Menu


Motus in fine velocior


                                                                       

Stupňuje se stále více napětí před biskupským synodem, věnovaným závažným problémům, kterým musí čelit pastorace rodiny a katolických manželství v současném světě. Především poté, co pět i více kardinálů, následovaných různými teology, zaujalo veřejně a písemně postoj proti pustošení katolické nauky, s kterým vystoupil kardinál Kasper ve svém známém a odmítaném projevu 20. února t. r. na konzistoři věnované přípravě aktuálního synodu. Kardinál by chtěl povolit podávání svatého přijímání rozvedeným a znovu sezdaným, kteří se nacházejí ve stavu hříchu a veřejného pohoršení, jako by pro dnešní církev mezi cizoložstvím a neposkvrněným svatebním ložem už nebyl žádný rozdíl. Ale toto, i když je to velmi závažné, je pouze jeden aspekt navrhované zkázy, která zraňuje ještě mnohem více, jedná se totiž o odvahu útočit na církevní dogma.

1. V jednom mistrovském článku z 1. října věnovaném z velké části osobní teologii kardinála Kaspera, je tato teologie představena jakožto zamořená „spekulativním teismem“ pozdního německého idealismu, zvláště onoho posledního představitele Schellinga; s širokým využitím zamlženého způsobu vyjadřování známého z nové teologie smutné paměti, a to všechno ve snaze schovávat za domnělé existenciální potřeby „dnešního člověka“ popírání přirozeného zákona a výzvy k nalezení způsobu, jak obejít Boží přikázání, která ho podpírají; prof. de Mattei nám zde připomíná velmi případně, že „zde není ve hře pouze prostá různost názorů, ale objasnění samotného poslání církve. Nejedná se o hluboké disputace mezi teology. Ve hře jsou „komplexní naukové koncepty“ týkající se zásadního tématu „přijímání pro rozvedené“, konceptů, které se týkají „lidské přirozenosti a přirozeného zákona“, a koneckonců celého souboru nauky o Zjevení. Je do toho zapletena i nauka o povaze vtěleného Slova, neboť nerozlučnost katolického manželství se zakládá na výslovném přikázání Ježíše Krista, našeho Pána. Podávání svatého přijímání rozvedeným a sezdaným by znamenalo implicitní uznání legitimity rozvodu, a představuje porušení, kterého se dopouští hierarchie vůči jasně stanovené pravdě o nerozlučnosti manželského svazku.

Falešné a nasládlé „milosrdenství“, kterého se autor dovolává, aby dosáhl změny velkého dosahu, v jejímž stínu se hlásí další „otevření“ , která jsou v rozporu s pravou pastorační naukou církve, by zcela zvrátilo její poslání (přesněji řečeno, to, co z něho ještě zbylo). Návrhy „inovací“ a „otevření“ se totiž netýkají jen rozvedených, ale také faktických svazků jak hetero, tak homosexuálních, svobodných matek, předmanželských intimních vztahů (jedné z hlavních příčin mnoha dnešních rozvodů), tedy takřka celého výkvětu nejzvrácenějších mravů našeho století. A jsou navrhovány nepřijatelné procedurální a teologické zkratky, aby se zrychlila procedura (tradičně velmi zdlouhavá a obtížná) v kauzách anulování manželství a rozšíření motivů pro samotnou jeho nulitu zavedením předpokládaného nedostatku víry při konání sňatku. Pro novátory by měla církev dovršit svůj rozběh za světem, který začal 11. října 1962 neblahou řečí Jana XXIII. a zařadit se otevřeně pod prapory sexuální revoluce.

V podstatě je to program Carla Marii Martiniho TJ, který nedávno zesnul a který byl po mnoho let nesporným „progresistou hierarchie“; je to jeho program promílaný hlavně v různých blouznivých interview v posledních letech jeho života, program, který, jak může každý vidět, představuje křiklavou zradu poslání, které náš Pán svěřil církvi, kterou založil.

Dojde k očekávanému pročištění, nebo nedojde, nebo dojde jen zčásti? Převáží obvyklé dvojznačné kompromisní formulace, na jaké nás navykla hierarchie, která se inspiruje II. vatikánským koncilem? Nevím. Nicméně, jednu věc můžeme říci s jistotou: je nemyslitelné, aby naukový konflikt, který byl v církvi konečně otevřen, bylo možno vyřešit obvyklými zapeklitými kompromisy. Říkám „konečně“, protože Kasperovy téze představují syntézu a korunování dvojakosti a naukových a pastoračních bludů, které v různé míře rozvracejí církev již padesát let počínaje ekumenickým a pastoračním II. vatikánským koncilem¨; koncilem, o kterém ví i kamení, že chtěl známá „otevření“ a „zdnešnění“ v duchu století a stal se praporečníkem tzv. „nového humanismu“, který se dívá se sympatiemi na „hodnoty“ člověka století, ale nikoliv na to, aby ho obrátil ke Kristu! Doufejme, že s pomocí Ducha Svatého bude možno odrazit útoky, i ty velmi podlé, které je možno vidět již nyní nastupovat z mnoha stran , a také, že synod, k jehož slovu se připojí mocný a pevný hlas mnoha lidí církve, probudí mnoho biskupů z mrákot a zvednou svůj hlas proti strůjcům herezí, kteří chtějí upravit věci v rozporu s pokladem víry.

2. Zdá se, že aktuální svatosvatý doktrinální souboj je počátkem nevyhnutelného a nelítostného boje o obnovu dogmatu víry a bude znamenat další zrychlení procesu, který nečekaně začal záhadnou abdikací Benedikta XVI. Ale tento proces, jehož pohyb se, jak se zdá, zrychluje, se vnořuje svým způsobem do historického procesu světových dějin, které se rovněž nezadržitelně zrychlují vstříc katastrofám a apokalyptickým vyústěním, představovaným současně válkami, krveprolitím a bídou, zbídačením celých národů a přírodními katastrofami. Podobné události představují od pradávna znamení Božího hněvu, tresty, jimiž pravý Bůh, jeden ve třech osobách, trestá lidi, když křik jejich hříchů před Hospodinem je veliký (Gen 19,13).

3. To, co je v posledních dvou letech nejvíce znepokojující, jsou zmatky, které postihly muslimský svět v oblastech nejvíce zpustošených občanskými válkami, které jakoby nebraly konce a jejichž zuřivost se obrátila nelítostně vůči malým křesťanským společenstvím, které zde, jak víme, byly dosud tolerovány. „Arabské jaro“, které začalo asi před čtyřmi roky demontáží autoritativních a poloautoritativních režimů, které vládly v některých arabských státech (dělo se tak díky vojensko - technické krátkozraké a neuvážené pomoci některých zabedněných velkých západních mocností), nabylo záhy, jak se dalo předpokládat, charakter náboženské války vedené krajně fanaticky. Tyto síly se nyní pokoušejí restrukturovat kalifát z prvních dob, kdy muslimské výboje slavily velké úspěchy nad byzantským a perským panstvím a které pak pokračovaly v dalších staletích vzájemnými nekonečnými válkami. Fanatici si kladou za cíl vytvořit silou nový světový stát objektivně založený na islámu. Je to aspirace méně absurdní, než jak by se zdálo, a to od doby, kdy konzistentní agresivní muslimská společenství se nacházejí prakticky ve všech evropských zemích. Spíše než na kvalitě a kvantitě výzbroje zakládají se jejich dosavadní úspěchy na teroru, s jakým se rychle vrhají na nepřítele a zahánějí ho na útěk ( jsou to metody podobné těm, které používal zakladatel jejich náboženství, aby obrátil své soukmenovce, kteří ho pokládali za náměsíčného a vizionáře). Lenin říkal: „Teror zná jen jeden cíl: terorizovat“.

Morální úpadek, který devastuje Západ, pronikl také do současné katolické hierarchie, pro kterou je „aggiornamento“ na pseudohodnoty současného světa také příčinou vlastního úpadku. Je to hierarchie, která hloupě tleská přílivu muslimských mas k nám vedených ničím jiným než touhou po odvetě a výboji: to všechno nevýslovně podněcuje fanatické muslimy a dodává jim přesvědčení, že je to vůle Alláha, jejich boha, aby vydal do jejich rukou znemravněné národy (které jakoby je zvaly k okupaci svých území), aby se stali jejich pány také s použitím teroru a síly, pokud by tlak počtu nebyl dostatečný.

Evropa se tedy nachází v situaci, kdy bude muset čelit znovu tradičnímu muslimskému nepříteli, který prožívá svou renezanci v agresivním duchu živeném imperativem „svaté války proti nevěřícím“ a zajištěnému notnými finančními prostředky díky naftovým zdrojům; tento nepřítel je znovu přesvědčen, že může velice brzy dobýt Řím, město, které je symbolem nenáviděného křesťanství a jehož dobytí by mohlo mít mimořádný eschatologický význam.

A to všechno se odehrává v době, kdy také v Evropě začala válka na prahu východní Evropy, kde se nečekaně otevřela rána, která přechází do povlovné, ale trvalé metastáze na rozhraní Ukrajiny a Ruska, a také zde je to, jak se zdá, důsledek krátkozrakých a hloupých zájmů západních mocností. Evropská unie i přes sérii ekonomických krizí, i když je zatím dobře vypasená, Evropa stojící na trhu a burzách, které všechno podmiňují, a na tzv. „lidských právech“, tedy falešných právech, která by chtěla uznat všechny druhy nároků a tužeb, zvláště feminismu a sexuální revoluce, staví se do nepřátelského postoje vůči postkomunistickému Rusku, což je, alespoň z vojenského hlediska, úplné bláznovství. A to nejenom vzhledem k hubeným fondům určeným pro ozbrojené síly, ale také vzhledem k převládajícímu pacifismu, kvůli stoupencům odzbrojení s poraženeckými náladami, typickými pro ty, kteří nechtějí bojovat ze strachu, aby nepřišli o to, co jim zatím poskytuje pohodlí ke všem neřestem. Situace politicky, ekonomicky i vojensky velmi povážlivá, a to především vzhledem k možné konfrontaci s Ruskem.

5. K tomu obrazu se nečekaně připojila šířící se epidemie eboly v Západní Africe; smrtelná nakažlivá nemoc, která se dosud vymyká kontrole, hrozí, že se rozšíří po celém světě. A co říci o klimatických vzpourách, které se opakují rok co rok s rostoucí intenzitou? Vědci popírají, že je to důsledek ničivé činnosti člověka. Jsme svědky nastupující „změny“, kterou si nikdo netroufá vyloučit. Lidé konstatují s hrůzou, že klima přechází s drzostí nepředvídatelným způsobem od jednoho extrému k druhému. Aktuálně se zdá, že letošní rok byl nejteplejší od roku 1880, i když na širokých oblastech Itálie bylo léto extrémně chladné a deštivé. Sucha dopadají na zemi s frekvencí, kterou nikdo nepamatuje, a totéž je možno říci o zemětřeseních.

6. Toto je neblahý a zlověstný scénář, který vytváří kulisy biskupského synodu začínajícího 5. října. Zcela jistě není ve hře jen „různost názorů“, ale otázka „poslání církve“. A nejen to. Je to otázka osudu světa a duší nesmírného počtu lidí. Jde o osud světa, který podle zjevené pravdy závisí právě na „poslání církve“. Katolická církev nečekaně přestává být „znamením, kterému se odpírá“. V konfrontaci se světem, přestává usilovat o to, aby svět přivedla k obrácení ke Kristu silou příkladu svatého života a správným kázáním svých kněží, a místo toho otevírá brány „knížeti tohoto světa“, který toho s potěšením využívá. Žijeme v období temnoty, úpadku, jaký současný Západ vůbec nepamatuje, ani v dobách největší krize pohanského světa. Opíráme se přesto všechno o víru, zvláště o slib našeho Pána: „portae inferi non praevalebunt“.

7. Úkolem autentické víry je právě neztrácet odvahu, být připraven bojovat až do dna, vytrvat s Boží pomocí až do konce: Buď věrný až do smrti a dám ti korunu života (Ap 2,10). Proto Sursum corda! Bůh nám dal narodit se do této železné epochy, protože chce statečné vojáky pro své vojsko. On je „Bůh vojsk“ a chce „vojáky Kristovy“ , kteří se dokážou bít za Boží slávu a spásu duší. Bez boje proti sobě samému, proti sklonům ke zlému (jakožto důsledku dědičného hříchu, o kterém dnes nikdo nemluví), které na nás útočí, není možno získat věčný život (Mt 11,12).

Proti sobě na prvním místě; na druhém proti světu. Proti světu v rovině hodnot (našich, katolických, abychom odporovali falešným hodnotám světa příkladem svého života, slovem a převzetím odpovědnosti, každý podle své kapacity). Ale také proti světu na úrovni boje a síly, je-li zapotřebí. Nepřítel si sestavil vojska, pekelné šiky, které nás napadají ze všech stran. Uvnitř bojovat s vnitřním nepřítelem, s vedoucími skupinami bez Boha, s jejich přívrženci připoutanými k hedonismu a trhu, k rozkoším těla, k závisti, které už delší dobu zbrojí k pronásledování, jehož evidentním nástrojem je hanebná sexuální revoluce, destrukce manželství a rodiny, školy a celé společnosti. Zvenčí pak se satanskými šiky, které jsou však usazeny i uvnitř našich hradeb, a s nepřátelstvím všech náboženství světa proti našemu náboženství, jedinému a pravému a ode všech pronásledovanému. V globalizovaném světě se ztratilo pravé rozlišování mezi vnitřním a vnějším, celý svět se stal jediným bitevním polem, ale konečně se začíná vyjasňovat, pokud jde o šiky: buďto s Kristem, nebo proti němu. Tak, jak to sám řekl: Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje (Lk 11,23).

Je třeba se přiřadit k šiku našeho Pána a vzít účast na válkách, které jednou skončí konečnou bitvou a ta zpečetí konec tohoto světa Kristovým vítězstvím.

A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku. Ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou. Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci se nasytili jejich těly. (Ap 19, 19-21)

Paolo Pasqualucci

conciliovaticanosecondo.it