Menu


Nebezpečný modernista

Prof. Dr. Marcin Karas, Jagellonská univerzita Krakov

 

Největší a nejnebezpečnější modernista

Teilhard de Chardin a jeho filozofie.

Srdečně děkuji za možnost vystoupit zde v Lublinu, v místě, kde již brzy po skončení první světové války vznikla katolická univerzita, kde se celé generace věnovaly úkolům povznášet katolické myšlení v duchu svatého Tomáše Akvinského, ale začaly se zde rozvíjet i různá velmi revoluční hnutí. Zde na KLU se stal módním podobně jako na Západě Teilhard de Chardin, francouzský jezuita, který měl jiný pohled na křesťanství, než jak bylo dosud obvyklé, a chtěl bych dnes představit TDCH s odvoláním na literaturu a jeho spisy jako největšího modernistu, protože podle jeho pojetí je třeba chápat křesťanství zcela jinak. Nejdříve představím jeho krátký životopis, pak jeho názory a nakonec se pokusím shrnout, proč ho vlastně nazývám největším a nejhorším modernistou. Je také třeba se zmínit o tom, co je to modernismus, protože to je intelektuální blok, který podle názoru mnoha papežů představuje nejhorší ohrožení pro církev, je to nejzávažnější snůška bludů, takže máme co do činění s problémem zásadní povahy.

Stručný životopis

Pierre Teilhard de Chardin, francouzský jezuita, se narodil 1881 v Orcines v jižní Francii a zemřel v roce 1955 v New Yorku. Ve stejném roce se narodil papež Jan XXIII., který některé theilardovské pohledy dal zavést do katolické církve. Je to patrné v encyklice Mater et Magistra. Odkazuji na svou knížku: Z dziejów Kościoła. Ciągłość i zmiana w Kościele rzymskokatolickim w XIX i XX wieku, Wydawnictwo Diecezjalne, Sandomierz 2008, kde uvádím změny, které vznikly v církvi, a pokouším se odpovědět na důvody Jana XXIII., proč musel být zahájen II. vatikánský koncil. Jedná se o novou tézi, tvrzení, že zlo nepředstavuje pro církev a pro současného člověka žádné ohrožení. To je něco, před čím varovali papežové posledních století v souvislosti s rozvojem takových neobyčejných proudů, jako jsou protestantismus, liberalismus, komunismus a jiné současné ideje svázané s vývojem myšlení v Evropě po Francouzské revoluci.

De Chardin, syn z aristokratické rodiny, byl vychován ve specifickém prostředí. Jeho matka byla osobou velmi nábožnou, i když byla příbuznou Voltaira jako jeho vzdálená pravnučka. Otec byl geologem. Zamilovaný do skal a nerostů předal svému synovi a svým dětem fascinaci pro geologii a přírodu. Nebylo by na tom nic divného, kdyby ovšem pozdější jezuita Petr zachoval příslušnou míru. On však tuto míru zcela ztratil, protože jak sám vzpomíná, v dětství místo aby konal adorace před Nejsvětější svátostí, aby praktikoval náboženské úkony, klaněl se kousku kovu. Domníval se, že kov, ocel, je vynikajícím příkladem síly přírody. Tuto víru záhy zpochybnil, když zjistil že ocel rezaví. Jako dospělý se pokusil svou vírou v tuto sílu nějak filozoficky vysvětlit jev proměn ve světě přírody. Dospěl k názoru, že tou silou je evoluce jako příčina rozvoje i úpadku (koroze) a domníval se, že matérie panuje nad těmito proměnami. Nebylo by v tom nic šokujícího, kdyby se Chardin nerozhodl aplikovat ideu evoluce na všechno: na rostliny, na zvířata, ale také na člověka, na církev ba i na samotného Boha. Zde se projevuje u TDCH nesmírně závažný problém. Studoval přírodní vědy a byl fascinován geologií jako jeho otec. Současně se snažil výsledky studia sloučit s katolicismem. Vstoupil k jezuitům a domníval se, že v tomto řádu najde spojení mezi fascinací vědou a věrností církvi. Zpočátku se zdálo, že takto uskutečňuje své povolání. Publikoval řadu knih z oblasti geologie, zabýval se vývojem druhů a paleontologií, cestoval po celém světě, zkoumal kosti zvířat v Čínské poušti a získal v této oblasti mnoho úspěchů. Na druhé straně začal psát také texty z oblasti teologie a filozofie. A podle mého názoru zde vznikl jeho omyl, když svůj názor na procesy v biologii, které podle jeho přesvědčení probíhají automaticky, bez uvědomění, začal rozšiřovat i na katolickou církev. Začal totiž chápat církev jako biologický druh. O tom budu hovořit v další čísti přednášky. Všechno, o čem Chardin mluví, má znaky geologického pojetí, jakoby mluvil geolog. Byl tím tak fascinován, že pokládal geologii za nadřazenou teologii. Všechno prý je možno vysvětlit geologickým způsobem: evoluci vědomí, evoluci církve, evoluci Boha, mluvil v této souvislosti i o narození Krista, ale současně přestal vnímat zlo. To je velmi charakteristický rys jeho osobnosti. Dokud publikoval jen vědecké spisy, nebyly žádné problémy. Obdivovali ho vědci, i jeho představení. Když však začal psát o teologii a filozofii, představení řádu, tehdy ve 20. a 30. letech 20. stol. ještě tradičního, podrobovali ho stále větší kritice a zakázali mu publikovat témata mimo oblast vědy.

Chardin uposlechl, podřídil se, ale šířil své spisy mezi přáteli a ti se postarali o to, aby jeho netradiční téze nacházely široké přijetí. Příčin jeho popularity je celá řada. Jeho optimismus působil jako narkotikum, měl pochopení pro všechny, nikoho nekritizoval, s výjimkou své církve, působil dojmem velmi zbožného, podporovaly ho civilní instituce v různých zemích, školy. Chardin uznával výsledky současné vědy, vyhlašoval krásná hesla, byl velice příjemný, milý a sympatický, a to všechno působilo, že nacházel pochopení, zvláště v prostředích nepřejících církvi. Marxisté, socialisté, svobodní zednáři, ti všichni byli fascinovaní tím, že se mezi jezuity našel někdo, kdo nikoho nekritizuje a u všech se snaží najít pochopení a uskutečňovat dialog. Všechna novodobá hesla, která jsou dnes v křesťanství šířena, optimismus, dialog, víra v pokrok, ty mají z velké části chardinovské kořeny.

Teilhard zemřel v roce 1955 v New Yorku a byl pochován na jezuitském hřbitově. Jeho přátelé založili nakladatelství a publikovali jeho církví zakázané knížky. Jeho popularita se neobyčejně šířila. Byl populární v Polsku v letech 60. a 70. a podporovala ho především ta prostředí, která chtěla spolupracovat s komunistickou vládou. Nakladatelství PAX publikovalo mnoho jeho knih. Zde v Lublině byl jeden vynikající profesor, který byl jeho nadšencem. Byl to prof. Stanislaw Czeslaw Bartnik. Napsal o něm desítky článků. Byl tak unesen TDCH, že strávil mnoho času ve Francii a studoval tam i jeho nepublikované rukopisy a měl styky s jeho přáteli. Jeho knížky představují velmi podrobný obraz tohoto jezuity. Bartnikovi žáci nadále propagují Chardinovy myšlenky, i když jeho spisy byly oficiálně odsouzeny. V roce 1962, tedy již za pontifikátu Jana XXIII., vydalo svaté Oficium varování, že knihy TDCH jsou velmi populární, ale rojí se to v nich bludy, které jsou v rozporu s katolickou vírou. Otcové Kongregace velice moudře postřehli, že práce TDCH oceňuje velmi vysoko především mládež, nikoliv starší lidé, kteří mají solidní znalosti katolické víry a oceňují sv. Tomáše Akvinského. Mládež upoutalo náboženské nadšení, vlastně pseudonáboženský duch, které ovládá jeho díla. Proto v roce 1962 vyzvalo Oficium vedení univerzit, instituty a semináře, aby střežili duši mládeže před zhoubným vlivem TDCH. Ale již tehdy se v církvi vyskytovalo množství Chardinových přívrženců.

Filozofie T. d. Chardina

Chtěl bych nyní podrobněji představit jeho filozofii. Jsem si vědom, že je to filozofie obtížná, plná nového neobvyklého, komplikovaného jazyka a neologismů, ale myslím, že je možno pochopit, jakou vizi světa má tento francouzský vědec.

Především Teilhard mluví velmi obecně. Nikdy neříká nic konkrétního. Neuvádí nic precizního. Termíny neologismů jsou velmi poetické, podněcují, že z nich zdánlivě něco vyniká. Pro pochopení tohoto autora je dobré věnovat pozornost jeho korespondenci, která byla nyní publikována. V nich mluvil o konkrétních otázkách a je možno poznat, jaký vliv mají na současnost. Proto je třeba začít výklad některých praktických názorů.

Co si myslel o konkrétních záležitostech? Že věřil ve všem v pokrok, není samo o sobě ještě zvláštní. Všichni věří v pokrok. Marxisté věří v pokrok, který spočívá v revoluci, a katolík věří v pokrok, který spočívá ve zdokonalování duchovního života skrze zpověď, modlitbu, svátosti. Jeden i druhý věří v pokrok. Mohli by se podepsat pod deklaraci: Věříme v pokrok. Ale problém je v tom jak se dívat na tento pokrok, na jedné straně pokrok přirozený, na druhé pokrok duchovní. Podle Chardina oba tyto pohledy se mají smířit. To šokuje: spojení marxismu s křesťanstvím? My víme, že není možno spojit marxismus s křesťanstvím, protože křesťan by musel rezignovat ze své vize světa a dospět k názoru, že ve filozofii Chardina je třeba křesťanství přizpůsobit marxismu a nikoliv marxismus křesťanství. Proto také nemohu souhlasit s takovým zevšeobecněním, velmi rozšířeným, že Chardin je tvůrcem křesťanského neohumanismu. Podle mne je v tom pojmu pravdivá jen jedna část: „neo“, že je to novota. Ale není to ani křesťanství ani humanismus. Protože myslitel je zde nesmírně brutální. On např. tvrdí, že mír je vyšší stadium války, že lidstvo je vynikající, když spolu válčí. Během první světové války byl sanitářem, a přitom byl nadšen výbuchy bomb. Zatímco kněží udělovali poslední svátosti umírajícím vojákům, on prožíval náboženským způsobem nadšení, že vybuchují bomby, že lidé jsou tak mocní a tak vládnou nad hmotou, že dokážou výbuchem granátu roztrhnout kámen. To bylo pro Chardina něco neobvykle vznešeného. Lidé jsou velcí, když spolu bojují. To je biologický pohled. Biologa fascinuje, že v lese spolu válčí některé druhy. Křesťana ne. Křesťan nepokládá lidi za zvířata. U Teilharda není svoboda. Válka je pro Chardina brutální biologická nutnost. Podle mého názoru neexistuje u něho ani vize křesťanská, ani humanistická. On je zastáncem kolektivismu, velmi blízkého marxismu. Máme tedy co do činění s vědcem, který není ani tvůrcem nového křesťanství, ani humanismu, ale evolucionista, který tvoří něco nového. Přetváří obsah všech dogmat. To uvidíme za chvíli. V tom smyslu je modernistou. Není to modernista ovšem jakýkoli, ale velmi vlivný, modernista nejnebezpečnější. A teď několik citátů, které ukazují jeho pravou osobu.

Teilhard byl přitom po celou dobu jezuitou, ačkoliv jeho názory se radikálně rozcházejí s křestanskou naukou. Podal svědectví o svých postojích v následujících slovech: „Někteří lidé se cítí šťastní, že se nacházejí v církvi. Pokud jde o mne, já si myslím, že budu šťastným, až zemřu, abych se od církve uvolnil a našel za ní svého Pána.“ Chardin chce být v církvi tím, že není v církvi. Chce najít jinou církev. Proto se ho známí ptali: Proč nevystoupíš? Proč se nestaneš světským profesorem? On odpoví velmi otevřeně a brutálně: „Moje působení je mnohem více účinné zevnitř než zvenčí.“ Tento jezuita byl velmi záludný. On chce působit zevnitř. A předělávat církev zevnitř, dělat revoluci uvnitř, nikoliv jako Luther, který vystoupil, založil svou vlastní církev a jednal na vlastní pěst. Chardin však zůstal po celou dobu členem jezuitského řádu, a to byla jeho síla. Protože on působil jako jezuita. Všichni říkali s úctou: „Prof. Teihlard de Chardin TJ“. A právě taková je strategie modernistů od počátku 20. století. Oni všichni zůstali v církvi, aby působili zevnitř. Sv. Pius X., když odsuzuje modernismus, říká: „Nepřítel působí uvnitř. Přikládá tam sekeru ke kořenům. A působí tím nebezpečněji, čím lépe zná církev“ (Pascendi Dominici gregis). Doporučuji četbu této encykliky, protože to je skutečně prorocká encyklika, to, co se zde píše, se tím výrazněji uskutečnilo v dalších sto letech.

Zde je možno spatřovat nekřesťanské Chardinovy názory. Rovněž v jeho fascinaci komunismem. A to ne jakýmkoliv komunismem. Ne takovým uhlazeným komunismem, jaký byl obvyklý u italských nebo francouzských intelektuálů, kteří o něm se diskutovali v kavárnách. On se fascinoval tím nejhorším komunismem, sovětským a čínským. Kdyby francouzský intelektuál napsal, že komunisté budují nový svět, bylo by možné mu to ještě odpustit. Ale co říci k tomu, když to vysloví někdo, kdo strávil v Číně několik desítek let, zažil maoistický komunismus, a přitom jako Chardin byl jezuitou, velmi vzdělaným, a patřil k nejvzdělanějším lidem. Byl navíc profesorem a četl papežské dokumenty, patřil přece k těm, kteří slibují zvláštní poslušnost papeži. A právě papež odsoudil komunismus jako největší zločin, nejhorší zlo, které poškozuje společnost i církev: to je ten nejhorší zločin, jaký postihl lidstvo. Jde o encykliku Pia XI Divini redemptoris. Ale přesto všechno byl Chardin komunismem nadšený a říká: „Sovětský komunismus je víra v základy přírody, kterou ctím celou svou bytostí, Sovětský svaz vždy bojoval o hmotný a duchovní pokrok. Sovětský systém je něčím jako Jan Křtitel. Připravuje svět na velké události. To je nesmírná organizující síla, např. v Číně. To je síla, která vyvádí svět z anarchie, mravně zdravá, antikoloniální, tvůrčí a pokroková.“ A tak mluví člověk, který znal svůj současný svět. Sovětský a čínský komunismus pohltil obrovský počet lidských obětí, který ani neznáme. A on, který byl toho všeho očitým svědkem, byl tím fascinován jako biolog. Jako když spolu bojují mravenci, on se tím nijak nevzrušuje. Stejně tak chápal i lidstvo: ono musí spolu válčit. Teilhard napsal nejstrašnější slova, jaká jsem kdy četl z pera, alespoň podle názvu křesťanského myslitele: „Snil bych o christianizaci země skrze křest, který přináší komunismus.“ To je něco hrozného: Vždyť křest, je pro každého katolického křesťana něčím nejvznešenějším, nekrásnějším, vstupem do církve, očištěním od dědičného hříchu, posvěcením duše, větším zázrakem než stvoření světa. Vidíme to v mešní liturgii. A Chardin vidí v komunismu křest. To je největší deformace křesťanství, jakou si je možno představit. Komunismus je největší zločin 20. století, a on ho nazývá křtem. To je ta nejhorší deformace křesťanství. On nazývá Boha ďáblem, protože komunismus je ďábelskou silou. A to je důvod, proč ho nazývám nejhorším modernistou. Tady vidíme, jak chápal Chardin svět, dogmata, církev a budoucnost. Možná, že je to pojetí velmi specifické a filozofické, ale stojí za to podívat se odkud se bere jeho velký optimismus a víra v komunismus a pokrok.

Především všechny definice, které formuluje katolická teologie, byly pro něho zbytečné. Nerozlišoval hmotu a ducha. Neuznával hranice mezi pojmy, nerozlišoval Boha od světa. Byl panteistou. A zde několik citátů: Především celá skutečnost má pro něho charakter fyzický. To je přirozené. Říká např. „Bůh svět netvoří, ale sjednocuje roztroušenou hmotu.“ Bůh je pro Chardina v roli řemeslníka, který vykonává energetickou péči nad kosmem. Tady se začíná objevovat teilhardovský jazyk. Bůh je podle Chardina Alfa, počátkem, a na konci dějin je Omega. Ještě je možno říct, že jsou dvě Omegy: velká čili Kristus a malá neboli lidstvo. Lidstvo zraje ke spojení s Kristem přirozeným způsobem. Lidstvo dosahuje spásu skrze práci. To je otřesné. Všechnu náboženskou praxi katolicismu nahradil Teilhard praktikami přirozenými. Pro něho je zbytečná modlitba, zbytečné je obrácení, pro něho je důležité angažovat se v práci na proměně světa. Pro něho knězem je inženýr a svět mají řídit inženýři. To jsou velmi radikální názory. Říká, že není ani hmota, ani duch, nýbrž duchohmota. Látkou světa je duchohmota. Katolíci rozlišují hmotu a ducha. Teilhard nikoliv. Říká: „Fyzický činitel je pojítkem materie,…vystupuje tam, kde je hmota, bez ohledu na stupeň jejího vývoje“......Hmota a duch nejsou dvě věci, to jsou dva stavy, dvě tváře stejné pralátky kosmického světa. Duch je vyšší druh hmoty. Vzhledem k tomu, že duch a hmota nemají žádné hranice a žádný pevný přechod mezi sebou, je možno se klanět světu jako Kristu, protože Kristus je takový větší svět. U něho je všechno v jedné linii. Kdo se zajímá o historii filozofie, ten zde nachází Anaxagora, řeckého materialistu, předchůdce ateistů, který říkal, že všechno je ve všem. Ale s tím nemůžeme souhlasit, protože pak by Bůh a ďábel byli totožní. Proto Teilhard nemá žádné konkrétní pojmy. Není církev, ale jen geneze církve. Církev se rodí, modernisticky. Není Kristus, jen christogeneze. Není člověk, je antropogeneze. Člověk je celou dobu něčím jiným. Neexistuje vědomí, ale jen geneze myšlení. Podle jeho výkladu je celý vesmír procesem od alfy do omegy. V tomto procesu existují skoky, megamutace. Nejprve se z materie vyvine země. To je geogeneze. Pak se na zemi objeví život. Život začne plodit psychiku, psychika si začne uvědomovat sebe samu. Pak se objeví člověk. Objeví se Kristus. Přichází, ale nikoliv proto, aby spasil člověka. Přichází spasit svět. To je chardinovský pojem. To není vůbec katolické. Svět (vesmír) nepotřebuje spasení. Svět je dobrý, protože pochází do Boha.

Podle Chardina svět potřebuje vykoupení. Kristus je takový magnet, energie, která přichází, aby urychlila evoluci. Evoluce podle Chradina je jako běžecká dráha. Vede do určitého bodu, tím bodem je omega. Je to konvergentní dráha. To je Chardinův klíčový pojem. Všechno podléhá konvergenci. Všechna vyznání se sjednocují v jediném náboženství. To je současný ekumenismus. V katolické teologii nic takového neexistuje. Nemůžeme slučovat náboženství, která neuznávají papeže a katolickou teologii. Chardin se domníval, že k tomu dojde automaticky, takové jsou jeho zákony geneze. Myšlenka se proměňuje v neogenezi, kosmos v kosmogenezi, člověk v antropogenezi. To jsou výroky, které formuluje. Při různých příležitostech můžeme pozorovat, jak krajně naturalistické jsou názory tohoto francouzského jezuity. Říká: „Všechna realita, i materiální, slouží rozvoji naší duše. Celá smyslová skutečnost vede přes naši duši k Bohu. Čím více člověk pracuje, tím více zajišťuje svou spásu.“ Nejotřesnější jsou slova, po kterých by bylo možno zavřít všechny knížky, protože končí základ k diskuzi: „Všechno je pro mě vším, a všechno je pro mě ničím. Všechno je pro mě Bohem a všechno je pro mě prachem.“ To jsou slova, která prý může člověk vyslovit s jediným oprávněním: v závislosti od úrovně poznání Boha. Tak pojal celé vidění světa. Říká: „Po celá léta se v mé duši hromadil kult hmoty, kult života a kult energie. Všechno, co se děje, je hodno adorace.“ Klanění se světu přírody není křesťanský pohled. To je vlastní panteismu. On se klaněl komunismu, který byl pro něho zvláštním výtvorem přírody. Odtud jeho postoj ke komunismu, který nemá nic společného s křesťanstvím. Pro něho je rozhodující, že komunisté bojují, že komunisté přetvářejí svět. Že komunisté bojují proti Bohu, to už ho nezajímalo. On se domníval, že katolíci nedoceňují svět a nedoceňují práci. Nedoceňují přírodu. Zbavit komunismus ateismu, zbavit katolicismus odloučení od světa a spojit je v jedno. Představil takovou metaforu, že marxisté jdou vpřed a katolíci vzhůru. Když se spojíme, půjdeme správným směrem. Jiná metafora: „Katolíci i marxisté jdou na stejnou horu, ale ze dvou různých stran. Potkají se až na vrcholku.“ Potkáme se v koncentračním táboře, který založil Stalin.

To je interpretace, označená historiky filozofie jako monismus: všechno se vykládá jedinou zásadou, ale to je přístup naturalistický. Všechno je podřízeno přírodě. Např. kultura. Katolický názor říká, že je to výtvor svobodné vůle člověka. Pro Chardina je kultura výtvorem biologie. Proces civilizace je další projev vývoje reality. Tvoření civilizací a v nich národů, států a imperií je novým stádiem evoluce. Všechno je přirozené, i církev. Čím je církev? Církev je komponent všeobecného historicko evolučního hnutí. Je centrálním bodem univerzální konvergence. Je to ještě jeden biologický druh: Člověk má na ruce prsty a v duši církev. Je to něco vyvinutého: máme umění, máme jazyk, máme církev, prodloužení toho, co zde bylo dříve. To jsou pohledy, které u něho splývají s nadpřirozeností. Pro katolíka by bez Boha církve nebylo. U Chardina ano. Bůh působí ve hmotě. Církev se vyroní z hmoty, z jejích energetických sil. Je to přirozený produkt vývoje, který v sobě spojuje část lidstva, která nevíce směřuje k cíli. Církev je tu jako dočasná instituce, jako přirozené společenství. A kým je Kristus? Je jednotou i množstvím současně. Duchem i hmotou, osobou i pouhým bytím, částí i celkem, Velmi neobvyklé pojetí. Všechno najednou.

Když se podíváme na jeho fotografii, máme dojem, že je to tradiční katolický duchovní, tradičně oblečený, s vážným výrazem v tváří, důstojného vzezření, někteří se pokoušeli srovnávat ho se svatým Tomášem Akvinským. Objevily se názory, že je největším otcem církve 20. století, že je svatým Tomáše 20. století. Že vykonal to, co svatý Tomáš ve 13. století. Je tu velký rozdíl. Svatý Tomáš osvojil pro křesťanství reflexi Aristotela, to, co v ní bylo cenné. Našel v řeckém myšlení to, co křesťanství mohlo využít, co nebylo pohanské, co nebylo bludné. U Chardina je tomu naopak: Ne tak, jak říkají jeho stoupenci, že přizpůsobil současnou vědu křesťanskému myšlení, ale právě naopak, chtěl přizpůsobit křesťanské myšlení nikoliv současné vědě, ale určitým formám současné filozofie, která tíhla nejvíce k marxismu, upadala do různých evolucionismů, které byly popřením křesťanství. U Chardina se všechno mění a vyvíjí. Jestliže církev je biologický produkt, pak není překážek, aby se i ona měnila, přece druhy se mohou měnit a vyvíjet. Proto říká, že přes fenomen náboženství prochází nejhlubší kořen antropogeneze, zvláště kolektivní. Co je kolektivní antropogeneze? To jsou formy lidskosti, které mají vzniknout v budoucích dobách, a církev je tou nejvíc uvědomělou částí, která nejrychleji směřuje do bodu omega. A to nikoli díky milosti, ale díky přírodní síle.

Chardinovi jsou velmi blízké ekumenické pohledy. Všechny náboženské proudy na sebe působí a přibližují se k sobě, nebo lépe řečeno, k určité společné evoluční ose. Rozvíjejí se jako lidské reflektory omegy. Co jsou to lidské reflektory omegy? Někde působí Kristus a lidé ho vnímají jako kosmickou energii. Ale to také není katolické. Církev rozlišuje zjevené náboženství od falešných náboženství. Falešná náboženství nemají nic společného s přijímáním nějakých kosmických energií. Pravé náboženství nepřijímá energii, nýbrž zjevení, které dává Bůh a u Chradina je to produkt evoluce.

Proč se náboženství mají sjednotit? Přichází s velmi odvážnou vizí budoucnosti. Do té doby se lidstvo rozrůzňovalo. Vznikly různé kultury, různé jazyky, různá umění a literatury a různá náboženství. Zde se Chardin pokládal za proroka nové doby: Nyní už nebude rozrůzňování, nýbrž sjednocování. Lidé jsou podle jeho názoru dobří a odpovědní, a teď všichni vyvinou společné úsilí, aby se sjednotili. Překonají všechny rozdíly a vytvoří lepší svět, kde všichni budou mít jedno náboženství, stejnou vládu inženýrů, stejnou kulturu a stejný jazyk. Bartnik napsal knížku, ve které je velmi mnoho citátů o teilhardovském pojetí dějin. Ale sám si nevšiml závažnosti citátů, které sebral. Citáty jsou otřesné a není k nim žádná analýza. Prof. Bartnik neanalyzuje to, co sám uvádí. Je to jako u Alenky v říši divů. Vůbec si nevšiml jeho fascinace komunismem a jeho utopie budoucnosti. Utopický marxismus není ničím ve srovnání s tím, co říká Chardin. Když jednou sovětský jazykovědec Nikolaj Marr řekl, že ruští lidé nebudou číst Puškina, protože je to buržoazní autor, a že dělnická třída vytvoří nový jazyk, vydal Stalin brožuru o marxistické jazykovědě, v níž napsal neobvykle rozumnou banální větu: „Soudruhu Marre, nesahejte na ruský jazyk. Sovětský člověk bude rozumět Puškinovi. Tím se ruský jazyk nezmění.“

Chardin šel ještě dále: všichni lidé se změní a budou mluvit nejen francouzsky, ale jazykem Chardina o konvergenci, o evoluci a o všech těch božských fluidech, které zavedl do svého světa. Velice smělý pohled. Ale to ukazuje, jak velice byl odtržen od skutečnosti, přesto, že byl geologem. Když zkoumal kosti na poušti v Číně, byl svázán se skutečností jakožto geolog. Ale když začal o těch kostech mluvit, už se od této skutečnosti vzdaloval, vytvořil teorii, která nemá nic společného ani s křesťanstvím, ani s vědou. To vize budoucnosti, která děsí. Za chvíli o této vizi řeknu ještě několik slov.

Katolické dogma v pojetí T. d. Chardina

A teď konkrétní příklady. Podívejme se na jeho analýzu dogmat. Když říká, že křesťanství v římském vydání je plamen lidskosti a úsilí, tak nevíme, o co se vlastně jedná. Když říká, že křesťanství ve velkém vydání je náboženstvím pokroku, že je plodem lidského úsilí, můžeme se domnívat, že je to převedení křesťanství na jakýsi marxistický proud. Když se křesťanství zbaví nadpřirozené podstaty, zůstane jen jakási socialistická kostra. To zkoušeli lidé v době osvícenství, Nahradili Boha člověkem. To byla filozofie Robespiera a spol. Všechno nadpřirozené nahradili přirozeným. Místo Boha nastolili rozum, uznali, že je svatý. To je víra Condorseta. Oni snesli křesťanství na zem. Chardin chtěl z křesťanství udělat takovou socialistickou stranu, která bude tvořit pokrok. Ale hlavním problémem Chardina je vyloučení zla. Skutečné křesťanství bere v úvahu zlo. Křesťan usiluje o překonání zla: svátosti, modlitby, mše, zdokonalování, církevní rok, to všechno vede k boji se zlem. Jsou vigilie, posty. Katolíkovi všechno svědčí o tom, že je zlo v člověku, v rodině, všude, je třeba proti němu bojovat. Je třeba se zdokonalovat. To je však u něho klíčový problém. U TDCH neexistuje zlo, a pokud je, tak je to jen menší dobro. On všechno hodnotí pozitivně a kritizuje jen jednu věc církev: nekritizuje komunismus, ani sovětský, ani čínský, kritizuje jen katolickou církev. Na jezuitu je to velmi specifický pohled. Říká: „Pesimisté se shromažďují v křesťanství. Zpočátku mě katolicismus rozčaroval příliš těžkým obrazem světa a nepochopením role hmoty. Teď, když vidím, že jdu ve stopách vtěleného Boha, které církev neobjevuje, mohu být spasen jedině pod podmínkou, že se sjednotím s vesmírem. Tím způsobem nacházejí nejlepší uspokojení moje panteistické sklony. Svět, který mě obklopuje, se stává božským... To je jeho vize církve: Existující svět se stává božským.

TDCH navrhuje vytvořit nové náboženství: Obohacené křesťanství, jak říká. Neokristianismus, přebudovaného Krista. Čím více plánuje budoucnost, tím více je tato vize zarážející. Především říká, že Kristus se vtěluje nejen do osoby, tedy v Ježíše, že Bůh se stává člověkem, ale říká, že Kristus má tělo kosmické rozprostřené na celý svět. Slovo se stalo světem. Zmenšení Krista v betlémské stáji předchází ještě větší zmenšení: Život v lůně matky není jen lekcí pokory, to je také projev zákona geneze. Kristus je nerozlučně spojen s rozvojem ducha. Pak se Kristus vtěluje v kosmos, přijímá tělo, přijímá svět, hmotu, přeměňuje svět. Hmota se stává tím energeticky vyšší. To je Chardinův pohled. Pochopitelně je nekatolický. Nikde v katolické nauce není řeč o tom, že Kristus se vtěluje do vesmíru. Kosmos je pouze pozadím, divadlem, na kterém se odehrávají děje. Nikde není vykoupení hmoty, ta nepotřebuje vykoupení, protože nehřeší. Hříchu se dopouštějí jen lidé, nikoliv kameny. Když teď vidíme na Západě, jak lidé přinášejí do kostela zvířata k posvěcení, to je kult zvířat, který se na Západě rozvíjí. To je také teilhardovský způsob myšlení. Zvířata jsou nám evolučně blízká, proto potřebují také vykoupení a nosí se do kostela. A katolík řekne: Proč vodit zvířata do kostela? Ta nehřeší, Kristus nepřišel vykoupit zvířata, ale jen lidi, protože jen lidé dokážou hřešit.

Když projdeme dogmata, zjistíme, že každé z dogmat u Chardina existuje, ale má jiný obsah. Chardin není svatý Tomáš 20. století. Každé dogma se tu objevuje, ale tak jako u modernistů: objevují každé dogma, ale je to jen skořápka. Obsah schází. Obsah je zcela jiný. Vtělení Krista je přeměna kosmu, dodatečný energetický impuls. Jako bychom sušičku přepnuli na vyšší rychlost. Hmota se stává kvalitativně vyšší. Kristus na kříži to není jen oběť, je to také Bůh evoluce, který podporuje dozrávání ducha. Věda má náboženský charakter! Nikde v katolické nauce není řeč o tom, že Kristus se vtěluje do kosmu. Jestliže celý svět je božský, pak to, co dělá vědec, má podobný charakter. Všechny projevy pokroku ve světě, vědecké, estetické i mravní se přičiňují o doplnění Kristova těla. Tělem Krista tu ovšem není církev, nadpřirozená instituce, ale celý svět. Lidé spolupracují s Bohem tím, že proměňují hmotu, protože Bůh také proměňuje hmotu. Bůh není stvořitel, ale inženýr. A člověk, který je inženýrem, je malým Bohem. Tou jsou prosté důsledky jeho názorů. A dále: Služba humanistickým ideálům neznamená rezignaci z náboženství, ale ona vyplývá ze služby Bohu. Lidé tím, že žijí ve světě, slouží Bohu. Úcta k Bohu nespočívá v modlitbě, ale v práci motykou, lopatou, to je zcela marxistické. Bůh není v duši, ale ve hmotě. Když někdo postaví dům, tak je spolustvořitelem. A když někdo vybuduje vědecký institut, pak tím více spolupracuje s Bohem. To je výkon na vysoké intelektuální úrovni. Dozrál v Boha. Nejvíce byl uchvácen cyklotronem. Je to urychlovač částic, který vznikl v Kalifornii v roce 1953. Tam Teilhard málem padl na kolena. V kostele neklekal. Tady se podle něj stali lidé kolektivně Bohem, všichni se spojili a naučili se urychlovat a rozbíjet částice a přetvářet hmotu. To je kolektivní stávání se Bohem. Tak má lidstvo postupovat: všichni se stanou takovými inženýry a dospějí do bodu omega a přijde Kristus a řekne: Výborně, dozráli jste. Tady není nic nadpřirozeného. Všechno je přirozené. Inženýr může být podle něj stejně dobře světec nebo hříšník. Lékař může pomáhat ke zdraví nebo to je dr. Mengele. Podle Chardina všichni mají zásluhy. Říká, že to je křesťanský monoteismus, kdy Kristus se vtěluje. Vtěluje se v lidství. Můžeme být svědky reinkarnace Krista neboli nového vtělení. To je pro něho stejné vtělení. Skrze jednoho člověka nebo skupinu se Kristus vtěluje do celé neosféry a do celého kosmu. Neosféra jsou lidské výtvory. To je smysl lidských výtvorů nebo podle jeho vyjádření krististifikovaný monoteismus. Ideální spojení nebe a země, Boha a světa, dějin i věčnosti v univerzálním Kristu. V tom je specialistou: ve vytváření univerzálního Krista. A teprve pak se stává křesťanství definitivním náboženstvím světa. Křesťanství není naplněno tím, že ho založil Bůh, ale tím, že ho lidé naplní. A ono obejme celý kosmos. Kristus a universum. To je syntéza Krista a vesmíru, ale současně zcela nekatolický názor. Jenomže Chardin tím uchvátil mnoho lidí, i mnoho kardinálů i papeže Pavla VI., který vyhlásil hymnus na člověka, vzdal chválu člověku, který je králem země a knížetem vesmíru, protože přistál na Měsíci. Jeden francouzský dominikán řekl, že přistání člověka na Měsíci má pro spásu takový význam jako komár na stínítku lampy. Čili žádný. Člověk se nespasí technickými úspěchy, ale správným životem.

Čím je pro Chardina Kristův kříž? Kříž je znakem evoluce a symbolem pokroku a tvůrčí energie. Je tajemstvím ponoření Boha do tajemných hlubin mnohosti. Kristus neumírá na kříži za spásu člověka, ale aby proměnil kosmos. Byl inženýrem, který dodával kosmu energii.

Klíčový problém zla

A teď klíčová otázka zla. Čím je zlo? Katolík řekne, že je nedostatkem dobra, že jde o protivení se Bohu, stavění tvora na místo stvořitele. Chardin naopak říká, že zlo je rozptýlením hmoty. Evoluce světa je podle Chardina svatá, protože přemáhá zlo. Čím je podle něho prvotní hřích? Je rozptýlením hmoty. Pro katolíka je prvotní hřích provinění Adama, který narušil lidskou přirozenost. Je to vzpoura proti Bohu: Nebudu sloužit, jak řekl ďábel. Člověk nevzdává poctu Bohu, ale sám sobě. Podle Chardina dědičný hřích nelze pokládat za jednorázový historický fakt. Je to stav vesmíru, spočívající v roztroušení hmoty v době, kdy ještě nefungovaly náležitě unifikační procesy. Je to určitý stav světa. Ještě nebylo na světě člověka, a již byl hřích. Je to součást normální evoluce. Jestliže existuje prvotní hřích ve světě, pak existuje všude a vždy a ve všem, od nejmenšího drobečku, až po největší těleso. Prvotní hřích prý není vina Adama, ale stav hmoty, která se ještě neuspořádala. Bůh utváří kosmos, sjednocuje hmotu. Bůh vytváří částice, spojuje atomy, atomy v molekuly, pak buňky, nějaké organismy, jsou tam ptáci, zvířata a nakonec lidé. Je to materiálně velmi komplikovaná struktura. V přírodě skutečně existují komplikované struktury, ale nikdo to nepokládá za náboženskou záležitost. Jen Chardin ano. Tím, že Bůh vytváří druhy, působí, že je stále více jednoty a i mnohosti a stále méně rozptýlení. Je to jako skládání kolků do hranice nebo budování stroje. A to je podle něj vlastně vykoupení. Jestliže je pro něj mnohost hříchem, pak jednota je láskou. Vykoupení je překonání mnohosti. Na konci světa má být celé lidstvo jedním duchem. Avšak víra nikde nemluví o tom, že lidé mají ztratit svou individualitu a stát se jedinou duší. Všichni se staneme podle Chardina jedním duchem a budeme mít jedno vědomí. Podle něho se spojíme do jednoty a pak přijde Kristus a připojí se k nám. To si ani neumíme představit. Ale jestliže dědičný hřích byl měl být jen stavem kosmu, pak tu lidé nemají co říct. Chardin však říká, že Bůh sjednocuje svět, a tím vykupuje hřích. Příchod Krista je jako vstup inženýra do továrny, aby zde udělal pořádek. Láska podle něho je jako nadfyzické tvoření. Láska působí , že se vystupuje do vyšší úrovně evoluce. Láska je ryze biologickým činitelem. Podle katolické nauky láska nemá nic společného s biologií. V katolické církvi není láska nic fyzického, je to duchovní aktivita. Biologií se lásky nedosáhne.

Vize budoucnosti

A nyní vize budoucnosti. Zde ukazuje Chardin svou pravou tvář. Je to otřesné: „Evoluce hmoty a života na lidské úrovni směřuje ke stále větší jednotě lidské rodiny, zvláště ve 20. století, kdy vznikl komunismus.“ V roce 53, když zemřel Stalin, říká Chardin: „Při návštěvě cyklotronu jsem měl sen, že se vznáším nad zemí. A uviděl zeměkouli v temnotě. A náhle se začaly na temném pozadí objevovat jednotlivé plamínky, jako pouliční lampy, a to byla vědecká centra. Nikoliv chrámy, svátosti, nic takového. Výlučně vědecká střediska.“ A pak říká, že těchto bodů je stále více, že se rozlévají, až celá země vzplála ohněm lidské vědecké činnosti. Inženýrů bylo tolik, že ovládli celý svět. Tehdy však půl světa bylo pod mocí komunismu, v SSSR bylo na dvacet milionů lidí v táborech, jde zde archipelag Gulag, tisíce táborů. To však Chardin v roce 1953 vůbec neviděl, on mluví jen o vědeckých střediscích. V SSSR byla vědecká střediska. Ve skutečnosti vědci seděli v koncentráku a pracovali pro stát. Významný vědec celá desetiletí byl uvězněn a konstruoval rakety pro Stalina. Ale to on nechce vidět a pro něho bylo zřejmě projevem geneze i to, že mnoho jeho spolubratří odjelo do SSSR a už se nevrátili. Je nadšen, že lidé válčí mezi sebou, mír je pro něho smyslem války. Stalin byl zřejmě vyšším stavem člověka, proměňoval člověka v nové etapě, budoval kanály, které nebyly k ničemu, jen prací pro vězně. Ale Chardin byl tábory fascinován jako středisky pracujících lidí. Pro něho se zde projevovalo nadvědomí. „Začínáme tvořit jedno tělo. Naše rozumy začínají fungovat jako buňky jednoho mozku. Máme určité nadsjednocení. Vzniká reflexe druhého stupně. Souvědomí. Tvoří se superorganismus lidské společnosti, nejdokonalejší výtvor společenské evoluce. Země svítí lunou tvořivosti.“

Lidstvo se sjednocuje, směřuje do společné tvořivosti a ideologie, vzniká oživený orgán, vzájemné společenství oživené vědomím lásky.“ Je to vize zcela odtržená od skutečnosti. Lidstvo prý tvoří jakýsi organismus lásky a sjednocení. Duchovní semináře budou připravovat lidi celého světa. Církev se stane hlavním stoupencem teorie i praxe evoluce. Katolicismus se stane novokřestastvím. Semináře mají vychovávat teilhardisty. Kněz má vybízet lidi, aby pracovali, krompáčem a lopatou. Lidé vezmou do svých rukou svou vlastní genezi. Dnešní „plození in vitro“ je vlastně něco takového: vzít genezi do svých vlastních rukou. Podle něho je třeba „kontrolovat dědičnost a vliv na chromozomy“. Člověk má vzít do svých rukou antropogenezi individuální i sociální a spolupracovat na své vlastní genezi. (To se vlastně děje při praxi „in vitro“. Chardin by tím byl nadšený.) Takové pokusy se konaly v Třetí říši: Uvažovali, co udělat se Slovany atd. Takovým rasistickým biologickým myšlením byl Chardin fascinován. Kontrolovat budoucnost ovšem nemůže každý člověk, ale jen nějaká skupina. Skupina inženýrů, vlastně theilardistů, má kontrolovat budoucnost lidstva. Vypadá to spíše na velký koncentrační tábor, ve kterém jednotliví lidé nemají co mluvit. Cílem všeho má být společné setkání lidí mezi sebou a s Bohem. Lidstvo směřuje k jednotě do bodu omega, kdy mnohost bude zrušena a už nezbude nic k sjednocení ani v Bohu a ni mimo Boha. Bude tak ukončen proces eschatologizace.

Kolektiv lidstva se stane schopný přijmout od Krista své nadpřirozeného naplnění. „Kristus se nemůže vrátit jinak než v socializované společnosti neboli v superhumanizaci.“ Těmito přirozenými procesy dospějeme do takového bodu, že nastane Boží království na zemi a přijde Kristus, aby nám pogratuloval, že inženýři tak zpracovali stav člověka. Kdyby to vymyslel nějaký nevzdělanec, mohli bychom říct, že prostě básnil. Ale zde mluví jezuita, biolog, který ztratil hranice vědy a vystoupil tam, kde věda končí. Oceňoval přitom „velké zásluhy marxismu, který se zabýval časností“. V táborech umírali lidé, a on požadoval spolupráci křesťanství s komunismem. „Všechno bude vyřešeno procesem konvergence.“ Prohlašuje, že „chce potvrdit jménem Krista, že lidská práce je svatá. Svatá ve své vůli, kterou odevzdává Bohu, a svatá v díle, které vykonává.“ Kdo mu dal právo, aby promlouval jménem Krista?

Proč je mu práce svatá? Protože je naturalistou a v přirozeném světě je proto nejdůležitější to, co se má změnit. Jsou ovšem různé druhy práce. Teilhard tvrdí, že všechny jsou dobré. Vesmír se otepluje. Všechno se opírá o lásku. Není zla. Zlo je jen roztroušení hmoty, a to Bůh překoná. Lidé mu v morálním ohledu nepodléhají. Všechno, co dělají, je dobré, všechno je hodno adorace. Biolog nevidí zlo. Jsou to procesy automatické, nezbytné, determinované. On říká v metafoře.: „Je možné diskutovat o svobodě, ale je to takové , jako když někdo jede vlakem na jih do Paříže a uvažuje, zda je lepší jet na jih nebo na sever, ale stejně dojede do Paříže“. Člověk je však postaven před dramatickou volbu dobra nebo zla. Chardin nic takového nevybírá. Evoluční vlna ho sama přinese do bodu omega. Tak se domnívá on. Já si myslím, že tak se do bodu omega nedospěje. Tím, že zavrhl zlo, uvěřil v jiného člověka. To, co je v křesťanství nejvznešenější, to všechno zavrhoval. Nahrazoval to jakýmsi přirozeným úsilím.

Marxisté tím byli nadšeni. Soubor jeho knih bylo jediné dílo křesťanského autora, které bylo vystaveno v Moskvě v muzeu ateismu. Všichni se tam radovali, že existuje takový autor. Zdálo, že je to vize osvobozená od pesimismu, od zla, od moci, od nezbytnosti války se zlem, vize, opírající se o současnou vědu, ale to vůbec není současná věda. To nemá s vědou nic společného. Je to jen určitá filozofická fikce. Protože přitom všechny kategorie katolicismu zcela přetváří Krista, Boha, svátosti, spásu, proto je možno ho označit za modernistu, protože právě modernisté opouštějí definice a dávají všemu svůj obsah, který je možno dále svobodně měnit. A byl to velmi vlivný modernista, domnívám se, že dokonce nejhroznější modernista, nebezpečný pro církev.

Jak postupovat?

A nyní na závěr, jaký je recept na Chardina? Velmi prostý. Církev dva tisíce let bojovala s bludaři, poradila si s různými herezemi: dobrá intelektuální formace, jasný jazyk, solidní studium filozofie a teologie. Jestliže semináře nebudou vychovávat pro teilhardismus a pro svět, nýbrž jen v solidní nauce, pak bude církev schopná se proti theilardismu bránit.

V diskuzi doplnil přednášející tyto informace:

Je jedna knížka, kterou napsal Klaus Schaf, německý jezuita. Knihu vydalo krakovské jezuitské nakladatelství, (dříve se jmenovalo Wydawnictvo Apostolstva Modlitwy. Nyní se jmenuje WAM, styděli se, že se věnovali apoštolátu modlitby. Nikdo už neví, co zkratka WAM znamená. Podobně tomu bylo s časopisem Poslaniec Serca Jezusowego, který se nyní jmenuje prostě Poslaniec. Styděli se za Ježíšovo Srdce. Čili, je zde jakási změna totožnosti.) V této knize Klause Schafa je velmi závažná věta. Nemluví zde ani tradicionalisté, ani teilhardovci, kniha vyšla s církevním schválením nejdříve na Západě a pak v Polsku. A tam je takový pasus, kde autor píše, že Gaudium et Spes na II. vatikánském koncilu bylo připraveno teilhardisty. Nejen v duchu teilhardismu ale podle vulgárního teilhardismu, jak píše tento historik, a dodává, že materiál musel pak být upravován. Podle mého soudu Gaudium et Spes, které je nejdelším materiálem, je velmi silně teilhardovské. Co je tam teilhardovského? Je tam přesvědčení, že lidstvo je v evoluci, že existuje ustavičný pokrok, že současná doba je zásadně lepší než dřívější, že díky vědě, technice a spolupráci mezi lidmi můžeme vybudovat lepší svět, a je tam jedna zvláště otřesná věta. Je to konstituce pastorační, není neomylná, není definována, byla jen přijata a vyhlášena Pavlem VI. jako směrodatná k tomu, jak chápat postavení církve v současném světě. Je dobré si přečíst, co tam koncilní otcové píšou, pochopitelně ne všichni, ale příslušná komise, všichni to ale odhlasovali. Komise ovládaná optimismem Teilharda napsala mezi jiným věty: „Hřích totiž člověka umenšuje a brání mu dosáhnout plnost (13). Všimněte si: Není zde řeč o Bohu. Hřích není znevážení Boha. Není to urážka Boha.

Hřích je překážka k dosažení vlastní plnosti. To je vysloveně theilardosvské. Tak by Chardin chápal hřích: je to překážka evoluce, oddaluje konvergenci. A v tomto dokumentu se často objevují takové body, takové chardinovské pojmy. Současný svět urychluje historii, není možné myslet postaru, je třeba se zabývat přítomností, to jsou všechno teilhardosvské ideje. Proč byly umístěny do tohoto dokumentu? Pavel VI. chtěl ukázat světu, že církev je novodobá. Jenomže církev byla vždy novodobá, protože hlásala věčného Boha. To je pravá novodobost. Pavel chtěl ovšem ukázat že je církev novodobá v duchu osvícenství, že hledá lidský pokrok. Protože to nemohl vyslovit starým jazykem, který se už nehodí, obrátil se k nejradikálnějšímu současnému mysliteli, aby ukázal světu, že církev není tak špatná. Sáhl k Chardinovi, aby ukázal lidem, jak je církev moderní. Ale církev tím vůbec nedokazuje, že je moderní, ale jen to, že někteří jeho představitelé jdou za tím, co je módní, milé a sympatické, ačkoliv je to současně dosti vzdálené od křesťanské tradice.

1981 bylo sté výročí narození Chardina. V Římě se konala konference teilhardistů a kardinál Agostino Casarolli, státní sekretář, jí poslal dopis, ve kterém velmi lichotivě mluvil u Chardinovi. Ten dopis uveřejnil L´Osservatore Romano. Nato kardinál Ratzinger vystoupil s protestem, že to je nepřípustné, že jeho myšlenky jsou odsouzeny. Další den to Casarolli vysvětloval, že mu šlo pouze o vědeckou záležitost, o filozofické otázky, které je třeba opravit atd. Ale v polském vydání už tato „oprava“ nevyšla. Dnes mnoho lidí obdivuje Chardina, protože je velký úpadek kázně a nikoho není možno postihnout. Jak mohl např. přežít prof. Bartnik?

Dnes se církev nebrání právě v duchu Teilharda. Chce být se všemi zadobře, nikoho nekritizovat, protože když někoho kritizujeme, stáváme se nepříjemnými. A když jsme se všemi zadobře, jako byl Teilhard, pak nastupuje atmosféra dialogu a spolupráce. Ale z toho netěží církev, ale komunisté a nepřátelé. V 60. letech byl v Polsku kardinál Wyszyński. To byla postava s autoritou. Který z dnešních biskupů přestavuje autoritu? Církev se formuje teilhardovsky a nemá tvrdé a rozhodné muže. Bojí se vystoupit dopředu. Jsou jak pouhý šum. Vzniká bezbarvá atmosféra. A kdo toho využívá? To jsme již slyšeli.

Modernista je ten, kdo říká, že pravda nepochází od Boha, ale z našeho povědomí, z naší fantazie. Každý má své vlastní náboženství, které spočívá na vlastním rozpoložení, každý si čte svou knížku. To je dynamismus. Není žádná pravda, jen představivost. Podle svatého Tomáše je náboženství uznání toho, co řekl Bůh. Pro Chardina je to výpověď o tom, co si člověk sám představuje. Modernisté vyvozovali náboženství z psychologie. Chardin z fantazie.

 

Prameny:

Marcin Karas, Przyszłość ludzkości w filozofii Teilharda de Chardin, Krakow.

T. de Chardin, Une interprétation biologique plausible de l’histoire humaine: la formation de la «Noosphère» Oeuvres, t. X, Paris 1969.

T. de Chardin, Le phénomène humain, Oeuvres, t. I, Paris 1955.

D. von Hildebrand, Teilhard de Chardin: fałszywy prorok in: Koń trojański w mieście Boga, Varšava 2000.

Bartnik, Teilhardowska wizja dziejów, Lublin 1975.

 

Podle přepisu zvukového záznamu přednášky na Katolické univerzitě v Lublinu