Menu


K tomu, abychom skončili v pekle, nepotřebujeme v peklo věřit

                                                                     16.12.2015

»Milosrdenství má smysl jen tehdy, pokud má co do činění s pravdou«. Tato slova pronesl na závěr synody o rodině biskup Stanisław Gądecki, předseda polské biskupské konference. Studoval totiž, bez ohledu moderní proudy, svatého Tomáš Akvinského. Kdyby tento Andělský učitel dnes žil – což je zcela abstraktní hypotéza, zděsil by se, kdyby slyšel slova Kristova náměstka: Milosrdenství    předchází spravedlnost.

Takový výrok slouží několika cílům: Postavit jediné náboženství, které slouží ke spáse duší, do stejné roviny jako různé „víry“, které podle slov evangelia nevedou ke spáse, ale odsuzují člověka do pekla; tedy zrušit hřích a v důsledku toho popřít existenci pekla, jak se o to pokouší Bula o mimořádném jubileu milosrdenství:

»Milosrdenství má platnost, která sahá za hranice církve. Vztahuje nás k judaismu i k islámu, které jej považují za jeden z nejvýznačnějších atributů Boha. Izrael jako první obdržel toto zjevení, které proniká dějinami jako začátek nezměrného bohatství nabízeného celému lidstvu. Jak jsme viděli, texty Starého zákona jsou proniknuty milosrdenstvím, protože vyprávějí o dílech, která vykonal Pán pro svůj lid v nejobtížnějších momentech jeho dějin. Islám označuje Stvořitele také přívlastkem milosrdný a milostivý. Tato jména často pronášejí věřící muslimové, kteří pociťují, že jsou ve své každodenní slabosti provázeni a podporováni milosrdenstvím. Také oni věří, že nikdo nemůže omezovat božské milosrdenství, protože jeho brány jsou otevřeny stále.
Kéž prožití tohoto Jubilejního roku milosrdenství usnadní setkání s těmito náboženstvími a dalšími ušlechtilými náboženskými tradicemi, učiní nás otevřenými dialogu, abychom se lépe poznali a chápali, odstraní každou formu uzavřenosti a pohrdání a zažene každou formu násilí a diskriminace.« ( Bula Misericordiae Vultus o vyhlášení roku milosrdenství)

Tyto mezináboženské „výpravy“, které navazují na výpravy ekumenismu bez hranic, mají za předmět postavit náboženství založené Ježíšem Kristem na roveň judaismu a islámu a dalších „ušlechtilých“ náboženských tradic. Ty všechny však porušují nadmíru jasné napomenutí sv. Pavla: Jaká je shoda Krista s Beliárem? Nebo jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? (2Kor 6,15) Celé Depositum Fidei a poslání církve, a to i v dialogu s nekřesťany je jedno jediné: obrátit duše. To znamená odsuzovat a zdůrazňovat bludy, potírat je slovem a je-li třeba i zbraněmi. Kristus nehlásal nějaký bonismus a přizpůsobování druhým, aby zajistil tomuto světu jakési Univerzální Štěstí¨.

Mezi pokyny, které dal apoštolům pro jejich poslání, čteme: Když vás někdo nepřijme a nebude dbát na vaše slova, při odchodu z toho domu nebo města si vytřeste prach ze svých nohou (Mt 10, 1-23) Křestané všech dob – tedy i dnešní – mají povinnost podstoupit i mučednictví, protože první jejich povinností je potvrzovat svou víru.

Toho si byl vědom také sv. František při setkání se sultánem Malik al Kamilem 1219. Když mu sultán řekl: Váš Bůh vás ve svých evangeliích učí, že nemáte odplácet zlým za zlé, že máte přenechat i plášť (…) tím méně máte máte pronikat na naše území“.

František odpověděl: Zdá se mi, že jste nečetl celé evangelium Krista našeho Pána. Říká tam totiž: Jestliže tě pohoršuje tvé oko, vyloupni a zahoď je.

Tím nás chtěl naučit, že žádný člověk není pro nás takovým přítelem nebo příbuzným, i kdyby nám byl drahý jako naše oko, abychom ho nemuseli poslat pryč, odstranit, kdyby se pokoušel zbavit nás naší víry a lásky našeho Pána Ježíše Krista. Proto křesťané oprávněně pronikají do zemí, které jste okupovali, protože urážíte jméno Kristovo a vzdalujete od úcty k němu tolik lidí, kolik jen můžete. Jestliže naopak chcete poznat, vyznávat a klanět se Stvořiteli a Vykupiteli světa, budeme vás milovat jako sami sebe.

Kdo nemiluje a neuctívá Nejsvětější Trojici Otce, Syna a Duch Svatého, kdo se odmítá obrátit, je nepřítelem církve, kteří založil Ježíš Kristus.

Kdo učí jiné pravdě, kdo tvrdí, že milosrdenství předchází spravedlnost – která je pro sv. Tomáše synonymem Pravdy – nechce vzít na vědomí rozdělení, které prožíváme na tomto světě a které má svůj počátek v dědičném hříchu. Svatý Augustin je popisuje v De Civitate Dei jako rozdělení mezi dvě láskami: čistou a nečistou, Bohu podřízenou a Bohu nepřátelskou, z nichž první dosahuje věčného života ve společenství dobrých andělů a druhá bude zavržena do věčného ohně ve společenství zlých duchů.

P. Stefano Manelli, zakladatel františkánů Neposkvrněné, který se od Bergoglia nedočkal milosrdenství a dveře pro něho zůstaly zavřeny, i když se pokořil a veřejně žádal o audienci, řekl ve Florencii při duchovní obnově v roce 2008:

»Jaký smysl, jaký význam může mít dnes smrtelný hřích, jestliže lidé hřeší, a přesto přijdou do nebe stejně jako někdo, kdo se hříchu varuje?«

Zrádné zamlčení pravdy o pekle chce opanovat a prakticky opanovalo pole církve a otevřelo dokořán brány všem možným zlořádům a hanebnostem, deliktům a zločinům všeho druhu od té chvíle, kdy se peklo stalo prázdným v důsledku záludné nauky o milosrdenství:

»Terorismus a války, potraty, masakry nenarozených dětí, rozvody, cizoložství, homosexualita, pedofilie, pornografie a nudismus, sexismus, krach svátosti smíření a účasti na mši svaté, krach kněžských povolání, falešný ekumenismus a skandály kléru atd. - to všechno jsou plody zrádného zamlčování božské pravdy o pekle v satanovu „hodinu vlády temnot (Lk 22,53). S „neexistujícím peklem“ roste peklo hříchů a neřestí na planetě Zemi, celé lidstvo, které nevěří v peklo, vrhá se ve skutečnosti do věčné záhuby. Jak učil kardinál Siri: Zatímco do nebe nemůže vstoupit ten, kdo v nebe nevěří, k tomu, aby skončil v pekle, však vůbec nemusí v peklo věřit, dokonce, pokud nevěří, tím spíše v něm skončí.«

Fatima byla Bohem připravena jako škola pravdy proti škole Satanova bludu. Pravdu o pekle hlásal Ježíš v evangeliu, aby varoval lidi před nebezpečím věčné záhuby v hrozném království Satana   a jeho spojenců. Jedině toto všechno musíme mít za projev mateřské lásky a mateřské péče, mateřského milosrdenství Neposkvrněného Srdce Panny Marie vůči svým zbloudilým synům ohroženým věčnou záhubou.

Toto je jediné pravé, autentické a spásné milosrdenství.

                                         

Danilo Quinto, Chiesa e post concilio