Menu


Opravdu zasvěcení?

V radostném očekávání 96. výročí posledního fatimského zjevení uveřejnil Fatimský apoštolát texty všech dosud provedených zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Tato iniciativa vyzněla poněkud jinak, než se očekávalo. Pro ty, kteří měli po nedělní akci na Náměstí Sv. Petra spíše rozpačité dojmy, je srovnání posledního zasvěcení s předchozími nejspíše potvrzením, že jejich dojem není náhoda a že tyto rozpaky mají své opodstatnění.

Papež František může jistě zvolit modlitbu zasvěcení, jakou právě pokládá za nejvhodnější. Nikdo však nemůže bránit věřícím dát najevo, jestliže tato tak důležitá církevní událost pro ně znamenala zklamání.

Originální socha z Fatimy podstoupila dlouhou cestu, aby z úst papeže vyslechla pouhých šest vět, které na celou bohatou fatimskou tradici navazovaly jen úvodním oslovením. Vlastně se toto zasvěcení k dosavadním zasvěcením ani nepřiřadilo, protože zcela opomenulo to nejpodstatnější: Matka Boží přišla za lidstvem před téměř stoletím proto, aby mu otevřela své Neposkvrněné Srdce naplněné bolestnou touhou zachránit je svým vítězstvím ze smrtelného nebezpečí, do kterého se kvůli množství svých hříchů stále více zaplétá. Do tohoto Srdce se mělo lidstvo svým zasvěcením uchýlit. Ve slovech, která pronesl papež František, však nebylo ani jmenováno.

Hned při prvním zjevní v roce 1917 ukázala Neposkvrněná Panna omilostněným dětem hrůzu pekelné propasti, do které směřuje většina lidstva. Tato vážná hrozba jakoby zcela upadla do zapomenutí. Dnešní křesťané se s ní pokoušejí vyrovnat bez přispění Neposkvrněného Srdce zcela po svém, lépe řečeno podle příkladu okolního světa: navykli si žít, jakoby pekla nebylo.

Očekávali bychom, že za této situace se hlava církve obrátí na pozvanou dobrotivou a starostlivou Matku s horoucí prosbou, aby vyprošovala mimořádnou ochranu pro své ohrožené stádce, že si před její milostnou sochou vylije své srdce, že vyjeví své vážné starosti, obavy, že poukáže na nesmírné problémy, hrozby a nebezpečí, na utrpení a zoufalství milionů křesťanů, na nebezpečný úpadek víry a mravů, na těžká a bolestná pohoršení, která ohrožují církev více než vnější nepřátelé. O ohrožení církve a duší však zde není zmínky.

Jaké vyhlídky na přijetí a vyslyšení má tato plytká prosba, která navíc obsahuje něco, co můžeme označit za impertinenci: To, že každý z lidí je "cenným v Mariiných mateřských očích“, má jeden jediný důvod: za každého z nich obětovala nebeskému Otci svého jediného Syna v nevýslovných mukách jeho i svých. Ale to, co se dnes tak zahnízdilo v mnoha lidských srdcích, je mateřskému Neposkvrněnému Srdci Matky Boží hluboce cizí, protože je to plod Hada, podle Božího ustanovení jejího úhlavního nepřítele.

Úplné a bezvýhradné sebeodevzdání Bohu rukama jeho Matky, jakým je každé zasvěcení, postrádá v tomto případě to nejpodstatnější: uznání vlastní hříšnosti v celém jejím rozsahu, s tím spojený slib rozhodného obrácení a samozřejmě také vstřícné splnění těch jejích výslovných přání, na které už téměř století čeká a musí se jen s rostoucí bolestí dívat, jak místo požadovaného pokání nastoupilo takřka uzákoněné a tolerované uvolnění zbožnosti, kázně a mravů, které má nakonec za následek do nebe volající hříšnost a pohoršení i v řadách kléru a prelátů.

                                             

K prvnímu zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie došlo v roce 1942 po desetiletích váhání teprve pod tíží strašných hrůz druhé světové války, kterých nás naše Matka právě včasným zasvěcením chtěla uchránit, ale církev ji neposlechla. Po všech dalších zasvěceních vykonaných po onom prvním, má smysl jen takové zasvěcení, které konečně zcela naplní všechny plně opodstatněné podmínky a požadavky Panny Marie. Pro takové zasvěcení, jaké Královna míru požadovala, měla církev ideální podmínky v době posledního koncilu. Toto nejvyšší církevní shromáždění však zasvěcení Matce Boží výslovně odmítlo, protože více než na její žádost se ohlíželo na to, co tomu řeknou protestantští rozkolníci. Ze stejného důvodu odmítlo přiznat Matce Boží požadovaný titul Pomocnice, Prostřednice a Spoluvykupitelky, ačkoliv ho v Amsterodamu zdůraznila jako předpoklad pro své konečné vítězství. Přiznejme si konečně: Copak se to vůbec sluší, aby o výzvách a požadavcích Ženy, kterou si sám Bůh vyvolil za svou Dceru, Snoubenku a Matku, kterou obdařil největšími milostmi, která je Trůnem moudrosti a Zrcadlem spravedlnosti, rozhodoval kdokoliv z lidí, zda je akceptuje nebo nebo ne? Tento flagrantní příklad lidské svévole a výmluv otevřel nakonec dokořán stavidla všeobecné svévoli, která se rozmohla ve všech oblastech lidského i církevního života.

Bezstarostný tón nedělního ‚zasvěcení‘ tak vyvolává za současné situace ve skutečnosti ty nejhlubší starosti a obavy, neboť připomíná zlověstnou bezstarostnost, jaká panovala za časů Noemových.