Menu


Koncil o komunismu (6)

 
Teologie osvobození


Nejvýraznějším projevem zpolitizování katolického světa v důsledku koncilu byl vznik, vývoj a praktické uplatňování tzv. „teologie osvobození“. (R. Gibellini: La nuova frontiera della teologia nell´America Latina, Řím 1977) Tento fenomén byl spojen se dvěma událostmi příznačnými pro pokoncilní dobu: Byla to encyklika Pavla VI. Populorum progressio a konference konaná v Medellíně.
 
Již v roce 1964 během koncilu se v únoru 1964 sešli v Petrópolis v Brazílii latinskoameričtí teologové s cílem aplikovat v Latinské Americe novoty koncilu a s pomocí evropských teologů organizovat kurzy na latinskoamerických fakultách. Mezi roky 1963 - 65 se s Římě sešla třikrát latinskoamerická biskupská konference CELAM (Conseio Episcopal Latino-americano). Její předseda Mons. Larraín označil tato shromáždění za první případ uskutečnění konceptu biskupské kolegiality v církevních dějinách a pro budoucnost za hybnou sílu pro ducha koncilu. (Criterio 1475 (1965) Jak informuje koncilní otec Mons. Marcos Grath, organizovala CELAM během koncilu osobní i pravidelná skupinová setkání s referenty k různým tématům koncilu a vypracovávala návrhy a dokumenty podporované mnoha biskupy.
První významný pokus integrovat 2. vatikánský koncil do kulturního, sociálního a politického kontextu Latinské Ameriky bylo zasedání CELAM od 11. do 16. října 1966 v Mar del Palata v Argentině. Téma znělo: Aktivní přítomnost církve při vývoji a integraci Latinské Ameriky. Směrnicí byl dokument Gaudium et spes. Podpora přišla od instituce CEPAL – nezávislé banky podporované OSN a od Aliance Pokroku, amerického pomocného programu.
 
Encyklika Populorum progressio
 
Téma „rozvoje“ se objevuje již v encyklikách Jana XXIII. Mater et Magistra a Pacem in terris, hlavně pak v konstituci Gaudium et spes.
V roce 1967 se objevila encyklika Populorum progressio. Papež v ní použil myšlenkový podklad koncilního experta. L. J. Lebreta, který zemřel několik měsíců předtím.
 
V encyklice stojí osudná věta, která odsuzuje revoluce s výjimkou případů, kdy zjevně a dlouhodobě trvá nadvláda násilí, která těžce uráží základní práva lidské osoby a přináší škody obecnému blahu země.
 
Tuto větu využili někteří teologové jako ospravedlnění ozbrojené revoluce v případě, že selhaly pokojné pokusy. Podle Gustava Gutiérreze zazněla encyklika Pavla VI. v Latinské Americe jako fanfára. (La Chiesa e i poveri visti dall´ America Latina, in: Il II Vaticano e la Chiesa, Brescia 1985, 213-260)
 
Gutiérrez líčí svá setkání se svým duchovním vůdcem konc. exp. Thilsem, s Congarem a Chenuem: Poprvé jsem našel v církvi onu teologii, o které se říkalo že je „progresivistická“. Další teologové, kteří rozšířili jeho obzory, byli E. Schillebeeckx a Karl Rahner se svým anonymním křesťanstvím. Podle jejich pojetí existující i mezi ateisty lidé osvícení Duchem Svatým a ten je v nich přítomen jako nadpřirozená součást lidské přirozenosti. Každého člověka se dotýká existenciálně milost. Neexistuje rozdíl mezi profánními dějinami a dějinami spásy, je to jen jediný proces dokonalého osvobození člověka.
 
Konference v Medellínu
 
Tato konference CELAMU od 26. srpna do 6. září v Kolumbii byla cílovým bodem koncilu a vyústila do Teologie osvobození. Konferenci svolal Pavel VI. k tématu „Změna církve v Latinské Americe ve světle koncilu“. Konference měla své kořeny ve skupině zvané Církev chudých, která se začala organizovat od počátku koncilu v duchu projevu Jana XXIII. a navrhla tzv. Pakt z katakomb, který vypracovala 16. listopadu 1965 v Domiciliných katakombách. Podepsalo ho 40 biskupů Třetího světa. Signatáři se zavázali vést životní boj za chudé v duchu II. vatikánského koncilu. Koncil byl také podnětem setkání 17 biskupů bývalých koloniálních oblastí, kteří zpracovali Poselství 17. biskupů Třetího světa. Prvním signatářem a autorem byl Mons. Helder Câmara. Dokument označil feudalismus, kapitalismus a imperialismus za nelidské systémy a obvinil současný hospodářský systém, že dovoluje bohatým, aby se stále více obohacovali na úkor chudých. V tomto dokumentu by učiněn rozhodující krok od pozitivního hodnocení komunismu k jeho přijetí v Teologii osvobození. Revoluce je podle dokumentu jediným legitimním a vhodným prostředkem společenské reformy. Marxistická revoluce je ve shodě s evangeliem, protože v evangeliu je obsažen kvas změny lidstva. V přechodu od morálních změn, které vyvolalo křesťanství, až k revoluční radikálnímu převratu je křesťanství pokládáno za hlavní motor každého zvratu v lidském rodu. Z tohoto zřetele hodnotí Câmara Francouzkou revoluci jako povrchní, ale vidí v ní křesťanský podnět a stejně tak pozitivně hodnotí islámskou revoluci i VŘSR. Dokument požaduje sociální boj a nikoliv harmonické uspořádání. Podle dokumentu 17 biskupů církev může být jen ráda, že se v lidstvu objevil tento společenský systém, který je tak blízký morálce podle evangelia. Musíme být nyní schopní s radostným souhlasem přijmout tuto formu společenského života, která více odpovídá současné době a evangeliu. Autoři prokázali neznalost podstaty obou slučovaných prvků, jak marxismu, tak křesťanství.
Myšlenky obsažené v dokumentu 17 ovlivnily mentalitu mnoha biskupů, kteří s ním souhlasí, i když ho nepodepsali. Hlásí se k němu různá hnutí a bojující revolucionáři.
 
Teologie osvobození našla největší ohlas v základních církevních buňkách a byla přijata po koncilu do pastoračních plánů některých biskupských konferencí. Tyto základní skupiny zahájily marxisticky pojatý ozbrojený třídní boj s cílem prosadit na zemi Boží království.
Leonardo Boff, františkánský kněz, žák Rahnerův a pak profesor v Petrópolis, byl hlavním ideologem a zakladatelem Teologie osvobození. V roce 1992 se vzdal kněžství, oženil se a přednášel na univerzitě v Rio de Janeiro. Podle jeho pojetí je nikoliv Bůh, nýbrž chudina prvním operativním principem teologie. Jedná se tedy o jedovatou nauku modernismu, o antropologický zvrat moderního myšlení, který dělá z člověka osu světa. Jsou to myšlenky pramenící z protestantismu, jejichž liberální formulace se ujal Schleiermacher a v této modernistické podobě ovlivnily Rahnerovu transcendentální teologii. Hnutí se rozšířilo, katolíci, některé kněze nevyjímaje, bojovali po boku revolučních geril v Kolumbii i v Chile. Náboženství mělo patřit k podstatným složkám revolučně státnického i válečného umění.
 
Dvacet let po koncilu Kongregace pro nauku víry odsoudila Teologii osvobození, ale zdaleka nedosáhla toto, aby zcela vymýtila v latinskoamerických zemích zásadní omyly z ní vyplývající. Zásady Teologie osvobození se dále hlásaly, z kazatelen, z řečnických pultů i sdělovacích prostředků slyšeli věřící, že evangelium neodsuzuje násilí v revolučním pojetí. (viz např. La Fede oggi 29. srpna 1982, jejímž odpovědným redaktorem je Claudio Sorgi, telogický poradce italské biskupské konference!)
 
Prameny: R. De Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil, R. Amerio, Iota unum
 
(pokračování)