Menu


Hod Boží Vánoční

Vánoční období

Celý advent Církev vroucně vzývala Pána, aby přišel. Nyní slaví s nevýslovnou radostí jeho narození. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Boží Syn se stal člověkem, aby nám dal účast na božském životě, jaký prožívá nekonečně v lůně Otcově.

Existuje nesmírný kontrast mezi Dítětem, které se narodí ve stáji v Betlémě, a mezi tituly které mu náleží. Obdivuhodný, Bůh, Kníže pokoje, věčný Otec, všechna božská jména mu přísluší a jeho království nebude mít konce. Narodil se z Panny, ale současně s tím, jak opěvujeme jeho lidské zrození, vyznáváme, že se zrodil z Otce přede všemi věky. Je zavinutý v plenkách a položen do jeslí, ale současně je to Král Izraele, Spasitel světa, jeho trůn je věčný a Bůh mu položí jeho nepřátele k nohám za podnož.

Současně s pokorou jeho narození nás Církev vyzývá, abychom hlásali Kristovu velikost jeho božství spolu s nádherou a vznešeností jeho poslání, které zahajuje.

Vánoční radost je radost ze skutečnosti, že máme Spasitele. Mimo velikonoční radost, s jakou opěvujeme Kristovo vítězství, které uzavírá jeho pozemský život, když vychází z hrobu a vystupuje k Otci, nemá Církev větší radosti nad tu, že může každý rok slavit skutečnost, že se naplnila proroctví a v judském Betlémě začíná svůj život Emanuel, Bůh s námi. Týká se to všech lidí. Liturgie nám to připomíná: po klanění pastýřů v Betlémě je to příchod Mudrců z dalekého Východu, který znamená rozšíření spásy do všech končil země. Epifanie prodlužuje Vánoce. Církev slaví ve dvou slavnostech odlesk tajemství Vtělení v životě všech lidí.

Vánoční doba začíná 25. prosince a končí 13. ledna. Hlavní události, které provázejí Ježíšovo narození: vražda Neviňátek, Obřezání Páně a oslava jeho Jména se připomínají zvláštními svátky, ale tvoří jedno jediné ústřední tajemství.

Oslava Narození Páně vrcholí liturgickou trilogií, trojí symfonií oslňující krásy, myšlenkové hloubky a souzvuku. Dnešní den oslavuje Církev trojí mešní obětí

Mše půlnoční

Tuto noc slaví Církev lidské zrození Ježíše, Božího Syna a Spasitele světa. Slovo zplozené od věčnosti z Otce v nebi přijalo naši lidskou přirozenost v lůně Panny Marie, která mu reálně dává lidské tělo. Ten, který přichází sdílet naši lidskou přirozenost, dříve než se stal Synem Marie, je od věčnosti Syn Otce a bude nyní reálně jedním i druhým.

Půlnoční mše zdůrazňuje zvláště tento dvojí aspekt božské velikosti a pokorného lidství, který představuje samu podstatu vánočního mysteria. Božství zdůrazňuje především Introit, epištola, graduale a antifony k obětování a přijímání. Lidství vyzvedává evangelium.

Římské Statio je v bazilice Santa Maria Maggiore, a to ke cti svaté Panny a také betlémských jeslí: pod hlavním oltářem je zde pět kusů dřeva, které jsou po staletí uctívány jako zbytky krmelce, který tvořil Spasitelovu kolébku.

Introit ohlašuje zvěst o příchodu Vykupitele (Ž 2, 7): Hospodin řekl ke mně: Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil. První slova dnešní liturgie jsou vyhrazena vtělenému Božímu Synu. Těmito slovy se očekávaný Vykupitel zjevuje a legitimuje lidstvu jako vtělený Bůh. Mesiáš je vtěleným Bohem, druhou božskou osobou, od věčnosti vycházejí od Otce z nedostupných propastí božství. Od věčnosti plozený se rodí v čase. Žalm pokračuje: Proč se bouří lidská pokolení a národy osnují marné plány? Nejsou tato Žalmistova slova právě dnes více než aktuální? Všechno, co osnuje zatvrzelá nevěra proti záchranné milosti, je marný odboj lidské pýchy, který dopadne na lidstvo jako kletba.

Dnes o půlnoci zaznívá první vánoční chvalozpěv andělských zástupů: Gloria in excelsis Deo! Nikdy nezní tak jásavě, jako právně nyní.

Orace vyslovuje poeticky význam první vánoční noci v lidských dějinách: Bože, jenž jsi tuto přesvatou noc ozářil jasem pravého světla, dopřej nám, prosíme, abychom v nebi zakoušeli radosti téhož světla, které jsme poznali na zemi.

Všechno, čeho se lidstvu dostalo v nadpřirozeném ohledu, to všechno se z tohoto světla zrodilo, udržuje a živí. Tím, jak si připomínáme vzešlé Slunce spásy, prosíme s touhou, abychom toto požehnání mohli zakoušet navěky v nebi.

Svatý Pavel je mluvčím Církve, který nám ve své epištole mimořádně vroucími slovy zvěstuje Kristovo narození a současně vyjadřuje lapidárně smysl jeho příchodu. (Ti 2, 11 – 15). Nejmilejší, všem lidem se ukázala milost Boha, našeho Spasitele, a učí nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí... a očekávali blahou naději a příchod slávy našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista, který vydal sám sebe za nás, aby nás vykoupil od veškeré nepravosti a očistil si lid příjemný, horlitele dobrých skutků...

Vánoční zvěst obsahuje také program duchovní vánoční obnovy, na kterou jsme se celý advent připravovali: máme žít spravedlivě a zbožně, abychom dosáhli blažené odplaty, protože jsme Kristovým majetkem. Je to první vánoční kázání, které uzavírá advent. Připomíná trojí Pánův příchod: první, jehož památku právě slavíme, druhý je příchod do našich srdcí a třetí bude slavný příchod k dokonání a odplatě, který má být předmětem naší naděje.

V Graduale jsou skloubeny nejkrásnější mesiášské žalmy, které obsahují celou starozákonní nauku o božství a mesiášství Vykupitele (109, 3.1; 2, 7):

Ty vládni v den své moci v posvátném lesku: zplodil jsme tě z lůna před jitřenkou. Hospodin řekl mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím k tvým nohám tvé nepřátele za podnož. Jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.

Zářícím středem a hlavní ideou první mše je zpráva evangelia o narození Páně podle svatého Lukáše (2, 1 – 14), kterou uzavírá chvalozpěv nebeských andělů. Nejsme schopni ji slyšet nebo číst bez hlubokého dojetí. Je to vánoční novina pokoje a nejhlubší dojímavé radosti.

Offertorium je odpovědí na tuto zprávu: Veselte se nebesa a plesej země před tváří Páně, neboť přichází... (Ž 95, 11,13).

Secreta vychází ze slov sv. Augustina, která vyjadřují prosbu: Ty, který ses chtěl stát pro nás synem člověka, učiň nás syny Božími.

Sváteční preface zdůrazňuje důvod radostného vánočního díkůvzdání: Tajemstvím vtěleného slova zazářilo nové světlo jasnosti našemu zraku i naší mysli, abychom tím, jak poznáváme Boha viditelně, byli uchváceni a milovali věci neviditelné.

Po dobu vánočního oktávu je v kánonu zařazeno zvláštní Communicantes (prosba k světcům o jejich společenství), kterou uvádí prosba: Spojeni ve společenství slavíme nejposvátnější noc (v dalších mších den), kdy neporušené panenství blahoslavené Marie dalo světu Spasitele, a uctíváme především Marii vždy Pannu a Rodičku našeho Pána Ježíše Krista...

V závěrečné modlitbě prosíme o věčné spojení s Kristem: Radujeme se, Pane, z toho, že posvátnými tajemstvími obnovujeme narození našeho Pána Ježíše Krista, a prosíme, abychom si důstojným životem zasloužili dosáhnout jeho společenství.

Mše jitřní

Mše za svítání je vedena dvojí myšlenkou: že úsvitem tohoto nového dne začíná období spásy a že první zástupci lidstva vzdávají zrozenému Mesiáši náležitý hold.

V Introitu se snoubí slova proroka Izaiáše s parafrází slov sv. Lukáše: Dnes nad námi zazáří světlo, neboť se nám narodil Pán a bude se nazývat Podivuhodný, Bůh, Kníže pokoje, Otec budoucího věku a jeho království nebude konce. Pán kraluje oděný krásou a opásaný mocí.

Orace nás upozorňuje, že ten, kdo prožil advent v duchu Církve, zakusí o Vánocích ovoce nového příchodu Kristovy milosti: Prosíme, dej nám, Všemohoucí Bože, aby se nové světlo vtěleného Boha, které nás ozářilo, zrcadlilo v našem jednání, tak jako skrze víru plane v mysli...

V druhé vánoční mši je jedna zvláštnost. Ačkoliv slavíme svátek nejvyšší třídy, je zařazena ještě druhá orace jako připomínka svaté Anastázie, slavné mučednice, která byla upálena právě 25. prosince roku 304. V jejím římském chrámě slavili papežové už ve 4. století druhou vánoční mši. (Tuto světici si ovšem Církev připomíná každý den, protože je také jmenována spolu s dalšími slavnými mučednicemi v mešním kánonu).

Epištola představuje druhé Pavlovo vánoční kázání, které velebí Boží dobrotu, jak se projevila vtělením Božího Syna. Nazývá Boha Spasitelem, protože od věčnosti připravil spásu lidstva. Tak jako se ve stvoření projevila jeho moudrost a moc, tak se ve vtělení ukázala Boží dobrota a laskavost. Spasil nás nikoliv pro skutky naší spravedlnosti, ale svou milosrdnou dobrotou.

Graduale je ozvěnou epištoly: Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Bůh je Pán a dal nám světlo. Od něho se to stalo, a je to podivuhodné v našich očích. (Ž 117, 26.27.23).

Evangelium (Luk 2, 15 – 20) nám líčí dojemnou scénu klanění pastýřů a Matku, která všechno uchovávala ve svém srdci. Pastýři jsou nám vzorem v tom, jak chválili a velebili Boha za všechno, co viděli a slyšeli.

Offertorium naopak prohlubuje vědomí, koho máme spatřovat v betlémském Dítěti: Je to všemocný Pán vesmíru: Upevnil celý vesmír, že se nepohne. Připraven je tvůj trůn odedávna, od věčnosti jsi, Bože, ty.

Secreta a postcommunio zdůrazňují spojení vánoční oslavy s obětí mše svaté. Prosíme, Pane, ať naše dary odpovídají tajemstvím narození a stále vlévají do našich srdcí pokoj, aby tak, jak zazářil Člověk jako Bůh, tak nám tato pozemská podstata poskytla to, co je božské... Pane, jehož obdivuhodné narození zničilo naši starobu, ať nás vždy obnovuje toto svátostné znovuzrození.

Mše ve dne

Třetí mše svatá je nejvlastnější sváteční liturgií a tvoří vrchol a korunu vánoční oslavy, neboť nám zprostředkuje nejhlubší myšlenkové bohatství.

Dítě se nám narodilo a Syn je nám dán, jehož vláda spočívá na jeho rameni, jeho jméno se bude nazývat Anděl veliké rady (Iz 9,6). Zazpívejte Hospodinu novou píseň, protože učinil podivuhodné věci.

Stojí tu proti sobě obdivuhodné kontrasty, které zaznívají i v našich modlitbách a vánočních koledách. Maličký... Bůh-Děťátko... Nekonečný nesmírný nevystihlý, vstoupil mezi nás jako Dítě, aby byl naším. A přece na jeho rameni spočívá svrchovaná vláda. Přichází zbudovat zde na zemi své království. Anděl velké rady oznamuje Boží věčný záměr, že Bůh chce spasit všechny lidi.

Orace nám vyprošuje, aby tělesné znovuzrození Jednorozeného osvobodilo ty, které drží pod svým jhem otroctví starého hříchu.

V této třetí vánoční liturgii vystupují dva největší znalci christologie: Svatý Pavel a svatý Jan.

Apoštol národů nám plamennými slovy líčí důstojnost Vykupitele, kterou lidská přirozenost nijak nezastínila. Nový zákon převyšuje Starý velikostí zjevené pravdy. Ve Starém zákoně se Bůh zjevoval nedokonale, zlomkovitě, mnoha způsoby a mnoha prostředníky. V Novém se zjevil dokonale skrze svého Syna a ve svém Synu.

Sv. Pavel pak líčí přednosti a nedostižnou důstojnost novozákonního Prostředníka, který je nejen Stvořitelem všeho tvorstva, nýbrž také svrchovaným Vladařem nad lidstvem, které vykoupil na kříži, aby i člověk dosáhl svrchované účasti na Boží slávě. Kristus převyšuje anděly svým původem, svou svrchovaností, božskou důstojností a vykupitelským úřadem (Žid 1, 1-12).

Na tento hymnus odpovídá Graduale, které ho spojuje s nejvznešenějším hymnem evangelia svatého Jana. Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Všechny kraje plesejte Bohu. Hospodin ohlásil svou spásu, před zraky národů zjevil svou spravedlnost.

V evangeliu vrcholí všechny vánoční perikopy. Evangelista planoucími slovy odhrnuje záclonu nad vnitřním životem samotného Boha. Hovoří o věčném původu božského Slova, o jeho vztahu k Bohu Otci i ke všemu tvorstvu. Nakonec vyjadřuje podstatu Pánova příchodu slovy, při kterých se již dva tisíce let vrhá věřící lid s úctou a pokorou na kolena: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1, 1-14).

Offertorium je ozvěnou tohoto evangelia: Tvá jsou nebesa a tvá je země, zemský okrsek a jeho náplň, ty jsi ho založil. Spravedlnost a právo jsou základem tvého trůnu (Ž 88. 12.15).

Postcommunio je krásným doslovem trojdílné vánoční liturgie: Uděl nám všemohoucí Bože, aby tak jako dnes narozený Spasitel světa je pro nás původcem božského zrození, byl nám také dárcem nesmrtelnosti.

Poslední evangelium dnes odpadá.