Menu


Ekumenické vymývání mozků

Kdyby se účastník týdne modliteb za jednotu církve z roku 1965 ocitl náhle a bez přípravy na stejnojmenné akci konané v současnosti, vůbec by nepoznal, o co se jedná. Po nějaké době by s velkou pravděpodobností dospěl k závěru, že současné pojetí „jednoty“ je úplným opakem toho, co dosud znal. Cílem současného „sjednocování“ je v podstatě převýchova myšlení, aby zcela zapomnělo na původ a podstatu oné ztracené jednoty a spatřovalo nadále jako naprostou samozřejmost, že jednota bude spočívat v ochotě přijímat všechny rozdíly takové, jaké jsou.

To má ovšem svou dlouhou historii. Dokládá nám to Paolo Pasqualucci:

Bludy falešného ekumenismu se objevují ve spisech anonymních neomodernistů již ve třicátých letech minulého století. Byly to anonymní cyklostylované texty, které se šířily mezi klérem a po seminářích a zasévaly pochybnosti o pravověrných tézích všeho druhu, jak to známe z textů autorů jako jsou Bouillard, de Lubac či Teilhlard de Chardin. Byla to stará a zaběhnutá technika infiltrace modernistů z dob již o několik desetiletí dříve: po těžké kritice od sv. Pia X. začali zvedat hlavu.

Henry

Henri de Lubac

                                             

     Maurice Blondel                      Henri Bouillard                      Teilhard de Chardin

Čí vlastně byly tyto cyklostylované texty? Jedním z hlavních činitelů byl Teilhard de Chardin, kterého bylo možno snadno identifikovat podle zvláštního charakteru jeho „vizí“ o „kosmickém Kristu“, roztroušených v některých z těchto materiálů. Dešifrovat je možno také ony vize Blondelova „pankristismu“, tzn. Krista, který jako kosmický eon, již svým vtělením všechny spasil, aniž by se museli obrátit na katolickou víru. Ztřeštěný blud o „kosmickém Kristu“ je coby předehra zbloudilé rahnerovské doktríny o „anonymních křesťanech“: jestliže Kristus svým vtělením ipso facto všechny spasil, můžeme říci, že se všichni rodíme jako „křesťané“, i když o tom nevíme. Tento unikátní blud anuluje rozdíl mezi přirozeností a milostí a činí zbytečnou existenci viditelné hierarchické církve, která je nyní překážkou na zbourání, stejně jako Nový zákon a nauka církve, a to od chvíle, kdy je spása udělena lidskému rodu bez ohledu na svobodné rozhodnutí, na úmysl, na vůli a jednání jednoho každého (co za absurditu!).

Tím pádem je katolicismus nezávažnou věcí: není to už vážné a velkolepé náboženství o trojjediném Bohu, který nám uděluje spásu a věčný život poté, co jsme podstoupili zkoušky každodenního života v boji proti sobě samým. Je to naopak forma religiozity jako kašičky pro srdce, která tíhne k univerzální demokracii, k „lidským právům“ k realizaci jakési formy království Božího na zemi za spolupráce všech náboženství.

Jiné příznaky anonymních spisů poukazují na samotného de Lubaca a vůbec všechny, kteří trousili bludné nauky o významu svátostí rozšířené zvláště v liturgickém hnutí mezi dvěma válkami.

Mezi anonymními produkty Teilharda de Chardina najdeme počátek falešného ekumenismu, jaký dnes hlásá katolická hierarchie počínaje pastoračním 2VK podle pokynů „dobrého papeže Jana“, nedávno povzneseného na oltář, neznámo podle jakých kritérií, ze kterých nicméně vzešla zvláštní ‚svatost života‘, která nevyžaduje žádný zázrak, nemluvě už o jeho ‚pozitivní funkci‘ v počáteční fázi 2VK v nejvyšší roli defensor fidei.

Počátek falešného ekumenismu se objevuje výrazně v jedné větě anonymních textů, která praví: Generální konvergence všech náboženství směřuje k univerzálnímu Kristu, který je v podstatě všechna uspokojuje; taková konverze se mi jeví pro tento svět jako jediná možná a je to jediná forma náboženství budoucnosti, jakou si můžeme představit.

Byla to vznešená aspirace modernistů na katolickou církev, která se ztotožňuje s lidstvem, rozpouští se v něm a v univerzální demokracii, aby zde pak znovu povstala.

Teilhard de Chardin narouboval darwinovský evolucionismus na Blondelův pankristismus: odtud pak vzešly jeho šílené projevy o lidstvu na sjednocujícím pochodu k „bodu omega“ tzv. noosféry, ke „kosmickému Kristu“.

Současná hierarchie používá méně explicitní jazyk, ale trvá na (nekatolické) utopii o jednotě lidského rodu, která se má uskutečnit pod znamením tzv. „univerzálního Krista“.

S tím se můžeme setkat v projevu Gaudet Mater Ecclesia, kterým Roncalli zahajoval 11. října 1962 koncil. V projektu uskutečnit jednotu mezi křesťany neváhal prohlásit, že koncil připravuje a upevňuje cestu k jednotě lidského rodu, která je nezbytná, protože pozemské Město je podobenstvím nebeského Města (AAS 54, 1962 s. 786-795; viz také LG 1).

2VK má být novými Letnicemi, které přizpůsobí poslání církve dnešku, aby se místo na spásu duší zaměřila na realizaci jednoty lidského rodu v míru a univerzálním bratrství!

Tolik povolaný autor Paolo Pasqualucci. Pro tyto fantazie a vize modernistů, které nebezpečně mění obsah víry, byl zdrojem agnosticismus, racionalistické a subjektivistické proudy, odpor k dogmatům a všemu nadpřirozenému. Jejich autoři a přívrženci se postupně stali přirozenou aktivní pátou kolonou zapojenou do plánu utopení katolické církve v univerzálním světovém náboženství totožném se světem i kosmem a s Bohem neosobního charakteru.

Protože katolická církev je hlavní překážkou k uskutečnění masonských plánů, nemohli si nepřátelé zvolit lepší postup než přesvědčit církev a získat ji k aktivní spolupráci na jejich „velkolepém humanistickém projektu“.

Tento destrukční plán Kristovy církve a přirozené zbožštění člověka je proto důmyslně zabudován do koncilních dokumentů. Tak např. v konstituci Gaudium et spes je člověk jmenován 241x, zatímco na Boha je vzpomenuto jen na 30 místech.

Jako příklad přímo rouhavé troufalosti nechť jsou tyto duchaplné věty:

Proto posvátný sněm hlásá vznešené povolání člověka, uznává v něm jakýsi božský zárodek a nabízí všem lidem upřímnou spolupráci církve k ustavení všeobecného bratrství.(GS3)

Především ať chovají v srdci slova tohoto koncilu: „Lidstvo dnes stále více směřuje k jednotě politické, hospodářské a společenské, a proto je obzvláště třeba, aby kněží společnou péčí a prací, pod vedením biskupů a nejvyššího velekněze, vymýtili jakoukoli roztříštěnost, aby tak bylo celé lidstvo přivedeno k jednotě Boží rodiny“. (GS 43)

V celém světě stále roste smysl pro autonomii a odpovědnost, který má krajně velký význam pro duchovní a mravní zralost lidstva. To je ještě zřejmější, máme-li na zřeteli sjednocování světa i úkol, který nám je uložen: abychom budovali v pravdě a spravedlnosti lepší svět. Tak se stáváme svědky zrodu nového humanismu.(GS 55)

Snad nejdrastičtější a nejhanebnější je následující věta, která rouhavě degraduje Nejsvětější Oběť:

Jako zálohu na tuto naději a posilující pokrm na cestu zanechal Pán svým věrným tu svátost víry, v níž se člověkem vypěstované plody přírody proměňují v oslavené tělo a krev; je to večeře bratrské pospolitosti a předkrm nebeské hostiny.(GS 38)

Při čtení těchto vět jde člověku mráz po zádech.

Prováděcím projektem se stal v prvé řadě zcela na hlavu postavený tzv. nový ekumenismus, jehož praktickou realizaci učinil svým životním cílem současný ‚papež‘ Bergoglio, který v tomto duchu stylizoval své vlastní „evangelium“ (Evangelii gaudium). Systematicky sleduje slovy i skutky cíl infikovat a degradovat katolickou církev na úroveň jakéhokoliv náboženského spolku s povinností čerpat v dialogu jeho prvky, aby nakonec splynula se všemi do jedné velké louže.

Výmluvným příkladem, jak je k tomuto cíli překrouceno evangelium a teologické skutečnosti, jsou texty   tzv. Týdnu modliteb za novou „jednotu církve“. (ČBK 2014)

Několik vybraných citátů z části, která má být rozjímáním o dialogickém rozměru Ježíšova projektu, kterému říkáme Boží království. Má to vyplývat z textu Jan 4, 1-42:

»Ježíšovo setkání se samařskou ženou nás zve, abychom okusili vodu z jiné studny a nabídli přitom také trochu z té vlastní. V rozmanitosti se všichni navzájem obohacujeme

»Říct „Dej mi napít!“ znamená vykonat mravní skutek, jímž připustíme, že při plnění poslání, které církev má, potřebujeme jeden druhého. Zavazuje nás to změnit svůj postoj a odhodlaně usilovat o jednotu v mnohosti, uskutečňovanou v otevřenosti k rozmanitým podobám modlitby a křesťanské spirituality.«

»Celý týden zahajuje prohlášení o Bohu, který nás stvořil jako svůj obraz, jako obraz Trojjediného Boha, jednoty v mnohosti. Mnohost a rozmanitost jsou součástí Božího plánu.«

»Úsilí o jednotu křesťanů nás přivádí k poznání, že žádné společenství nemá veškeré prostředky nutné k proniknutí do Božích hlubin. Potřebujeme vodu, potřebujeme pomoc, a potřebuje ji každý z nás! Čím intenzivnější bude naše jednota, čím ochotněji se budeme dělit o vědro a čím pevněji budeme navazovat jednotlivé kousky svých provazů k sobě, o to z větších hloubek studny Božího tajemství budeme schopni čerpat.«

Copak nikoho nenapadá, že jsou to vše je vlastně nonsens? Copak jediná pravá apoštolská církev nepřijala od svého Zakladatele a od Ducha všechnu pravdu a prostředky potřebné ke spáse? Nebo snad měla čekat, až se objeví bludařské sekty, aby si pak v „dialogu“ opatřila to potřebné, co jí její Zakladatel nedal nebo zamlčel?

Vypadá to, jakoby všechny sektáře a heretiky si vyráběl sám Duch Svatý, aby tu byla potřebná„různost“. 'Posvátná' slova „různost“ ani „dialog“ nenajdete v celém Písmu svatém. Svatý Pavel měl na různost v církvi úplně jiná názor: Sektáře jednou nebo dvakrát důrazně napomeň, ale pak už s ním přeruš všechny styky. Víš přece, že takový člověk je zkažený a sám sebe odsuzuje (Tit 3,10).

Ať mi pan Bergoglio laskavě poví, kde vlastně stojí psáno, že slova svatého Apoštola byla zrušena a nyní platí opak.

O sv. Polykarpovi, žáku svatých apoštolů, nám sv. biskup a mučedník Irenej zaznamenal: Zaslechl-li bludařské učení, zacpal si uši a volal: „Bože, k jakým časům jsi mne dochoval!“, a hned utíkal z místa, na kterém stál nebo seděl. Jednoho dne se v Římě potkal se zatvrzelým bludařem Marcionem, který se ho tázal: „Znáš mne?“ Polykarp mu odpověděl: „Znám prvorozence satanova“. To Bergoglio by ho začal objímat a líbat, jako líbal nevěřící prezidentku, která prosadila sňatky homosexuálů a kterou beze všeho akceptoval jako křestní kmotru pro ‚dítě‘ dvou lesbiček.(viz)

I kdybychom pominuli zcela scestnou a urážející „exegezi“ evangelia sv. Jana o Ježíši, který si šel k samaritánce pro poučení, celé toto „rozjímání“ můžeme přirovnat k pokynu, aby si všichni zdraví zašli k nemocným ebolou a připili si s nimi na zdraví. Františkův „dialog“ je krycí jméno pro svobodnou výměnu smrtonosných virů.

Je to šokující, jestliže se věřící ocitá tváří v tvář skutečnosti, že jeho víru a spásu vážně ohrožuje ten, který by z Božího ustanovení měl být jejím strážcem a ochráncem, ale prakticky vystupuje, jako bychom už katolickou církev neměli brát vážně a raději se dobrovolně přiřadili do volného všeprotestantského společenství. Počíná si přitom jako neblahý učedník, kterému bylo při Večeři řečeno: Co chceš učinit, udělej rychle! (Jan 13,27) To není fráze, ale skutečnost. Aby dostál této své vlastní nové víře, odradil letničního evangelikálního „biskupa“ Tony Palmera před jeho smrtí  od konverze ke katolické církvi. (viz)

Svérázný způsob, jakým přistupuje k Písmu, mu zřejmě brání, aby vzal na vědomí nekompromisní soud Apoštola národů: Kdo by vám hlásal jiné evangelium, budiž proklet! Je dobré si ovšem připomenout, že výchovu a poučení o jediné pravé víře tohoto bývalého Kristova nepřítele si vzal na starost osobně sám Boží Syn. Nejsme často svědky takového „prokletého hlásání“?

                                                         Konec karnevalu

Skutečnost, že nepřijal po svém zvolení papežské insignie, že zapřel (a nadále zapírá) jméno Ježíše Krista, je jasným předznamenáním smutné skutečnosti, že máme co do činění s dravým vlkem v beránčím rouchu. Situace je více než vážná.

Svou předstíranou pokorou a socialistickým pauperismem umlčuje tento „římský biskup“ svou krátkou paměť, že je tu někdo Větší, který je jedinou Autoritou pro všechny lidi, včetně toho, který má být zde na zemi jeho náměstkem. Boží Syn nikdy nebude patřit mezi ty, ze kterých bychom si mohli svobodně vybírat. Ježíš Kristus je úhelný kámen a kdo na ten kámen padne, ten se roztříští, a na koho padne, toho rozdrtí (Mt 21, 44).

Nebo má snad Bergoglio vyhrazen nějaký vlastní, sametovější výklad?