Menu


Móda, která nepomine

Svědectví o jednom z témat rozhovoru papeže se skupinou českých biskupů při poslední návštěvě „ad limina“, které nám se zaujetím zprostředkoval arcibiskup Graubner (viz), je pro nás velmi důležité, protože jinak bychom se o jeho obsahu sotva dověděli. Na rozdíl od svých každodenních veřejných promluv prozrazuje totiž František při takových příležitostech s větší a méně kontrolovanou otevřeností své osobní názory a postoje, a tím nepřímo i své záměry.

Ve svém originálním komentáři na téma „staré liturgie“ pronesl mnohomluvný kazatel František ovšem jen jednu jedinou moudrou a pravdivou větu, a to až zcela na závěr: „Považuji však za obrovsky důležité jít na hlubinu, protože pokud nepůjdeme do hloubky, tak nás nezachrání liturgická forma ani taková, ani taková.“ Na takovou „hloubku“ ovšem u něho už téměř rok marně čekáme. Neprokázal ji ani tentokrát.

Nerad bych zranil papeže, který se všemožně tolik snaží projevovat velkou lásku, pozornost a citlivost, aby nezranil. Ale jak mu říct co nejšetrněji, že při vší své teatrální laskavosti způsobuje právě to, že zraňuje, a to do hloubky i do šířky.

Především zraňuje své věřící tím, že prozrazuje tak nepokrytě svou udivující averzi vůči základnímu kameni naší víry, jakým je mešní oběť. Kdo opravdu není schopen pochopit k čemu se v tomto případě „vrací“ stará i mladá generace, udělal by nejlépe, kdyby se a vrátil na čas do semináře, ale nikoliv toho dnešního, ale do semináře, jaké vedli synové sv. Ignáce z Loyoly v dobách, než zradili svého zakladatele.

Tyto generace se totiž  nikam nevracejí. Ony prostě setrvaly u jediné opravdové a oprávněné liturgie, která nikdy nepřestala existovat. Jako „návrat“ to může připadat jen těm, kteří si mysleli, že už je pohřbena, a hle, ona se má čile k životu. Proč to současná hlava církve nedokáže pochopit? Nenachází asi v tradiční liturgii nic, čím může podle jeho hodnot přitahovat i mladou generaci. Původní liturgická forma totiž nepotřebuje být obohacena žádnou dnes tak módní přitažlivou atrakcí ani šaškárnou či gymnastikou, oblíbenými doprovody Bergogliových jihoamerických ceremonií.

Nevidoucí vůdce nevidoucích si přitom neuvědomuje, jak zraňuje nekonečné zástupy světců a věřících. Že by budovali chrámy a celá tisíciletí je zaplňovali jenom proto, že „propadli módě“, protože se dříve nenašel žádný František, který by jim to vymluvil a zavedl poutavější formu bohoslužby?

Tento papež asi vůbec nechápe, jak uráží a zraňuje svými povrchními výroky své svaté předchůdce na papežském stolci, kteří asi výstavbě liturgie mše svaté věnovali tolik péče, pozornosti a posvátné úcty, aby nakonec uslyšeli z povolaných úst ohromující hodnocení, že se při tom zmohli jen na „módní“ přechodnou věc.

Ale co je nejhoršího, zraňuje samotného Božího Syna Ježíše Krista, kterého ve svém rádoby duchaplném poučení pro biskupy nechal zcela stranou, a ani mu na mysl nepřišlo, že by se ti módě propadlí blouznivci mohli „vracet“ právě k Němu, protože díky své pevné víře mají jistotu, že při takto slavené mši svaté jsou zcela reálně přítomni kalvarské oběti Božího Beránka.

S takovým despektem se ovšem může vyjadřovat o největším a nezastupitelném pokladu církve jen ten, kdo se chystá tuto „formu“ zlikvidovat a nahradit zábavnějším karnevalem, jak se to již namnoze děje.

Jestliže církev vedená dnešní hierarchií a rádci typu Maradiaga ještě zcela neztroskotala, je to také díky tomu, že stále existují, modlí se a obětují kněží, kteří nepropadli současné antiliturgické módě, ale hluboké víře a zůstali věrní autentickému odkazu apoštolů, a to navzdory všemu pohrdání a útlaku, které se jim dostává a ještě zřejmě dostane.

Rozbor, jako povážlivou změnu v celkovém smýšlení i chování duchovenstva způsobila radikální přestavba liturgie a k jakým dalekosáhlým a přímo katastrofálním důsledkům v morální oblasti to pak vede, čeká teprve na své odborné zpracování. Jen část této zjevné demoralizace již vyšla na povrch v podobě rozsáhlým veřejných skandálů. Ale ještě závažnější a četnější duchovní škody a vnitřní katastrofy způsobují tajné hříchy kněží, o kterých ví jenom trpící Pán.

                                           

Bylo už uveřejněno mnoho srovnání mezi tradiční liturgií a tzv. Novus Ordo. Připojme k těmto srovnáním ještě jedno, které si všímá zdánlivě vedlejšího fenoménu tradiční liturgie, který nicméně sehrává v duchovním životě církve závažnou roli. O velikosti a vznešenosti a svatosti tradičního obřadu vypovídá výmluvně také předepsaný doprovod přípravy a díkůvzdání.

Klasické Misale Romanum obsahuje zcela na začátku ještě před první větou mešního řádu zvláštní modlitby Praeparatio ad Missam pro oportunitate acerdotis facienda (Přípravné modlitby kněze ke mši svaté, které je vhodné vykonat pro dobrou přípravu kněze). Po nich následují modlitby, kterými kněz doprovází oblékání kněžských rouch, a konečně Gratiarum actio post Missam neboli díkůčinění konané po skončení mše svaté obsahující také podobné prosby jako přípravné modlitby. Tyto modlitby pocházejí převážně od velkých učitelů církve sv. Ambrože a sv. Tomáše Akvinského a byly pro svůj význam obdařeny hojnými odpustky, které je nutno navzdory novému enchiridionu pokládat za trvale platné a nezrušitelné.

Protože tito velcí světci velmi dobře věděli, co církvi nejvíce hrozí, opakuje se v těchto přípravných a děkovných modlitbách ke mši svaté v různých obměnách na 24 místech zvláštní vroucí prosba za kněžskou čistotu a nevinnost (viz např. zde  nebo zde) Po smutných a bolestných zkušenostech posledních 50 let může každý uvážit, jak byla církev a autoři těchto modliteb pod vedeném Ducha Svatého citliví a prozíraví.

Tyto modlitby dříve visely zarámované v každé sakristii vedle kříže, pod kterým bylo klekátko pro celebranta. Preláti při slavných pontifikálních bohoslužbách se tyto modlitby modlili v chrámě před tváří lidu.

Příprava ke mši svaté začíná mytím rukou s touto modlitbou na rtech: Dej, Pane, sílu mým rukám, ať smyjí každou skvrnu, abych ti mohl sloužit bez poskvrny duše i těla.

Při oblékání bohoslužebných rouch se celebrant nebaví s přítomnými, ale pronáší vroucí modlitby. Na př.:

Vlož mi, Pane, na mou hlavu helmu spásy, abych mohl odrazit ďáblovy útoky. Vyběl mě, Pane, abych se obmytý Beránkovou krví mohl těšit z věčných radostí. Přepásej mě, Pane, pásem čistoty a uhas v mých útrobách hnutí chlípnosti, abych ti mohl sloužit s duší i tělem bez poskvrny.

Tím však jeho prosby o čistotu a ztotožnění s Kristem zdaleka nekončí. Kněz takto duchovně vyzbrojený odchází k oltáři nikoliv s povědomím sebevědomého předsedajícího, ale ve zcela odlišném postavení zkroušeného a nehodného sluhy, kterého sám Pán staví na své místo, aby v jeho jménu jednal s nebeským Otcem.

Neodvažuje se přistoupit k oltáři a políbit ho, dokud upřímnou lítostí s podporou proseb všeho lidu znovu neočistí svou duši. Stojí přitom v poníženosti pod stupni oltáře a vzývá Boha o pomoc, aby mohl upřímně vyznat svou hříšnost. I po tomto vyznání hříchů a vzbuzení lítosti vystupuje k oltáři s pokornou prosbou na rtech, aby Bůh od něho vzdálil všechny nepravosti a aby mohl ad sancta sanctorum přistoupit s čistou duší, a ihned ještě jednou prosí i při samotném políbení oltáře o odpuštění vin na přímluvu svatých, jejichž ostatky jsou v oltáři uloženy.

Při obětování, které NO vůbec nemá, pozvedá kněz hostii a obětuje ji všemohoucímu věčnému Bohu opět výslovně jako nehodný služebník za své nesčetné hříchy a nedbalosti.

Celý mešní obřad pak celebruje in persona Christi tváří v tvář nebeskému Otci tak říkajíc pod bezprostředním dohledem samotného obětního Beránka a Božího Syna, který je reálně přítomen přímo před ním pod křížem ve svatostánku. Pokud v mešních textech vzpomene sám sebe, učiní tak vždy, aby opakovaně zdůraznil, že je jen nehodný kající hříšník. Nestará se vůbec o to, čím by co nejvíce sám zapůsobil na přítomné, ale aby obstál před tváří Nejvyššího a Nejsvětějšího.

Jeho nekonečnou svatost a velebnost si ustavičně připomíná vnějšími gesty úcty a opakovanými doxologickými poctami, ve kterých chválí a velebí Nejsvětější Trojici. Ještě v samém závěru mše svaté znovu pokorně prosí, aby Bůh přijal oběť, kterou mu přinesl, ačkoliv toho nebyl hoden.

Také v díkůvzdání bezprostředně po mši svaté prosí na přímluvu tří mládenců v ohnivé a peci a svatého Vavřince o uhašení plamenů tělesných vášní. K díkům za neocenitelný dar mše svaté připojuje rovněž kajícně prosbu k nebeskému Otci, aby mu přijetí nejdražšího těla a krve jeho Syna, jimiž ho nasytil, nebylo připočteno za vinu, ale bylo mu ke spáse, aby z něho odstranilo všechny neřesti, chlípnost a žádostivost a aby veškerá tělesná hnutí a nezřízenost dokázal zkrotit přísnými sebezápory. O čistotu těla i srdce prosí kněz nakonec v závěrečné modlitbě k svatému Josefu.

Celý obřad tradiční mše svaté je tak nejen nenahraditelným pokladem a službou církvi bojující a trpící, ale také účinnou oporou a školou svatosti jakožto trvalé spoluvykupilské oběti kněze ve spojení s Ježíšem Kristem.

Co všechno o tom ví papež, který je na štíru s latinou, těžko říct. Čím jasnější vědomí má o tom, jak vlastně autentická mše podle ritu svaté římské církve vůbec vypadá, tím je jeho projevený postoj katastrofálnější. Pokud toto vědomí postrádá, pak je velkou otázkou, jak se do Říma vůbec dostal.

Milí návštěvníci z VAROVANIE, zastavte se zde a   rozhlédněte se trochu více po těchto stránkách. Nebudete litovat!