Menu


Genocida Arménů a Aramejců 1915 a její dnešní důsledky

Na 24. duben připadá letos první staleté výročí pogromu na arménskou honoraci, inteligenci a vedoucí osobnosti v Cařihradu. Byl to nástup k první genocidě 20. století. Podle odhadu vědců jednalo se o jeden a půl milionu Arménů a jiných křesťanů. Tato katastrofa se syrsky nazývá „Seyfo „ ( Meč)

Islám a „moderna“ tehdy a dnes

Mladoturecký "Komitét pro jednotu a pokrok", který Arméni v osmanské říši nejdříve podporovali v naději na politické zlepšení panující situace, vzal si spojení arménských skupin s carem za záminku k násilné turecké očistě, která měla vytvořit nové homogenní Turecko. Jako nástroje bylo použito „přesídlení“ křesťanů do Syrské pouště, které představovalo ve skutečnosti smrt vyčerpáním a násilím ze strany doprovodu i místního obyvatelstva.

Vzhledem k měnlivému charakteru islámské nauky je dnes těžko určit, do jaké míry byla tato krutá genocida důsledkem samotné islámské nauky. Kromě panujícího islámského povědomí, že život „nevěřících“ je méněcenný, a různých dalších ideologií hrál velkou roli také pruský nacionalismus a liberalistická božstva Francouzské revoluce „volnost, rovnost , bratrství“. Působil tu bez zábran islám spolu s modernismem.

Hrůzy z roku 1915 jsou dnes znovu aktivní

„Islámský stát“, stvůra s vnitřnostmi islámu a levičáctví západních geostratégů, zničila v těchto měsících arménský chrám a památník v Deir-ez-Zor v Sýrii. Tento stát byl cílem deportací v roce 1915. Západ tehdy genocidu nejenže nekritizoval, ale dokonce podpořil islámský teror tím, že vyzýval k uznání nového Turecka. Dokud nebudou napsány objektivní dějiny a označeni jasně tehdejší viníci, bude situace stále horší a horší.

                                                            

                                        Arménský chrám a památník v Deir-ez-Zor

Katolická církev by měla konečně prohlédnout. Vzhledem k propojení obou ideologických motivů pronásledování křesťanů jak v roce 1915, tak v současnosti (modernismus z Francouzské revoluce a islám) měla by se církev slavnostně vrátit k původnímu učitelskému úřadu a odsoudit jednoznačně jak moderního ducha sekulárního pseudonáboženství, tak také islám jakožto christologickou herezi.

Slibovaný optimismus 2VK se za 50 let osvědčil jako jednoznačně podvodný a nikdy neprokázal svou oprávněnost.

Koncil se také velmi málo přiznal k tragédii rozdělení křesťanství a naukové nejednotě. Ale od svatého Efréma Syrského přes sv. Jana Damascenského až k mnoha dalším učitelům církve pokládala církev vždy pronásledování křesťanů vnějšími nepřáteli včetně islámu za zjevný Boží trest, kterým Bůh postihuje odpad od víry a nejednotu.

V 21. století se pronásledování neočekávaně přiostřilo. Jen radikální obrácení křesťanství, zastavení odpadu a upřímné úsilí o skutečnou jednotu Božího stáda pod jedním pastýřem může zastavit a zvrátit panující zlo.

Na oběti roku 1915 je třeba pamatovat v hlubokém smutku. A tureckému národu a jeho politikům je třeba říct, že jen pravda může vést ke svobodě.

                                                                       Trosky zničeného chrámu

Wolfram Schrems, spoluzakladatel Platformy solidarity s pronásledovanými křesťany

katholisches.info (kráceno)