Menu


Vaše řeč budiž ano, ano - ne, ne, Co je nad to, je ze Zlého

                                                                                  
                                                        26. 10. 2015

Není to náhoda, že falešná synoda představuje své prapodivné dýmovnicové plody právě v den, kdy autentická církev vzdává svůj pokorný hold úcty věrnosti svému svrchovanému Pánu, Ježíši Kristu Králi. K odkazu a poselství našeho Krále patří slova: Vaše řeč ať je ANO, ANO – NE, NE. CO JE   NAD TO, JE ZE ZLÉHO ( Mt 5, 37)

Ze Zlého jsou všechny horečné aktivity a spolupráce Vatikánu s bezbožeckými projekty a vládci temnot, stejně tak jako úsilí přizpůsobit Boží zákony a katolickou morálku duchu a smýšlení tohoto světa. Všechna dvojznačnost je pokračování Hadovy lži z ráje.  Je podpora Satanova panství, nejtěžší urážka jediného Krále a Pána všeho tvorstva a vzpoura proti jeho věčné svrchovanosti.                                                                                      

»Odporovat spojení   církve   s    protikřesťanským světem   je striktní povinností věřících katolíků – bude - li třeba, až k mučednictví!

Podle nezfalšované římskokatolické víry Bohočlověk Ježíš Kristus v žádném případě nepřišel (a stejně tak nezaložil svou jedině pravou církev) pro „sjednocení“ celého lidstva, nýbrž právě naopak přišel stavět je po celá staletí před stále stejné zásadní rozhodnutí, které je také ustavičně rozděluje do nepřátelských stran: rozhodnutí pro nebo proti Němu a Jeho pravé Církvi. Nový zákon tuto pravdu o nevyhnutelném rozštěpení lidstva na adepty a protivníky, na přátele a nepřátele Ježíše Krista učí zcela jednoznačně na nespočetně mnoha místech. Ocitujeme si z nich alespoň několik málo:

„… Hle, tento jest ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a na znamení, jemuž budou odpírati“ (Lk 2,34).

Jeho vějička je v ruce jeho, i vyčistí svůj mlat a shromáždí svou pšenici do obilnice, plevy však bude páliti ohněm neuhasitelným“ (Mt 3,12).

Vydá pak bratr bratra na smrt a otec dítě své, a povstanou děti proti rodičům a budou je zabíjeti, a budete v nenávisti u všech pro jméno mé“ (Mk 13,12-13).

Ze synagogy své vyloučí vás, ano přichází hodina, že každý, kdo vás zabije, bude se domnívati, že tím slouží Bohu. A to vám učiní, poněvadž nepoznali Otce, ani mne“ (Jan 16,2-3).

Slovo o kříži jest totiž pošetilostí pro ty, kteří hynou, pro ty však, kteří se zachraňují, tj. pro nás, jest mocí Boží“ (1 Kor 1,18).

Proto praví Písmo: ‚Já jsem to, kdo za základ položil na Sionu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý; kdo v něj věří, nebude zmařen‘ [Iz 28,16]. Pro vás, kdo v něj věří, je cenný; nevěřícím je však ‚kamenem, jejž zavrhli stavitelé, ale stal se kamenem úhelným‘ [Ž 118,22] a ‚kamenem úrazu a skálou pohoršení‘ [Iz 8,14]. Ti však, kteří slovu nevěří, na něj narážejí; k tomu jsou též ustanoveni“ (1 Petr 2,6-8).

Všeliký duch, jenž vyznává Ježíše Krista přišlého v těle, jest z Boha, a žádný duch, jenž nevyznává Ježíše, z Boha není. To jest (duch) Antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a nyní již je na světě“ (1 Jan 4,2-3).

Také jsem uviděl trůn veliký, bílý, a toho, jenž na něm seděl; před jeho obličejem zmizela země i nebe a nenalezlo se pro ně místo. A uzřel jsem mrtvé, veliké i malé, ani stojí před trůnem; i otevřely se knihy, též jiná kniha byla otevřena, to jest (kniha) života, a mrtví byli souzeni z toho, co bylo napsáno v knihách, podle skutků svých. … A kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do jezera ohnivého“ (Zj 20,11-15).

„Jeden svět“ tedy nemůže být ani v tomto, ani v budoucím světě, protože křesťanství a protikřesťanství, nebe a peklo, jednak existují současně a vedle sebe, jednak se však vzájemně kategoricky vylučují! Podle toho také Církev učí, abychom se zde na zemi rozhodli pro jeden z obou táborů, totiž pro tábor Ježíše Krista, a to pod hrozbou ztráty věčné blaženosti.

Podle sv. církevního Otce sv. Aurelia Augustina stojí nesmiřitelně proti sobě nyní jako odedávna dvě „města“: nebeské město Boží resp. jeho věrní, a pozemské město Satana, resp. jeho služebníků: „Obě města tedy plodí také dva druhy lásky, a sice pozemskou lásku k sobě samému až k opovrhování Bohem, a naproti tomu nebeskou lásku k Bohu až k opovrhování sebou samým. A konečně první se chválí v sobě, druhé však v Bohu. Ono touží po cti od lidí, toto však oslavuje a chválí Boha, který zná svědomí člověka.“ (1)

Ve svých světoznámých, mnoha papeži stále znovu chválených a důtklivě doporučovaných „exerciciích“ neboli „duchovních cvičeních“, vyzdvihuje sv. zakladatel řádu, sv. Ignác z Loyoly, čtvrtý den „rozjímání nad oběma korouhvemi“. Máme rozvážit, „jak Kristus volá a přeje si všechny shromáždit pod svou korouhev, a naopak zase Lucifer pod svou“. Máme si představit obě protikladná dějiště: „Zde vidíme velký polní tábor v obvodu Jeruzaléma, kde dlí nejvyšší velitel dobra, Kristus, náš Pán; a druhý tábor v okolí Babylonu, kde se nachází náčelník nepřátel, Lucifer.“ A konečně máme „prosit o rozpoznání podvodů a klamů, o pomoc [našeho] uchování před nimi, o poznání pravého života, jejž nám ukazuje nejvyšší a pravdomluvný velitel [Kristus], máme prosit o milost Jej následovat“. (2)

Postavit se pod korouhev Ježíše Krista a Jeho pravé Církve však současně nevyhnutelně také znamená přijmout odvážně a vytrvale boj proti Kristu nepřátelskému táboru Satana a jeho synagogy (srv. Zj 2,9; 3,9). Naším ideálem jako skutečně věřících katolíků může být pouze ten, který nám již ukázal papež Pius XI. ve své velké encyklice o Kristu Králi „Quas primas“ z roku 1925: obrana a šíření Kristova království nejen v jednotlivých duších, nýbrž i ve společnosti, v samotných státech.

Hned v úvodu učitelského listu papež Pius XI. připomíná, co již ve své nástupní encyklice z roku 1923 otevřeně vyhlásil: „Nejenže celý ten příval zla dopadl na svět, protože většina lidí Ježíše Krista a Jeho posvátný zákon vyhostila ze svých životních zvyklostí, z rodinného společenství i z charakteru státu; nýbrž i proto, že pro trvalý mír mezi národy nezasvitne jistější paprsek naděje, dokud budou jednotlivci i státy popírat a odmítat svrchovanost Našeho Spasitele… Právě proto připomínáme, že je třeba hledat Kristův pokoj v království Kristově, a slavnostně prohlašujeme, že se o to chceme co možná zasazovat“.

Dále papež učí, jak z dvojí, totiž z božské i lidské povahy Krista, vyplývá, „nejenže musí být Kristus uctíván anděly i lidmi jako Bůh, nýbrž také že Kristu jako člověku jsou v poslušnosti podřízeni andělé i lidé: tedy již na základě hypostatického sloučení má Kristus vladařskou moc nad celým stvořením“.

Z toho však dále plyne: „Panování našeho Spasitele zahrnuje tedy všechny lidi. V této souvislosti si rádi připomínáme slova Našeho předchůdce nehynoucí paměti, Lva XIII.: Jeho vláda totiž zahrnuje nejen národy katolického vyznání, a také ne pouze lidi, očištěné křtem svatým a tím alespoň právně přináležející k církvi, ať už ti v důsledku nějakého bludného pojetí sešli na scestí, nebo jsou rozkolem či roztržkou odděleni od společenství lásky, nýbrž spíše zahrnuje také velmi mnoho těch, kteří jsou bez křesťanské víry. Je tedy zcela a jasně pravdivé: moci Ježíše Krista podléhá úhrn lidského pokolení. V tomto ohledu také není naprosto žádný rozdíl mezi jednotlivcem, rodinným svazkem a státní společností, protože do jednoho společenství sloučení lidé jsou neméně v Kristově moci, než jednotlivci.

A konečně nás také papež výslovně upomíná na naši svatou povinnost: „Je věcí katolíků činně napomáhat k brzkému návratu světa ke Kristu. … Nechť věřící všeobecně dospějí k poznání, že pod korouhví Kristovou musejí být stejně stateční a vytrvalí jako ve vojenské službě: potom se, naplněni ohněm apoštolské horlivosti, budou podle svých sil snažit Bohu vzdálené nebo nevědomé duše znovu sjednotit se svým Pánem, a Jeho práva hájit a chránit. … Čím ostudněji je největší lásky hodné jméno našeho Spasitele v internacionálních shromážděních a parlamentech zamlčováno, tím hlasitěji je musíme zvěstovat, tím více je my musíme všude potvrzovat a zdůrazňovat královskou důstojnost i královskou moc Krista.“ (3)

Tento jasný papežský příkaz chce vydavatel se svými autory poslušně následovat. Avšak s „potvrzováním a zdůrazňováním královské důstojnosti a královské moci Krista musí nezbytně také odmítat a potírat naprosto tomu odporující světovládné snahy a intriky židovského (ale i každého jiného!) protikřesťanství a jeho mnoha frontových organizací, zvláště pak zednářstva a ‚církve II. vatikánského koncilu‘!“

Kdo se naopak opovažuje zesměšňovat a odsuzovat „protizednářské štvaní“, „odmítání bratrství v nepřáteli Boha a Církve “ a podobně, ten se již takovým zlomyslným překrucováním pojmů dostatečně projevuje jako nepřítel Ježíše Krista.

Ne, nikdy neuznáme, že 2 a 2 by byly něco jiného než 4!

Ne, falešné, judaizované a pozednářštěné „církvi koncilu“ nikdy neuvěříme absurdní lži, že bílé je najednou černé (a naopak), že křesťanské je náhle židovské, že věčná spása je rázem už jen časné, pozemské blaho, a že pokojem Kristovým je najednou svět, který Krista tak nenávidí.

Bezvýhradně dáváme přednost zachování věrnosti našemu božskému Králi Ježíši Kristu a Jeho jediné pravé Církvi, pamětlivi Jeho neklamného příslibu: „Buď věrný až do smrti, a dám ti korunu života!“ (Zj 2,10).

Ustavičně pokorně voláme Jeho nejsvětější Matku, Pannu Marii, Prostřednici všech milostí, aby nám u trůnu Nejsvětější Trojice vyprosila nesmírnou milost této věrnosti až do smrti

                                              

­* * *

(1) Svatý Augustinus, De civitate Dei 14,28, cit. (v překladu) podle: M. J. Rouet de Journel, Enchiridion patristicum. Loci ss. patrum doctorum scriptorum ecclesiasticorum, 8. a 9. vyd. Freiburg im Breisgau 1932, str. 579 (č. 1763).
(2) Svatý Ignác z Loyoly, Die Exerzitien. Übertragen von Hans Urs von Balthasar, 9. vyd. Einsiedeln 1986, str. 39.
(3) Papež Pius XI., apoštolský okružní list „Quas primas“ z 11. prosince 1925 o ustavení svátku Našeho Pána Ježíše Krista Krále…


Závěrečná část z Malý přehled velkého spiknutí z německého originálu Kleiner Überblick über die große Verschwörung Zugleich eine Rechtfertigung des Verlagsprogramms „Pro Fide Catholica“

Verlag Anton A. Schmid, Durach 2013 přeložil © Jaroslav Voříšek 2014