Menu


K měsíci říjnu

 
Měsíc říjen je mimořádně štědrý na vzácné duchovní dary. Připomeňme si aspoň ty nejhlavnější, aby se nám nestalo, že štědrou Boží nabídku ani náležitě nevyužijeme. Především nám tento měsíc vždy znovu připomíná, že můžeme žít trvale v nejvyšší a nejvznešenější společnosti, ve společnosti andělů. „Řekni mi, s kým se stýkáš, a já ti řeknu, jaký jsi,“ říká známé přísloví. Dnes se snadno setkáme i s takovými souvěrci, kteří už fenomén andělů pokládají za překonaný, ať už jsou to andělé nebeští nebo andělé zavržení. Zatímco Bůh nás pozvedá z této pozemskosti do své nadzemské společnosti, oni si naopak usmysleli, že se vynasnaží jak „uzemnit“ Boha. Kdo tuto zemi nepokládá za svůj trvalý příbytek, ale chápe svůj život jako pouť k nebeské vlasti, může být jen nesmírně vděčen Bohu, že díky jeho nesmírné dobrotivosti máme možnost být trvale ve styku nejen s pozemskou, ale i s nebeskou společností a že s ní jsme dokonce spřízněni vyšší duchovní stránkou svého lidského bytí. Je to skutečné nadpřirozené příbuzenství, kterému se hloubkou a ani rozsahem žádné pokrevní příbuzenství nemůže rovnat. Křivdíme sami sobě, když o tuto nebeskou společnost nedbáme, a to tím spíše, že zde na zemi se můžeme cítit stále více osamoceni a izolováni jako „zmenšující se menšina“ ztracená v nevlídném a stále více odcizeném a nechápajícím prostředí. Avšak když jsme si živě vědomi, jak nesmírné jsou zástupy našich nebeských přátel, pak ve spojení s nimi nikdy nemůžeme být v menšině, kdyby proti nám stál celý svět. Obracíme-li se podle dobrého křesťanského obyčeje aspoň jednou denně na svého anděla strážce, čiňme tak s přesvědčením, že to není někdo, komu bylo uloženo opustit nebe, aby se tu na zemi plahočil za námi a zachraňoval, co se dá, zatímco ti ostatní andělé mají jiné starosti a na nás nemají pomyšlení. Náš osobní anděl je spíše něco jako styčný důstojník nebo delegát nesmírného zástupu našich nebeských sourozenců, který spolu s nimi ustavičně patří na Boží tvář a spojuje nás tak živě s celým tímto nebeským sborem. Každý z toho nekonečného zástupu nás osobně a důvěrně zná a nesmírně si nás váží jako nejdražšího Božího pokladu. Andělé nás milují mnohem čistší, nezištnější a pozornější láskou, než jaké bychom se mohli dočkat zde na zemi od těch nejlepších nejbližších přátel i příbuzných. Přitom o možnostech a moci, jakou tato jejich láska disponuje, si vzhledem ke své lidské omezenosti ani neumíme udělat náležitou představu. Lidé tohoto světa podnikají všechno možné, jen aby si zajistili přízeň někde „nahoře“ a měli tak co nejlepší protekci. Oč lépe jsme na tom my, kterým nejužitečnější „protekci“ nabízí sám nejvyšší Bůh a Pán. Sbory andělů jsou nejvznešenější a svým vlivem nejmocnější „společenská vrstva“ mezi všemi tvory.
 
Že si své společenství s anděly připomínáme právě v měsíci svatého růžence, jistě není náhoda. Andělé jsou nejpovolanější učitelé, kteří nás mohou vyvést z omylu, pokud máme pokušení vidět v růženci jen monotónní odříkávání Zdrávasů. Jsou to nejzasvěcenější průvodci, v jejichž společnosti a doprovodu můžeme jako v nebeském seriálu procházet klíčovými událostmi dějin spásy a pronikat do krásy a hloubky Božích tajemství.
 
Předně andělé jsou první a největší ctitelé Ženy, která se stala jejich královnou. A pak, růženec je anděly přímo protkán od prvního až do posledního desátku. Boží andělé jako bezprostřední svědkové a spoluúčastníci všech událostí, které vtělené Boží Slovo prožívalo mezi námi, jsou našimi nejlepšími průvodci při růžencovém klanění. Oni provázeli Pána od okamžiku jeho vtělení, chránili ho, sloužili mu, těšili ho, přednášeli Otci jeho prosby a vzdechy i jeho prolitou krev, otevřeli slavně jeho hrob a majestátně ho doprovodili k trůnu nebeského Otce. Modlitba růžence může posílit pro nás velmi povzbuzující vědomí. Jestliže nám Boží Syn chtěl být podobný ve všem kromě hříchu, znamená to také, že bohatou službu andělů nevyužíval jako zvláštní protekci, nechtěl si zajistit jen pro sebe výhodnější postavení. Na jeho příkladu poznáváme, jak andělé slouží také nám, zvláště když jako On bereme na sebe svůj kříž a jdeme věrně za ním. I v našem případě andělé sborem jásají při každém našem znovuzrození v obrácení, stírají nám pot a slzy, podávají kalich útěchy v utrpení a chrání nás na všech cestách, abychom nezranili nohu o kámen.
 
Potřebujeme si připomínat a stále hlouběji nazírat Ježíšovu tvář, a to je obsahem růžencových tajemství. Poznáváme v nich, jak se Boží Syn stal podobným nám, aby nám zajistil podmínky pro naši podobnost s ním. Je to cílové setkávání v podobnosti, které nám tak závidí padlí andělé, ale které nám naopak Boží andělé nesmírně přejí, radují se z něho a všemožně nás na této cestě podporují, jen pokud jim v tom sami nešťastně nebráníme.
 
Svou vlastní charakteristiku, kterou máme následovat, nám Pán výstižně sděluje také v dnešním evangeliu: Přišel jsem, abych sloužil a dal svůj život za mnohé. Učit se sloužit druhým a obětovat se za ně – toto naše všeobecné misijní poslání je také ovoce školy svatého růžence. V tom je síla a moc růžence, že to není jen úkon soukromé zbožnosti, ale významná služba Boží Církvi i světu.
 
Účinek modlitby nezávisí na tom, jak se líbí nám, ale jak se líbí Bohu. Modlitba, ve které právě nenacházíme zvláštní zalíbení, ke které dokonce pociťujeme jakýsi odpor, ale přesto u ní věrně setrváme, platí v Božích očích mnohem více než krásné pobožnosti, ve kterých nacházíme velké zalíbení my sami, protože jsme si je sestavili podle svého vkusu. Taková věrnost, při které nepociťujeme žádný líbezný cit, je už sama o sobě obětí, kterou dobrovolně přinášíme. Náš vkus má často velmi daleko k Božímu „vkusu“. Že má Bůh v modlitbě svatého růžence velké zalíbení, dal nám najevo v četných zjeveních v minulosti i současnosti. 7. říjen je trvalou připomínkou, že růženec je naší významnou zbraní v konfrontaci s naším odvěkým nepřítelem, ať už vystupuje v té či oné podobě. Tak jako zachránil křesťanství v roce 1571, 1683a 1716, tak je jeho hlavním štítem i dnes. To rozhodující vítězství, které potřebujeme vybojovat, není ani vítězství zbraní ani pouhé pokojné soužití, ale obrácení všech srdcí k Bohu jedinému a pravému. To je služba, kterou stále zůstáváme dlužni světu. Někteří duchovní předáci doporučují mladým lidem: Jestliže vám dělá růženec potíže, tak si raději čtěte Písmo svaté. Tato rada má jednu zásadní slabinu. Dívá se na tuto modlitbu jako na něco, co slouží jen osobní potřebě či zálibě. Naše vlastní potěšení by však mělo být v duchovním životě posledním kritériem. Katoličtí křesťané se musí od malička učit přijímat s ochotou i to, co je nám proti srsti, jestliže je to v zájmu Boží věci. Sám růženec je svým obsahem určen k tomu, aby nás postavil před závazný příklad, jakým je vtělení, život, utrpení a smrt Božího Syna, který šel ve všem „do krajnosti“, ačkoliv by jí jako člověk zůstal raději ušetřen. Svatý František, kterého nám rovněž představuje říjen jako velký Boží dar, nezměnil radikálně svůj život, protože ho to už v otcovském domě přestalo bavit, ale protože chtěl bezvýhradně vyhovět požadavkům Kristova evangelia. Dnes se takové důslednosti raději vyhýbáme a preventivně ji označujeme za extremismus. Kdyby Jan Pavel II. nebyl radikálně zasáhl ve prospěch růžence, kdo ví, jaký osud by ho potkal. Ti, kteří tuto modlitbu nemilují, dokážou si najít pro svůj postoj v koncilních dokumentech řadu důvodů. Ani Katechismus katolické církve se nijak nesnaží tuto modlitbu doporučovat a řadí ji k projevům lidové zbožnosti podobně jako náboženský tanec. Ten by však těžko zachránil křesťanstvo v krajní nouzi! Není tomu tak dávno, co jeden generální představený prastarého řádu zakázal jeho společnou modlitbu v řeholních komunitách s odůvodněním, že za života zakladatele tato modlitba neexistovala.
 
Modlitba svatého růžence vadí nejvíce tomu, proti němuž je namířena, satanovi. Karel Jaromír Erben to vystihl velice trefně: U koho se mu podaří, aby „to klokočí zahodil“, u toho postoupí „skokem deset mil“. A když jsme u českých básníků, můžeme říct, že každý, kdo se odváží vzít tu šňůru zrn do rukou a u ní přes počáteční nechuť vytrvá, udělá podobnou zkušenost jako král Karel s českou révou: Přijde mu ve společnosti andělů na chuť a bude si žádat: „Dej mi dobrou míru!“