Menu


Fatima 14. část

Papež Pavel VI. navštívil Fatimu 13. května 1967 u příležitosti 50. výročí zjevení Panny Marie. Ti kdo očekávali, že tato papežova pouť přispěje ke konsolidaci církve postižené neblahými a překotnými novotami, vyvolanými ve jménu „ducha koncilu“, byli touto jeho cestou zklamáni. Jak napsal P. Georgio de Nantes, papež nepřijel do Fatimy, aby splnil přání Panny Marie a varoval svět tím, co Matka Boží chtěla sdělit světu v Třetím tajemství, které mělo být již před 7 lety oznámeno. Nepřijel do Fatimy, aby poslouchal pokyny Matky Boží, ale aby prezentoval své pojetí míru a Božího království na zemi. Značnou část své krátké návštěvy věnoval sporným ekumenickým a politickým setkáním, a jak dokládají televizní kamery, věnoval málo pozornosti i samotné Matce Boží. Nedošlo ani ke společné modlitbě svatého růžence. Jak uvedl P. Almeida v Radio Vaticana, nenašel si papež čas, aby promluvil s tou, která se stala poselkyní Matky Boží. Lucie ho marně žádala o přijetí. „Chcete-li mi něco říct, sdělte to svému biskupovi, mějte důvěru a ve všem ho poslechněte“.

Bezprostředním svědkem této události byl biskup Alfonso Zapalan z města Tacua, který vyprávěl svým věřícím tyto své zážitky. Pavel VI. představil shromážděným věřícím sestru Lucii, ale odmítl ji přijmout k soukromému rozhovoru. Když viděl Lucii, která mu chtěla sdělit něco závažného a žádala o to se slzami v očích u jeho nohou, odmítl ji a řekl jí strohým hlasem: Jak si můžete dovolit říkat nám, co máme dělat? Negativní a odmítavý výraz tváře i hlasu zapůsobil na biskupa velmi trapně.

O šest dnů dřív si však papež udělal čas na to, aby přijal Claudii Cardinalovou a Ginu Lollobrigidu, a za dalších deset dní s největší pozorností dvě izraelské vysoké funkcionářky URI (okultní organizace United Religions Initiative). Papež se ve Fatimě nestal realizátorem velkého projektu Matky Boží, Matky a ochránkyně lidstva. Nestal se heroldem modlitby a pokání. Jak se vyjádřil v Populorum Progressio a krátce nato před OSN, mír je možný, protože lidé jsou dobří, mír je podle něho dílem lidí a jednotného vedení světa.

To ovšem znamená, že kult pravého Boha se nahrazuje kultem člověka a místo jediného pravého náboženství má nastoupit nové globální světové náboženství. Ke slovu se dostali naopak ti, kteří Fatimu pomlouvají. Patřil k nim belgický jezuita Edouard Dhanis, rektor papežské Gregoriany, který zavedl rozlišování mezi Fatima 1 - samotné zjevení a Fatima 2, což je její poselství. Fatimu 1 popřít nemohl, protože existovalo mnoho svědků i mezi hierarchií. Ale Fatima 2 je podle něho plod dětské fantazie. Její význam nemůže být větší, než výzva k modlitbě, ale nikdy nemůže představovat Boží zásah do lidského života. K čemu však byl pak velký fatimský zázrak? Jen k tomu, aby posílil lidovou zbožnost? Velké Boží znamení je určeno k tomu aby potvrdilo velké Boží poselství. Podle těchto moderních teologů nemohlo však toto znamení ohlašovat nic více než to, co fatimští malí pastýři už věděli. Panna Maria však řekla, že udělá veliké znamení, aby lidé uvěřili jejímu velkému poselství. Bohužel, Dhanis se stal největší autoritou i pro kardinála Ratzingera.

Stojí za zmínku, že kardinál Albino Luciani ještě předtím, než se stal papežem, navštívil sestru Lucii v Coimbře a byl hluboce vzrušen tím, co uslyšel od fatimské vizionářky. Bohužel dříve, než mohl jako papež cokoliv podniknout, za záhadných okolností náhle zemřel.

Jan Pavel II. a fatimské tajemství

Tyto skutečnosti nevyvolaly u Jana Pavla II. snahu zjistit příčinu smrti svého předchůdce. Způsobily však, že aniž o tom někdo věděl, chtěl znát třetí část fatimského tajemství. Tato informace pronikla na veřejnost, když po atentátu 13. května 1981 ležel v nemocnici. Sdělil to Joaquim Navarro Valls neprozřetelně v květnu 2000 v Associated Press. Je pochopitelné, že chtěl tajemství znát, ale je záhadou, proč zatajil před sestrou Lucií, že je četl, když ona sama mu je chtěla sdělit: Každopádně se Wojtyla tajemstvím velmi zabýval a pravděpodobně věřil v jeho apokalyptický obsah, jak naznačil ve Fuldě. Mons. Francesco Spadafora v knize Fatima a mor socialismu (Volpe, Řím 1978) na str. 9 píše:

„V roce 1960 se s úzkostí čekalo na zveřejnění tajemství, které diecéze Leiria předala Vatikánu. Ale k zveřejnění nedošlo. Jen diplomatická indiskrece umožnila omezenému okruhu katolíků poznat něco z jeho obsahu. Kopie dokumentu byla údajně zaslána hlavám států ve Washingtonu, Londýně a Moskvě: měla přimět velmoci, aby zastavily atomové zbrojení. Při tom došlo k uvedené indiskreci. V listě Neues Europa byl 15. 10. 1963 publikován výtah z tohoto dokumentu, který nikdy nebyl dementován. Stálo zde: Na celé lidstvo dopadne velký trest, ne dnes nebo zítra (bylo to 13. října 1917, kdy Madona mluvila k dětem Lucii, Hyacintě a Františkovi a více než 60 tis. osob bylo svědkem zázraku se sluncem, které se na nebi zbláznilo), ale bude to v druhé polovině 20. století. Nikde na světě není řád, Satan vládne na mnoha místech a určuje běh věcí. Podaří se mu proniknout účinně na nejvyšší místa v církvi, svede velké vědce, kteří vynaleznou zbraně, jimiž je možno v několika minutách zničit velkou část lidstva. Bude mít v moci mocné, kteří vládnou národům, a podnítí je, aby zhotovili velké množství těchto zbraní: A jestliže se lidstvo nevzepře a nenapraví, …. Bůh potrestá svět s větší přísností, než jak učinil při potopě. Jestliže se lidstvo neobrátí... velcí zhynou spolu s malými a slabými. ... I na církev přijde doba velkých zkoušek: kardinálové budou proti kardinálům, biskupové proti biskupům. Satan pronikne do jejich řad a v Římě budou velké změny. To, co je shnilé, padne a již nepovstane. Církev bude zatemněná a na svět dopadne hrůza. V druhé polovině 20. století propukne velká válka. Z nebe bude padat oheň a dým, vody oceánů se promění v páru, zvednou se vlny a všechno zaplaví. Během hodiny zhynou miliony a miliony lidí a ti, kteří přežijí, budou závidět mrtvým. Nastane velká hrůza, bída a spoušť ve všech zemích. Ti, kteří přežijí, znovu uznají Boha a jeho slávu a budou mu sloužit jako v době, kdy svět nebyl tak zvrácený“.

Ukáže se, že Jan Pavel II. se odvolá na tento neautentický text a na jeho nejvíce katastrofickou část, kterou Lucie v rozhovoru s P. Fuentesem popře.

K tomuto textu, jehož autorem je německý spisovatel Ludwig Emrich, je třeba poznamenat: Především je velmi málo pravděpodobné, že by Jan XXIII. a Pavel VI., kteří nikdy neprojevili víru ve Fatimské poselství, zaslali jeho tajnou část Macmillanovi, Kennedymu a Chruščovovi, a je zcela bláznivé domnívat se, že by to na ně tak zapůsobilo, aby se dohodli a zanechali atomových pokusů. Hlavní námitkou proti tomuto textu je uvedené datum 13. října 1917. To je datum zázraku. O tajemstvích však byla řeč 13. června, což potvrzuje, že jde o neautentický text. Nvíc v textu se objevují jména pasáčků Melánie a Maximina, kteří spatřili Matku Boží 19. září v La Salette.

P. Alonso, který byl velkým znalcem Fatimy píše: „Text je pouhým a zveličeným výtahem z tajemství v La Salette, které bylo podobně přehlíženo jako fatimské. To nám umožňuje pochopit záměr autora Emricha: Chtěl připomenout zapomenuté poselství z La Salette a spojil je s oním uchovávaným fatimským. Tato nebeská varování, pokud jsou autentická, se mohou lišit v jazyku a stylu, nikoliv však v obsahu. Mons. Spadafora, který byl spolupracovníkem kardinála Ottavianiho, dosvědčil, že na otázku, zda je možno poselství přikládat víru, obdržel odpověď: „Jen ho zveřejněte, mnozí pochopí, že se příliš neliší od autentického.

Německá revue Stimme des Glaubens (10/81) uveřejnila rozhovor Jana Pavla II. se skupinou katolíků ve Fuldě. Papež řekl: Známe jméno šiřitele a máme autentický dokument. Na otázku: Nemělo by být zveřejněno celé třetí tajemství?, papež odpověděl: Vzhledem k závažnosti obsahu, abychom nezadali podnět světovým komunistickým mocnostem k určitým krokům, rozhodli moji předchůdci na Petrově stolci diplomaticky odložit jeho zveřejnění.

Zamlčet Mariino poselství je totéž, jako umlčet samotnou Královnu nebes a obvinit ji, že si počíná nerozumně a nevhodně, a vyzvedávat lidskou moudrost nad moudrost nebes (lidé jsou schopni všeho!). Jan Pavel II. to vlastně potvrzuje, když pokračuje: Na druhou stranu pro všechny křesťany by mělo být dostačující, jestliže vědí toto: stojí -li tam napsáno, že oceány zaplaví velkou část země, že z okamžiku na okamžik zahynou miliony lidí, pak není třeba toužit po šíření takového tajného poselství.

Je to vlastně potvrzení apokalyptického neoficiálního „třetího tajemství“, které nikdy nebylo vyvráceno. Ve snaze ospravedlnit své předchůdce, Jan Pavel II. tvrdí: Mnozí to chtějí vědět jen ze zvědavosti a v touze po senzacích, ale zapomínají, že znalost znamená také odpovědnost. Hledá se pouze uspokojení vlastní zvědavosti, ale to je nebezpečné, jestliže nejsme ochotni udělat něco, co je možno podniknout proti zlu, o kterém jsme přesvědčeni.

Zvědavost? Zabývat se tím, že chceme poznat znamení doby, ve které žijeme, není uspokojování pouhé zvědavosti, ale je to součást katolické rozumnosti a prozíravosti. Je to bdělost před tím, co nás ohrožuje v pozemském životě a co může být rozhodující pro náš život věčný. Ježíš říká: Umíte rozeznávat znamení na nebi a na zemi, ale znamení času rozpoznat neumíte? (Mt 16,4; Lk 12,56).

Don Francesco Putti správně říká: Z počáteční přirozené zvědavosti se může zrodit kajícnost a upřímné obrácení. Patří k nauce církve, že Bůh vede své tvory, aby jednali podle svého přirozeného řádu. Jelikož zvědavost je zdrojem poznání stvoření, je zřejmé, že Boží milost neváhá začít ani od krajní meze lidské zvědavosti. Je to pravda, že poznání přináší odpovědnost, a právě to může ve vztahu ke svobodnému rozhodování přivést člověka k poznanému dobru. Proto je povinnost duše vzdělávat se, a kdo to opomíjí, proviňuje se zanedbáváním odpovědnosti za zhoubu bližního. A protože trest se týká celého lidstva, je pochopitelné, že Panna Maria chce každému připomenout jeho vlastní odpovědnost. Proto lidé mají právo znát celé nebeské poselství, které se jich týká a které má apokalyptické důsledky, jestliže se jím pohrdá.

Na otázku, co se stane v církvi, odpovídá: Musíme se připravit, že nás čekají velmi těžké zkoušky, které vyžadují připravenost položit dokonce život v úplné oddanosti Kristu a s Kristem. Mou i vaší modlitbou je možno zmírnit soužení, není však možno mu zamezit, protože jen tak se může církev znovu obrodit. Kolikrát byla církev obnovena v prolévání krve! Ani teď tomu nebude jinak. Musíme být silní, připravit se, důvěřovat Kristu a jeho nejsvětější Matce a být velmi, velmi vytrvalí v modlitbě svatého růžence. To je lék proti každému zlu. Důvěřujte, a ostatní svěřte Matce Boží.

I Pavel VI. zvolal ve Fatimě s úzkostí: Říkáme: svět je v nebezpečí...obraz světa a jeho osudu je velmi dramatický. Tento obraz nám Madona předkládá, abychom o něm rozjímali se široce otevřenýma očima (Os. Rom. 14.5. 67).

Jakou máme obranu? Je třeba skončit s pohrdáním požadavky Panny Marie modlit se a konat pokání, které nastoupilo v pokoncilním triumfálním naturalismu, kdy se znevažuje nutnost modlitby, pohrdá se některými jejími formami a růžencem, omezuje se jejich rozsah (a to i v kontemplativních řádech), pohrdá se kajícími skutky a postem (zůstaly z něho jen dva dni v roce).

Málo se dbá o obranu víry. V třetím tajemství je řeč o tom, že se dokonce všude, od Říma až po Assisi, od Evropy až po Patagonii dělá přesně opak toho, co katolická apoštolská církev vždy konala.

(pokračování)