Menu


Geneze a zákulisí Nostra aetate

Podrobnosti geneze deklarace Nostra aetate jsme se dověděli se značným zpožděním, a to nikoliv od účastníků koncilu, ale od osob, stojících zcela mimo církev.

16. listopadu 1991 obdržel lyonský arcibiskup a francouzský primas Albert Decourtray od „B´nai B´rith“, židovské zednářské lóže, zvláštní mezinárodní cenu za podíl na humanitární akci. Marc Aron, president francouzského destriktu „B´nai B´rith“ v projevu při předávání medaile připomněl významné okolnosti spojené se změnou vztahů mezi Židy a Vatikánem, když vzpomínal s uspokojením na Julese Isaac, jednoho z členů „B’nai B’rith”: „Jeho setkání s Janem XXIII. představuje špičku ledovce: mám na mysli II. vatikánský koncil, Nostra aetate a koncilní směrnice o vymazání jakékoliv protižidovské narážky v katechezi a v liturgii...“

Podobně Jean Maridan 20 let po koncilu poodhalil existenci tajné dohody, kterou uzavřela dvojice Roncalli – Bea s vedoucími židovskými činiteli Isaacem a Goldmanem. Můžeme se o tom dočíst v článcích, které napsal Lazare Landau v Tribune Juive: „V zimě 1962 přijali židovští předáci tajně v podzemí štrasburské synagogy vyslance papeže a Bey dominikána Yve Congara, který měl zjistit, co očekávají Židé od katolické církve v předvečer koncilu....Odpověď zněla: ‚Naši rehabilitaci‘. Tradiční katolická nauka tak v podzemí synagogy doznala radikální změny“.

                                     Label Katz

Prezident „B’nai B’rith” Label Katz se sešel s Janem XXIII. již v lednu 1960. Prostřednictvím Julese Isaaca sehrálo „B’nai B’rith” důležitou úlohu v inspiraci a přípravě kontroversního dokumentu Nostra aetate. (NA)

Spolupráce se realizovala prostřednictvím svobodného zednáře Julese Isaaca a židovského konvertity kardinála Bey.

Jak Židé, tak křesťané pokládají NA za nejvýznamnější prohlášení koncilu, které dalo počátek nové éře „pokoncilní církve“ (tak ji nazvali kardinálové Bea a Kasper) a změnilo vztahy mezi židovstvím a křesťanstvím. Ježíš prý už není nutný pro spásu Židů, protože jsou Bohu stále drazí, jsou vyvoleným národem a setrvávají ve Smlouvě s Bohem, která nebyla nikdy odvolána.

Jak k tomu došlo?

Ono historické setkání 13. června 1960 zorganizovali „B’nai B’rith” a několik politiků z řad sociálkomunistů. Další spoluautor NA kardinál Agostino Bea ihned, jakmile obdržel od Roncalliho úkol vypracovat „revizionistický“ dokument o židovsko- křesťanských vztazích, sešel se v Římě 26. října 1960 s Nahumem Goldmannem, sionistou a prezidentem Světového židovského kongresu, a požádal ho jménem Jana XXIII., aby vypracoval návrh koncilního dokumentu o vztazích k židům a o náboženské svobodě (Nostra aetate a Dignitatis humanae). Label Katz a Godlmann předali Beovi 26. února 1962 požadované memorandum, které jako podklad pro uvedené dokumenty inspirovala židovská masonerie (BB) a Světový židovský kongres.

Bea se pravidelně scházel s rabínem Abrahamem Heschelem, profesorem hebrejského teologického semináře, který měl na něho jako „vědecký kolega“ značný vliv.

Kdo byl onen Jules Isaac?

Židovskou rodinu Julese Isaaca těžce postihla za války nacistická persekuce. Jeho manželka a dcera zahynuly v Osvětimi. Věnoval se dlouhodobě dějinám židovství a dospěl nakonec k tomuto závěru, že tuto jeho osobní tragedii je třeba přičíst na vrub „tisíciletému antijudaismu uvnitř katolické církve“.

To ho přivedlo k přesvědčení, že je povolán, aby celou situaci od základu změnil. Resumé jeho bádání, jehož výsledky publikoval knižně, bylo mezi jiným tvrzení: „Četl jsem evangelia pozorně a svědomitě, pokud jde o Izrael a Ježíšův postoj k Izraeli. Dospěl jsem k přesvědčení, že tradice se neshoduje s evangeliem.“ Podle jeho názoru Ježíš nepronesl žádnou větu o úpadku a odsouzení Izraele. Ježíš Izrael ani nezavrhl ani neproklel. Neexistuje obvinění, že by Izrael prolil nevinnou krev. Tradiční nauka církve je zradou evangelia.

Výklad šířený po staletí tisícerými hlasy má podle Isaaca svůj zdroj v permanentním antisemitismu, který ovlivnil teologii i liturgii. Diaspora Židů není podle něho Boží trest. Existovala již před Kristem a nyní po vzniku izraelského státu dokonce skončila. Církev by měla uznat, že se židovský národ vlastně nachází v jejím lůně a nepotřebuje obrácení. Toto jeho sentimentem opředené soukromé a tendenční tvrzení postačilo nakonec k tomu, aby dojalo a přesvědčilo samotného papeže Jana XXIII., aby dospěl k názoru, jakoby církev byla v chápání evangelia již dva tisíce let zcela na omylu.

A tak se stala neslýchaná věc: k zásadnímu zvratu v postoji katolické církve k judaismu nevedla analýza a exegeze provedená odborníky z řad církve, ale soukromý požadavek židovského historika, který si našel velkého advokáta pro své cíle v kardinálu židovského původu Beovi. Téma církev a židovství vzešlé z této iniciativy se skutečně dostalo na program koncilu a v procesu jednání se postupně dokonce rozšířilo i o ostatní nekřesťanská náboženství, především islám a nakonec o otázku „náboženské svobody“. Výsledkem jsou dva nejkontroverznější dokumenty Nostra aetate a Dignitatis humanae, které jsou ideologickým nástupem k jednotnému světovému náboženství.

Tato nebývalá ingerence do programu koncilu probíhala za mimořádné pozornosti židovství na celém světě. Celou věc pečlivě sledovala Anti Defamation League a B´nai B´rith, a když se jí vývoj v něčem nelíbil, dávala ihned najevo svoji nelibost a obíhala všechny možné kardinály. Největší podporu nacházela u kardinálů zednářů a u holandských biskupů.

Kopernikovský obrat v postoji k židům je třeba nějak teologicky zdůvodni. Zneuužívá se k tomu nová exegeze listů sv. Pavla.

Jako nejpádnější argumentem pro absoluci Židů se uvádí tato věta z listu Římanům: Když Bůh někomu něco daruje nebo když ho povolá, je to neodvolatelné (Řím 11,29).

Znamenají tato slova jednoznačně jen to, že izraelský národ byl a zůstává Bohu stále milý? Židovskému národu byl opravdu neodvolatelně darován Boží Syn jako jeho Vykupitel a tento národ je stále povolán, aby svého Spasitele přijal. Je proto zcela pochybené vysvětlovat si tuto Pavlovu větu jako nějaký generální pardon. Tato věta neznamená jen nějakou jednostrannou výsadu, ale také nezrušitelné závazky pro samotný vyvolený národ. Tak to také sv. Pavel vyjadřuje na jiném místě stejného listu: Jestliže ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (Řím 10,9). Na tom žádný papež ani žádný koncil nemůže nic změnit.

Trvalá antinomie Židů a křesťanství nevyplývá jen ze skutečnosti bohovraždy, ale ze zatvrzelého postoje národa, který Boží zaslíbení odmítl a odmítá již dva tisíce let. Toto odvržení Božího Syna se uskutečnilo dokonce oficiálně i po jeho smrti na velkém zasedání synedria v neděli po Ježíšově zmrtvýchvstání, které Židům potvrdila úředně jmenovaná hlídka, která se stala osobně svědkem zmrtvýchvstání přímo u Ježíšova hrobu: Někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím všechno, co se stalo. Ti se shromáždili se staršími, poradili se a dali vojákům hodně peněz se slovy: Říkejte: V noci přišli jeho učedníci, když jsme spali, a ukradli ho. A tento výklad je mezi židy rozšířen až do dneška. (Mt 28, 11 – 15)

Ježíšova slova o zavržení vyvoleného národa zazněla před jeho smrtí a jejich zdůvodnění je zcela jednoznačné a nesporné: Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem, Jakubem v nebeském království, ale synové království budou vyhnáni do temnot venku. Tam bude pláč a skřípání zubů (Mt 8,11). Celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste ho viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu (Mt 21, 32).

Sami Židé Ježíšovi potvrdili, že jasně pochopili, co od něho slyšeli v jeho nekompromisním podobenství o vinařích (Mt 21, 33- 43): Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. ...Kdo na ten kámen padne, toho rozdrtí. Velekněží a farizeové veřejně přiznali, že mluví o nich. Výsledný soud sami pronesli, když na jeho otázku odpověděli: Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům.

Nejzávažnější je Ježíšův výrok, který je přímo vylučuje z duchovního potomstva Abrahámova: Kdybyste byli děti Abrahámovy, konali byste skutky jako Abrahám. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co váš otec žádá (Jan 8, 42). Těžší kletbu nad potomky Abrahámovy ani nemohl vyslovit. Spasitel jim otevřeně předpovídá, že se s ním znovu setkají, a pak poznají strašlivé a neúprosné následky svého počínání : Začnete říkat: Vždyť jsme s tebou jedli a pili, učil jsi u nás na ulicích. Ale on vám odpoví: Nevím, odkud jste, pryč ode mne, všichni jste páchali nepravosti. Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák a Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království (Lk 13, 26) .

Z toho vůbec nevyplývá, že by „výkon trestu“ připadal církvi. Pokud někdo takto s Židy zacházel, těžce se provinil. Na druhé straně však si musíme být vědomi, že jakákoliv naše „absoluce“ není Židům tak jako tak nic planá, protože na ni nemáme právo a obrací se dokonce proti nám, protože naší povinností je podnikat všechno, abychom zbloudilou většinu odváděli od jejich záhuby na cestu, kterou se vydala menšina s Petrem a Pavlem na čele. Jestliže nebudeš svévolníka varovat, budu volat k odpovědnosti tebe (Ez 3, 17 – 21) .

Židé sami však nikdy neodložili své nepřátelství k Ježíši, a jeho učedníkům. Jeho kříž je nepřestává „urážet“a církev má povinnost sebe a své věřící také náležitě chránit. V celé dlouhé církevní historii najdeme řadu oficiálních dokumentů, které varují před židovskou záludností.

O postoji k židovskému národu se měl koncil učit nikoliv od jeho zatvrzelých soukmenovců, ale od těch Židů, kteří sami dobře znají židovskou povahu a kteří se přesto otevřeli Božímu povolání a přijali jeho milost. Vyniká mezi nimi svatá patronka Evropy sestra Terezie Benedikta od Kříže, která před svou mučednickou smrtí napsala:

Již nyní přijímám smrt, kterou mi Pán připravil, v plném přilnutí k Jeho svaté vůli. Prosím Pána, aby přijal můj život a moji smrt ke své cti a slávě na všechny úmysly Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie a svaté Církve; zvláště za posvěcení a zdokonalení našeho svatého řádu, především Karmelu v Kolíně a zde v Echtu; na usmíření nevěry hebrejského národa, aby byl Pán přijat od těch, kteří jsou jeho; aby přišlo jeho království v celé jeho slávě; za spásu Německa a mír na světě; konečně za mé příbuzné živé a zemřelé a za všechny ty, které mi Bůh dal: aby nikdo z nich nebyl ztracen.


Trvající farizejství

Judaistický požadavek, aby církev od základu změnila svůj postoj k Židům, měl vést k logickému závěru, že taková změna nemůže být jednostranná, ale že jí musí odpovídat také určitá změna v postoji judaismu ke křesťanům. Postoj různých národů, a tím i křesťanů k Židům vyplývá především z toho, jaké zkušenosti mají tyto národy s judaismem. Jeho jednání vychází z toho, jak judaismus o jiných národech a především o křesťanech smýšlí. O něčem takovém se však Jules Isaac ve svých žádostech vůbec nezmiňuje, a kupodivu, nikdo z církevních „vyjednavačů“ to od něho ani nepožadoval.

Farizejství se stalo synonymem pro pokrytectví dvojí tváře. Mistře, víme, že mluvíš a učíš správně, učíš cestě k Bohu podle pravdy...On však prohlédl jejich prolhanost (Lk 20, 21n). Židé přímo požadují, aby všichni uznávali nesporné křivdy, které museli vytrpět, ale dovedně zakrývají křivdy, kterých se sami dopouštějí ze své nenávisti ke křesťanství. Po celá staletí vytrvale a systematicky realizují svůj nezvratný plán likvidace křesťanství. Tento jejich dlouhodobý projekt postupuje zvláště výrazně od nástupu humanismu přes renezanci, protestantskou reformaci a francouzskou a ruskou revoluci až k dnešnímu systematickému vytlačování křesťanství ze scény a jeho nahrazování liberalismem, socialismem a materialismem. Žid James Darmsteter v knize Un coup d’oeil sur l’histoire du peuple juif popisuje své soukmenovce jako zapřisáhlé nepřátele křesťanství, kteří vytrvale pracují na odhalování a zneužívání jeho slabin a zranitelných míst. Vyzbrojují další nepřátele katolicismu svou kabalistickou exegezí, kterou tak úspěšně použil již protestantismus a racionalismus díky židovské nabídce otevřených bran k arabské filozofii. Židé nenávidí křesťany už proto, protože Mesiáš, na kterého čekají, nemůže být pokorným Beránkem, ale velkým dobyvatelem a zotročitelem národů, které všechny uvrhne do židovského poddanství.

Židé se mohou pochlubit tím, že to byl jejich úspěšný vynález, jak oslnit davy, aby se nadchly k nenávisti a zničujícímu boji proti králům i papežům: heslo volnost, rovnost, bratrství. Ve francouzském národním shromáždění, které jako první vyhlásilo lidská práva, zasedaly tři stovky Židů. List The Israelite napsal již v roku 1855, že jsou to Židé, od nichž pocházejí všechny symboly, stupně a hesla zednářů. Židé se mezitím sami stali také neomezenými pány bohatství tohoto světa a mají v rukou všechny prostředky, jak zmanipulovat rozum a srdce všech národů.

Od té doby věci pokročily natolik, že dnes již všichni lidé, aniž si to uvědomují, myslí, milují a nenávidí podle židovské taktovky. Cítí se, jakoby byli nebývale svobodní, a přitom nikdo netuší, že není schopen myslet jinak, než jak mu to diktuje judaismus, který je dirigentem všech informačních kanálů.

Konečným dlouhodobým cílem Židů je, aby jejich vlivem vymizely rasy a všechna náboženství a nahradilo je jen jedno nové, jimi diktované jako nástroj porobení lidstva. Pro tuto svou ideu si úspěšně namluvili spolupracovníky ze samotného Vatikánu. Jeho generalita, opojená svým modernistickým sebevědomím a zaslepená lichotkami a předstíraným přátelstvím úhlavních nepřátel, zapřela své tisícileté dědictví a s ním i všechna varování celého zástupu dřívějších papežů.

Jak zdařilý je vpád trojského koně, který Židé uskutečnili do nitra církve prostřednictvím svých zednářů a II. vatikánského koncilu, dokládá skutečnost, že sami nepřátelé církve mohli koncilu diktovat nejen to, co má vyhlásit, ale také o čem má pomlčet, (o jejich díle komunismu). Byl to pro ně rozhodující krok na jejich cestě k nabytí úplné kontroly nad křesťanskými společnostmi.

Jak se židovské koncepty zcela v duchu koncilních dokumentů prosazují do praxe, můžeme se poučit na závěrech, který přijal v květnu 2012 Světový kongres náboženství, který se konal v Satanově městě Astana a kterého se za katolickou církev účastnil Kardinál Giovanni Lajolo – předseda Papežské komise pro stát Vatikán, prezident Úřadu guvernéra (s desetičlennou delegací biskupů, apoštolskými nuncii, profesory teologie a dalšími):

Posledním, čtvrtým z hlavních témat letošního kongresu byl současný vztah náboženství a mládeže. V rámci tohoto tématu byla diskutována role mládeže jako indikátoru sociální reality v dané zemi, nebezpečí konzervativního či radikálního myšlení, odpovědnosti za zachování duchovní harmonie a vzájemného respektu mezi náboženstvími v budoucnu. Představitelé světových náboženství se shodli na tom, že je zapotřebí vést mladé lidi k rozpoznání univerzálních hodnot pramenících ze všech náboženství k dosažení vznešených cílů: hluboká úcta k jiným náboženským zásadám a tradicím a nalezení vlastních cest v životě s oproštěním se od konzervatismu a stagnace.

Je to velmi kulantně vyslovené dlouhodobé a systematické vrážení klínu mezi mladou generaci a křesťanství. (viz)