovy i skutky se vědomě rozchází se svými předchůdci a vyhýbá se všemu, co vyvolává odpor církvi vzdáleného veřejného mínění. To, co říká papež František o autonomii svědomí, které je podle něho jedinou rozhodující instancí, to musí zastávat i každý zednář, protože to odpovídá přesně tomu, co zednáři již 300 let snaží prosadit. Papež neklade vůbec žádné překážky šířícímu obrazu člověka bez Boha, který je v otevřeném rozporu s člověkem, kterého Bůh stvořil ke svému obrazu. V souladu s převládajícím veřejným mínění je i Františkům postup proti františkánům Neposkvrněné. Je to krok, který Benedikt označil za „ránu“, jakou papež František zasadil jeho Motu proprio Summorum Pontificum, K tomu přistupuje propuštění všech poradců liturgických slovností, které si Benedikt VI: povolal k podpoře své liturgické obnovy. Místo Uwe Michaela Langa a Nikolu Buxe povolal František .

(Katolisches.info si dovoluje připojit otázku, jak vůbec došlo mezi papežem Františkem a ateistou Scalfarim k novému dialogu, který má tak výrazné programové rysy.)

Obrat papeže Františka

Kdo chce porozumět, kterým směrem se papež František ubírá a v čem spočívá jeho rozchodu s Benedikt XVI., tomu postačí, aby si přečetl čtyři texty:

* Interview papeže Františka s jezuitským listem Civiltà Cattolica

* dopis papeže jímž odpověděl na na otázky Eugenia Scalfariho

* následný rozhovor papeže Františka se Scalfarim.

* odpověď Benedikta XI: Piergiorgiovi Odifreddimu, jinému představiteli militantního ateismu. (1)

V Civiltà Cattolica je místo, které představuje radikální rozchod papeže Františka nejen s Benediktem XI., ale i s Janem Pavlem II.Bergoglio zde uvádí:

„Nemůžeme se zabývat jen otázkou potratů, homosexuálních manželství a metodami antikoncepce: To nejde. O těchto věcech jsem mnoho nemluvil. To se mi předhazovalo. Ale když o tom mluvíme, musíme dbát na kontext. Ostatně jsou známy názory církve, a já jsem syn církve. Ale není třeba o tom do nekonečna mluvit. Nauky, jak dogmatické tak morální, nemají všechny stejnou váhu. Misijní pastorace není vymezena sdělováním určitého počtu nauk, které jsou s nátlakem prosazovány. Hlásání misijního charakteru se soustřeďuje na to podstatné, na to nutné, což je také to, co  přivádí k nadšení a co nejvíce přitahuje, co zapaluje srdce, jako učedníkům emauzským. Musíme najít novou rovnováhu, jinak je i morální budova církve vnebezpečí, že se zhroutí jako domek z karet, evangelium ztratí svou svěží vůni."

 K tomu píše Sandro Magister:

 Papež František si je přirozeně vědom toho, že i dva předchozí papežové dávali hlásání evangelia největší prioritu, že pro papeže Jana Pavla II. bylo ústředním bodem Boží milosrdenství, že mu věnoval jednu neděli církevního rok. Že Benedikt XVI. se zabýval jako teolog právě Ježíšem jako pravým Bohem a pravým člověkem. Že v tom ho nic od jeho předchůdců neodlišuje. Papež ví, což platí pro ony biskupy, kteří byli v nejtěsnějším souladu s předchozími papeži. Zdá se však , že

 František nepochopil vážnost civilizačního vývoje.

 Jak Karol Wojtyla, tak Josef Ratzinger nebo Francis George a Timothy Dolan si byli vědomi, že hlásání evangelia není možné bez konfrontace s novým obrazem člověka, který je v radikálním rozporu k člověku, kterého Bůh stvořil ke svému obrazu.

 A právě v tomto bodě se František zcela rozchází se svými předchůdci. P. A. Spararo se ho ptal na „aktuální antropologickou výzvu“. Ale František mu odpověděl vyhýbavě. Svou odpovědí ukázal, že vůbec nevzal na vědomí epochálně povážlivý stav civilizace, který Benedikt tak naléhavě a pečlivě analyzoval a kritizoval. Papež František je nopak toho názoru, že na výzvu současnosti stačí reagovat prostým hlásáním milosrdného Boha, Boha, který „dává vycházet slunci na dobré i na zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé“

 Až do své smrti 2012 to byl především kardinál Martini, který zastával tento názor jako alternativu k Janu Pavlu II. i Benediktovi XVI. V USA to byl kardinál Bernardin, než ho po skandálech vystřídal na čele biskupské konference USA kardinál George a pak Dolan.

 Nadšení pro Františka je totéž jako nadšení pro kardinála Martiniho

 Přívrženci a obdivovatelé Martiniho a Bernadrina vidí nyní ve Františkovi papeže, který jejich představám propůjčuje svůj postoj odvety. Tak jako byl kardinál Martini ve veřejném mínění nesmírně populární, tak je tomu dnes i s Františkem. Když to srovnáme s mediální kanonádou proti Benediktovi, tak je to obzvláště zřetelné.

 To také vysvětluje popularitu, s jakou se setkává současný papež in partibus infidelium

 Již 7. srpna, když Scalfari poslal papeži veřejně své otázky, dal tento protivník církve zřetelně najevo své sympatie k Františkovým názorům:

Jeho misie obsahuje dvě skandální novinky: chudou církev Františka a horizontální církev Martiniho. A ještě třetí: Boha, který nesoudí, ale odpouští. Odsouzení ani peklo už neexistuje. (2)

 Odsouzení ani peklo už neexistuje, jásá Scalfari

 Pochopil tu snad Scalfari něco špatně, nebo naopak tento ateista pochopil mnohem lépe to, co mnoho katolíků nechce připustit? Papež tu odpověděl ateistovi, jak to ještě žádný papež neudělal. Co ale k tomu dodal Scalfari, když komentoval zveřejněné Františkovy odpovědi?

 „To je otevřenost vůči moderní laicistické kultuře v takové míře, tak hluboká vize o svědomí a jeho autonomií, jakou dosud od Stolce Svatého Petra nikdo neslyšel.“

 Tímto konstatováním má Scalfari na mysli zvláště jedno místo papežovy odpovědi, které dává srdci zednáře obzvláště zajásat, totiž tvrzení o primátu svědomí.

 „I u nevěřícího spočívá hřích v tom, když jedná proti vlastnímu svědomí. Poslouchat svědomí znamená rozhodovat se podle poznaného dobra nebo zla. Od tohoto rozhodnutí závisí, zda je jednání dobré nebo špatné.“

 To je všechno. Nic více papež František k otázce svědomí neřekl. Nemálo čtenářů se ptalo, jak se taková subjektivistická definice svědomí , ve které je individuum jedinou rozhodující instancí, shoduje s křesťanskou ideou svědomí jako cesty člověka k pravdě, jak to po staletí zdůrazňuje teologické myšlení od Augustina a až po Newmana a jak to zdůrazňuje papež Benedikt XVI.

 Svědomí jako subjektivní a poslední instance – zednářské lóže to nedokážou lépe vyjádřit.

 Papež František však šel ještě dále. Po výměně dopisů poskytl Scalfarimu ještě rozhovor, který byl rovněž zveřejněn. V něm nejen nedoplnil a nekorigoval svou zkrácenou odpověď z dopisu, nýbrž ji ještě zdůraznil, když redukoval svědomí drasticky na jeho subjektivitu:

 „Každý z nás má svou představu o dobru a zlu a musí se rozhodnout sledovat dobro a bojovat proti zlu, tak jak mu sám rozumí. To by stačilo k tomu, aby se svět změnil."

 Neudivuje nás, když ateistický iluminista Scalfari souhlasně přitakává , že „plně sdílí“ Bergogliova slova

 Papež František: Náš cíl není získávat prozelyty - To je revoluční změna paradigmatu.

 Stejně tak vyvolává Scalfariho nadšení následující papežova odpověď, kterou František prezentoval jako program svého pontifikátu, nebo řečeno jeho slovy: „nejnaléhavější problém, jaký má církev před sebou“:

 „Náš cíl není produkovat prozelyty, nýbrž naslouchat nouzím, přáním, zklamáním, zoufalstvím, naději. Musíme mladým vrátit naději, starým pomáhat, otevírat se budoucnosti, šířit lásku. Jako chudí mezi chudými. Musíme přijímat vyhoštěné a hlásat pokoj. Druhé Vatikanum inspirované Jana a Pavlem VI. se rozhodlo dívat se na budoucnost a otevřít se moderní kultuře. Koncilní otcové věděli, že otevření se moderní kultuře znamená náboženský ekumenismus a dialog s nevěřícími. V tomto směru se však udělalo velmi málo. Mám tu pokoru a ambici to udělat.“

 V tomto programu papeže Františka není vůbec nic, co by převládající laicistické mínění nemohlo akceptovat. Také tvrzení, že Jan Pavel II. a Benedikt XVI. udělali „velmi málo“ aby prosadili 2. Vatikanum a otevřeli církev moderní kultuře, odpovídá zcela této linii. Tajemství popularity Františka spočívá ve velkorysosti, s jakou chce vyjít vstříc očekávání moderní kultury, odpovídá jeho pečlivé snaze vyloučit všechno, čím by mohl u tohoto světa narazit . Benedikt „kameny úrazu“ naopak zviditelňoval, jak to udělal, když odpověděl na frontálním útokem na frontální útok Odifreddise.

Distancování na poli faktů: Zákaz františkánům Neposkvrněné celebrovat tradiční ritus

Na prvním místě je třeba jmenovat zákaz, kterým František zapověděl františkánům Neposkvrněné celebrovat v tradičním ritu. Je to řád v dnešní církvi zcela ojedinělý, který by měl odpovídat přesně ideálnímu obrazu nového papeže: františkánský řád, který praktikuje přísnou evangelijní chudobu a jako misijní řád opravdu působí. Je to jeden z mála katolických řádů, který nemá žádné problémy s dorostem. A přece právě na tento řád jako na jediný dopadl postih, kterým ho papež postavil pod zvláštní komisní dozor: Důvod: spojení řádu s tradiční liturgií. Zákaz je v pregnantním rozporu s tím, co papež Benedikt pro všechny zajistil.

 Návštěvníci, kteří se mohli setkat s bývalým papežem, vyprávějí o tom, že Benedikt pociťuje toto omezení jako ránu proti svému Motu proprio Summorum Pontificum.

 Propuštění Benediktových liturgických poradců en bloc

Ve stejném interview označil papež František pokoncilní liturgickou reformu „za službu lidu, aby začali číst evangelium novým způsobem v konkrétní historické situaci“ To je „silně redukovaný pohled na liturgii, zvláště ve srovnání s tím, co bylo vlastní Benediktu XVI.

 26. září nahradil František en bloc všech pět poradců pro papežovy liturgické slavnosti. Patří k nim i oratorián Pater Uwe Lang, k jehož knize Conversi ad Dominum napsal Benedikt XVI. úvod.

 Nově jmenovaní se podstatně rozcházejí s ars celebrandi Benedikta XVI.

Poznámky:

(1) Na Ratzingerovu knihu Úvod do křesťanství reagoval matematický odborník a militantní ateista Piergiorgio Odifreddi knihou: Píši, ti, milý papeži a označil svou knihu za „luciferský úvod do ateismu“. Benedikt v odpovědi odmítl autorovo tvrzení, že „Science Fiction“ , která však skutečně existuje v mnohých tzv. vědách, např. v evoluční teorii, jak je to zřejmé např. u Jacquese Monoda. Skandály pohlavního zneužití jsou smutnou skutečností, ale nevyskytují se u duchovních o nic více než v ostatních sociálních skupinách. „I když je v církvi také zlo, není možno popřít zářící dráhu dobra a čistoty, kterou křesťanská víra za sebou v dějinách zanechala“.
Polemika, kterou Odifreddi rozvíjí, není hodna skutečného vědce.
 
(2) Pro kardinála Martiniho byl v roce 2005 Bergoglio hlavním kandidátem na papeže a konkurentem kardinála Ratzingera.
 

Pramen: Katholisches. info