Menu


Kdyby Kristus nevstal z mrtvých

 Gianni Valente

Kdyby Ježíš nevstal z mrtvých...

... pak by naše víra neměla smysl. Byla by lží.
Všichni prostí věřící by byli idealisté a kněží podvodníci.

                                                                

O Velikonocích v roce 1976 se francouzský list Le Monde obrátil na známé i méně známé osobnosti křesťanské obce v zemi s otázkou: „Co by bylo s vaší vírou, kdyby krumpáče archeologů objevily někde v Palestině skutečné ostatky Ježíše z Nazareta?“ Odpověď mnoha obyčejných věřících byla poznamenaná zmatkem a rozpaky. Platí to i o Jeanu Guittonovi, velkém příteli Pavla VI. Tento francouzský filosof odpověděl: „Kdyby opravdu došlo k takovému nálezu, pak bych napsal závěť: Byl jsem oklamán a podváděl jsem druhé.“

Ale našli se kněží a teologové, kteří na otázku listu odpovídali s pokrčením ramen. Tak napsal jeden známý katolický duchovní: „Vůbec bych nebyl zmaten. Moje víra nezávisí na plném nebo prázdném hrobu.“ Jiný řekl: „Kdyby se našla Ježíšova kostra, upevnilo by to moji víru, která když má být vírou, nesmí mít žádné důkazy. Byl by tím zrušen mýtus o tom, že Kristus znovu ožil.“

Idealisté

Po mnoha letech i dnes je takové idealistické chápání víry možné a podporované dokonce četbou evangelia i mezi církevními hodnostáři a biblickými badateli, kteří se nadřazují nad prosté věřící, kteří „věří v nadpřirozeno a chtějí se ho dotýkat“. Italský filosof Augusto del Noce to vyjádřil takto: „Skeptici, kteří nejsou schopni uznat pravdu mimo sebe, se stávají idealisty, aby si ji sami vytvořili.“ To je ovšem úplný protiklad dynamiky křesťanské víry, která je doplněním skutečnosti: je to fascinující odhalení přítomné skutečnosti, kterou pak uznáváme rozumem.

Svědkové toho, co není

Takový nález ostatků domněle zmrtvýchvstalého by vycházel vstříc idealisticky konstruované víře, jakou představuje protestantský teolog Rudolf Bultmann: „Kdyby zmrtvýchvstání bylo historickou skutečností, pak by víra byla zbytečná. (…) Rozhodující není, zda Kristus vstal z mrtvých, nýbrž jen to, že je pro mě Zmrtvýchvstalý.“ Pro takové lidi je víra pouhý výmysl, který má vyplnit prázdnou mezeru. Svědkové takového „moderního křesťanství“ jsou svědkové toho, co není.

Mystičtí vizionáři

Podle Ernesta Renana byli prvními idealisty samotní apoštolové. Podle něho onoho rána před 2000 lety se po návštěvě žen u hrobu ozval ojedinělý hlas: „On vstal z mrtvých!“ a ten se začal šířit jako oheň od ucha k uchu. Tak podle Renana vznikla u křesťanů kolektivní autosugesce. Když slyšíme některé dnešní církevní představitele a teology, mohli bychom mu dát za pravdu.

Jak tomu tedy skutečně je? Událo se skutečně všechno jen tímto způsobem? Vytvořila láska učedníků mýtus o zmrtvýchvstání? Anebo se jedná naopak o reálné setkání s živým skutečným Ježíšem Kristem, které dalo vznik a růst víře?

My jsme doufali...“

Jak velký je rozdíl mezi dnešními křesťany a tehdejšími učedníky! Jim opravdu nešlo o nějakou vnitřní vizi, neměli oči idealistické víry. Po tom, co viděli na Kalvárii, vrátili se domů se svěšenou hlavou a spěchali „pro strach před Židy“ za zavřené dveře. Mnozí z nich jen čekali, až se opět rozední, aby se vrátili ke své obvyklé práci. Vzpomínka na uplynulé tři roky, které prožili s tím neobvyklým člověkem, byla pro ně jako bolest. Smutný a zahanbující konec celé záležitosti, která přece odpovídala skutečnosti, je připravil o všechno nadšení.

V celém vyprávění evangelia jsou četné doklady tohoto bolestného, ale realistického konstatování. Oba učedníci na cestě do Emauz jsou toho příkladem: „My jsme doufali, že on je ten, kdo vykoupí Izrael. A k tomu jsou to již tři dni, co se to všechno stalo“ (Lk 24,21).

Jan: inteligence jako důkaz

Nejbližší Ježíšovy přátele, apoštoly, přivedly ženy vyprávěním o tom, co zažily u hrobu, do nejistoty a vzrušení. Oni vůbec nemysleli na zmrtvýchvstání, ani je nečekali. Podle toho také jednali, když se od hrobu vrátila Maria Magdalská a vyprávěla, že se s ním setkala jako s živým: „Když uslyšeli, že žije a že ho viděla, nevěřili“ (Mk 16,11).

Jan, miláček Páně, byl jediný, kdo po vyhodnocení skutečných indicií – prázdného hrobu a způsobu, jak zůstala uložena plátna, usoudil, že se něco muselo stát: „Viděl a uvěřil“ (Jan 20,8).

Ostatní zůstali ještě skeptičtí i ve chvíli, kdy ho spatřili: „Když spatřili Ježíše, padli před ním na zem. Někteří však pochybovali“ (Mt 28,17).

Neočekávaná událost

Oni však ani jinak jednat nemohli, protože zmrtvýchvstání toho, kterého uznali za Mesiáše, bylo to poslední, co židé mohli očekávat a co si dokázali představit. „Pro židy to bylo pohoršení a pro pohany hloupost.“

Vídeňský historik židovství Karl Schubert napsal: „To poslední, co židé od Mesiáše očekávali, bylo, že bude trpět, že musí zemřít a vstát z mrtvých. Kříž a prázdný hrob bylo to poslední, co by mohli očekávat.“ Pro zbožné židy, syny očekávání Izraele včetně těch, kteří chodili s Ježíšem, byl příchod Mesiáše ve slávě událostí, kterou očekávali až na konci časů. Nečekali u něho smrt, a tím méně individuální zmrtvýchvstání. To mělo nastat jako kolektivní vzkříšení z mrtvých k poslednímu soudu. Proto podle Joachima Jeremiase zmrtvýchvstání bylo pro židy naprostou novostí. A nejen pro ně, i pro celé dějiny náboženství.

Bezpečné důkazy

Víra učedníků nevznikla tedy z očekávání ani z ideje, která má nahradit prázdnotu. Kdo se drží přesně daných zpráv, musí konstatovat, že pro toto neslýchané, neočekávané a nepředvídatelné hlásání malé skupiny vystrašených a nejdříve rezignujících židů mohl být jen jeden rozumný důvod, jak vysvětlit to, co je neslýchané. Takové účinky mohl mít jen přiměřený důvod.

Po katastrofě na Kalvárii se stalo něco nepředvídaného a nepředvídatelného. A to právě v okamžiku, kdy se zdálo, že všechno skončilo a nadšení je s definitivní platností pryč. Netušená a nepředstavitelná událost nezávislá na vůli učedníků, kterou si mohli také ověřit a uznat.

Svatý Augustin zdůrazňuje v knize O Boží obci, že křesťanská víra se zrodila opačným způsobem než ona víra zakladatele římského náboženství: „Illa illum amando deum esse credidit; ista istum Deum esse credendo amavit“ (De civitate Dei 22,6,1). Zatímco Řím si zamiloval Romula a uvěřil v něho jako v boha, církev naopak milovala Ježíše, protože v něm poznala Boha. Nebyla to tedy láska lidí, která z důvodu neexistence přikročila k idealizaci Ježíše z Nazareta a udělala z něho Boha, nýbrž reálné poznání Ježíše podle skutečných indicií (zázraky, splněné předpovědi, smysly evidentně ověřená přítomnost), co znovu probudilo lásku učedníků k pravému Bohu.

Tváří v tvář pronásledování světa

Tímto způsobem se i dnes znovu probouzí láska k Ježíši Kristu, a to bez prázdnoty nebo pouště, jež se šíří i v církvi cestou idealizace, kterou někteří klerici označují za „kulturu“. Pavel VI. napsal: „Dnes existuje velký zmatek v církvi a ve světě o tom, co je to vlastně víra. Dochází k tomu, o čem píše evangelista Lukáš: »Nalezne ještě Syn člověka víru na světě, až přijde?« Čtu v evangeliu o konci časů a musím konstatovat, že nastávají některá znamení konce časů. Stojíme tedy krátce před koncem? To nikdy nebudeme vědět. Musíme však být připraveni“ (Pavel VI. k Jeanu Guittonovi 8. září 1977).

Svatý Ignác, biskup z Antiochie, který v roce 110 podstoupil v Římě mučednictví, napsal: „Nyní, když se náš Pán Ježíš Kristus vrátil k Otci, dává sám sebe přesto stále více ve známost. Tváří v tvář pronásledování neopírá se křesťanství o lidská slova, nýbrž o Boží sílu.“

Viděli a uvěřili!

„Ten, kdo Ježíše odsoudil, mylně se domníval, že jeho věc je možno zahrabat do země. I sami učedníci ztratili všechnu odvahu pod dojmem jejího nezvratného zhroucení. Jejich překvapení a nedůvěra ke zprávě o prázdném hrobu je pochopitelná. Ale Zmrtvýchvstalý na sebe nedal čekat, nýbrž ukázal se jim a před touto skutečností se poddali: Viděli a uvěřili! Kristovo zmrtvýchvstání je silou Kristova tajemství. Není to žádný mýtus ani symbol, nýbrž konkrétní událost. To potvrzují jisté a spolehlivé důkazy. Přijetí této pravdy, která je plodem Ducha Svatého, se opírá současně o pevný historický základ“ (Jan Pavel II.).

„První věc, kterou evangelisté konstatují, je prázdný hrob. To samo o sobě ještě není přímý důkaz, ale je to první krok k náhledu, že Ježíš skutečně vstal (KKC 640). Na této historicky jisté pravdě první hodiny zprávy evangelia pevně trvají. Kdyby tato zpráva postrádala základ, nebylo by těžké ji dementovat.

Rozhodující událostí však je zjevení zmrtvýchvstalého Krista. To je jedinečná událost, která je vzhledem k důvěře, kterou jí apoštolové věnovali, zcela věrohodná. Ježíš se zjevil nejen Petrovi a apoštolům, ale určitému počtu učedníků, mužů i žen, v různých situacích a okolnostech, jak to dosvědčuje i Pavel (1 Kor 15,4–8). Aby byl vyloučen podvod, postačí pomyslet na svatost jejich života, který pro mnohé z nich skončil mučednickou smrtí. Není tu nejmenšího důvodu myslet na mystické vzrušení nebo kolektivní mámení smyslů. Galilejští rybáři byli velcí realisté, takže na první zprávu o zmrtvýchvstání reagovali pochopitelnou skepsí. Příznačný je případ Tomáše. Jak by bylo možné předpokládat u mužů, kteří byli tragickou smrtí svého Mistra tak zklamáni, jejich lehkověrnost a podezírat je z blouznění? Jen úchvacující poznání zmrtvýchvstalého Krista, kterého jasně vnímali svými smysly, vysvětluje jejich přímo provokativní kázání navzdory všem jejich protivníkům, u kterých vyvolalo násilné reakce. Přesvědčení nutí apoštoly, aby je zpečetili svou krví.

„Svatá Panna Maria kéž podpoří naši víru, jako ji podpořila u apoštolů. Ona má zcela zvláštní vztah k události zmrtvýchvstání. Zmrtvýchvstalý je její Syn! Ono tělo, které nabylo v hrobě nový život, povstalo v oslaveném stavu jako totéž tělo, které počala ve svém lůně“ (Jan Pavel II.).

Z 30giorni 5/1996 přeložil -lš-