Menu


Nástup Antikrista

 
Část I. Čas Antikrista

Děti, poslední hodina je tu! Jak jste slyšeli, Antikrist přichází, a teď se skutečně objevilo mnoho antikristů. Z toho můžete poznat, že poslední hodina je tady… Kdo je ten lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna. (1 Jan 2,18–22)

Poslední hodina, kterou Jan popisuje jako hodinu Antikrista, se týká také dnešní doby, protože i my se nacházíme »uvnitř« této hodiny. Hodina, o které mluví sv. Jan, není hodina o šedesáti minutách, jakou měříme rytmus dne. Janova hodina znamená hodinu eschatologickou,(1) kterou bible nazývá »posledními dny« a která začala smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista a zahrnuje celé období bojující Církve až do doby spásy, kdy se Kristus vrátí. Jestliže tedy i naše doba spadá do této přechodné periody, můžeme říci, že je to také čas Antikrista. Sv. Jan nám ve svém listu ukazuje zvláštní způsob postupu zla v průběhu dějin: nejdříve »antikristi« a pak »Antikrist« osobně. Ale kdo jsou to »antikristi«? Jan odpovídá v jednotném čísle: Antikrist je ten, kdo popírá Otce a Syna.

Řečeno historicky, je to onen duch opozice a zkázy, který stojí proti spásonosnému dílu Krista na této zemi. Jeho činnost je mnohoznačná a inteligentní a má za cíl ono působení proti Božímu dílu mezi lidmi a definitivní odcizení člověka jeho Stvořiteli. Antikristovo dílo můžeme rozdělit na dvě hlavní historická období od prvního století křesťanské éry až do konce XVII. století a od XVIII. až po XX. století.

První perioda

Prvním krokem Antikrista bylo rozsévání nesvornosti o přirozenosti a osobě Ježíše Krista, jak se to projevovalo již v prvních herezích od počátku I. století. Je to kontrast s velkou pohanskou a politickou mocí Říma, který vyvolal první velký rozkvět křesťanských mučedníků a který pokračoval v různých obměnách až do IV. století. Pak následovaly problémy eklesiologické, teologické a politické, z nichž největší byla dvě schizmata: mezi církví východní a západní v r. 1054 a mezi církví katolickou a protestantismem v XVI. století. Náboženské a vojenské střety se světem islámu zabraly velkou část středověku a pouze zázrakem se Západu podařilo zastavit islámskou vojenskou expanzi. Ale zatímco zápas s islámem skončil v té době vítězně, čekaly na Církev jiné zápasy, které se projevily jako daleko záludnější. A skutečně, neznamenaly početné skandály a nevěrnost samotných křesťanů jiný způsob třeba nepřímé pomoci duchu antikrista?

Druhá perioda

V tomto období od XVIII. do XX. století došlo k plnému rozvoji scientismu(2) a racionalismu. Zde pokračuje antikrist ve svém odporu, v rozkladu Církve a jejího křesťanského poselství. Když byla Církev nejdříve rozpolcena ve své organické jednotě (v rovině teologické, liturgické, eklesiologické (3) a kulturní, což jsou faktické předpoklady pro politickou jednotu v Evropě), zahajuje svou ničivou kampaň ontologickou(4), pokud jde o koncepci člověka a metafyziku stvořeného. Scientismus a racionalismus, které měly málo společného s pravou »vědou« a pravým »správným rozumem« v křesťanském pojetí, představovaly novou moudrost jako protipól křesťanství. Jakmile tato moudrost stanovila, že reálný je pouze princip myšlení, dospěla rychle k závěru, že jej prohlásila za nejvyšší jsoucno a učinila z člověka krále přírody a jediného boha svého malého vesmíru. Antikrist tak dospěl do stadia, že mohl napadnout člověka v jeho rovině náboženské, intelektuální, sociální a morální.

Tak v průběhu těchto posledních století docházelo stále více k rozvoji náboženského a morálního relativismu(5). Srovnávacími studiemi náboženství se dospělo prakticky k závěru, že všechna náboženství jsou si podobná a že jsou ve skutečnosti opiem lidstva. (Marx) Společnost se pak začala rozvíjet v podstatě na principech imanentismu (6) a materialismu. Zrodil se marxismus jako vnitřní reakce na kapitalismus a liberálně buržoazní společnost devatenáctého století, ale vize světa a člověka zděděná z iluminismu (7) a pozitivismu zůstala v podstatě stejná: Bůh neexistuje, člověk je živočich jako všichni ostatní živočichové, i když má zvláštní předpoklady v rozvoji svého rozumu. Marxismus, který se zrodil v lůně evropského kapitalismu, vsadil všechno na aspekt sociální a politický a zavedl praktickou diktaturu jedné třídy (přesněji řečeno jedné strany) nad ostatními. Proti mýtu ekonomie založené na volném trhu v evropském liberalismu postavil marxismus diktaturu určitého typu ekonomie a určité materialistické víry, která ovšem byla obsažena již v samotném kapitalismu. Ekonomický liberalismus a marxismus, jen zdánlivě úplné protiklady, byly ve skutečně dvě hlavy stejné šelmy praktického a teoretického materialismu. Není to náhoda, že Apokalypsa popisuje všechny politické systémy v podobě šelem, tedy mnohoznačného obrazu antikristova působení.

V individuální rovině se kultura antikrista projevuje stále více na rozvoji kultu vlastní individuality (individualismus) a vlastního požitku (hedonismus), na morálním a náboženském relativismu, který se postupně mění v nihilismus (8), který je skutečnou kolébkou každého násilí moderní doby, ať už individuálního, nebo kolektivního. Duch antikrista naší doby odtrhuje člověka stále více od jeho pravého původu a jeho pravého cíle a nechává jej plně pod vlivem jeho křehkosti a prekérnosti jeho existence jako trosečníka na bárce bez kormidla a bez tušení, odkud pochází a kam směřuje.

Nicméně v této druhé fázi jsme stále ještě v období «antikristů«, jak by řekl sv. Jan. Teprve až všechna tato průprava dospěje ke konci, průprava, která trvá několik století, objeví se on, tj. Antikrist, který bude vtělením největší síly odmítání pravé víry a osoby Ježíše Krista ve všech jejích dimenzích: lidských, kulturních, náboženských a politických. Aby dosáhl úspěchu (a to i mezi vyvolenými, srov. Mt 24,24), použije zbraní příznačných pro starého hada, tj. lži a podvodu.

Křesťansky řečeno, nemůžeme zavírat oči tváří v tvář znamením, která nám zřetelně naznačují, že se nacházíme v období, kdy naplno dozrává »čas«. Příkazem doby je tedy bdělost, kterou nám evangelium stále doporučuje.


Poznámky: k 1. části

(1) eschatologie = učení o posledních věcech člověka a světa

(2) scientismus = směr pokládající vědu (matematiku a přírodní vědy) za jediný zdroj poznání

(3) ekleziologie = nauka o církvi

(4) nauka o podstatě jsoucna a bytí

(5) relativismus = směr popírající objektivní na člověku nezávislou pravdu

(6) imanentismus = učení, že existuje jen to, co si myslíme, popření všeho transcendentního, tj. toho, co nás přesahuje

(7) iluminismus = proticírkevní filozofie osvícenců zednářské orientace

(8) nihilismus = popírání všech hodnot mravních i společenských


Část II. Tvář Antikrista

Podívejme se nyní blíže na osobu Antikrista a jeho doprovod. Je to důležité, aby se nikdo nedal oklamat tím, co bude dělat a mluvit. Proto jsem zvolil výše citovaný úryvek ze sv. Pavla jako vysvětlující klíč, neboť nám ukazuje základní rysy našeho problému.

V tomto úryvku (2 Sol 2,1-12) se Pavel omezuje na to, že v onen čas ještě nenastává Kristův návrat, ale že se mají potvrdit dvě základní skutečnosti: »odpadlictví« a vystoupení v dějinách (především v dějin ách Církve) »člověka nepravosti«.

Pokusíme se vysvětlit oba tyto fakty.

Odpadlictví (apostaze) v teologii znamená dobrovolné opuštění víry, které provede někdo, kdo vyznává určitou náboženskou víru (v našem případě křesťanství). S pojem »apostaze« se pojí tématicky blízký pojem »hereze« (bludu) jakožto opuštění nikoliv celku víry, nýbrž některých jejích pravd, které patří k celku zjevení tak, jak jej předává církevní tradice. Nyní v moderní době a zvláště ve XX. století dochází k jevu, k jakému na rozdíl od hereze zatím nikdy v dějinách křesťanství nedošlo, totiž k odpadu celých národů, které byly kdysi křesťanské. Nejedná se pouze o odmítání některých pravd jednotlivci nebo skupinami, ale o organické, systematické a praktické odmítnutí nadpřirozené víry celou masou mužů a žen. Je to přímo ontologický a antropologický rozvoj, který hluboce poznamenal celé kontinenty a na který Církev pravděpodobně nebyla připravena.

To je »odpadlictví«, o kterém mluví sv. Pavel ve svém listu k Soluňanům. Je to velmi důležitý úsek dějin, rozhodující pro dějiny Církve a lidstva, protože sv. Pavel (a s ním Písmo svaté) by mu jinak nepřikl ádal takovou váhu. Je to právě ona materialistická a imanentistická půda, která se stala cestou pro »člověka nepravosti «, jak o něm hovoří sv. Pavel. Ovšem je třeba upozornit na to, že Antikrist, až se objeví, nevystoupí jako odpadlík, nýbrž jako náboženský obnovitel, přítel Boha a lidí. Je v tom však lež a podvod, protože je celý ponořen do gnostického bludu, který je velmi blízký modernismu. Poslouží si na jedné straně sekularismem a na druhé straně náboženským synkretismem typu »New age«, aby zevnitř napadl jádro křesťanství, tj. Ježíše Krista: Amen, amen, pravím vám, kdo nevstupuje do ovčince branou, ale vchází z druhé strany, je zloděj a lupič. Kdo vstupuje branou, je pastýř ovcí… vpravdě vám říkám: já jsem brána k ovcím… (Jan 10,1-2.7)

Čím se tedy liší antikristi od Antikrista? Oni jsou podle mého zdání množstvím stupňů zla, tak jako jsou různé stupně konání dobra. Světec např. dosáhne určitého stupně dokonalosti, který je vyšší než u průměrných křesťanů. Totéž se děje tam, kde jde o zlo, kde zosobněný Antikrist dosáhne takové dokonalosti v páchání zla a v hledání zla, která je vyšší než u všech ostatních antikristů, kteří jej předcházeli. On bude tak pyšný, že se postaví proti Kristu, takže se sám posadí až do Božího chrámu, jak říká sv. Pavel, ne jako sluha sluhů, ale přímo jako maniak kultu vlastní osoby vydávající sám sebe za Boha.

Co se zde rozumí »chrámem«? Za Boží chrám je možno pokládat tři věci:

a) lidské srdce, nakolik vystupuje jako vůdce tam, kde by měl vládnout jedině Bůh (Mt 24,24; Zj 13,1-8);

b) chrám z kamene, náboženské centrum katolické církve, tedy Vatikán. Písmo sv. u proroka Ezechiela mluví o konkrétním místě, kde je tento chrám umístěn: Boží sídlo uprostřed moří (28,2) a u Izaiáše: hora shromáždění v místech více vzdálených od severu (14,13);

c) Církev jako chrám, ve kterém přebývá Boží lid.

Sám dávám přednost interpretaci b), i když řešení a) a c) mají těsnou spojitost s interpretací b). Pavel ještě říká, že tajemství nepravosti již působí. Je však třeba, aby byl ze středu odstraněn ten, kdo je dosud zadržuje. Pak se teprve objeví v plnosti… To znamená, že činnost zla proti Církvi působila již za dob Pavlových, ale teprve když bude odstraněna víra v Krista díky aktuálnímu odpadlictví (nebo sekularizaci) celých mas a když dojde k hlásání evangelia Antikrist se bude moci zjevit v celé své síle jako svůdce.

Řekl jsem výše ve shodě se sv. Pavlem, že se usadí v chrámě. Nikdo se nebude moci usadit v Božím chrámu, v našem případě uvnitř Svatého stolce, aniž by měl určitou kněžskou a biskupskou hodnost. Ovšem termín «sedět v Božím chrámě« znamená především důstojnost a posvátnou »kvalitu« a autoritu k příkazům nebo velkou odpovědnost ze strany toho, »kdo sedí v chrámě«. Je tedy pravděpodobné, že bude mít své místo v katolické hierarchii (i když není nutné, aby byl činný přímo ve Vatikánu), bude  vzdělaný ve vědách o člověku a do doby, než změní svého pána, bude vynikat na poli duchovního boje. Bude proto »dokonalým soudcem«, jak napsal již sv. Jan: Vstoupili doprostřed nás, ale nebyli s námi; ale mělo se ukázat, že ne všichni jsou naši. (1 Jan 2,19; srov. 2 Pt 2, 20-22)

Problém Antikrista nebo falešného proroka, jak jej nazývá Apokalypsa (16,13), je tedy skutečností, která se týká především života Církve. On nepřichází zvenčí, ale zevnitř. On je jako trojský kůň draka a první šelmy uváděných v Apokalypse, totiž ony zednářské a protikřesťanské vlivy, které chtějí církev pouze jako loutku, nikoliv jako služebnici Boha, nýbrž světa a svých více méně skrytých pánů.

Jeho koněm bude ekumenismus a obnova Církve v mnoha oblastech, ale ve skutečnosti se jedná o aplikaci neomodernismu. Některé znaky se již nyní projevují v těch evropských zemích, kde jeho epigoni bojují za kněžství žen a ženatých mužů, za zrušení kněžského celibátu, za připuštění rozvedených ke svátostem, za demokratizaci vedení církve až k pokusům transformace mše svaté na pouhou památku protestantského typu s vyloučením eucharistie!

Bude hlasatelem dialogu, nikoliv však bratrského společenství; filantropie, nikoliv však lásky; kultury, nikoliv však Boží moudrosti; bude se jevit jako moudrý pro tento svět, ale bude bezbožný v Božích očích; bude se tvářit, že přináší požehnání, ale ve skutečnosti půjde o zlořečení; bude vystupovat jako obnovitel Církve, ale ve skutečnosti bude schizmatikem, který usiluje o rozdělení a zboření domu Božího mezi lidmi, nicméně neuspěje, protože Slovo Boží nakonec osobně zasáhne. (Zj 19,20) Tento zásah je výslovně předpovězen také ve Fatimě.

Na závěr bych chtěl citovat několik vět mladé sestry, která žila na rozhraní XVII. a XVIII. století, týkajících se Antikrista. Narodila se v chudobných poměrech v r. 1680 v Drážďanech a zemřela r. 1706. Byla vybrána, aby »tlumočila poselství mocným tohoto světa«. Předpověděla velkou krizi Církve na konci druhého tisíciletí. Drážďanská mniška, jak ji nazývali v Sasku, jakkoliv byla téměř negramotná, napsala několik poselství, zčásti v dobré latině, zčásti německy, v nichž je bohatství historických údajů. O Antikristovi napsala: »Bezbožnost povstane na dvoře. Bezbožnost dvořanů, protože falešní bratři vstoupí s kosami do domu a vymýtí pravdu. Bude mezi nimi Jidáš a ponese jméno Petr. Tak mi to řekl hlas.« (Srov. Renzo Baschera, Proroctví řeholnice z Drážďan, vyd. MEB, Padova 1986.)

Pokud je toto proroctví pravdivé, mohlo by to znamenat, že k vystoupení Antikrista může dojít v nejbližší době.                   

A. Body

Překlad -lš-
Pramen: Světlo 46, 47/1998