Menu


Maria - Panna Kříže

Maria v duchovním životě Conchity Armidy



Ústřední místo Ježíšovy Matky v díle vykoupení se projevuje na Kalvárii, když Kristus pronesl stvořitelská slova: To je tvá Matka. Všechny křesťanské generace a všechny národy uznaly Marii za svou Matku.

Mexico, především po slavných a zázračných zjeveních Matky Boží chudém Indiánovi Juanu Diegovi, uctívá Pannu Marii s výjimečnou úctou jako Matku celého národa. Je třeba navštívit baziliku naší Paní, aby člověk pochopil mimořádnou synovskou úctu k Panně na návrší Tepeyac: Naší Paní z Guadalupe. Kolik poutníků sem přichází zcela vyčerpaných únavou! Přicházejí z celé Ameriky. Každý Mexičan v obtížných chvílích svého života rád uslyší, jak se k němu obracejí slova, která řekla chudému Indiánovi, svému synu: »Nejsem tu já, nejsem tvoje Matka?«

Conchita, dcera Mexika, jejíž duch byl silně poznamenán charakteristickým mariánským prostředím své vlasti, nám ukazuje, že Naše Paní Guadalupská je stále přítomná v jejím životě.

Chodívala často sama nebo se svým manželem a se svou rodinou do mariánské svatyně, aby zde »zasvětila své srdce« jako dcera své matce (D. 24. 3. 1894).

Její Deník nám ukazuje, jak se ustavičně utíká k Marii ve svých strastech i ve svých radostech až do konce života. Dětinná úcta k Matce Boží je hluboce zakořeněna v mexickém srdci.

Díla Kříže se zrodila pod ochranou Naší Paní z Guadalupe. V chudičké kapli první Oázy kontemplativních sester Kříže byl její obraz; Misionáři Ducha svatého byli založeni v Kapli Růží, v místě posledního zjevení Matky Boží; a ve stejný den, kdy se konala papežská korunovace Naší Paní z Guadalupe, byl na vrcholku Tepeyacu pozdvižen symbol Děl Kříže, Kříž Apoštolátu, který je od té doby dominantou Města Mexika.

Panna kříže

U všech světců nabývá důvěrná mariánská úcta zvláštního rázu a formy podle jejich osobních sklonů. Terezie z Lisieux řekla o Marii: »Je více Matkou než Královnou.«

Bernadeta ji bude uctívat jako Neposkvrněnou. Conchita bude rozjímat o Marii podle své charakteristické optiky v tajemství jejího důvěrného sepětí s křížem jejího Syna pro slávu Otce skrze spásu světa. Pro Conchitu je Panna Maria v prvé řadě a především »Pannou kříže«.

Již od počátku jejího deníku se projevuje tato přitažlivost milosti: »Výpovědi o bolestech nejsvětější Panny na mě hluboce zapůsobily… Utrpení Ježíšovo bylo také utrpením Mariiným. Ona pochopila onen Ježíšův výkřik v jeho opuštěnosti. Mírou bolesti je míra lásky, mírou lásky je míra milosti a Maria byla plná milosti, lásky i bolesti. Včera večer jsem byla zachvácena láskou k Panně Marii Bolestné« (D. 17. 3.1894).

Ústřední milost Conchitina života, mystické vtělení, jí dalo odkrýt nejintimnější pocity Matky Boží: Maria je úplně zasvěcena osobě a dílu svého Syna, přizvána k tajemství vykoupení s ním a pod ním, spolupracuje na spáse lidí ve víře a ve svobodně přijaté poslušnosti.

Panna vtělení je Matkou Ježíše Velekněze, který vstoupil do světa a řekl: »Přišel jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli« (Žid 10,5–7). Osobní Mariino poslání v tajemství spásy je neoddělitelné od jejího božského mateřství, jako je neoddělitelná role Krista Vykupitele od jeho vtělení.

»Maria byla vybrána mezi všemi ženami, aby se v jejím panenském lůně uskutečnilo vtělení božského Slova, a od tohoto okamžiku, celá čistá, Panna a Matka, ona, která všechno přijala z lásky a v plné podřízenosti mému Otci, nepřestávala mě přinášet jemu jako oběť, která sestoupila z nebe, aby spasila svět, ale obětovala i své srdce Matky božské vůli nejmilovanějšího Otce.

Ona mě živila, abych se stal Obětí, a přijímala tak nejvyšší sebeobětování své duše, když mě obětovala, abych byl ukřižován. Byla to jedna a táž oběť, moje na kříži a ta její, která se odehrávala v jejím srdci…

Maria mě vždy obětovala Otci, vždy měla kněžskou roli; obětovala stále své neposkvrněné a čisté Srdce v jednotě se mnou, aby získala milosti pro Církev« (D. 6. 4. 1928).

3. Její zamilované tajemství: Představení Ježíše v chrámě

Nic nezjeví lépe vnitřní tajemství duchovně žijící duše, než když pronikneme do její zkušenosti a vstoupíme do její osobní perspektivy. Milost, která je jí vlastní, se projevuje právě v jejím chování především vzhledem k tajemstvím života Krista a Marie.

Zdálo by se, jelikož mystické vtělení je ústřední milostí Conchity, že centrum jejího mariánského rozjímání bude v tajemství vtělení. Ale není tomu tak. Její zamilované tajemství je jiné: představení Ježíše v chrámě.

Nacházela v tomto privilegovaném tajemství základní projev mystického vtělení a oběti lásky, kvintesenci učení o kříži: obětování Slova Otci a úplné obětování sebe samé z lásky v jednotě s Kristem, ale skrze Mariiny ruce.

2. února 1907 Pán řekl Conchitě: »Tajemství, které se dnes slaví, konkretizuje tvé poslání: obětovat ustavičně ve svém srdci Oběť, aby ona byla přinesena za spásu světa. Bolest, kterou to působí, je svatá bolest, vznešená, vybraná a nejčistší, protože tvor zde nevystupuje s úmyslem, aby hledal sám sebe, nýbrž trpí pouze kvůli mému utrpení. V tom je dokonalost bolesti i lásky…

Já musím být obětován tebou v každém okamžiku jako oběť ve prospěch všech lidí: i ty musíš být obětovaná, a tak jsi s velkou Obětí spojena v jedno se vší její dokonalostí. Chci, abys mě obětovala jako Maria, se stejnými ctnostmi a kvalitami. Napodobuj ji, studuj ji a podle tohoto tak krásného obrazu utvářej své srdce« (D. 2. 2. 1907).

V celém jejím Deníku se připomíná toto tajemství. »2. února 1913: Očišťování. Tajemství tak něžné a plné naučení pro mou duši. Pán mi řekl, že mým úkolem je obětovat ho ustavičně věčnému Otci za spásu světa. 2. února 1922; Představení v chrámě: je to můj den. Kdykoliv rozjímám růžencová tajemství, když přijde řada na toto tajemství, pláču bolestí a láskou.«

Je zajímavé, že velká liturgická reforma předepsaná II. vatikanem tím, že nahradila svátek Očišťování Panny Marie svátkem Představení Ježíše v chrámě, dala svíci ten pravý smysl. Není to pouze svátek Světla, symbolizovaného rozžatými svícemi na památku Krista, »Světla k osvícení národů«. Je zde také svíce, která se stravuje před Bohem a symbolizuje tak obětování vtěleného Slova, které se obětuje Otci pro jeho slávu a pro spásu lidí. Papež Pavel VI. chtěl slavit tento obřad a sám zdůraznil nový hluboký význam této liturgické ceremonie: obětování Slova a s ním i jeho mystického těla skrze ruce Marie, Matky Církve a celého Božího lidu.

4. »Osamocenost« Matky Boží

Nejoriginálnějším aspektem Conchitiným v tomto rozjímání bylo proniknout skrze světlo Ducha svatého do hlubokého sepětí Marie s výkupným dílem jejího Syna v průběhu posledních let jejího pozemského života.

Tato tradice, která má původ u apoštolů, se rozvíjí v Církvi za přispění Ducha svatého: pochopení jak předaných věcí, tak i slov roste jak přemýšlením a studiem věřících, kteří o nich přemítají ve svém srdci (srov. Lk 2,19.51), tak hlubokou chápavostí, kterou osvědčují v duchovních věcech (Dei Verbum 8). Mystická zkušenost duchovních osob je cestou pro jasné vyjádření víry.

Novým aspektem v mariánské nauce podle spirituality Kříže je napodobování »osamocenosti« Matky Boží během posledních let jejího pozemského života v době, kdy její duchovní život dosáhl maxima lásky, a to jí dovolilo, aby získala spolu s vnitřním mučednictvím, zatím málo probádaným, také pro Církev zprostředkování všech milostí, které Kristus získal a které potřebuje Církev jako instituce i každý její člen až do konce světa.

Výraz soledad je nepřeložitelný. Znamená současně »osamocenost«, »izolaci«, mlčenlivé mučednictví v ryzí víře za zdánlivé nepřítomnosti Boha a jeho Syna, který je již v nebi, v nezměřitelné míře utrpení úměrného plnosti, s jakou stále roste její nezměrná láska.

»Napodobovat Marii v její osamocenosti«

Od roku 1917 v posledních dvaceti letech jejího života se z božské inspirace u Conchity rozvíjí nová forma mariánské úcty: napodobování »osamocenosti« Matky Boží ve večeru jejího života, v době, ve které život lásky Ježíšovy Matky dosahuje maxima své plnosti k prospěchu rodící se Církve a Církve putující a bojující až do skonání věků.

»Bůh mě chtěl mít samotnou. Pro mě nyní nastala doba osamocení: dělat společnici Marii, napodobovat Marii v jejím osamění v poslední části jejího života« (D. 14. 2. 1917).

»Maria je tvůj vzor«

»V duchovním životě v duších nikdy není moje Matka oddělena ode mne: to znamená, že napodobování našich dvou životů musí být na zemi současné; Mariin život byl utvářen podle mého života. Tak jako já jsem byl Vykupitel, ona je spoluvykupitelka. Duše, které ji více milují a více se jí připodobňují, jsou duše, které se dokonaleji připodobňují mně. Musíš napodobovat v praktikování jejích ctností, stále ti to říkám, především její pokory a čistoty jejího srdce. Pozoruj ctnosti, které praktikovala ve své osamocenosti, v poslední etapě svého života; její pohled a její duši ustavičně obrácenou k nebi, pozoruj ji, jak byla drcena a tím mě oslavovala na zemi. Svou horoucí touhou po nebi, to znamená svou vášnivou láskou tíhnoucí do ráje, zasloužila milosti nebe pro rodící se Církev« (D. 18. února 1917).

»Začala jsi novou etapu svého života«

»Pokaždé, když moje nejsvětější Matka pociťovala jakýmkoliv způsobem bolest z mé nepřítomnosti, ve skutečnosti to bylo ustavičně, ihned ji obětovala Otci za spásu světa a za rodící se Církev. Tento apoštolát utrpení, který je Apoštolát Kříže v Marii v tomto období osamocenosti, byl nejplodnější a přiměl nebe, aby vylilo proudy milostí.

A také v tobě začala nová etapa tvého života, která bude odleskem oné Mariiny. Máš ji napodobovat, aniž bys ztratila nějaké utrpení, které spojeno s mým získá hodnotu. Touto formou učiň nadpřirozenými všechny své bolesti osamocenosti, abys získala pro ni plodnost ve prospěch jiných tvých dětí« (D. 21. 3. 1917).

Osamocenost je účast na vnitřním umučení Kristova Srdce a je to důsledek mystického vtělení.

»Udělil jsem některým duším milost, že mi byly připodobněny vnějšími stigmaty mých ran, ale své Matce jsem dal po svém umučení dokonalou podobnost se mnou v jejím nitru se vším mým utrpením, mými ranami a mými bolestmi, jimiž trpělo mé Srdce.

To je způsob, jak ji budeš napodobovat, její obraz se vtiskne do tvé duše, ale obraz bolestný, to je cesta, po které duše dospěje k mystickému vtělení, ve kterém se nacházíš. Zakusíš Mariiny hořkosti nejen tím, že ji budeš provázet nebo jí dělat společnici v její osamocenosti, nýbrž že budeš zakoušet ve svém srdci její bolesti, odlesk jejích slz za stejným účelem vykoupení a oslavy: k spáse duší« (D. 11. června 1917).

29. června 1917 přijala velké osvícení: Maria je v srdci Církve a nese celou Církev ve svém mateřském srdci. U paty kříže byla ustanovena za duchovní Matku lidstva a vylití Ducha svatého o Letnicích v ní vytvořilo novou plnost milostí vzhledem k naplnění jejího mateřského poslání: ve víře, v absolutní oddanosti Božím záměrům, v její horoucí lásce, v pokorné poslušnosti, které ji nutily, aby pokračovala v díle svého Syna: doplňovala tak »na svém těle, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap ve prospěch jeho těla, to jest Církve« (Kol 1,24). Maria, Matka Církve, porodila všechny své děti pro Boha v bolestech, které pocházely z její lásky.

Ale to je Mariino tajemství:

»Její srdce je představováno s růžemi, ale pod nimi se nacházejí trny. Růže znamenají milosti pro její děti, získané bolestmi takřka nekonečnými, slzami a utrpením, jejichž výši mohu změřit jen já sám. Je to velmi přirozené pro matku, tím spíše pro Marii, aby si ponechala pro sebe trny a bolesti. Svým dětem ukazuje růže a něžnosti, nikoliv oběti« (D. 30. 6. 1917).

Poslední Mariina léta byla nejplodnější

»Pro tento poslední čas určený pro království Ducha svatého a pro konečný triumf Církve byl zachován kult mučednictví a osamocenosti Marie, jeho nejmilejší Snoubenky. Během tohoto mučednictví jedině moc a síla Ducha svatého ji mohly udržovat při životě. Maria totiž žila tak říkajíc zázračně a jedině proto, aby zasloužila milosti potřebné pro její mateřství ve prospěch lidstva. Ona žila, aby vydávala o mně svědectví o mém lidství, jako Duch svatý dosvědčoval mé božství. Žila, aby byla svým způsobem viditelným nástrojem Ducha svatého v rodící se Církvi, zatímco Duch svatý působil v rovině božské a zcela duchovní. Žila, aby opatřovala první výživu pro tuto jedinou a pravou Církev a zasloužila si v nebi tituly Těšitelka, Pomocnice a Útočiště svých dětí.

Tato etapa Mariina života, která představuje pro její Srdce zdroj hořkosti, kvintesenci mučednictví, očištění její lásky a současně nevyčerpatelný poklad milostí a milosrdenství pro svět, zůstala nepoznaná.

U paty kříže se zrodily všechny její děti. Moje smrt jim předala život v Srdci mé Matky; ale dříve než zesnula, musela zjevit toto mateřství na zemi a získat skrze své utrpení z mé nepřítomnosti nekonečné milosti pro své přítomné i budoucí děti. Svůj titul Matky lidstva Maria získala v mučednictví osamocenosti po mé smrti. Ví o tom svět? Oceňuje a vyjadřuje za to svou vděčnost? Přišel čas, kdy se její děti musí ukázat jako opravdové děti, projevit veřejně svou úctu k tomuto Srdci zdrcenému v tomto jedinečném a nejbolestnějším utrpení, které prožívala pro jejich štěstí. Tam Maria získala milosti pro všechny a pro každého z lidí. Nastala doba, aby jí poděkovali« (30. 6. 1917).

Jedním ze zdrojů jejího utrpení v osamocenosti byla Ježíšova nepřítomnost. Tato bolest není egoistickým utrpením, které se uzavírá do sebe samého, nýbrž je to nejčistší bolest, která tryská z horoucí lásky, dychtící mít Boha. Sv. Jan od Kříže mluví o této lásce v první sloce hymnu Plamen živé lásky. Jestliže toto se objevuje v duších ubohých hříšníků, kteří byli proměněni božskou láskou, co by mělo být řečeno o lásce Neposkvrněné Matky Boží?

Tato vrcholná etapa Mariina života je dokonalým uskutečněním jejího života vždy odevzdaného do Boží vůle jako pokorné služebnice Páně.

Mariiny ctnosti a utrpení zůstaly skryté

»Tak jako Mariiny ctnosti zůstaly skryté pro její pokoru, například u příležitosti Očišťování, protože ona je nevystavovala navenek, tak i její utrpení zůstalo zahaleno. Žádný pláč, žádný nářek: přijímala je všechna, shromažďovala je, aniž by jediné z nich ztratila. Milovala je, klaněla se v nich Boží vůli, která byla jejím životem. Toto její přilnutí k mé vznešené vůli, které uskutečňovala po mém nanebevstoupení, bylo obzvláště důvěrné v průběhu jejího života utrpení beze jména, během mučednictví z mé nepřítomnosti a v ukřižování její osamoceností. Přilnutí, bezvýhradnost, nejvyšší stupeň nejpřísnějšího sjednocení našich vůlí, mých a jejích utrpení a dokonalá shoda s mými přáními a mými záměry učinit z ní oběť, to byl tedy způsob Mariina života. To bylo její nejvyšší, nejvznešenější a božské přilnutí, které ji udržovalo ponořenu do mé vůle, jež ji vedla po cestách pokoření, utrpení a zranění srdce samotnou láskou. Není možno docenit Mariin titul Královna mučedníků, protože člověk má daleko k tomu, aby pochopil její lásku.

Ty jako odraz jejího života a jejího utrpení máš ji napodobovat v tomto přilnutí k mé vůli, které zdrtí tvé srdce a probodne ho« (2. 6. 1917).

V míře, v jaké Conchita dělá pokroky v tomto napodobování Mariiny »osamocenosti« ve svém životě, její rozjímavý pohled proniká stále hlouběji do tohoto tajemství. Mariino mateřství je mateřství angažované. Maria se spojuje ve víře a v lásce s hlubokými záměry Slova, které se stalo tělem, aby oslavilo svého Otce spásou lidí. Zapojení Marie do spásy světa není novým privilegiem, které se přidružuje k jejímu božskému mateřství, nýbrž je to prostě funkce, která přivádí samo toto mateřství k plné bytostné realizaci.

Maria je Spoluvykupitelkou, Matkou vykoupení, protože je Matkou Ježíše, Matkou »Jahveho, který spasí«.

Osamocenost Mariina je nejdokonalejším přidružením k vykupitelskému aktu Kristovu. Drama naší spásy se rozhoduje v tom okamžiku, kdy je Kristus tajemně opuštěn svým Otcem a kdy on sám sebe odevzdal jako odpověď s důvěrou a láskou do jeho rukou. Je to »ano« člověka ve svrchované úzkosti.

»Ty jsi dlouho uvažovala o první osamocenosti Mariině, tj. oné vnější, ale nemyslela jsi na onu vnitřní, daleko krutější a trpčí, tu, která drtí a ve které duch zakouší agonii z důvodu opuštěnosti.

Mučednictví Mariino po mém nanebevstoupení nebylo způsobeno mou materiální nepřítomností: ona trpěla strašným pozvolným dušením z opuštěnosti podobným tomu, které jsem já zakoušel na kříži; a můj Otec je spojil s mým a to zajistilo mnoho milostí.

Jako Spoluvykupitelka Maria zakusila ve své duši ozvěnu všech mých agonií, ponížení, urážek a trýzní, tíži hříchů celého světa, které působily krvácení mého srdce, prudkou bolest, že mě opustilo nebe, a tím získávala milosti.

Ty musíš být věrným odrazem této Matky Bolestné; musíš zakusit ryzí opuštěnost, mou vlastní opuštěnost, tuto opuštěnost, která očišťuje a získává milosti.

Je zřejmé, že Maria neměla vůbec zapotřebí očištění sama v sobě, ale v lidstvu, tj. ve svých dětech, a touto bolestí získala novou korunu Matky Mučednice.

To je způsob, jakým ona trpěla za své děti, tak jim dávala nadpřirozený život milosti a tak je získávala pro nebe« (D. 22. 6. 1918).

Maria je skutečně Matkou lidí, její duchovní mateřství je mateřství angažované. Ona, neposkvrněná, trpí za hříchy svých dětí.

»Mariino Srdce získalo tyto milosti v mučednictví děsné osamocenosti způsobené nikoliv lidmi (měla Jana a apoštoly a mnoho duší, které ji horoucně milovaly), ani mou fyzickou nepřítomností (těšila se Eucharistií ve své dokonalé víře), ale pro opuštěnost duchovní, opuštěnost od božské Trojice, která se jí skrývala…

Maria trpěla více než všechny zatracené duše, protože trpěla jako odraz mé vlastní opuštěnosti na kříži, kterou není možno docenit a pro kterou neexistují výrazy vhodné na její vyjádření.

Tato Mariina opuštěnost, toto živé a pulsující mučednictví její osamocenosti, ničivé mučednictví božské opuštěnosti, které snášela s heroickou silou, s odevzdaností lásky a s nejvyšší odevzdaností do mé vůle, není uctíváno.

Napodobuj ji ve své malosti a ve své chudičké kapacitě, snaž se ji napodobovat všemi silami svého srdce: musíš to udělat, abys získala milosti a očistila se.

Je velkou ctí pro duše, když je Otec volá, aby se s ní spojily: při vykoupení, při spoluvykoupení se spojují se mnou a s Marií: v Apoštolátu Kříže, to je v nevinném utrpení, v bolesti čisté a plné lásky, v bolesti smíru a spásy ve prospěch hříšného světa« (D. 23. 6.1918).

Když dospěla k závěru svého života, napsala Conchita do svého Deníku: »Bolestná Matko, kterou tolik miluji, nauč mě trpět tak, jak ty jsi trpěla, a milovat Ježíše tak, jak ty jsi ho milovala ve své strašné osamocenosti« (13. 10. 1936). »Slibuji z celého srdce, že se odevzdám Bohu, který se mi odevzdává« (6. 10. 36). »Panno Maria, buď mou silou, nauč mě »dokonalé radosti«, Kalvárii tvé strašné osamocenosti ve všech chvílích, které mi ještě zbývají k prožití. Dopřej mi, aby božské ctnosti byly ve mně stále živé, abych nezemřela, aniž bych naplnila božské záměry na zemi. Jen pro něho, pro slávu jeho nejmilovanějšího Otce«
(20. 10. 1936).

Napodobování »Mariiny osamocenosti« bylo naplněním duchovního života Conchity v posledních letech jejího života.

Tento nový aspekt mariologie podle spirituality kříže má nesrovnatelnou teologickou hloubku.

Celé Mariino tajemství se rozvíjí v čase. Její přidružení ke Kristovu vykupitelskému dílu se neomezuje pouze na její přítomnost u paty kříže, kde »spolu se svým jednorozeným Synem hluboce trpěla a přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byla obětována Oběť, kterou ona porodila« (LG 58); ona pokračuje v růstu míry své lásky až do konce svého pozemského života a dospěla tak k dovršení plnosti milosti, která způsobila v Marii v souladu s Božím plánem jeho oslavu a nakonec její nanebevzetí.

Osamocenost Matky Boží je nejvyšší připodobnění k ukřižovanému Kristu. A její duchovní mateřství se rozšiřuje skrze spásné utrpení, které se rodí z lásky dovedené až k vrcholu. Odtud dokonalá radost, radost, která tryská z Kristova kříže a která je plodem Ducha svatého.

5. Pastorační bohatství této nové úcty

Označme tři základní principy:

1. Osamocenost Matky Boží velkolepě osvětluje účast Církve na tajemství Kristova kříže.

Je třeba rozlišit dva různé aspekty spojení Marie a Krista v díle naší spásy: fázi získání a fázi aplikace.

První spadá do okamžiku panenského početí Krista a dosahuje svého vrcholu na kříži, »kde stála vzpřímená, nikoliv bez Božího plánu« (LG 58, srov. Jan 19,25).

Tento aspekt je pro Marii vlastní, jedinečný, osobní, protože je založen na jejím božském mateřství a na jejím duchovním mateřství všech lidí.

Kristova oslava ohlašuje fázi aplikace. Vylití Ducha svatého v den Letnic uskutečňuje v Marii novou plnost lásky se zřetelem na její poslání jako »Matky Církve«. Maria je již v Církvi postavou tajemné Ženy z Apokalypsy, která »byla v jiném stavu a křičela v bolestech a v mukách před porodem« (Zj 12,2).

Hlubokým smyslem existence Církve během jejího putování na zemi je pokračovat v díle vykoupení, které Kristus uskutečnil jednou provždy na kříži. To je veliké tajemství spoluvykoupení. Napodobováním Marie Církev dále udržuje umučení svého božského Mistra ve svých mučednících, ve svých svatých a ve všech svých údech, i v těch nejnedokonalejších, pokud opravdu milují Krista.

Spoluvykoupení má základní důležitost v křesťanském životě. Není možno opravdu milovat Krista a nezakoušet touhu mít spoluúčast na spáse světa.

2. Osamocenost Matky Boží pomáhá pochopit pravou hodnotu lidského utrpení pro spásu světa, když se spojí s utrpením Krista.

Bolest sama o sobě nemá žádnou hodnotu, je to důsledek a trpký plod hříchu, ale láska má zázračnou moc změnit ji na cenu za vykoupení: nejplodnější apoštolát je »Apoštolát Kříže«.

A dále: účast na Kristově kříži není jen osobním očištěním a smírem: především je povoláním ke spolupráci na spáse světa. Čím více je utrpení nevinné a čisté, tím více je schopno spasit lidi a oslavit Boha.

Jen svatí, kteří prošli »temnou nocí« očištění a kteří dospěli k »přetvářejícímu sjednocení«, mají jako Maria plnou účast ve spoluvykupitelské a apoštolské osamocenosti, v tajemství kříže.

3. Maria ve své osamocenosti je vzorem pro život lidí zdánlivě neužitečných; oni tím, že ji napodobují, naleznou plnost své křesťanské realizace.

Pro úkol, který staví před Církev stáří jako nový pastorační problém, přináší tato nová forma mariánské úcty řešení zdánlivé neužitečnosti a ztráty odvahy těch lidských životů, o které se bytosti mladší a plné zralé síly nestarají. Dodá to odvahy a úsilí tolika hodným křesťanům, jejichž život se končí a měl by být bližší k Bohu i k lidem…

Je zde také nesmírný analogický problém všech lidí, které životní podmínky zdánlivě zbavily možnosti vnější apoštolské aktivity. Pro ně všechny osamocenost Matky Boží osvětluje hluboký zákon společenství svatých.

Čistá láska má větší apoštolskou plodnost než zjevná díla provedená s menší láskou. Právě ve večeru života, v mlčení a osamocenosti, v modlitbě a v oběti dosahuje Matka Boží maxima své lásky a plnosti apoštolské plodnosti ve službě Kristově Církvi, jako sám Kristus, který nespasil svět leskem svého slova nebo svých zázraků, ale na kříži.

Pán řekl Conchitě: »A nevěř, že poznávat Mariinu osamocenost v jejím utrpení pro moji nepřítomnost a v jejích krutých bolestech jako Matky, je pro lidstvo smutné. To, co se vyjadřuje růžemi, a plody získané jejími slzami, to zůstane; vděčnost se probudí, až si budeme připomínat, jak velikým utrpením byly zaplaceny koruny jejích dětí v nebi« (4. 7. 1917).

Úcta k osamocenosti Panny Marie je tedy úctou k Panně Letnic a k Marii, Matce Církve.



Pramen: M. M. Philipon OP: Duchovní deník matky rodiny; kap. Panna kříže