Menu


Odkaz svatého Benedikta

Dom Mauro Meacci

Ničemu nedávat přednost před láskou ke Kristu

Nihil amori Christi praeponere.“ Tento opakovaný poukaz na řeholi spojuje papeže Benedikta XVI. se svatým patronem a ochráncem Evropy. Autor článku je opatem kláštera sv. Scholastiky v Subiacu.

„To, co v této hodině především potřebujeme, jsou lidé, kteří osvícenou a prožívanou vírou činí Boha v tomto světě věrohodným. (…) Potřebujeme lidi, jako byl Benedikt z Nursie, který v době zpustlosti a úpadku sestoupil až do nejpřísnější samoty a po všech očištěních, která protrpěl, vešel do světla, opět vystoupil a na Monte Cassinu založil město, které při všech zkázách shromáždilo sílu, ze které vznikl nový svět. Tak se stal jako Abrahám otcem mnoha národů.“

Když kardinál Ratzinger zakončil 1. dubna 2005 v Subiacu těmito slovy svůj úvod ke konferenci „Evropa v krizích kultur“, nikdo nemohl tušit, co se brzy nato má stát.

Den poté zemřel Jan Pavel II. a jen několik dní nato 19. dubna byl kardinál Ratzinger zvolen za biskupa Říma, a tím za nejvyšší hlavu katolické církve. Přijal jméno Benedikt XVI.

Tímto jménem navazoval na Benedikta XV., který se zasazoval za zachování míru a evangelizaci celého světa, ale zvláštním způsobem také na sv. Benedikta, patriarchu západního mnišství a patrona a ochránce Evropy. Jeho osobní úcta k sv. Benediktu a sdílení jeho spirituality, vyjádřená opakovaným citováním z kapitoly 4.21 Benediktovy Řehole „Nihil amori Christi praeponere“ vytváří svazek mezi Svatým otcem a světcem z Nursie.

                                              

To všechno probudilo u mnoha lidí zájem lépe poznat dílo sv. Benedikta, kterého sice mnozí chválí, ale málo znají vzhledem k zřejmému odstupu, který ho odděluje od našeho všedního života, a vzhledem k velkému časovému odstupu, který leží mezi ním a námi.

O sv. Benediktu víme to, o čem nás informuje papež Řehoř Veliký (590–604) ve své Druhé knize dialogů. Zachoval se nám od něho jediný spis, a to je Regula monachorum.

Benedikt se narodil kolem roku 480 v Nursii. Když několik let studoval v Římě, stáhl se do Subiaca, kde žil asi tři roky jako poustevník v jeskyni nedaleko kláštera mnicha Romana. Kolem roku 500 začal kolem sebe shromažďovat učedníky a založil nejdříve na troskách Vily Neronovy 13 klášterů odpovídajících apoštolskému modelu – v každém bylo dvanáct mnichů a opat. Různé události a nový náhled na mnišský život jako jednu rodinu s jedním opatem ho přiměly, že opustil Subiaco a odebral se na Monte Cassino, kde založil „město na hoře“, které je pýchou celé mnišské tradice. Tam zemřel 21. března 547, právě když se modlil podpírán dvěma ze svých učedníků. Dnes je sv. Benedikt znám jako patron a ochránce Evropy, ale při přesnějším pohledu jsou v jeho životě a v pohledu na jeho díla náhledy, které tento vztah jako by zastiňovaly.

Když se Benedikt narodil, bylo to krátce potom, co zmizela západořímská říše z povrchu země a romanizovaná Evropa byla rozdělena mezi četné místní mocipány, kteří s latinskou částí a někdy také mezi sebou vedli války. Teprve v 8.– 9. století bylo možno opět hovořit o projektu „evropské“ teritoriální jednoty.

Navíc žil Benedikt dlouhou dobu svého života v prostředí Říma, a i když udržoval kontakty s důležitými osobami své doby, není známo, že by mnoho cestoval a poznal jiné kulturní prostředí.

A konečně spočíval význam institucí Benediktem založených nikoliv ve znovuoživení starých kultur nebo v obnoveném misijním úsilí církve mezi barbarskými kmeny – úsilí, kterého se podjaly tehdejší mnišské skupiny – jako spíše v hledání Boha jako jediného smyslu života. „Quaerere Deum“ – zněl ideál, který navrhl Benedikt jednomu z bratří, který chtěl vstoupit do kláštera, a aby toto úsilí podpořil, postavil do středu svého společenství rozjímavou četbu Písma svatého, modlitbu a ty praktické aktivity, které dovolovaly rozvíjet vztahy bratrské lásky.

Co to má všechno společného s Evropou? Kde je onen zdařilý program integrace mezi Romanitas a germánským a slovanským světem? Jako vědomý záměr nikde, jako premisa a kořeny všude.

Vážně pojaté hledání Boha předpokládá u křesťanského mnicha znalost Písma svatého, onoho nenahraditelného spisu víry. V armáriu sakristie, onom jádru klášterních knihoven, jsou kromě liturgických kodexů uchovávány také ty, ve kterých se nachází Bible a důležité komentáře církevních Otců. Velice brzy vedla nutnost lepšího pochopení svatých textů k tomu, aby byly prohloubeny a zdokonaleny gramatické a syntaktické znalosti, které mohly uzrát jen studiem klasických autorů a jejich interpretačních metod. To všechno vedlo k obdivuhodnému fenoménu uchování antické kultury, který dnes patří k zásluhám mnišství. Často se však zapomíná, že se v žáru debat, které se rozhořely v mnišských školách, mohla rozvinout zvláštní teologie, kterou Leclercq nazval „teologie moudrosti“, dědička velké patristické tradice, živená praxí lectio divina (božské čtení), při které účel duchovní stravy měl vždy převažovat nad zájmem spekulativně  studijním.

.Zázračný rybolovsv. . Knihovna Scholstiky

Subiaco

Rozjímání nad pravdami vyplývajícími ze svatých spisů vedlo záhy k mnohoznačné originální kulturní tvorbě. Opisovači liturgických a biblických kodexů přešli k obyčeji opatřovat texty nádhernými ozdobnými minia-turami, které zvou k rozjímání. Tímto způsobem se naskytla i pro architekty bazilik a klášterních kostelů příležitost osvojit si a využít některé prostředky, jak vyjádřit pravdu evangelia. Nejsou snad určité románské kapituly jako z kamene vytvořené skutečné meditace o Božím slovu? Nejsou velké freskové cykly v kostelích hledáním způsobu jak přiblížit chápání svatých textů a není je možno právem označit jako Biblia pauperum (Bibli chudých)? A gregoriánský zpěv? Není to zdařilý výraz jak převést rozjímání o Písmu svatém do hudební podoby?

                                             

 Klášter sv. Scholastiky v Subiacu

To všechno přejal za Alkuina karolinský dvůr a také sv. Benedikt z Aniane, aby se to stalo od konce 8. století – výrazným způsobem pak od prvního desetiletí 9. století – všeobecným dědictvím v úsilí o kulturní jednotu nové říše a tím také úrodnou půdou pro vznikající evropskou kulturu. Hrady, katedrály a kláštery, které se rodily po stovkách mezi Rýnem a Vislou, staly se předpolím a klíčovými body oné vzrušující historické epochy, která navzdory stínům 10. století přinesla za rozkvětu středověku ty nejbohatší plody.

                                               

 Svaté schody v Subiacu

Nároky společného života přinesly a vytvořily určité kategorie, které mají klíčový význam pro integraci nových národů do klasické kultury a pro jejich lidský růst. Především je to pojetí času a prostoru. Pro nové národy, hlavně nomádské kmeny, které byly zvyklé na život pod širým nebem a zemi pokládaly za něco, po čem se jezdí na koni s lukem a oštěpem, představovaly kláštery předobraz společného života, ve kterém mají místo rozličné činnosti – modlitba, studium, práce, stolování, rozhovory, klid atd. – a to na určitém místě a v určitém čase. Neumíme si ani představit, jak velkou civilizační a výchovnou sílu má tato pracovní kázeň, která vycházela z klášterů a všude se šířila podmalovaná přísným zvukem zvonů, které volaly lidi k různým činnostem, protože „zahálka je nepřítelem duše“.

Svatý Benedikt vyzýval opaty, aby nezapomínali, že vedení nepotřebují silní a dokonalí, ale slabí a hříšní lidé. A právě na tom je založena péče dbát na potřeby jednoho každého a i při povinnosti všechno podrobit řeholi nesmí se sama řehole pro nikoho stát překážkou. Dlouhý byl seznam různých případů, ve kterých v dialektice mezi přísným dodržováním a oprávněnou výjimkou příslušelo rozhodnutí opatovi, který se mohl rozhodnout pro řešení, které odpovídá potřebám jednotlivce nebo společenství. Tak se při všem respektu k otcovství opata, které je obrazem božského otcovství, stává mnich nositelem své vlastní důstojnosti s přesnými pravidly a povinnostmi, které vycházejí z Božího zákona a které uzákoňuje řehole. Cesta směrem k modernímu pojetí osoby a správnému vztahu k autoritě je sice ještě dlouhá a bude muset projít bolestnými historickými událostmi, ale přesto je tu společná základna: všichni jsme dětmi jednoho Otce, všichni jsme bratry a sestrami v Kristu, i když můžeme sehrávat ve společenství rozličné role.

A jak bylo možno vrátit se zpět k oné důstojnosti, kterou ztratila ruční práce? Jak je známo, v antice byly za svobodného člověka důstojné uznávány jen ty činnosti, které byly spojeny s řízením nebo intelektem, u nových národů pak vedení války. Vzhledem k této mentalitě nabízely kláštery, jejichž mnichové často pocházeli ze starých patricijských rodů a šlechtických rodin, svědectví ruční práce a kázně jako nástroje přizpůsobení se společenství po-dle zásady: „Každý ať žije z práce svých rukou.“ I v tomto ohledu měla rodina benediktinů podle komplexních dějinných daností, které tu začaly krystalizovat, základní význam pro evropský středověk.

Již z toho krátkého nástinu je možno vyrozumět, že vznik Evropy je nerozlučně spjat s vyzařující a strukturující duchovní sílou intuice sv. Benedikta. Přesvědčující konkretizace víry podle evangelia, se takřka automaticky stává kulturou a kvasem pro sociální rozhodování. Dovolím si vyslovit – třeba trochu odvážně – tvrzení, že epocha od 11. do 13. století (epocha klášterů v Cluny a Cîteaux) je uskutečněním snu ve jménu Kristově sjednocené a civilizované Evropy .

Na závěr bych chtěl sáhnout znovu k heslu, které papež Benedikt tak rád opakuje: „Nihil amori Christi praeponere.“ Jak již bylo řečeno, nachází se tato věta – kterou bych raději označil za životní program – v Řeholi sv. Benedikta, a ten ji opět převzal z komentáře k modlitbě Otče náš sv. Cypriána, biskupa a mučedníka z Kartága. Myslím, že naše doba je více než kdykoliv předtím vnímavá pro toto poselství. Když papež Jan Pavel II. všem poukazoval na nezbytnost usilovat o život ve vysoké svatosti, vyzýval také k tomu, aby byla popsána cesta pravdy a odvahy přesně tak, jak to dělali mnichové a mučedníci.

Jako mnichové všech epoch musíme se i my s důvěrou a neoblomně vydat na cestu za pravdou, aniž bychom podléhali únavě a váhali při myšlence, že vstoupíme na cesty moderní kultury v její celé komplexnosti, na cesty, které mohly být někdy zlomkovité a přerušené, ale které jsou stále plné lidskosti per ducatum Evangelii – pod vedením evangelia.

                                                

Poslední rozhovor sv, Benedikta a sv. Scholastiky

A teprve až nás toto evangelium překvapí a vtáhne do svého kouzla, budeme schopní zbavit se strachu a přestat se stydět evangelium předkládat a vydávat o něm svědectví. A to nikoliv proto, abychom upevnili nějaké své přesvědčení, ale abychom dokumentovali existenci lásky, která nás ve všem předchází, všechny nás nese a na všechny nás čeká, a tak znovu napodobovat ona středověká klášterní společenství, která – v blízkosti velkých měst nebo někde uprostřed lesa – ve vnitřním křesťanském kontextu jsou opět osídlována nebo vznikají na nepřátelské či lhostejné pohanské půdě, protože pochopila, že musí nadále udržovat onen dávný „rytmus“ složený z modlitby, studia, práce a lásky, v očekávání, že …

                                            

Monte Cassino

Z30giorni 5/2005
přeložil -lš-