Menu


Edita Steinová a Jezulátko

Vánoce na Karmelu! Je to jako říct: Nebe na zemi. Byla to první svatá noc, kterou Edita Steinová prožívala na Karmelu, ona obdivuhodná noc, ve které „Ježíš přišel na svět a byl položen do jeslí našeho srdce“(1), ona noc, kdy z pouhé dobrotivosti věčný Bůh sestoupil do našeho času, aby nás proměnil na Boží děti.

                                        

 

Matka Terezie Renata od Ducha Svatého, která napsala první životopis Edity Steinové, věnuje více než jednu stránku popisu svaté noci, jak se slavila na Karmelu. Dělá to s tím záměrem, aby připomněla vnitřní radost, s jakou postulantka Edita rozjímala o tváři božského Dítěte, které svým úsměvem zahání temnoty světa a obnovuje mír v lidstvu zraněném nenávistí a rozdělením.

V klášteře v Kolíně-Lindenthalu byly dvoje jesličky a třetí se nacházely v chrámu. U jesliček v chóru setrvávala Edita usebraná v modlitbě a v hodinách, kdy se komunita shromáždila kolem Ježíškových jeslí, aby ho chválila tradičními vánočními písněmi, i ona vkládala všechnu něžnost svého srdce do líbezných melodií, které sestry intonovaly. Vánoce a Karmel! Byly to bohaté zážitky, ale pro ni nebyly tak zcela nové. Již od jejího obrácení jí nechybělo příležitostí dívat se na jesličky a za podpory uměleckých, náboženských a duchovních hodnot rozjímat o svatých postavách kolem betlémských jeslí a o hlubokém významu tajemství Vtělení. A to, co mohla obdivovat především ve Spiře a v Beuronu, bylo pro ni naléhavou výzvou, aby umístila Jezulátko do středu svého duchovního života.

Neokonvertitka a Jezulátko

Umíme si představit, jak ve farním kostele v Bergzabernu, kde přijala křest na Nový rok 1922, setrvala v modlitbě, aby se dlouze zadívala na svaté Dítě položené na slámě a vedle něho na jeho Matku a sv. Josefa. Při rozjímání o Boží lásce, jaká vyzařovala z Božího Syna, který se stal člověkem, aby naplnil naše srdce, vstoupilo do jejího srdce poprvé kouzlo Vánoc, které zaplavuje lidstvo pokojem a novým světlem.

Ale především v další době ve Spiře, kde byl dominikánský klášter sv. Magdalény, se Edita nořila do tajemství Jezulátka položeného v jeslích a objevovala v očích maličkého Ježíška celý příběh dobré noviny o Boží lásce, která sestoupila na svět, aby proměnila lidský život. Mluví o tom její slova, která napsala v dopise paní Noackové. Ke slibu, že na ni bude pamatovat v modlitbě „zvláště o svaté noci u jeslí“, připojila: „Zde u jeslí jsme spojeni se všemi, i s těmi, kteří jsou rozptýleni po světě, i s těmi, kteří jsou nad světem. Je to tajemství plné útěchy.“ (2)

Ve stejném dopise vyjadřuje přání být spolu s dětmi paní Noackové, aby s nimi sdílela úžas nad zázrakem, jaký prožíváme před jesličkami: „Přála bych si, aby je viděly také děti…“ (3)

Betlém v kostele sester dominikánek byl skutečně mistrovské dílo lidového umění, u kterého se pořádaly každoročně o Vánocích slavnostní zpěvy. Edita na to s vděčností vzpomíná a říká, že od té doby, co poznala Beuron, neviděla nikde kostel s tak krásnou oslavou Vánoc jako u sv. Magdalény. A to říkala, i když se každou neděli účastnila slavnostní mše svaté v dómě ve Spiře, který tak zářil světlem svíček zapálených u jesliček svatého Dítěte. Jistě zde viděla také veliký obraz s uměleckým znázorněním Ježíšova narození v Betlémě, připomínku Vtělení Božího Slova, které vždy doprovází náš život. Edita to cítila a vkládala do svých dopisů obrázky Jezulátka, které se tiskly v Beuronu. (4)

Plnost vánoční milosti (5)

Edita se odebrala poslední adventní neděli 1930 do Beuronu, aby zde slavila Vánoce ve slavném benediktinském opatství, a napsala na vánoční pozdrav dominikánkám ve Spiře tato slova: „Plnost vánoční milosti pro čas i pro věčnost!“ Zažila ji totiž před betlémem, který zabíral takřka celou jednu kapli. Řekne později: „O Vánocích strávených v Beuronu jsem byla dojata více než kdykoliv jindy.“ Proniknuta úžasem, který zachvacoval každou žilku její bytosti, svěřila se v dopise faráři Husseovi, kterému odpovídala na žádost o uspořádání přednášky. Cítila se tak ponořená do atmosféry pokoje a radosti, jaká vyzařovala z Jezulátka, že se rozhodla vybrat si jako téma tajemství Vánoc. „Pochopte, že zde v Beuronu mi nemůže přijít na mysl žádné jiné téma. Přijímáte můj návrh? Prosím, napište mi do Spiry, protože zítra tam odjíždím.“ (6)

Pan farář by spokojen. Přednáška byla plánována na 13. ledna, poslední den vánočního období, a skupina katolického univerzitního sdružení jistě si ráda vyslechne úvahu o Vtělení Božího Syna, události, která je stále aktuální a je výzvou k setkání s Ježíšem, který chce přebývat mezi námi. Edita to potvrzuje: „Každý z nás zakusil štěstí Vánoc.“ Každý z nás zakusil, jak nás liturgie připravuje na půlnoční mši, ve které se na oltáři zalitém světlem a květy obnovuje zázrak svaté noci… Ale již třetí den „Církev odkládá sváteční roucha a obrací pozornost k Neviňátkům, která byla krutě zmasakrována rukama vrahů. Co to znamená? Kde je nyní radost nebeských zástupů, kde je blažené ticho svaté noci? Kde je pokoj na zemi?…“

Na zemi vládne nepravost. „Proto musel Syn Boží sestoupit z nebeské slávy“, trpět a zemřít za nás na kříži. Tak „proti světlu, které sestoupilo z nebe, se staví temná a znepokojující noc hříchu a v tajemství Vánoc se již hlásí umučení Božího Syna. Děťátko, které leží v jesličkách a otevírá svou náruč, aby nám řeklo: Následuj mě!, nám neříká, kam nás chce zavést zde na zemi…Následuj mě! Ježíš jde před námi, snad do Getseman nebo na Golgotu,“ protože „musí zde prožít celý svůj život“ a „cesta, která vychází z Betléma, vede nezadržitelně až na Golgotu, vede od jeslí na kříž.“ Ale obdivuhodné světlo, které naplňuje betlémskou stáj, „zahání i temnotu Velkého pátku a vrací se, aby zazářilo ještě jasněji jako slunce milosrdenství ve vzkříšení.“ To pro každého z nás znamená: „Když vložíme své ruce do rukou božského Dítěte a odpovíme Ano na každé jeho Následuj mě, pak náležíme jemu a skrze utrpení a smrt dojdeme ke stejné slávě.“ (7)

Edita Steinová a Pražské Jezulátko

Těch několik úryvků citovaných z Tajemství Vánoc ukazuje, že zážitek z Beuronu byl mnohem více než jen chvilka zbožného dojetí, jen pocit onoho spontánního kouzla. V Jezulátku se Editě Steinové zjevila hluboká spásná pravda Vtělení a přivedla ji k přesvědčení, že tajemství vtěleného Slova se naplňuje o Velikonocích, a tento prožitek ji dovedl k tomu, že se ponořila do hloubky skutečnosti, která ji bude provázet celý zbytek života. Je příznačné, že poslední den vězení v táboře ve Westerborku Edita zvolala: „Také Jezulátko je s námi!“ Ježíš, který se stal jedním z nás, aby nás spasil.

Na Karmelu v Kolíně, který je zasvěcen Pražskému Jezulátku, mohla Edita obdivovat tuto krásnou sošku. Ta dnes již neexistuje. Zničil ji požár při posledním bombardování. V jejím noviciátě měla tato soška pro ni svou důležitost a Edita se s velkou radostí účastnila modliteb, které se u ní konávaly. Jistě znala historii Pražského Jezulátka a četné zázraky, které se staly z jeho milosti. Vyprošovala tyto milosti pro svou sestru Rózu v den jejího křtu, který přijala v Kolíně, ale Edita se obřadu nemohla zúčastnit. Proto rozsvítila svíci před svatým Jezulátkem a modlila se, aby Jezulátko dovedlo její sestru až k vrcholu nové cesty v Církvi.

Pražské Jezulátko bylo také v klášteře v Echtu. Před jeho obrazem a při pohledu, že je oděno a korunováno jako císař z šestnáctého století, ji napadlo, že to jistě nebyla náhoda, že se jeho zázračné působení projevilo v Praze. „Po staletí byla Praha sídlem římsko-německého císařství a to vtisklo Praze majestátní výraz, jaký žádná jiná města neznají, ani Paříž ani Vídeň, která jsou jí podobná. Jezulátko sem bylo přineseno právě v okamžiku, ve kterém politický lesk císařské Prahy dosahoval vrcholu. Není snad právě ono skrytým Vladařem, povolaným, aby přivedl ke konci všechnu bídu? On má v rukou otěže, i když lidé si myslí, že to oni vládnou.“ (8)

Edita napsala tato slova pět měsíců před svou deportací v očekávání předvolání do Amsterdamu, aby se dostavila na SS. Bylo to 2. února a ve svých meditacích o Obětování v chrámě myslela na ono Dítě, které sestoupilo na svět „k zmrtvýchvstání mnohých a jako znamení, kterému se bude odporovat… Boj mezi světlem a temnotami se projevil již kolem jesliček“ (9) a dosud neskočil. Ale „On je Král a Pán života a smrti“ (10). A osud světa se nachází v jeho rukou. Následovat Pražské Jezulátko znamená pro Editu žít v důvěře a odevzdanosti do jeho působení ve světě, který zatím spravují ruce násilí a protivenství. „Bůh sám ví, co je pro nás dobré.“ Jestliže následujeme maličkého „skrytého Vladaře“, zmizí každá úzkost. „Můžeme prožívat přítomnost, aniž bychom podléhali strachu z budoucnosti.“ (11)

                                                                                                      Sestra Jana od Kříže

Z Il Messaggero di Gesù
Bambino di Praga 10/1998
přeložil -lš-

 Poznámky:

Viz také

(1) Teresa Renata dello Spirito Santo, Edith Stein, Morcelliana, Brescia 1952, s. 196–197).(2) Dopis     z   22. 12. 1928; in Edith Steins Werke, sv. VIII., s. 58.

(3) Tamtéž.

(4) Jako příklad dopis Callistě Brenzingové z 29. dubna 1929: „Posílám Vám Průvodce (Jezulátko z Beuronu) pro studium v 2. semestru“ in cit. s. 57.

(5) Dopis sestře A. Stadtmüllerové, in cit. s. 78.

(6) Dopis L. Husseovi, Beuron 2. 1. 1931; tamt.

(7) Tajemství Vánoc in: E. Stein, Scritti Spirituali OCD 1998, s. 418–419, 420, 422.

(8) Dopis J. van Weersthové 2. 2. 1942, in cit. sv. IX. s. 170.

(9) Tajemství Vánoc, cit. s. 432.

(10) Tamt. s. 421.

(11) Tamt. s. 426.