Menu


Fatima 12. část

Krize evropského myšlení

Protestantská revoluce, která začala v roce 1517, zplodila a rozvířila další revoluční procesy civilní i náboženské. „Krize evropského vědomí“ neboli konvergence takřka všech idejí, které pak vedly k Francouzské revoluci, začala podle historika Paula Hazarda na závěr panování Ludvíka XIV. mezi léty 1680 – 1715. Je to triumf zednářského encyklopedismu a Voltairova ducha, které daly do pohybu revoluce a války a ovládly moderní myšlení i u kléru svými projekty nového řádu, který pošlapal tradiční křesťanské hodnoty a řád. Moderní dějiny není možno správně chápat bez pochopení skutečnosti, že člověk se začal vyvyšovat nad křesťanství. Od Francouzské revoluce staví právo, výchova a dějiny na nové utopii o člověku ( Xavier Martin, Nature humaine et Révolution française,DMM, Bouère, Fr.53290, 2002).

Joseph de Maistre napsal: I když jsme vždy byli bezbožní, nikdy se to nepotvrdilo tak jako ¨v době od XVI. století, a to přímo v lůně křesťanství jakožo vzpoura proti Bohu; především nikdy se tak neprojevilo rouhavé spiknutí všech talentů proti jejich Autoru. To je to, co nyní představujeme.

V předvečer jiné velké vzpour , komunistické revoluce v roce 1917, obvinil papež Benedikt XV. francouzskou revoluci z třeštění, které dále rozšířila. Problém je v tom, že nová revoluce, která propukla v Rusku během jeho pontifikátu, překonala značně všechno to, co Benedikt XV. z minulosti popsal. Ona je nejen dcerou všech předchozích revolucí, ale především pronikla také do církevního světa.

Božská znamení a revoluce ve Francii

Když v XVII. století stála Církev tváří v tvář tolika hrozícím nebezpečím, která se pak uskutečnila v XVIII. století, nebyla to sama Boží Prozřetelnost, která přišla lidem na pomoc nadpřirozenými znameními? Stalo se tak konkrétně ve Francii duchovním zápasem horlivých apoštolů světců, mezi kterými na prvním místě vyniká svatý Ludvík Maria Grignion z Monfortu, hlasatel mariánské úcty jako prostředku proti zlu, jakým hrozila nová mentalita. Mimořádným znamením však byla podpora úcty k Božskému Srdci a žádost tlumočená Ludviku XIV., aby tomuto Srdci zasvětil Francii.

Král Slunce byl tehdy nejmocnější z evropských králů. Podívejme se, jak vypadal obřad pomazání francouzských králů. Pomazání nástupců Chlodvíka, křesťanského krále, Nového Konstanta, kteří podle sv. Jany z Arku měli být místodržící Krále nebes, bylo veřejným symbolem a slavnostním vznikem světské moci ve shodě s naukou Církve. Předcházela je promluva o motivech a náboženském původu této instituce, která pocházela z VIII. století. Její kontinuitu provázel potvzený příslib, že tito králové potřou všechny nepřátele a heretiky odsouzené Církví. Je proto pochopitelné, proč se časné moci katolického vládce dostávalo v tíživých situacích obzvláštní pomoci z nebe.

Takovou pomocí byla také žádost Božského Srdce v roce 1689, ale duchovní slepota způsobila, že král na tuto žádost nedbal a přesně za sto let jeho dynastii zničila revoluce za událostí, které u některých věřících vyvolávají pochybnosti o Božím působení v dějinách. Francouzští králové si byli vědomi této žádosti Božského Srdce. Proto také právě tuto žádost spolu s formulí královského pomazání šeptal Ludvík XVI. ve chvíli své popravy.

Francie mezi Božským Srdcem a revolucí

Žádost vykonat zasvěcení opakovala Ludvíkovi XV. v roce 1744 matka představená kláštera v Paray-le-Monial. Žádost se tedy netýkala pouze Ludvíka XIV. Během revoluce v roce 1798 velký počet obětí a kontrarevolucionářů, především v katolické Vendée, nosil obraz Božského Srdce spolu s křížem.

Průběh revoluce ve Francii a ve světě vyvolal svým krutým terorem značný chaos, který nakonec vynesl k moci diktátora Napoleona. Umíme si představit, že dějiny mohly mít zcela jiný průběh, kdyby francouzský král byl poslechl. Víme, co se stalo, když neposlechl. Tato otázka jistě patří do oblasti víry, ale kdo může popřít, že víra a lidské dějiny nejsou spojeny? Jen ten, kdo tuto víru nemá.

Tak jako Bůh nečiní násilí lidské svobodné vůli těch, kdo upadli do hříchů, tak nečiní násilí ani těm, kdo v Církvi bojují. Očekává, zda přijmou jeho vnuknutí a pokyn proroctví, které vytyčuje správnou cestu a pravdu podle Boží vůle, cestu strmou a úzkou, ale jedinou, která vede k dobru a pokoji Ježíše Krista.

Tak také lidé, kteří přijímají fatimské proroctví, vydávají svědectví katolické víry, která věří, že Bůh je Pánem dějin, do kterých zasahuje, kdy chce a jak chce pro svou slávu a pro slávu zjevené Pravdy. Ti, kteří to nepřijímají v domnění, že proroctví a zázraky jejich „dospělá víra“ může a nemusí akceptovat, projevují naprostou neznalost Boží moci, která řídí dějiny, ztratili víru pod vlivem modernistických proudů. Proto když dnes chceme mluvit o Fatimě, nemůžeme se vyhnout skutečnosti: Fatima sama byla a je znevážena a my prožíváme jako důsledek proces úpadku sociálního i křesťanského. To by mělo postačit, abychom uznali mimořádný význam tohoto poselství, právě proto, že poukazuje na hrozivou skutečnost, která je jeho obsahem. Na svědectví těm, kteří ho odmítají, Ježíš říká: Nebojte se, neboť nic není skrytého, co by nebylo zjeveno. To, co vám říkám v temnotách, povězte na světle, a to co slyšíte v tichu, hlásejte ze střech, (Mt 10, 26-27; Lk 12,2).Lucerna se neschovává pod kbelík, ale staví na svícen... Kdo má uši k slyšení, slyš! (Mk 4,22).Velká znamení se neomezují na izolované epizody a místní události, ale na situace velkých zvráceností sociálních a ideologických, založených na lidské pýše a nezřízenosti, které mají jediný protijed v božsky zjeveném Zákonu a tedy v božské autoritě. Tento boj dnešních dnů byl předpovězen ve fatimském poselství. Ale protože toto poselství Vatikán držel 40 let v tajnosti, aby s ním pak prapodivně manipuloval, dovídáme se teprve dnes, jakého konečného cíle se týká: Nyní můžeme říct, že jediná interpretace vidění třetího tajemství z Fatimy se týká katolického papeže, který je i svým doprovodem „zavražděn“ za přesných okolností: stane se tak v Římě, hlavním městě křesťanství, po roku 1960 a terčem útoku je samotné papežství.

Jak se zachovali nástupci Pia XII. k fatimskému výzvě, mohou nám názorně přiblížit tyto konkrétní epizody. Protagonistou té první je jezuita P. Riccardo Lombardi.

Tento horlivý reformátor a zakladatel Hnutí za lepší svět našel velké pochopení u papeže Pia XII., který ho všestranně a nadšeně podporoval, věnoval hnutí dům v Rocca di Papa a doporučoval všem biskupům, aby v tomto duchu rozvíjeli svůj apoštolát. P. Lombardi se nezapojoval přímo do fatimského apoštolátu, ale obracel se na Matku Boží, aby podporovala jeho plány a projekty. Já hlásám ve všech tónech reformu Církve, zprostředkuji papežovo poselství, jsem to ve skutečnosti já, kdo táhne břemeno církve. Matko, dej, aby se to nestalo bláznovstvím, dej, ať to žádné duši neuškodí , napsal ve svém Deníku.

Po dlouhém naléhání se mu podařilo dosáhnout přijetí u sestry Lucie v jejím klášteře v Coimbře 18. října 1953. Jeho první otázka zněla: Povězte mi, zda Hnutí za lepší svět může být odpovědí Církve na slova, která Ona Církvi svěřila.

Lucie odpověděla, že Bůh jistě chce, aby se vykonalo mnoho práce pro obnovu Církve. Je třeba začít především reformou kléru; lid ho bude následovat. Říká se, že je málo povolání. Není málo kněží, ale kněží nejsou takoví, jací by měli být. Jako by lid následoval klérus, tak by klérus následoval reformu Říma. Při výběru biskupů by se mělo dbát na to, aby to byly osoby svaté a vzdělané. Dala mu také praktické rady: Stálá obnova, kterou kážete, je nezbytná, jinak vzhledem ke stavu lidstva dojde spásy jen jeho malá část duší.

P. Lombardi naléhal: Opravdu si myslíte, že mnoho lidé bude zavrženo? Já osobně doufám, že Bůh spasí velký počet duší. - Nikoliv, otče, spasí se jich jen málo, odpověděla sestra. Otec namítal: Je pravda, že svět je propast neřestí...nicméně je zde vždy naděje na spásu.

Otče, mnoho, velmi mnoho duší bude zatraceno. Také duše Bohu zasvěcené.

P. Lombardi se rozpomněl na slova malé Hyacinty, která viděla peklo a často o něm mluvila, mluvila o velkém množství duší, které během války padaly do pekla, jako když padá na pole sníh. Vrátil se do Říma velmi zarmoucený a mnozí si mysleli, že byl seznámen s tresty, o kterých mluví fatimské poselství.

Kardinál Roncalli, benátský patriarcha, navštívil Fatimu 13. května 1956 a mluvil před půl milionem poutníků o tom, že Fatima je předehrou nových letnic, jejichž nebeskou vůni se již začínáme pociťovat, abychom mohli ocenit velké tajemné bohatství. Mluvil o všech zjeveních, jen vidění pekla z 13. července odbyl slovy: Hyacinta jasně rozptýlila všechny pochybnosti. „Ne, ďábel nemůže existovat. Je strašně ošklivý a zůstává pod zemí (Discorsi del Patriarca di Venezia, Paoline, 1959, V.2, pp. 423, 425) .

V říjnu dalšího roku chtěl Roncalli vyhovět Piu XII. a pozval P. Lombardiho, aby uskutečnit svou rekolekci u Svatého Marka. Představil ho místnímu kléru jako „antického proroka“ Při té příležitosti se P. Lombardi modlil k svatému Piu X.: Vypros nám, aby po Piu XII. přišel papež pro Hnutí za lepší svět.

Při rozhovorech s patriarchou mluvil P. Lombardi o tom, že Církev potřebuje reformátory, jakým byl sv. Karel Boromejský. Během jedné večeře s patriarchou a dalšími biskupy řekl, že nenašel v Itálii žádného biskupa v tridentském stylu.Že žádný z nich nechápe význam hnutí a nezbytnost toho, co požaduje i papež. Roncalli odpověděl: Drahý otče, já jsem důkladně studovat situaci před Tridentem i po něm. Mohu říci, že dnes si stojí věci o mnoho lépe. Lombardi vyskočil, udeřil do stolu a vykřikl: Duše padají do pekla, a patriarcha mi řekne, že všechno je v pořádku!

Životopisec Giancarlo Zizola poznamenal, že patriarcha, se kterým si Lombardi tykal, zachoval v této situaci trpělivost, ale všechno se změnilo po 28. říjnu 1958, kdy se pro papeže Jana XXIII. stal tento horlivý reformátor nežádoucím „prorokem neštěstí“. A nebyl jediný.

                                                               (pokračování)