Menu


Neděle dvacátá druhá po Duchu Svatém

Pánovo rozhořčení nad farizeji, o kterém dnes uslyšíme, je pro nás důležitou lekcí: pokrytectví totiž nikdy nebylo přísněji odsouzeno. I když je vždy zavrženíhodné, platí to dvojnásob, jestliže má dokonce sloužit k tomu, aby se člověk vyhnul svým povinnostem vůči Bohu. Často se tak zaměstnáváme závazky vůči společnosti, že ztrácíme ze zřetele, čím jsme povinni vůči našemu Stvořiteli a Pánu. Dobře zvažujme Pánova slova: Dávejte, co je císařovo, císaři a co je Božího, Bohu..

V posledních nedělích liturgického roku nám totiž církev připomíná „den Ježíše Krista“, tj. den, kdy se Pán slavně vrátí, aby nás soudil. Vyzývá nás však, abychom ho očekávali s důvěrou. Nesmíme se chlubit svými zásluhami, neboť člověk může před Bohem přiznávat jen svou ubohost, ale máme vzývat Boží milosrdenství a mít na paměti, že Všemohoucí v nás dílo spásy začal a chce ho také dovést do konce.

Již introit v nás pod dojmem blížícího se soudu probouzí zkroušenost nad tím, z čeho se budeme odpovídat před Božím tribunálem: Budeš – li, Hospodine, hledět na nepravosti, Pane, kdo obstojí? Ale vždyť u tebe je slitování, Bože Izraelův. Z hlubin k tobě volám, vyslyš, Pane, můj hlas. (Ž 129, 34.1-2).

Ve stejném duchu je komponována orace: Bože, naše útočiště a sílo, ty jsi původce zbožnosti; vyslyš zbožné prosby své církve a dopřej nám, abychom toho, oč věrně prosíme, také skutečně dosáhli.

Tato zvláštní vroucí prosba prostoupená zkroušeností a důvěrou, nevymezuje konkrétně svůj předmět, ale ponechává jeho volbu samotným prosebníkům.

Oč máme prosit především, to nám napovídá sv. Pavel ve své epištole, kterou napsal Filipanům, své milované obci (1, 6-11). Jeho slova jsou plná lásky a něžné starostlivosti. Dvakrát se pisatel v tomto úryvku zmiňuje o „dni Krista Ježíše“. Vroucně si přeje, aby jeho započaté dílo bylo naplněno do dne Krista Ježíše. Jistě není marná jeho velká důvěra, že jeho drazí vytrvají v dobrém až do konce. Zná jejich věrnou lásku k evangeliu. Jeho láska ke svým mu však vnuká prosbu, aby i jejich láska rostla, aby dokázali volit to lepší, zářili čistotou a byli bez hříchu. Těmito slovy Apoštola národů k nám s mateřskou něhou a starostlivostí před oním rozhodujícím „dnem Kristovým“ promlouvá sama Matka církev .

Chvála dobré a bohabojné Boží rodiny zaznívá v graduale z dojemného žalmu 132: Jak je to dobré a potěšující, kdy bratři přebývají svorně pospolu. Je to líbezné jako vonná mast. Tato myšlenka nám připomínku blížícího se soudu jakoby projasňuje: Kdo se bojí Pána, doufají v něho. On je jejich pomocník a ochránce (Ž 113,1).

Evangelium (Mt 22 15-21) nám „den Kristův“ připomíná zvláštním způsobem: V málokteré scéně evangelia vystupuje Pán s tak zjevným svrchovaným majestátem a zahanbuje zlomyslné a zaslepené úsilí nenapravitelných pokrytců. Jeho triumf jednou zdrtí všechnu jejich zlobu, která je bohužel provází celými dalšími dějinami. Pánův rozhodný postoj by dnes mnozí napadli jako odsouzeníhodný antisemitismus, ačkoliv s ním Pán nemá pranic společného. Jsou to přece jeho rodáci, musí je ovšem kárat, protože se sami vyloučili z onoho vyvoleného potomstva, které se podle Božího zaslíbení rozmnoží jako písek na mořském břehu. Naopak, vysloveně antisemitské je svým výsledným dopadem všechno vstřícné a lichotivé jednání, které o jejich vině mlčí, a tak je ještě více utvrzuje v tom, za co je Pán neúprosně odsoudil. Zatímco se tedy epištola dnešní neděle obrací k „věrným věřícím“, evangelium odsuzuje zatvrzelé nevěřící.

Zpěv offertoria je převzat z knihy Ester (14,12-13). Tato zbožná žena ve své velké tísni prosí Hospodina, který je Pánem nade vší mocí, aby jí vložil do úst slova, která by se zalíbila panovníkovi.

I zbývající části mešního textu jsou naplněny pokorou a zkroušeností příznačnou pro dnešní liturgii.

Communio k tomu používá žalm 16,6: Volán k tobě, neboť ty mě vyslýcháš. Nakloň ke mně svůj sluch a vyslyš moje slova.

V postcomunio si církev vyprošuje, aby nám v naší slabosti pomohlo to, co jsme přijali jako památku na našeho Pána.

Celá liturgie je tedy nesena dvěma myšlenkami: naše hříšnost nás naplňuje zkroušeností a bázní před budoucím soudem. Jen opravdový křesťanský život nám pomůže, abych při něm obstáli.