Menu


Fatima 16. část

Koncilní vize Fatimy a dějin

Ten, kdo čte fatimské poselství, ať už je věřící nebo nevěřící, nachází v něm onu prorockou formu, jaká je charakteristická pro zjevené náboženství: věřící jsou tím poselstvím burcováni k bdělosti proti mimořádným a těžkým nebezpečím, která ohrožují víru. Je to Boží plán, který odůvodňuje a ospravedlňuje ve světle katolické víry existenci proroctví jako takových a proroctví fatimského zvláště. Ale co s tím poselstvím udělali noví pastýři?

Zpoždění čtyřiceti let, které postihlo fatimské poselství, odhaluje nejen ztrátu schopnosti koncilu rozlišovat Boží znamení, ale přímo zjevný odpor proti němu. Od dob Jana XXIII. se nepřestává hovořit o znamení doby s velikým optimismem, ale jedná se přitom o příznaky pokroku a míru v současném světě, které jsou však v rozporu s křesťanstvím i s Fatimou.

Slova vedoucích osobností Vatikánu, pokud jde o dějiny, hereze a revoluce, to jsou jen vytáčky a výmluvy a zájem katolíků o mariánská proroctví kritizován jako chorobná zvědavost.

Podle jakého měřítka jsou posuzovány „ Boží záměry“?

Bylo třeba vypracovat teologické vysvětlení, které zneškodnilo fatimské proroctví jakožto překážku nového ekumenismu a modernismu. To byl hlavní úkol Edouarda Dhanise. A kardinál Ratzinger se ve své exegezi odvolává na tohoto „vynikajícího znalce“ a předního nepřítele Fatimy a na kardinála Sodana a dospěje k závěru, že události zobrazené ve vizi, patří vlastně minulosti. Nechá zcela stranou požadavky a účinné prostředky: pobožnost prvních sobot a zasvěcení Ruska. Kdo očekával apokalyptická zjevení, bude zklamán. Fatima neuspokojuje naši zvědavost. Obvinění ze „zvědavosti“ má odzbrojit právo věřících na rozhodující poznatky, týkající se záchrany a spásy jednotlivce i celé společnosti.

Návštěvy kardinála státního sekretáře u sestry Lucie neměly jiný cíl, než potvrdit rozpornou vatikánskou interpretaci a zpochybnit věrohodnost výpovědí samotné sestry Lucie, která byla ze strany Vatikánu vystavena velkému utrpení. Bertoniho „výslechy“ chtěly zpochybnit onen historický požadavek, aby obálka s tajemstvím byla otevřena v roce 1960.

O této skutečnosti však existuje velké množství svědectví. 7. září 1946 na závěr mariánského kongresu v Campinas v Brazílii kardinál Cerejeira prohlásil, že tajemství se nachází v zapečetěné obálce, která bude otevřena v roce 1960. Svědky tohoto termínovaného požadavku jsou také kanovníci Gaalambra a Barthas a kardinál Ottaviani. Biskup Joao Pareira Venâncio navrhoval, aby 13. říjen 1960 byl vyhlášen za den modliteb a kajícnosti, aby všichni katolíci mohli slyšet a uctít poselství Panny Marie. Kanovník Barthas se setkal se sestrou Lucií 17. a 18. října 1946 a Lucie mu opětovně přímo a bez váhání potvrdila všechny tyto skutečnosti.

Když pak v roce 1960 došlo k cenzuře a zadržení tajemství, kardinál Ottaviani byl tím zdrcen. Aby utišil nevoli, kterou to vyvolalo mezi věřícími, řekl 11. února 1967 v 50. výročí zjevení na Mariánské papežské akademii Římě: Lucie napsala na papír to, co jí svatá Panna přikázala říct papeži (!). Poselství nemělo být otevřeno před rokem 1960. Ptal jsem se sestry Lucie, proč tento rok? Odpověděla mi: Protože všechno se bude jevit jasnější. To mě přesvědčilo, že poselství má prorocký charakter, a jak víme z Písma svatého, proroctví jsou zahalena tajemstvím...“

To, co se nedá vymazat ani překroutit, jsou historické skutečnosti. Právě v šedesátých letech se začalo v katolické církvi všechno radikálně měnit. A nemůže být sporu o tom, že duchovní změny v katolickém světě vyvolávají výrazné změny v lidské společnosti. To je skutečnost známá všem sociologům a filozofům. Tak revue Roma v Buenos Aires no. 88 napsala: Můžeme tvrdit bez dalších důkazů, že příčinou veškeré krize v církvi je samotný 2. vatikánský koncil, svolaný v tomto období. Kdo by to chtěl popřít, musel by doložit, co jiného mohlo způsobit něco, co by překonalo následky 2. vatikánského koncilu. Jediným zničujícím účinkem, který předcházel toto zmatené období v křesťanském světě, bylo odmítnutí Jana XXIII. dát ve známost tajemství Matky Boží Fatimské týkající se spásy jejích dětí.

Pokud však v poselství, jak tvrdí Vatikán, nebylo zjeveno žádné velké tajemství a nebyla odhalena rouška z budoucnosti , pak se postup Jana XXIII. v roce 1960 stává směšným a nevysvětlitelným.

Paradoxní neschopnost zasvětit výslovně Rusko Neposkvrněnému Srdci.

Jan Pavel II. se o to pokoušel, ale vždy bez úspěchu. V roce 1979 Mons. Pavel Hnilica připomněl Janu Pavlu II. nezbytnost toho zasvěcení a dostal odpověď, že katolická církev nemá duchovní jurisdikci na Ruskem. Jakoby katolické dogma o královské moci našeho Pána uplatňované v Církvi nástupcem sv. Petra se netýkalo celého světa, jak to zdůrazňovali papežové až do Pia XII.! Ve všech zasvěceních ve Fatimě 1982 a pak v březnu 1984 chyběla jak výslovná zmínka o Rusku, tak spoluúčast všech biskupů světa. Tuto neschopnost potvrdila sestra Lucie Jeho Blaženosti patriarchovi Beltrittimu, papežskému nunciovi na synody 1983 a 1984, a potvrzovaly to i historické skutečnosti, protože komunismus se dále šířil po světě. Na synodu 1983 se mluvilo hlavně o smíření a pokání, které však mělo posloužit k omluvě církve a ještě více rozšířit dialog se světem stále více nekřesťanským, jako náhradu naléhavého požadavku, aby usiloval o opravdové obrácení. Když tento patriarcha převzal patronát nad konferencí Pro Roma Mariana, obdržel za to důtku z Vatikánu a krátce nato byl odvolán z latinského patriarchátu v Jeruzalémě, kde ho nahradil patriarcha Sabath.

Bertoniho výklad třetího tajemství se snaží přesvědčit, že hovoří o historicky ukončených událostech, včetně atentátu na papeže. To by však byla divná odpověď nebe na údajné zasvěcení. Ve skutečnosti Vatikán použil své autority, aby poselství Fatimy překroutil ve svůj prospěch. Třetí tajemství bylo v roce 2000 zveřejněno se záměrem prohlásit tímto způsobem, že se týká jen minulých událostí a uzavřít tak tragické období 20. století. Proroctví útoku na papežství a na katolickou církev bylo odbyto tím, že se týkalo atentátu na papeže v roce 1981.

Pád berlínské zdi a sovětské nadvlády, o který se měl přičinit Jan Pavel II., však vůbec nepředstavuje debakl nepřátel církve. A také nijak nepřispěl k překonání katolické krize. Naopak. Tam, kde dosud nepronikla západní krize víry, tam se rychle dohánělo dosavadní zpoždění. Došlo k velkému rozkladu v oblasti sociální, v oblasti rodiny a nastoupil neuvěřitelný růst sekt. Dlouhotrvající pozitivní vztah k SSSR byl pro Vatikán závažnější, než jeho naléhavý úkol obvinit mocnosti tohoto světa ze záměrného útoku na papežství a Církev. Když Jan XXIII. přečetl fatimské poselství, prohlásil: To se netýká mého pontifikátu. Pak přišel nástupce a s falešnou pokorou odložil stranou papežskou trojkorunu, jakoby tato koruna patřila osobě papeže a nebyla ve skutečnosti výmluvným symbolem trojí moci Ježíše Krista. V roce 1960, kdy mělo být tajemství publikováno, začala ve skutečnosti mlčenlivá revoluce, která připravila církev na další velkou vnitřní revoluci, revoluci koncilu. Za revoluci a útok na víru lze těžko pokládat výstřely, které zranily papeže na Náměstí Svatého Petra. Jak mohli papežové, Janem XXIII. počínaje rozhodnout, že poselství Panny Marie se má zavřít zpět do obálky a nebrat na ně zřetel? Vatikánští novátoři se stali překážkou Boží pomoci, kterou nabízela Fatima.

Během fatimského kongresu v roce 1985 se dostavil jeden ruský mnich, který už nedostal oficiálně slovo v čase vymezeném pro šest vystoupení a modlitbu svatého růžence, ale těm, kteří byli ochotni ho vyslechnout, po skončení, řekl: „Nepřítel Boha a lidí, který dobře ví, jaký význam má poselství Matky Boží o Rusku, nasadí všechny překážky, aby zabránil jeho přijetí. Vím, jak je pro katolíky obtížné přijmout podezření, které se týká samotného papeže, a pochopit, co se vlastně děje ve Vatikánu, a to ve světle samotného učitelského úřadu, který nebude schopen najít nabízenou pomoc ve fatimském tajemství. Až budete svědky světového setkání všech náboženství pod vedením nejvyšší církevní autority, která dá cizím náboženstvím právo použít katolické chrámy a bude žádat od katolíků, aby se objímali se všemi odštěpenými názory politickými i náboženskými, bude to doba, kdy nastává zpustošení předpovězené ve Fatimě.“ Došlo k tomu skutečně ani ne za rok. Vatikán ošálený svým optimismem o pokroku a míru hledá smír s každým náboženstvím a každou mocí. Fatimský zázrak a poselství se staly velkou překážkou pro ekumenismus a modernost.

Výsledné zmatení vidíme např. v rozporu, jaký existuje mezi dvěma hlasy: Jedním je hlas samotného Ježíše Krista, který ho potvrdil svou smrtí na kříži: Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen. Kdo neuvěří bude zavržen. (Mt 16,16) Druhým je hlas papeže z 6. prosince 2000: Všichni spravedliví světa, také ti, kteří neznají Krista a jeho církev, pod vlivem Boží milosti jsou povoláni budovat Boží království na zemi.

Kdo je spravedlivý, když nezná Ježíše Krista? Je Boží království něco, co je možno budovat bez víry jen lidskou upřímností? Náboženská setkání zvláště s Židy ukazují, že v duchu nové nauky už není zapotřebí obrácení. Takovou nauku by však nepřijal ani Luther.

Podle záměru Nepřítele tragické zbloudění lidstva ve jménu lidské autonomie a zneužité svobody se mohlo plně uskutečnit jedině tehdy, když se nejdříve prosadí v samotné církvi. Jak je možné, že plán tohoto zvratu bylo možno uskutečnit pouhé čtyři roky po smrti Pia XII.? Jak je možné, že ho uskutečnili preláti, které na jejich místo jmenoval tento papež? Trojský kůň byl v církvi přítomen již dříve: modernismus a ekumenismus se zahnizďovaly v církvi již v době, kdy byly odsouzeny jako bludy. Když se pak vlivem Satanova dýmu ztratila schopnost vidění a rozlišování, přistoupil Nepřítel ke svému rozhodujícímu útoku.

Umožnila to skutečnost, že Fatimské poselství jako nabídka poslední pomoci nebylo přijato a jako odpověď se musela uskutečnit velká hrozba apostaze, která skutečně propukla v koncilním Římě. Boží proroctví jsou podmíněna lidskou vůlí svobodně je přijmout, nebo odmítnout. Příkladem je prorok Jonáš a město Ninive: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude zničeno!“ Nebylo zničeno, protože toto město přijalo výzvu a nastoupilo cestu pokání. Město Řím naopak výzvu k pokání nepřijalo. Proto se proroctví naplnilo. Na papežský stolec byl zvolen prelát nedostatečné víry, modernistického a zednářského smýšlení. Katolický papež má zástupnou funkci: Tato funkce je autentická jedině tehdy, jestliže navazuje věrně na všechny předchozí papeže, chrání neohroženě pravou víru a rozvíjí aktivně misijní působení. Tam, kam není připuštěna Maria Prostřednice, musí zavládnout temnoty, takže není už vidět rozdílu mezi Kristem a Belialem, mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a klamem, mezi křesťanstvím a revolucí, mezi pravými a falešnými proroky. V mlze a dýmu Satana se ztrácí smysl dějin, smysl křesťanství a Boží záměr spásy duší je nahrazován fantazií o bratrství a míru. Nic katastrofálnějšího se nemohlo stát.

Pramenem všech 16 pokračování je kniha Daniele Arai: Segreto o mistero. La Passione del Cristianesimo. Při překladu kráceno.

Jako přílohu doporučuji článek na adrese:

http://rexcz.blogspot.cz//2013/05/nikoliv-ohlasovat-valky-ale-zabranit.html